Merkelová & Macron použili náplast na roztříštěnou Evropu

Když německá kancléřka Angela Merkelová a francouzský prezident Emmanuel Macron podepisovali minulý týden novou francouzsko-německou smlouvu v historickém městě Cáchy, na pozadí byla nastavena okázalost a důležitost.

Ale v popředí, obrazně řečeno, se oba vůdci potýkají s drásajícími politickými problémy ve svých zemích, stejně jako v celé Evropské unii i na mezinárodní úrovni.

Pokud mělo umístění říše Karla Velikého z 9. století, jejímž centrem bylo německé pohraniční město Cáchy, vyvolat pocit jednoty, mohlo stejně tak vyvolat pocit zkázy. Všechny říše jsou předurčeny k pádu. Proč by nadnárodní EU také neměla podléhat zániku?

Zdá se, že francouzsko-německá dohoda, kterou podepsali Macron a Merkelová, je spíše PR gestem, než aby smlouva představovala nějaký zásadní vývoj.

Pro začátek si řekněme, že mezi oběma zeměmi již existuje dohoda. Elysejská smlouva, kterou v roce 1963 podepsali Charles de Gaulle a Konrad Adenauer, je považována za historické poválečné usmíření mezi dvěma hlavními evropskými mocnostmi, které pomohlo vydláždit cestu pro moderní Evropskou unii.

Někteří pozorovatelé vyslovili pochybnosti o tom, zda bylo třeba, aby Macron a Merkelová podepsali novou smlouvu. „Byli jako starý pár, který obnovuje svůj manželský slib,“ komentovala událost historička Marion Gaillardová pro zpravodajský kanál France 24.

Cílem smlouvy, která byla podepsána minulý týden, je užší spolupráce mezi Německem a Francií v oblasti zahraniční politiky, obrany, bezpečnosti, hospodářské politiky a také posílení širšího projektu EU. Důležitý je však další cíl, kterým je posílení „schopnosti Evropy jednat nezávisle“.

Den po podpisu smlouvy Angela Merkelová pronesla řeč na Světovém ekonomickém fóru v Davosu, kde uvedla, že nová francouzsko-německá smlouva je skutečným krokem, vedoucím k vytvoření evropské armády.

Snaha o to, aby Evropa získala nezávislost v oblasti zahraniční politiky a obrany, je zjevně reakcí na rostoucí napětí mezi Spojenými státy a EU, napětí, které se v drsné podobě objevilo v době, kdy se Donald Trump stal prezidentem.

Trumpovo spílání evropským vládám, zejména Německu, kvůli obchodu, zahraniční politice a vojenským výdajům NATO nevyhnutelně vedlo k tomu, že se dvě hlavní síly EU - Berlín a Paříž - více semkly, a je možné, že se pokusí zachránit určitý respekt pro jejich image, že nejsou pouhými vazaly Washingtonu.

Avšak vyhlídky nejsou vůbec slibné. Evropské vlády se nadále otrocky řídí postojem Washingtonu, pokud jde o uvalování nepřátelských sankcí vůči Rusku. Rovněž minulý týden bylo velmi hanebné, jak EU pokorně souhlasila s bezostyšným pokusem USA o převrat ve Venezuele. Příliš mnoho za nezávislost!

Merkelová a Macron také zaměřili pozornost na rostoucí tlak v rámci evropského bloku.

Oba lídři kritizovali vzestup „populismu a nacionalismu“ jako negativních sil, které podkopávají a tříští 28členný projekt EU. Podepsáním dohody minulý týden se tak lídři Německa a Francie snažili o „inspirující jednotu“ a „soudržnost“.

Opět se zdá, že jejich vynaložené úsilí je spíše pompézní PR gesto, než cokoliv, co by souviselo se zásadním vývojem.

Zatímco Macron v Cáchách naléval Merkelové čaj a choval se vybraným způsobem, obě země jsou zmítány sociálními nepokoji kvůli ekonomice a neřízenému přistěhovalectví. Oba lídři z velké míry ztratili svou politickou autoritu. V očích veřejnosti jsou jen slabé figurky, na rozdíl od signatářů z roku 1963 De Gaullea a Adenauera, které lidé v té době chovali v úctě jako státníky.

Zejména francouzským prezidentem Macronem opovrhuje rostoucí počet občanů jeho země. V rámci protestů hnutí žlutých vest, které svírají téměř tři měsíce Francii, je požadována rezignace Macrona, jehož výsměšně nazývají „prezidentem velmi bohatých“.

Merkelová je také už jen stínem bývalého „železného kancléře“, k němuž byla kdysi přirovnávána. Ve svém posledním funkčním období by měla odstoupit, neboť její pověst je poskvrněna rostoucími stížnostmi občanů na ekonomiku, a vzestupem protiimigrační a euroskeptické strany Alternativa pro Německo. Její dřívější politika „otevřených dveří“ v oblasti přistěhovalectví se odrazila na poškození volební síly její středopravicové strany Křesťanských demokratů.

Podepsání francouzsko-německé dohody minulý týden je považováno za bezvýznamnou snahu obou představitelů přidělit si auru důležitosti kvůli rostoucí kritice a nevraživosti voličů. Pokud nic jiného, tak tento ceremoniál v Cáchách jen více podnítí pohrdání lidem.

Pokud jde o jejich „inspirující jednotu“ pro zbytek Evropy: Jejich okázalost a ceremonie jsou v rozporu s realitou niterního hněvu v rámci celé EU ohledně toho, na co mnozí občané nahlížejí jako na odtažitý, netečný evropský establishment, jehož neoliberální kapitalistická politika neúprosně vede k sociální bídě.

Macron odmítá takzvaný „populismus“ jako strašnou pohromu pro Evropu, která je údajně bez poskvrnky. Dokonce se odvolával na populistickou politiku jako na formu „malomocenství“, které narušuje politicky organizovanou společnost EU. Jeho jízlivé komentáře byly považovány jako útok na vládnoucí strany Itálie a Maďarska.

Italský vicepremiér Matteo Salvini je trnem v oku Macrona. Salvini  kritizoval francouzského vůdce za to, že „jen mluví, ale nic nedělá“, a dodal, že doufá, že francouzští voliči se brzy zbaví toho „strašného Macrona“.

Italský místopředseda vlády Luigi Di Maio minulý týden také uštědřil políček francouzské samolibosti. Roznesl Francii na kopytech za to, že „vykořisťuje Afriku“ prostřednictvím ekonomické politiky vůči svým bývalým koloniím, a tímto způsobem, jak tvrdí Di Maio, francouzská vláda podněcuje migraci do Evropy.

Vzhledem k tomu, že Itálie je jedním ze zakládajících členů EU - společně s Francií a Německem - zesilující hořká rétorika ukazuje, jak se blok roztříštil.

Pro eurofily, jako je Macron a Merkelová, musí být hluboce znepokojivé, že tolik stran v celé EU podpořilo rozhodnutí Británie ohledně brexitu, a to i navzdory povyku, který Britové spustily kvůli odchodu z EU.

Macron, Merkelová a jiní činitelé proevropského establishmentu zřejmě nechápou, že „populismus“ je jednoduše demokratická vzpoura proti ortodoxii ekonomik, jejichž cílem je uspokojovat velké banky a společnosti, zatímco od obyčejných lidí se očekává, že budou snášet chudobu, nízké mzdy, nezaměstnanost, rostoucí životní náklady, cenově nedostupné bydlení a zhoršující se veřejné služby.

Jinými slovy, lidé jako Macron a Merkelová přispěli k vlastním pochybením, opozici a neúspěchům kvůli prosazování zkrachovalé kapitalistické politiky.

Na konferenci obchodních elit v Davosu, která se konala minulý týden, italský premiér Giuseppe Conte ostře kritizoval ekonomickou politiku EU za „šíření zoufalství a nespokojenosti v celé Evropě“. Dodal: „Jsme radikální, protože chceme vrátit moc zpět lidem.“

Francouzsko-německá smlouva, která byla podepsána minulý týden, je nepoužitelnou náplastí, která má zakrýt roztříštěnou Evropu. K nápravě je zapotřebí obnovit Evropu pomocí ekonomického, politického systému, který je skutečně demokratický, neboť se týká potřeb běžných lidí. A také je třeba vytvořit Evropu, která je skutečně nezávislá na válečných štváčích z Washingtonu a jejich posedlosti vůči Rusku z dob studené války.