Francii už může spasit pouze zázrak

Stále ještě existují idealisté, kteří si myslí, že muslimští vetřelci se dříve nebo později asimilují do své nové vlasti. Podle mnoha příznaků ovšem tito cizinci s největší pravděpodobností naopak asimilují původní obyvatele.

Ještě nedávno evropská zakatologie (termín Vjačeslava Ivanova, odvozený od ruského slova „zakat“ – soumrak (západ slunce) a zveřejněný ještě před vydáním Spenglerovy knihy „Zánik Evropy“) nevyvolávala u čtenářů velkou důvěru. Předpovědi o blízkém konci evropského světa veřejnost poslouchala jen na půl ucha, aniž by jim věřila, nebo se utěšovala myšlenkami typu „na naši dobu je toho už moc“. Až se najednou zjevil hrubě zmaterializovaný a ze všech úhlů viditelný hrobník, totiž svět islámu. Euro-americká civilizace, podle známé definice „faustovská“, slyší šustění lopat, podobně jako sám Faust v závěru Goetheovy tragédie: to právě jí kopou hrob. A týká se to především Francie.

Jak muslimové zachvacují cizí území?

Především masovostí. Nyní ve Francii žije asi šest milionů muslimů a podle rozdělovníku EU musí Francie do roku 2040 přijmout dalších 16 milionů migrantů, z nichž převážná většina budou muslimové (Německo musí přijmout o něco méně). Ovšem i kdyby se imigrace úplně zastavila (což je prakticky nemožné), obrovský rozdíl v porodnosti mezi domorodými Francouzi a muslimy udělá v průběhu času z původních Francouzů menšinu tak jako tak.

Vedle toho mají muslimové coby uchvatitelé vyvinutý smysl pro nadřazenost a vštěpené sebevědomí; toho se dnes zjevně nedostává rodilým Evropanům, kteří pro ustavičný „střevní katar“ ani nedokážou stát pevně na nohou. Známý kazatel muslimského bratrstva Jusúf al-Karadáví pověřil své spoluvěrce takovýmto úkolem: rozpoložení ducha západních Evropanů a jejich liberální zákony nám umožňují usadit se v jejich zemích, a zákony islámu nám dovolují podřídit si je. Dnes si muslimové v mnoha městech přisvojili celé čtvrti a řídí se tam právem šaría. Podobně postupovali svého času kalvinisté, když si po Nantském ediktu z roku 1598, který jim zaručoval stejná práva jako katolíkům, zabrali asi dvě stě pevností a hradů a stali se prakticky „exteritoriálními“ – jakýmsi státem ve státě. (Připomeňme, jak se při útoku na jednu z těchto pevností v La Rochelle vyznamenali Dumasovi mušketýři). Středověcí chalífové by dnes byli ohromeni, kdyby mohli spatřit, jak úspěšně pronikají „předsunuté oddíly“ muslimů do samého srdce Evropy.

Nadarmo si Al-Baghdádí (vůdce Islámského státu v Sýrii) spěchal vyzkoušet muslimský turban legendárního chalífy Hárúna ar-Rašída z knihy Pohádek tisíce a jedné noci: stojí snad za to zřizovat nový chalífát v oblastech obnažených před nepřátelskými bombami a děly protivníka, když si „děti Chalífátu“ podmaní města zaslíbené Evropy bez boje?

Nuže jisté známky odporu vůči muslimské invazi se objevily teprve nedávno.

Hraběcí rady moudrých

Jen pár nejpozoruhodnějších. Novinář Éric Zemmour, který se proslavil knihou „Sebevražda Francie“ (2014), představil novou knihu „Osud Francie. Když se historie pomstí sama za sebe“. Zatímco Zemmour konstatuje bezradnost Francouzů před invazí cizinců, obviňuje z ní historiky odpovědné za výuku dějepisu na středních školách a na univerzitách: během „posledních čtyřiceti let“ přepisovali francouzské dějiny a rozbili je do tematických bloků interpretovaných z hlediska neomarxismu a multikulturalismu. Za účelem nápravy tohoto stavu, píše Zemmour, je nutné obnovit tradici vlasteneckého narativu, který vrátí Francouzům vědomí identity (autentický prožitek sebe sama). Záměr je to sice dobrý, ale než se v tomto duchu vychovají příští dvě generace, uběhne pravděpodobně dalších čtyřicet let. A za tu dobu bude nejspíš většina Francouzů nosit jméno Mohamed či Ahmed, v pět ráno se probouzet na výzvu muezzina k modlitbě, jíst pouze halal jídlo, atd., atd.

Spolupracovník francouzského večerníku „Le Monde“ Yves Mamou napsal knihu „Velká dezerce“, v níž obviňuje elitu, či její větší část, že je zaslepená „ruskou hrozbou“ a nevidí, odkud se k ní vkrádá smrt. Naléhavý úkol, píše Mamou, je výměna elit, třeba i cestou občanské války. Podobně mluví novinářka Christelle Néant : „Vy,“ obrací se na elity, „chodíte v kruzích, jako to sťaté kuře, a nechápete, že nastal váš konec.“

Historik Aristide Leucate vydal celý slovník „Velkého vyčerpání Francie a Evropy“. Píše o „ataraxii“ (duševním klidu podle epikurejské filosofie, spíše však o duševním zmrtvění) slabého a unaveného národa, který přestal mít rád sama sebe. A přesto, vyjadřuje se dále, v našem nitru dosud spí ideály (ale jaké?) a my je musíme pouze umět probudit. (Ale jak?)

Ještě jeden historik, Pierre Hilllard, široce popularizovaný v médiích, spatřuje spásu Francie v obnově monarchie na pevném katolickém základě. On sám je zbožný katolík a tím se odlišuje řekněme od mnohými obdivovaného francouzského nacionalisty Charlese Maurrase (ten si také neuměl představit monarchii bez katolicismu, ale sám zůstal nevěřící). Hillard tvrdí, že Francie začala upadat, když zavrhla otce, božského i lidského; protože skutečnými vladyky Francie jsou Kristus a jeho světský zástupce král. Pouto s Bohem se přetrhlo v den, kdy byl popraven Ludvík XVI. Duch Vendée za časů revoluce to pochopil. „Francie začala prožívat muka a tím spěla ke smrti naší civilizace,“ píše Hillard, „ale povznesená srdce věří v naše vzkříšení a pamatují si na slova papeže Pia IX. vyřčená v roce 1911: „Národ, který se spojil s Bohem v remešské křestní koupeli, nemůže nevzpomenout své prvotní poslání a nevrátit se k němu“.

Jenomže Francouzi zjevně nejsou připraveni na obnovu monarchie. Dokonce ani charisma vévody z Anjou, posledního z řady legitimních dědiců Ludvíka XX., mu pravděpodobně nepomůže k tomu, aby v dohledné budoucnosti usedl na královský trůn. Na politickém poli z těch několika viditelných sil vystupuje za obnovu monarchie pouze frakce Národního sdružení (dříve Národní fronty) vedená Marion Maréchal-Le Penovou. Převládnutí monarchistických sentimentů v Evropě je možná jen otázkou času, ale pro Francouze takový čas už podle všeho nepřijde.

Opožděné hnutí mysli

Rozsáhlý program odporu předkládá Philippe de Villiers, politik (státní tajemník za Sarkozyho prezidentství, nyní předseda „Hnutí za Francii“), historik a spisovatel. V knize „Uslyšíme-li ještě zítra kostelní zvony“ Villiers prorokuje, že již zítra se kostely Francie ztratí v lese minaretů, pokud samy nebudou přestavěny na minarety. Mohou za to politické elity, které jako by byly hypnotizovány invazí muslimů; podobně jako zajíc na silnici oslepený reflektory automobilu se nesnaží před ním utéct. Jinde Villiers srovnává elitu s Molierovým Jourdainem, který uchvácen dojmem z Velkého Turka přehrává roli tureckého hodnostáře komicky označeného jako „mamamuší“.

Na otázku, co dělat, Villiers odpovídá, že „je nutné probudit církevního strážce, a to nikoliv proto, aby nám předčítal nad hrobem, protože Francie je dosud naživu, ale aby zvonil na poplach a zachránil Francii před smrtí“ (str.11). O něco níže píše, že už „vidí“ to poplašné zvonění, jen ho ještě neslyší.

Něco mi to připomnělo. Když jsem otevřel Hugův román „Devadesát tři“, hned na začátku jsem našel epizodu, kde Markýz Lantenac povolaný velet povstání ve Vendée a v Bretani proti revoluční Paříži, zatímco vystupuje z korvety Claymore na břeh, vidí v dálce poplašný zvon, který se houpá, ale slyšet ho není, protože vítr nese zvuk na opačnou stranu. Vzpomínka to samo sebou není náhodná: v posledních letech historie vendeé-bretaňského povstání z roku 1793 a následujících let jitří mysl Francouzů (současný okres Vendée zabírá jen malou část historického Vendée, které spolu s Bretaní zaujímal celý severozápad Francie). Stejně tak jitřila mysl ruských revolucionářů: všichni četli slavný román Viktora Huga a rozdělovali své sympatie mezi dva jakobíny – velkorysého velitele revolučních gard Gauvaina a „železného“ odpůrce revoluce Cimourdaina (mimochodem pro mladého Stalina byl oblíbeným hrdinou Cimourdain, podobně jako kavkazský povstalec Koba, jehož měl Stalin za vlastní přezdívku). Ale vikomt de Villiers, který rovněž pochází z dávného šlechtického rodu ve Vendée, nemá v úmyslu následovat markýze de Lantenac, jehož štědrý Viktor Hugo obdařil hrdinskými rysy, ačkoli sám v duchu doby sympatizoval s revolucionáři.

Poplašné zvonění je zapotřebí, píše Villiers, aby probudilo Francouze, ale napravit je musí nový román o lásce, který v minulých stoletích nasál dvořanskou a rytířskou tradici, tak vlastní francouzské kultuře. Rytíř, který klečí u nohou krásné paní, „je pravým znakem Francie, jeho hlavním identifikátorem“ (str. 36). V tomto obrazu tkví krása a „krása spasí Francii.“ Zdá se, že v tomto případě lyra „přehluší“ zvon, což je opak toho, o čem psal ruský básník Jakov Polonskij („Pěj si, jak hlasitě chceš / chrámový zvon tě přehluší“).

Úpadek rodiny a natality

„Vikomt, který spí vstoje,“ charakterizoval Villierse jeden z jeho kritiků. Ale v jeho „snech“, máme-li to tak nazvat, se odráží nejdůležitější otázka pro celou euro-americkou civilizaci, totiž otázka vztahu mezi mužem a ženou. Mezi nimi se vždy nachází Třetí nezbytný – Bůh. Odtud ono duchovní či duševní spáření, které nesklouzává k touze přivlastnit si druhého jako „předmět“, čímž se vše v podstatě zneguje. V evropské kultuře lze tento princip lásky vysledovat z poezie trubadúrů a z preciózních románů 17. století až po Cyrana z Bergeracu, coby hrdiny z Rostandovy hry (ponechávám stranou dona Quijote, který se vzhlížel ve francouzských rytířských románech, ač byl pouhý Španěl). Puškin, zběhlý v poezii trubadúrů, vyzvedl extrémní případ takového způsobu sublimace: jeho „chudý rytíř“ vzplál vášní k samotné Matce Boží, jako „předmětu“, vědomě nedosažitelnému; ačkoli příliš smyslný postoj k Ní hraničí s rouháním.

Ve vyšších kulturních sférách vyžaduje přítomnost Boha dodržování jistých norem zdrženlivého sexuálního chování. Bez nich neobstojí žádná zdravá rodina, což znamená, že nemůže zajistit ani úspěšné zachování rodu.

Villiers píše, že rytířská dvornost je pro muslimy cizí a nepochopitelná. To není tak docela spravedlivé. Pravděpodobně nečetl takové básníky, jako byli Nizámí Gandžaví nebo Džámí, a neví, že trubadúři z Provence za mnohé vděčí básníkům muslimského Španělska. Ale je možné souhlasit s tím, že pro muslimský svět jako celek není rytířský motiv typický. Muslimové zato mají pevné rodiny, což je zvýhodňuje před Evropany, jejichž rodiny jsou nestabilní, s malým počtem dětí, nebo zcela bezdětné; a to nemluvím o nejrůznějších „experimentálních“ rodinách, v nichž je plození dětí v zásadě nemožné.

Evropský román o lásce chřadne, bez ohledu na osobní vlastnosti jeho protagonistů. Pasternak k tomu měl přesnou poznámku: láska Jurije Živaga a Lary byla spojena „se vší plastičností světa“. Ale co dělat, když „všechna plastičnost světa“ ztrácí svou původní krásu, dokonce i jakoukoliv určitost?

V současné kultuře lze nalézt jen chabé pozůstatky rytířské dvornosti.

Pevná rodina je hlavní přednost muslimů, pokud je máme srovnávat s Evropany. Nejenže zvyšuje demografický růst; rodinný kruh poskytuje teplo, které je nezbytné pro normální vývoj mladé generace, navíc se přenáší i na ulici a do jisté míry zahřívá také ji. Fakt, že v evropských městech vykazuje tato muslimská komunita mafiánské a kriminální sklony, lze vysvětlit okolnostmi nastěhování se do pro ni nezvyklých míst k obývání.

Věčné tajemství tradice

Villiers v nové knize „Tajemství Chlodvíka“ poněkud své názory koriguje. Zde se už upíná na to, že Francii nespasí ztracená krása, ale „návrat k prostým hodnotám, ke kořenům, k rodné zemi, k dobrému sousedství, k trvalému procítění života, k transcendenci.“ (str. 24). Ztělesněním všech těchto hodnot je v jeho očích král Chlodvík I. (481-511 po Kristu), zakladatel francouzského království a jeho křtitel. O rytířství neměl Chlodvík žádnou představu; aby zjistil, o co jde, musel by žít dalších šest století.

Co znamená „tajemství“ v případě Chlodvíka? Na rozdíl od ostatních pohanských králů, vyznávajících arianismus, se Chlodvík pevně držel své pohanské víry. Dokonce ještě před rozhodující bitvou s Alamany u Tolbiaka (496), která měla rozhodnout o osudu jeho země, prosil boha Wotana, aby poslal na jeho nepřátele sveřepé Valkýry. Ovšem následně po vítězství za ně z nějakého důvodu zapomněl poděkovat vládci Valhally a zanedlouho poté se nechal pokřtít, přesně na Štědrý večer roku 498 v Remeši, kde přijal křesťanskou víru v její ortodoxní „nicejské“ verzi (viz 1. nicejský koncil). Neobešlo se to však bez účasti „krásného pohlaví“, byť tak ženy tehdy ještě nenazývali. Určitý vliv na něho měly hned dvě ženy (ve věcech víry jsou ženy často odevzdanější než muži) – St. Geneviéve (svatá Jenovéfa) a princezna St. Klotilda z Burgundska (svatá Chrodechilda), která se stala jeho ženou. Ovšem Villiers si neopodstatněně myslí, že rozhodující podnět mu dal jakýsi zázrak, jehož byl svědkem a o němž nic nevíme.

Dnes, píše Villiers, stojí Francie před volbou: „Chlodvík, nebo Korán“. Takto postavená otázka by byla rozumná, pokud bychom v prvním francouzském králi viděli symbolické ztělesnění výše uvedených zásad (v citátu ze strany 24). K tomu ovšem také musíme uvěřit v nějaký nový zázrak. Protože při takříkajíc prozaickém zkoumání celé otázky zůstane Francii jen velmi malá naděje na spásu.

Francie jako neblahý předvoj Evropy

Francie v průběhu historie nejednou vystupovala jako přední pěvec evropského chóru. Vznikla jako první pravoslavně-katolické království na troskách západní Římské říše. Francouzi iniciovali křížové výpravy a francouzské rytířstvo se stalo jejich hlavním účastníkem. Ve Francii se zrodila nejradikálnější větev protestantismu – kalvinismus. Francie byla také rodištěm osvícenství a krvavé revoluce, která následovala a sloužila jako etalon pro všechny následující revoluce. Po té francouzská kultura jako první v Evropě „rozkvetla“ dekadencí. A nakonec Francie slibuje, že se v nedaleké budoucnosti stane první muslimskou zemí v západní Evropě. Za ní budou nevyhnutelně následovat ostatní země.

Markýz de Lantenac v rozhovoru s Gauvainem řekl: „Pokud se vrátí Abdurrahmán, už se nesetká tváří v tvář s Karlem Martelem.“ Dovoluji si připomenout, že v roce 732 Abdurrahmán vedl armádu Maurů. Karel Martel ji porazil a zabránil tak dalšímu postupu muslimů do nitra Evropy. Viktor Hugo tak ústy Lantenaca vyslovil úžasné proroctví: v době, kdy psal svůj románu (1873), nikdo v Evropě by si ani v hrozném snu nedokázal představit, že Maurové opět vtrhnou do Evropy. Hugo byl v jádru pokrokový, ale jeho umělecký instinkt mu napověděl, že z „loď moderny“ vyvrhla cosi nepřijatelného na břeh, důležitý a nutný zámotek moderní společnosti, jenž ji nakonec přivede do hrobu, suchou dřevní hnilobu, která rozloží stavbu evropské civilizace, cosi nevědomého, co jí umožní přežívat do posledního dne, dokud se nerozpadne v prach.

Současný „Abdurrahmán“ se liší od onoho historického pouze tím, že je ambivalentní a nemává nad hlavou zahnutou šavlí. Pouze některé z jeho oddělených tváří se uchylují k podlým způsobům krveprolití, jež odpovídají naší současné době.

Osvícenstvím oslabený organismus

Vypadá to už tak, že války se odehrávají kdesi v podnebesí. V pařížské Invalidovně je freska, která zobrazuje onu bitvu u Tolbiaka. Odehrává se ve dvou úrovních: nahoře pod nebesy se vzájemně bijí po hlavách jacísi bohové a na zemi se perou lidé. Případná metafora toho, k čemu dnes směřujeme: v podnebesí se na sebe mračí smrtonosní „bohové“ (díky bohu, dosud se jen mračí), a zatímco oni stojí na nohách, nebo přesněji zkoušejí si křídla v laboratořích a cvičných polygonech, nechávají dole za sebou při zemi klečet lidské masy. Leč ať se odvíjí jakákoli bitva pod (a nad) mraky, nakonec se chod dějin rozhodne zase dole na zemi; vždyť tady přece vznikají laboratoře a vojenské polygony.

A dějiny se dnes zjevně obrací zády k Francii, stejně jako k ostatním západoevropským zemím. Na vině je úchylka, vybočení, s nímž Evropa sešla z cesty svedená érou osvícenství a začala tonout ve vodách intelektualismu a racionálních kalkulů za cenu ztráty fundamentální duchovní intuice. Nelze samozřejmě popřít hodnotu některých politicko-právních novot vzešlých z osvícenství, ale bez porozumění organice, která váže každé organické společenství, se společnost podobá jakési třínohé stoličce, s níž může člověk kdykoliv spadnout na zem. Historická zkušenost ukázala, že principy svobody a rovnosti mají právo existovat pouze v antinomickém spojení s jejich protikladem: svoboda s nesvobodou, rovnost s nerovností. Nemluvě o bratrství, které je reálně uskutečnitelné a duchovně odůvodněné pouze v církvi.

Křesťanství dalo Evropě (především té západní) stabilitu. Pokud použijeme námořnický termín, umožnilo jí plout vpřed, aniž by posádka ztratila kontakt s „mateřským přístavem“. Zvětrávání křesťanství, které se za posledních třicet až čtyřicet let stalo obzvláště zřetelným, vedlo k tomu, že se západní Evropa ztratila na otevřeném moři, a protože pozbyla orientaci, přestala být sama sebou a stala se obětí cizorodých sil. Dnes jí nezbývá nic jiného, ​​než „čekat na smrt“.

Ještě jeden vikomt z téhož povstaleckého kraje, Francois de Chateaubriand, prorokoval před dvěma sty lety toto: Nedostane se daleko společnost, která začne uctívat Merkura-lapku a Venuši-prostitutku. Dnes je možné s vysokou jistotou říci, že „douce France“, „sladká Francie“ nepřežije, pokud neužije hořký lék v podobě Božího zákona (který v křesťanství připravuje na vyšší Zákon lásky). Jen tak unikne nejhoršímu – chalífátu.

„Podivná smrt Evropy,“ jak píše ve stejnojmenné knize anglický publicista Douglas Murray, a především Francie, přijde mnohem dříve, než předpovídal Spengler, který dal Evropanům dvě stě let. Murray tuto smrt označuje jako „podivnou“, protože nikdo nepředpokládal, že islámský svět, který byl dlouho považován za hluboce zaostalý, vtrhne do Evropy v podobě Ničitele.

Já osobně znám jenom jednu výjimku: Lord Byron ve své knize „Childe Haroldova pouť“ připustil, že jednou arabský wahhábista „když jako zloděj, hrob Proroka vyplenil, // přijde patou Západ rozdupat.“ A není snad pravda, že právě wahhábisté udávají tón muslimským komunitám v Evropě? Jejich pověstný kulturní nihilismus bude mít pro Evropany těžší důsledky, nežli invaze barbarů do Říma v posledních letech soumraku Římského impéria.

Ruské paralely

Téměř nevyhnutelná smrt Evropy, pokud tedy nezasáhne již zmíněný zázrak, je pro Rusko příběhem vyvolávajícím hlubokou hořkost: všechno vyšší a krásné, čeho se Rusku dostávalo z Evropy a zejména z Francie, nám bylo drahé a blízké. V praktickém ohledu tak vyvstávají některé naléhavé soudy.

Za prvé, po celé věky byl tok diskusí na téma „Rusko a Evropa“ dán vinoucím se korytem historie. A není tak daleko budoucnost, kdy naproti Západu nám vyroste – Východ. Takové je napomenutí!

Za druhé, na všem špatném je něco dobré: islamizace Evropy může přispět k více či méně úspěšnému vyřešení zásadního ukrajinského problému. Lze totiž očekávat, že Evropa, na níž Kyjev tak spoléhá, ztratí pro Ukrajince jakoukoli atraktivitu. Pokud se tedy ukrajinský Ivan, jako v operetě „Záporožec za Dunajem“, nechce stát poddaným tureckého Ukrsultána, což je nepravděpodobné.

Za třetí, nelze zavírat oči před tím, že ruská společnost trpí některými neduhy, i když ne tak vážnými, jakými onemocněla Evropa. Zneklidňují i některé paralely mezi ruskou a francouzskou historií. Ruská revoluce byla, jak známo, z velké části okopírovaná podle té francouzské. I v nedávné historii existují některé podobnosti: za revolucí přichází období „triumfu vůle“ (ve Francii za Napoleona, v Rusku za Stalina). Každá revoluce vděčí více než novým ideám spíše po staletí nahromaděné energii, po jejímž uvolnění nastává nenápadný pohyb dolů po šikmé ploše a přibližně po stejné době (tak po třech čtvrtinách století) vše končí odklonem od revoluce (Francie roku 1870, Rusko roku 1991) a diskvalifikací vedoucí velmoci na druhořadou. Ale kromě paralel existují také jisté meridiány, a ty jsou jiné u Rusů a jiné u Francouzů. Navíc chod dějin není deterministický. „Hvězdy ze svých cest nesestupují z nebes, aby zasahovaly do pozemských záležitostí.“ (Soudci 5:20)

Pokusy zastavit islamizaci Francie a zbytku západní Evropy si přese všechno zaslouží uznání, i když jsou odsouzeny k neúspěchu; v každém případě je nutné k nim přihlížet.

Český doslov

Katastrofický scénář, za nějž je určitě možné islamizaci Evropy považovat, má více vrstev. Nejde jen o útok islámu proti evropskému křesťanství, které se viditelně pohřbívá samo, ani výlučně o nastupující cizí duchovní moc s jejím právem šaría, ale především o genocidní úder proti bílé populaci původního evropského obyvatelstva. A útok je veden ve směru, kde má Evropa největší slabiny, na země s již tak narušenou rasovou homogenitou. Francie, Anglie a v poslední době také Německo. Jde samozřejmě také o země, které se mají co vypořádávat se svojí koloniální a rasovou minulostí.

Něco zcela jiného je však slovanská část Evropy (k níž historicky patří rovněž ugrofinská etnická větev Maďarů). Slované nikdy netrpěli komplexem nadřazenosti, ani potřebou kolonizovat jiné národy. Rovněž jejich rodová paměť, smysl pro etnickou sounáležitost a sebezáchovný instinkt jsou silnější, než u západních Evropanů podléhajících anglosaskému materialistickému pohledu na svět. My nejsme dosud invazí barevných ras do Evropy příliš zasaženi, ani obtíženi jejich muslimským břemenem. My máme všechny předpoklady se před hrozící apokalypsou ubránit.

To ale již více nesmíme dopřávat sluchu politickým ignorantům, kteří všude rozhlašují, že patříme na Západ. Znamená to snad, že s ním máme sdílet stejný osud? Naprosto ne. Bránit si národní identitu je naše svaté právo. Přes naše země mohou přecházet rozličné ideologické proudy, mohou nás posilovat či ovládat různá náboženství, můžeme být i chudí – to všechno se dá poměrně snadno změnit nebo napravit. Pokud si ovšem necháme rozředit naši slovanskou krev a přijdeme o své rodové dispozice, bude s námi navždy konec. Svoji zemi si musíme bránit před alogenními vetřelci jako oko v hlavě. Tudíž i před arabským a západním kapitálem. Na to pamatujme.