Bitva o naše mínění

V Sýrii, na Ukrajině, v Jemenu a na jiných místech jsou bojiště, ale vzhledem ke stavu korporátních médií je možná nejdůležitější bitva, která se nyní bojuje, o naše mínění, tvrdí Patrick Lawrence.

Po přečtení článku „Spiknutí za účelem ovlivnění voleb“ v New York Times jsem odložil noviny a položil si jedinou otázku.

Proč po dvou letech nepodložených nařčení, obviňování, a tvrzení o různých důkazech, měly noviny s takovou reputací - nu, kdysi to byly takové noviny - potřebu publikovat tuto zprávu? Moje odpověď je jednoduchá: Ortodoxní popis Russiagate se nechytil: Selhal ve snaze dosáhnout konsenzu jistoty mezi Američany. Můj závěr odpovídá těmto postřehům: Ortodoxní příběh nikdy nedosáhne svého cíle. Je v něm příliš mnoho děr.

„Informační věk je ve skutečnosti věk médií,“ poznamenal před čtyřmi lety na sympóziu britsko-australský novinář John Pilger, když právě vrcholila krize na Ukrajině. „Zažíváme válku prostřednictvím médií; cenzuru prostřednictvím médií; démonologii podle médií; odplatu prostřednictvím médií; odvedení pozornosti pomocí médií - neskutečná montážní linka poslušných klišé a falešných předpokladů.“

Pilger se znovu vrátil k tomuto tématu v článku, který vyšel minulý týden na webu Consortium News, v němž uvádí, že nesouhlasný názor, přestože dříve tolerovaný, „upadl do metaforického podzemí“.

V Sýrii, na Ukrajině, v Jemenu a na jiných místech jsou bojiště, ale možná nejdůležitější bitva, která se nyní bojuje, je o naše mínění.

Ti, kteří upustí od poctivého intelektuálního zkoumání, zdravého skepticismu vůči všem médiím a trvání na tom, že tvrzení si vyžadují podpůrné důkazy, by tuto válku neměli vyhrát. Článek publikovaný v deníku Times, který napsali Scott Shane a Mark Mazzetti - dva z nejpřednějších novinářů těchto novin - je toho příkladem: Kdyby byl příběh o Russiagate široce přijímán veřejností, jak se v jejich zprávě tvrdí, nebylo by zapotřebí publikovat tento článek tak pozdě.

Mnoho ortodoxních příběhů však veřejnost, která ne vždy věnuje patřičnou pozornost, široce přijímá. Veřejnost se až příliš často účastní vykonstruovaného souhlasu. Obvykle trvá několik let, než je pravda obecně pochopena. Někdy dojde k tomu, že USA přiznají pravdu až o desítky let později, jako v případě CIA a její role při převratech v Íránu a Chile. Jindy se přiznají bývalí představitelé USA sami, jako např. bývalý ministr obrany Robert McNamara ohledně války ve Vietnamu.

Dokonce i současné příběhy se drolí

Existuje více příkladů oficiálních příběhů z nejnovější doby, které se rychle drolí, pokud už se zcela nerozpadají, ačkoli média establishmentu se je neustále snaží protlačovat.

Například existují vážné pochybnosti o tom, kdo je zodpovědný za údajné chemické útoky v Sýrii. K těm nejzávažnějším útokům došlo v srpnu 2013 ve Východní Ghútě, poté následovaly útoky v Chán Šajchúnu (duben 2017) a Dúmě (duben 2018).

Zprávy z korporačních médií o každém z těchto útoků byly vyvráceny na základě přesvědčivých důkazů, svědčících proti převládajícímu názoru, že na vině je vláda Bašára al-Assada. Tyto důkazy poskytli novináři (Seymour Hersh), vědec (Theodore Postol), zpravodajové přímo z místa a místní svědci. Tyto zprávy sice budou ještě dále ověřovány, ale v každém případě jsou oficiální verze zpochybněny.

Týká se to i případu malajsijského letu MH-17, sestřeleného nad územím Ukrajiny v červnu 2014. Oficiální zpráva, která byla vydána o rok později, došla k závěru, že letadlo sestřelili ukrajinští rebelové za pomoci rakety, dodané z Ruska. Tato zpráva byla chybná od samého začátku: Vyšetřovatelé nikdy nenavštívili samotné místo, některé důkazy byly založeny na  zprávě, kterou vytvořila skupina Bellingcat (webová stránka, pracující s otevřenými zdroji, přičleněná k Atlantické radě, která je razantně zaměřená proti Rusku), a navíc Ukrajina získala právo schválit zprávu před jejím vydáním.

Minulý týden ruská armáda zveřejnila důkazy, že sériová čísla, nalezená v troskách na místě havárie MH-17, naznačují, že raketa, která sestřelila letadlo, byla vyrobena v sovětském vojenském výrobním závodě v roce 1986, který patřil Ukrajině. Podívejme se na další ověření tohoto důkazu (i když vážně pochybuji o tom, že se o to bude nějaký západní zpravodaj snažit). V oficiální zprávě z roku 2015 jsou zaznamenána sériová čísla, takže víme, že jsou autentická, ale přesto je nikdo nepoužil k tomu, aby vysledoval původ rakety.

Nebo zde máme hodně zmatený případ otravy Skripalových v Británii. Proč se západní média nepustila do detailního zkoumání tohoto příběhu, a místo toho jen akceptovala prohlášení britské vlády?

Před měsícem jsem lamentoval nad tím, jakou škodu způsobila Russiagate mnoha z našich nejdůležitějších institucí, v neposlední řadě i tisku. Co si korporátní média myslí? Domnívají se snad, že až bude prezident Trump vyhozen, vše se vrátí do normálu a obnoví se profesionální standardy? Lze také tvrdit opak - že nepřátelská žurnalistika se vrátila do Bílého domu především kvůli osobní nevraživosti vůči Trumpovi, a že zmizí, jakmile bude jednou prezidentský úřad zastávat „normální“ prezident.

Jak řekl Pilger: „Jedná se o seizmický posun, kdy novináři tvoří nové ‘skupinové myšlení’, jak to [Robert] Parry nazval, vytvářejí mýty, odvádějí pozornost, a pronásledují své nepřátele.“

Jinými slovy, žurnalistika establishmentu se hodně posunula od svých tradičních ideálů politicky nestranného a objektivního zpravodajství, a místo toho soupeří o vaši mysl, aby se vaše názory shodovaly s jejich agendou, prosazující americké zájmy v zahraničí nebo tu či onu politickou stranu doma.

Nemůžeme je nechat, aby jim to prošlo. Máme své vlastní názory.