Západ prohrává, a tak doslova útočí na Čínu a Rusko „zleva zprava“

Šílenost a odpornost západní protičínské propagandy přivedly některé mé přátele z Číny až k pláči. Pomatenost toho, co se tvrdí a píše v USA a Evropě o Číně (a samozřejmě i o Rusku), nyní jasně odráží frustraci a hrubost navztekané poražené strany. Člověk by měl dokonce chuť západní impérium politovat, kdyby to však nebylo tak silně vražedné.

Propagandisté impéria nelitují nikoho - nyní střílejí jako maniaci, ale bez nějakého uceleného plánu.

Různí západní „odborníci“ a novináři však skutečně nesouhlasí se základními věcmi, kladou si otázku „co je doopravdy špatného na Číně“. Ale jsou placeni zatraceně dobře, aby hledali stále nové a nové kostlivce v obrovských čínských skříních, a tak neustále mezi sebou soupeří, a pídí se po těch nejšťavnatějších a nejskandálnějších příbězích. Často se zdá, že se vyplatí předpokládat, že naprosto všechno, co se týká této nejlidnatější - a navíc komunistické (s „čínskými rysy“, samozřejmě) - země na Zemi, je chybné!

Čína skoncuje s extrémní chudobou do roku 2020, ale neočekávejte žádné nadšení či potlesk z Berlína, Paříže, Londýna či Washingtonu. Čína má veliký náskok před všemi velkými zeměmi na světě, pokud jde o vytváření tzv. „ekologické civilizace“, ale kdo je ochoten si toho všimnout? Čína staví veřejné parky, promenády a dětská hřiště, která jsou největší na světě, ale koho to zajímá? Čínská vláda zavádí rozsáhlé vzdělávací reformy, a zaplňuje celý národ koncertními sály, muzei a divadly. Ale to ani nestojí za zmínku, samozřejmě!

Západní propaganda se snaží diskreditovat Čínu doslova „zleva zprava“, někdy ji obviňuje z toho, že je příliš komunistická, ale když se to hodí, tak i z toho, že „není dostatečně komunistická“.

Deník New York Times publikoval 5. října 2018 na titulní straně článek s názvem „Nepravděpodobný nepřítel vůdců Číny: marxisté“. Kvůli tomuto velmi sarkastickému článku novinář navštívil čínské město Huizhou, odkud psal o skupině nadměrně horlivých mladých marxistů, kteří požadují, aby bylo vše tak, jako v době, kdy vládl Mao:

„Ale aktivisté z Huizhou představují hrozbu, kterou úřady nečekaly.“

Vážně? Je to výhružka? Čína se opět přiklání pod současným vedením ke komunismu? Ale vždyť tu mluvíme o demokratickém, sociálně orientovaném komunismu. Nebudeme se však dohadovat s oficiálními americkými novinami. Rozhodně není tento deník nakloněn komunismu, ale musel projevit nějakou sympatii (publikováním článku na hlavní straně!) vůči malé skupince nadměrně horlivých „opozičních“ marxistů, jen aby vyvolal pochybnosti u čtenářů, což naznačuje, že čínská vláda už není tak červená, komunistická.

Následující den (sobotní a nedělní vydání z 6. - 7. října 2018) publikoval stejný deník New York Times dva hlavní články o Číně. Jeden byl v souladu s obvyklými protičínskými a protiruskými konspiračními teoriemi, nazvaný „Hackne Čína volby v USA?“, zatímco ten druhý byl v podstatě v rozporu s článkem z předchozího dne - tentokrát vinil Peking z toho, že přistřihává křídla soukromým společnostem. Článek byl nazván „Peking vytlačuje byznys“, s podtitulkem: „Vláda si protahuje svaly, zatímco soukromé společnosti, které vytvářejí ekonomiku, ztrácejí půdu pod nohama.“

„Vše, co může ublížit Číně, napište to,“ tak by mohlo znít krédo tisíců evropských a severoamerických novinářů: „Pokud jsou zprávy o Číně nebo z Číny špatné, opravdu temné a negativní, projde všechno!“

Příliš hodně komunismu, nebo příliš málo... Pokud jde o Západ - Čína neudělá nikdy nic správně! Protože... prostě proto, že je to Čína, protože je to Asie, a protože mává červenými vlajkami.

A tak New York Times publikoval dva zcela protichůdné články. Šlo o redakční chybu nebo předem promyšlený pokus, který měl způsobit maximální škodu - kopáním „zleva zprava“?

* * *

Ovšem, je zábavné sledovat tento propagandistický trend „z bezpečné vzdálenosti“ (což znamená: „nevěřím tomu ani slovo“). Avšak to, co se odehrává, není vtip; co se děje, může být skutečně smrtící. Může to neočekávaně spustit řetězec událostí, které by skutečně mohly Čínu poškodit.

„Exploze“ by mohla přijít z Tchaj-wanu, z jihovýchodní Asie, nebo z území samotné Číny.

Jen se podívejte, co se děje v Brazílii a ve Venezuele! Podívejte se na všechny ty barevné revoluce, „deštníkové revoluce“, „skoky“ z Evropy do arabských zemí. A podívejte se na samotnou Čínu: Kdo sponzoroval události na náměstí Tiananmen? Existuje dostatek důkazů, že nešlo o spontánní studentskou vzpouru.

Západ přesvědčuje několik zemí, jako např. Filipíny, že by měly čelit Číně prostřednictvím různých nároků na území, jimž však upřímně řečeno žádný seriózní filipínský historik ani politolog nevěří (pokud ovšem nedostává královsky zaplaceno ze zahraničí). Mluvil jsem přímo s několika nejlepšími historiky a politology v Manile, takže jsem získal jasný obrázek o tom, kdo a co stojí za těmito územními nároky. Již jsem o tom psal, a znovu se k tomu chystám.

Čína je příliš velká na to, aby tolerovala nebezpečnou podvratnou činnost ze zahraničí. Vedení Číny dobře ví, že kdyby v zemi nastal chaos, stovky milionů obyvatel by trpělo. Zachování územní celistvosti národa je nezbytné.

* * *

Takže shrňme si to, co je vlastně Čína?

Je to komunistická země (nebo ji můžete nazývat socialistickou), jejíž úžasná a poměrně rovnostářská historie sahá tisíce let do minulosti. Má různorodou ekonomiku, ale centrální plánování (vláda říká společnostem, co mají dělat, nikoliv naopak). Je zjevně nejúspěšnějším národem na světě, pokud jde o práci ve prospěch občanů země. Je to také nejmírumilovnější velký národ na světě. A zde jsou dva zásadnější body: Čína je v popředí záchrany světa před rostoucí ekologickou katastrofou. A nemá žádné kolonie nebo „neokolonie“, takže je v podstatě „internacionalistický“ stát.

Politický systém, ekonomika, kultura - to vše se diametrálně liší od Západu.

Čína nám má mnoho co říci o tom, jak by měla být tato planeta řízena, jak by měla postupovat kupředu, a co je skutečná demokracie (rozhodování lidu).

A nyní si přiznejme: Umožňují západní mainstreamová média, která vytvářejí „veřejné mínění“ po celém světě, různým čínským patriotům, komunistům či myslitelům, aby se objevovali na televizních obrazovkách nebo psali hlavní komentáře?

Odpověď známe. Téměř výhradně to jsou obyvatelé Západu, kteří jsou (západními vládci) pověřeni obrovským úkolem „definovat, co Čína je nebo není“. A co celý svět je nebo není.

Pokud Čína tvrdí, že je „socialistická země s čínskými rysy“, odmítají to s dokonalým oxfordským přízvukem. A jejich arogance - kdy tvrdí jedné z největších civilizací na Zemi, jaká vlastně je nebo není - je akceptována kvůli tomu, že většina z nich jsou běloši, a mluví perfektně anglicky (je paradoxem, že přinejmenším v jistých kruzích je to známka důvěryhodnosti).

Západ nikdy neslyší nic o tom, co si Číňané nebo Rusové myslí o světě. Zatímco Číňané a Rusové jsou doslova bombardováni tím, co si o nich myslí Západ.

Dokonce i obyvatelé Číny v minulosti naslouchali takovým „falešným prorokům“ z „civilizovaného Západu“. Nyní již chápou, jak to je. Stejně tak to ví i Rusové. A také mnoho obyvatel Latinské Ameriky to ví.

Šíření západní propagandy a dogmat se v minulosti jevilo obyvatelům Číny a Ruska (pokud ne jejich srdci, tak jejich myšlení) jako bitva, ideologický boj. Nebo alespoň to tak připadalo mnoha naivním, důvěřivým lidem.

Nyní je to všechno mnohem jednodušší a „otevřené“ - bitva pokračuje, ale frontové linie a cíle se změnily. Jak?

To, co se v současnosti odehrává, je obrovský střet západního imperialismu a jeho propagandy s odhodlaností čínského a ruského lidu žít svůj vlastní život tak, jak si přejí. Jednoduše řečeno, je to boj mezi západním imperialismem na jedné straně a demokracií s „čínskými a ruskými rysy“ na straně druhé.

Západ doslova útočí na Čínu a Rusko „zleva zprava“, ale v žádném případě nevyhrává!