Jak se připravit na stěhování národů

Ačkoliv někteří novináři straší koncem civilizace, či stěhováním národů, je třeba říci, že taková situace prozatím ještě nenastala. O stěhování národů lze hovořit ve chvíli, kdy se migrace lidí do jisté země přiblíží průměrné roční hodnotě 1 % populace. Takové množství pravidelného přistěhovalectví zajistí během 200 let téměř úplnou výměnu obyvatelstva, resp. při shodné porodnosti by klesl počet původního obyvatelstva na nějakých 13 %. Integrace do původní kultury je v takovém případě vyloučena. I při celkem malém rozsahu kulturně odlišných komunit dává většina příslušníků menšin přednost socializaci do menšinové kultury před integrací do kultury většinové.

Následující úvahy nemají být strašením ani prognózou. Jde jen o myšlenkové cvičení na téma, jaké mohou být vyhlídky evropských jazyků, pokud by ke stěhování národů došlo, a jestli se lze na podobnou situaci připravit.

Historická zkušenost ukazuje, že při stěhování národů ohroženější jsou jazyky a národy na semiperiferii než v civilizačním centru. Na pohybu etnik vydělaly kmeny z civilizačního hlediska nejprimitivnější, které expandovaly. Centra antické civilizace zase dokázala předat vtrhnuvším barbarům alespoň svůj jazyk. Latina a řečtina se udržela. K zapomenutí, nebo k bezvýznamnosti byly odsouzeny jazyky do té doby polocivilizovaných národů, např. Keltů, Illyrů, Dáků.

V tomto smyslu lze předpokládat, že při případném stěhování národů přežije angličtina, francouzština a snad i jiné větší jazyky. Naproti tomu z jazyků menších národů, jako je čeština a slovenština, by jich přežilo jen pár a to spíše jen jako menšinové jazyky v odlehlejších oblastech.

Co by tedy měl udělat národ, který nechce ztratit svůj jazyk a svou identitu, jestliže stěhování národů doopravdy propukne. Odpověď je poměrně jednoduchá: Měl by si zajistit, co nejlepší výchozí podmínky pro bod zlomu, kdy se kontinent ponoří do chaosu. Ideálem je vstupovat do tohoto okamžiku kulturně jednotný s minimem kulturně odlišných menšin, zejména s minimálním počtem obyvatel z kultur, které se celosvětově dávají do pohybu.

Je téměř nemožné vyčíslit, jak vysoká míra migrace je dlouhodobě udržitelná a bezpečná z hlediska zachování domovské společnosti. Přesto se pokusím určitou hypotézu navrhnout. Podle historických příkladů se domnívám, že od stavu cca 10 % populace cizího etnického původu může docházet ke krizovým jevům a že taková menšina se může stát iniciátorem separatismu a politicky motivovaného násilí. Za pravděpodobně bezpečnou míru migrace lze označit stav, kdy lidé, kteří jsou do třetí generace přistěhovaleckého původu, tvoří nejvýše 4 % populace.

Vraťme se však k původní otázce. Co by Česká republika měla dělat, pokud by bylo jisté, že dojde ke stěhování národů? Přičemž opakuji, že to jisté není. Za racionální by bylo možné považovat následující opatření:

1. Opustit ihned Evropskou unii, aby se snížilo množství imigrantů a riziko jejich vnucení ze strany EU.

2. Česká republika by měla zůstat v NATO, měla by však posílit své vlastní vojenské schopnosti, zvýšit rozpočet na obranu a obnovit brannou povinnost.

3. Zrušit možnost, aby cizinci vlastnili půdu a nemovitosti v České republice.

4. Zrušit volební právo cizinců, které momentálně platí v komunálních volbách.

5. Zrušit možnost dvojího občanství.

6. Podmínit prodlužování trvalého pobytu cizinců v České republice na dobu delší než tři roky dobrou znalostí češtiny.

7. Zpřísnit podmínky pro podnikání cizinců v ČR.

8. Neposkytovat cizincům zdarma studium na českých vysokých školách, což se dnes děje. (Neznamená to, že nemohou platit výjimky na základě bilaterárních dohod, jaká platila např. se Slovenskem).

9. Zpřísnit tresty za nelegální přechod hranic, pokud jde o přechod do České republiky z třetí bezpečné země. Zároveň trvale vyloučit možnost azylu pro toho, kdo se tohoto přestupku dopustí.

10. Pokusit se prosadit úplné odstoupení od mezinárodních závazků ohledně poskytování politického azylu.

11. Vynutit, aby firmy, které chtějí zaměstnávat cizince na území České republiky, vypláceli cizincům stejnou mzdu, za jakou by ji vykonával domácí pracovník.

12. Práci cizinců na území České republiky zatížit vyšší daňovou sazbou a odůvodnit to státními náklady na integraci cizinců.

13. Veškerou činnost pro integraci cizinců by měl provádět pouze stát jakožto představitel veřejného zájmu. Příslušný úřad by měl být zřízen pod ministerstvem vnitra.

14. S okamžitou platností zrušit dotace, které vláda poskytuje státním i nestátním organizacím v rámci projektů na začlenění cizinců do české společnosti. Zakázat rovněž soukromé financování takovýchto projektů, nebo jejich financování ze zahraničních peněz.

15. Potírání rasismu by mělo zůstat v rukou státních orgánů. Stát by neměl poskytovat na tyto účely žádné peníze nestátním organizacím.

16. Angažovanost České republiky na mezinárodní scéně ve prospěch soběstačnosti rozvojových zemí. Podpořit právo všech zemí na zavádění cel a jiných forem podpory domácího podnikání a domácí výroby. Obecně podporovat zájmy malých zemí proti zájmům nadnárodních exportérů.

17. Angažovanost České republiky ve prospěch mezinárodních iniciativ, které zajistí zachování přírodních zdrojů, zejména vodních zdrojů, úrodné půdy a lesa ve všech částech světa.

18. Orientovat se na společnou bezpečnostní politiku se zeměmi visegradské čtyřky.

Samozřejmě, že Evropská unie by mohla jednat daleko účinněji, kromě výše uvedených opatření např. i pozastavením Schengenského systému a obnovením kontroly na hranicích mezi státy EU. Ovšem z vyjádření politických vůdců se zdá, jako by elementární politická logika byla dnes kacířstvím. Např. věta: "Čím víc imigrantů Evropa přijme, tím víc jich přijde", zní zjemnělým evropským uším ještě stále jako rouhání. Stejně jako je rouháním představa, že přijímání imigrantů by mělo mít nějaký strop.

Evropští vůdci, včetně českých, vysílají veřejnosti rozporuplné signály. Jedním z nich je i tzv. marakéšská deklarace, kterou nedávno společně podepsaly evropské a africké státy. Je zde na jednu stranu vyjádřen záměr bojovat proti ilegální migraci. Na druhou stranu se v jejím textu dočteme, že evropské státy nabízejí usnadnění získávání víz pro Afričany, slibují podporovat větší mobilitu, zejména mladých lidí a žen atd. Maďarský ministr zahraničí odmítl tuto deklaraci podpořit a označil ji za nebezpečnou.

Zajímavé je, že v době největší migrační vlny nejenže se Evropská unie projevila nejen jako neschopná podobným výzvám čelit, ale že dokonce figurovala jako součást problému. Návrh přerozdělovacích kvót byl s to podpořit blahovolnou nečinnost některých států při ochraně vlastních hranic. Co Evropě ve skutečnosti pomohlo, byly samostatné akce zemí jako Maďarsko a Rakousko, ač první z nich se kvůli tomu stala terčem nevybíravých slovních útoků ze strany liberálních elit.

Americký profesor Stephen Smith odhaduje ve své knize, která vyšla francouzsky pod názvem La ruée vers l'Europe, že za 30 let může být v Evropě 150 až 200 milionů lidí ze subsaharské Afriky oproti dosavadním 9 milionům. Takový pohyb by v rámci dosavadní historie neměl obdoby, odpovídalo by to výše zmíněnému 1 % imigrantů do stávající populace ročně, tj. cca 5 milionů migrantů za rok.

Za tohoto stavu věcí by bylo mnohem racionálnějším politickým rozhodnutím vyhlásit válku USA, než podporovat další imigraci z Afriky. Zní to možná absurdně, ale rozhodně to je méně beznadějný podnik než snaha integrovat miliony nových imigrantů. Jediný důvod, který by mohl způsobit, že imigranty nebude možné zadržet ani pod hrozbou násilí, by mohly být nevratné klimatické změny. Státem, který na mezinárodní scéně nejvíc blokuje řešení klimatického problému, jsou Spojené státy. Případnou válku s USA má Evropa přinejmenším teoretickou šanci vyhrát a pravděpodobně by ji i v případě porážky přežila, pro migrační vlnu 200 milionů lidí to ovšem neplatí.

Argumenty o potřebě doplnit stárnoucí evropskou populaci jsou jedny z nejnesmyslnějších, jaké ve veřejném prostoru zaznívají. Pravda je naopak to, že Evropa je přelidněná a pokles populace by jí prospěl. Africké země mají mnohem menší hustotu obyvatelstva a mají tudíž plné předpoklady řešit svou populační explozi samy. Primárním důvodem pro migraci z Afriky do Evropy není přelidněnost, ale vidina bohatství a štědrost evropského azylového systému, který je dysfunkční, protože přivádí do Evropy poměrně málo lidí, kteří skutečně azyl potřebují, zato hodně těch, kteří mají dost drzosti a prostředků, aby se pokusili evropský systém využít. Nadto většina lidí, kteří azyl neobdrží, nakonec v Evropě stejně zůstává.

Je otázkou, jestli blahovolná netečnost při ochraně hranic, nepomáhá nakonec více organizovanému zločinu, než politicky pronásledovaným lidem. Bezpochyby platí, že štědrý azylový systém v Evropě generuje bohaté zisky pro pašeráky lidí. Evropská unie tak financuje ze svých peněz nejen osidlování svého kontinentu cizími přistěhovalci, ale i zločinecké organizace.

Lidé "dobrého srdce" se často pohoršují nad tím, kolik uprchlíků utonulo ve Středozemním moři. Evropské země jsou podle nich vinny za jejich smrt tím, že je dost ochotně nevytahují z moře. Je nesmyslné hrát hru na vinu, podle níž za utonutí nemůže ani ten, kdo do vody dobrovolně skočil, ani ten, kdo ho k tomu navedl, nýbrž ten, kdo tonoucího nevytáhl. Je to nabubřelé, velikášské a snad i rasistické, neboť se tu sugeruje všemohoucnost Evropanů a nesvéprávnost imigrantů. Pokud už ale někdo chce používat tuto logiku, pak je třeba říci, že politici, kteří se snaží vystupovat jako dobrodinci lidstva, mají na rukou mnohem více krve než ti, kteří volají po přísné ochraně hranic. Na hranicích, kde se střílí, hyne několikanásobně méně lidí, než v moři, kde se zachraňují lidé ilegálně přecházející přes hranice. Bohužel čísla jsou v tomto jednoznačná.

Zdá se, že azylový systém, který vznikl za studené války především za tím účelem, aby pomohl lidem bojujícím proti komunismu a politicky pronásledovaným, se přežil. Dnešní jeho smysl je vyprázdněný a většina lidí ho chápe jako čistě ekonomickou záležitost, včetně evropských levicových aktivistů, kteří tvrdí, že je třeba pomáhat všem bez rozdílu, protože "není zločin chtít se mít lépe".

Tenhle systém však nemá sloužit ekonomické solidaritě, nehledě na to, že nereciproční solidarita, která se tu navrhuje, je nesmysl. Není možné financovat ze solidárních systémů ty osoby, které (ony samy nebo jejich rodiny) do něj neměly a nemají povinnost přispívat. Lze to ilustrovat na jednoduchém podobenství: Pokud si stoupnu na Václavské náměstí s tím, že budu rozdávat z bezedného měšce všem chudým a potřebným tak dlouho, dokud nebudou nasyceni, pak nejenže se vytvoří fronta, která neskončí, ale navíc, dříve či později, bude laskavý dárce usmrcen. Buď bude zlynčován nespokojeným davem, nebo zastřelen kulkou toho, kdo zatouží mít jeho bezedný měšec. Pokud si chce Evropa hrát na nereciproční solidaritu, bude toto její osud.