Hlavní položka agendy na summitu G20: Sbohem, americké impérium

Summity G20 jsou formálně o tom, jak mohou největší světové národní ekonomiky spolupracovat, aby podpořily globální růst. Avšak letošní setkání - více než kdy předtím - ukazuje, že rivalita mezi USA a Čínou je středobodem.

Pokud se na to podíváme blíže, rivalita je výrazem odrovnané americké říše, která se zoufale snaží získat zpět svou bývalou moc. Odstupující hegemon - USA - dělá spoustu rámusu, je vzteky bez sebe a plný přetvářek, ale nevyhnutelnou realitou je impérium, jehož zlaté časy jsou minulostí.

Před začátkem summitu, který se konal v Argentině, Trumpova administrativa dávala zběsilá ultimáta Číně, aby „změnila své chování“. Washington vyhrožuje stupňující se obchodní válkou, pokud Peking nevyhoví americkým požadavkům ohledně hospodářské politiky.

Prezident Trump dovedl dlouhotrvající stížnosti USA na Čínu až k bodu varu, ostře kritizoval Peking za nespravedlivý obchod, manipulaci s měnami a krádež práv duševního vlastnictví. Čína odmítá tuto pejorativní charakteristiku ze strany USA ohledně svých hospodářských postupů.

Nicméně pokud Peking nevyhoví diktátům USA, Trumpova administrativa navýší tarify na čínský export.

Na vážnost celé této situace ještě upozornil čínský velvyslanec v USA Cui Tiankai ve svém komentáři, v němž upozornil na „poučení z historie“, které ukazuje, že obchodní války mohou vést ke katastrofickým válkám, v nichž se střílí. Vyzval Trumpovu administrativu, aby byla rozumná a usilovala o urovnání sporů.

Problém spočívá v tom, že Washington požaduje nemožné. Je to jako kdyby USA chtěly po Číně, aby vrátila čas do nějaké imaginární bývalé éry, kdy byl americký kapitalismus silný. Ale není v moci Číny to udělat. Globální ekonomika se strukturálně přesouvá pryč od dominance USA. Kola výroby a růstu jsou v čínské doméně Eurasie.

Po celá desetiletí fungovala Čína jako obří trh pro levnou výrobu základního spotřebního zboží. Nyní, za prezidenta Si Ťin-pchinga, se země přesouvá do nové fáze vývoje, který zahrnuje sofistikované technologie, vysoce kvalitní výrobu a investice.

Je to ekonomický vývoj, který svět viděl předtím, v Evropě, USA, a nyní v Eurasii. V desetiletích po druhé světové válce, až do 70. let, byl americký kapitalismus nesporným světovým vůdcem. Ve spojitosti s vojenskou mocí byl poválečný světový řád definován a formován Washingtonem. Někdy byl klamně nazýván Pax Americana, ale na americkém globálním řádu nebylo nic mírového. Spíše se jednalo o řád relativní stability, vykoupený masivními činy násilí v masovém měřítku a represivními režimy pod vedením Washingtonu.

V americké mytologii není žádné impérium. USA se měly lišit od starých evropských koloniálních mocností, a vést zbytek světa prostřednictvím „mimořádných“ ctností svobody, demokracie a právního státu. Ve skutečnosti se americká globální dominance spoléhala na použití nemilosrdné imperiální moci.

Zvláštní věc na kapitalismu je, že vždy přeroste svou národní základnu. Trhy se nakonec stanou příliš malé a hledání zisku je nenasytné. Americký kapitál brzy našel v rámci rozvíjejícího se trhu Číny více lukrativních příležitostí. Počínaje 80. lety americké korporace pomohly zemi z nesnází a vytvořily obchod v Číně, využívaly levnou práci a vyvážely zboží zpět k americkým spotřebitelům, kteří byli ve stále větší míře podhodnocováni a nedostatečně placeni. Toto uspořádání bylo podpořeno částečně z důvodu zdánlivě nekonečného spotřebitelského dluhu.

To samozřejmě není celý obraz. Čína se inovuje a rozvíjí, a to nezávisle na americkém kapitálu. Je diskutabilní, zda je Čína příkladem státem řízeného kapitalismu nebo socialismu. Čínské orgány by prohlásily, že se hlásí k tomu druhému. V každém případě ekonomický vývoj Číny proměnil celou euroasijskou polokouli. Ať se vám to líbí nebo ne, Peking je dynamem pro globální ekonomiku. Jedním z ukazatelů je, jak se národy v celé asijsko-pacifické oblasti podrobují Číně kvůli svému budoucímu růstu.

Washington reaguje rozzlobeně na údajnou čínskou rozpínavost, která „ohrožuje“ americké spojence v asijsko-pacifické oblasti. Ale skutečnost je taková, že Washington žije v minulosti své bývalé slávy. Obchodní bloky, jako je Asijsko-pacifické tichomořské společenství (APEC), si uvědomují, že hlavním chlebodárcem je Čína, nikoliv Amerika. Washingtonská rétorika o tom, že je třeba „postavit se Číně“, je právě o tom - prázdnou rétorikou. Pro země, které se řídí svými zájmy hospodářského rozvoje a výhodami čínských investic, to však mnoho neznamená.

Jedním z příkladů je Tchaj-wan. V rozporu s otřepanými frázemi Washingtonu o „svobodném Tchaj-wanu“ stále více asijských zemí ruší své bilaterální vazby s Tchaj-wanem z úcty k Číně, která považuje tento ostrov za odpadlickou provincii. Postavení USA je jen rétorika, zatímco vztahy ostatních zemí jsou založeny na materiálních ekonomických potřebách. A respektovat citlivost Pekingu je pro ně prozíravá možnost.

Nedávná zpráva, publikovaná v deníku New York Times, objasnila měnící se kontury globálního ekonomického řádu. Potvrdila to, co zaznamenalo mnoho dalších, že Čína je na cestě překonat USA coby hlavní světová ekonomika. Během 80. let asi 75% obyvatel Číny žilo v „extrémní chudobě“ podle deníku NY Times. Dnes je v této ubohé kategorii méně než 1% populace. Ohledně USA platí trajektorie v opačném směru – větší počet lidí je vystaven strádání.

Strategické hospodářské plány Číny - iniciativa „Jedno pásmo, jedna cesta“ - o integraci regionálního rozvoje pod jejím vedením a financováním, již vytvořily světový řád, který je obdobný tomu, čeho dosáhl americký kapitál v desetiletích po válce.

Američtí odborníci a politici, jako je viceprezident Mike Pence, mohou znevažovat hospodářskou politiku Číny jako vytvoření „dluhové pasti“ pro ostatní země. Ale realita je taková, že další země tíhnou k dynamickému vedení Číny.

Pravděpodobně je vize Pekingu ohledně ekonomického rozvoje osvícenější a udržitelnější než ta, kterou předtím poskytli Američané a Evropané. Ústřední motiv pro Čínu, společně s Ruskem, se velmi podobá multipolárnímu rozvoji a vzájemnému partnerství. Globální ekonomika není jen o přesunu od jednoho hegemona - USA - k dalšímu imperiálnímu pánovi - Číně.

Jedna věc se zdá nevyhnutelná. Dny amerického impéria jsou pryč. Jeho kapitalistická síla se vytratila před desetiletími. Zvrat a nevraživost ve vztazích mezi Washingtonem a Pekingem je o tom, že americká vládnoucí třída se snaží oživit nějakou fantazii bývalé vitality. Washington chce, aby Čína obětovala svůj vlastní vývoj, a nějakým způsobem oživila americkou společnost. To se však nestane.

To neznamená, že by americká společnost nemohla být nikdy oživena. Je to možné, stejně jako v Evropě. To by však znamenalo restrukturalizaci ekonomického systému, zahrnujícího obnovu demokracie. „Staré dobré dny“ kapitalismu jsou pryč. Americké impérium je zastaralé, stejně jako evropské říše.

To je nevyslovená položka agendy č. 1, která byla na programu během summitu G20. Sbohem, americké impérium.

Amerika se potřebuje regenerovat prostřednictvím obnoveného sociálně-ekonomického řádu, který bude řízen demokratickým rozvojem, a nikoli kapitalistickým soukromým ziskem elity.

V opačném případě jsou bezvýslednou alternativou neúspěšní američtí političtí lídři, kteří se budou snažit donutit Čínu a ostatní, aby zaplatili za svou budoucnost. V tom případě by to vedlo k válce.