Žádná pátá kolona v Kremlu? Zamyslete se znovu!

Po opětovném jmenování Medveděva a jeho víceméně přeskupené vlády je veřejné mínění v Rusku a za jeho hranicemi rozděleno ohledně toho, zda je to dobré znamení kontinuity a jednotnosti ruského vedení, nebo zda je to potvrzení, že v Kremlu existuje pátá kolona pracující proti prezidentu Putinovi a pokoušející se prosadit a vnutit Rusům neoliberální a pro-západní politiku. Dnes se chci v krátkosti podívat na to, co se děje uvnitř Ruska, protože věřím, že ruská zahraniční politika je stále v převážné míře řízena těmi, které nazývám „eurasijští suverenisté“, a že abychom mohli detekovat aktivity „atlantických integracionistů“, musíme se podívat na to, co se odehrává uvnitř Ruska.

Ruská pátá kolona a její typické operace

Zaprvé, chci začít tím, že se s vámi podělím o krátké video, přeložené Sakerovou komunitou, s jedním z nejbystřejších ruských analytiků, Ruslanem Ostaško, který se pozastavuje nad tím, jak je možné, že silně pro-západní a zuřivě proti-putinovská radiostanice „Echo Moskvy“ dokáže nejen obejít normální ruskou legislativu, ale dokonce i dostávat peníze od plynárenského obra Gazprom, jehož většinový podíl je vlastněn ruským státem. Echo Moskvy je také tak pro-izraelská, že si vysloužila přezdívku „Echo Macy“ (echo Macesů). Netřeba říkat, že toto rádio má neutuchající a naprostou podporu amerického velvyslanectví. Není přeháněním říct, že Echo Moskvy slouží jako inkubátor rusofobních novinářů a že většina liberálních pro-západních reportérů v ruských médiích byla v minulosti tím či oním způsobem spjata s tímto propagandistickým kanálem. Navzdory tomu všemu, či přesněji díky tomu, je Echo Moskvy již dlouho v bankrotu a přesto nadále existuje. Jen si poslechněte vysvětlení Ostaška (a ujistěte se, že jste stiskli tlačítko „cc“, abyste mohli vidět anglické titulky).

Zajímavé, ne? Státní obr Gazprom dělá co může, aby udržel Echo Moskvy nad vodou a nad zákonem. Vlastně Gazprom financuje Echo Moskvy již roky! Podle hyper politicky korektní Wikipedie: „Od r. 2005 je Echo Moskvy majoritně vlastněna Gazprom Media, která vlastní 66% jejích akcií.“ Pokud je Gazprom většinově vlastněn ruským státem a Echo Moskvy je většinově vlastněna Gazpromem, neznamená to pak, že Echo Moskvy je v podstatě financována Kremlem? Skutečnost je ještě horší, jak poukazuje Ostaško – Echo Moskvy je jen tím nejviditelnějším případem, ale v Rusku existuje celkem dost dalších pro-západních médií, která jsou financována, přímo či nepřímo, ruským státem.

Takže mi dovolte položit jednoduchou otázku: opravdu si myslíte, že Ostaško je lépe informovaný, než ruské úřady, včetně samotného Putina?

Samozřejmě, že ne! Takže co se tu děje?

Než se pokusíme tuto otázku zodpovědět, podívejme se na další zajímavé zprávy z Ruska, na nedávný článek „Penzijní reforma jako nástroj páté kolony pro svržení Putina“ (původní název „O systému spravedlivých penzí“, autor Machail Chazin, přeložený Ollie Richardsonem a Angelinou Siard z blogu Stalker Zone; a přetisknut zde a zde). Přečtěte si prosím článek celý, neboť vrhá velmi zajímavé světlo na to, čeho chce Medveděvova vláda dosáhnout po svém opětovném jmenování. Chci zde ocitovat závěry Michaila Chazina:

Jinými slovy, celá tato reforma je neprostý nesmysl, politický vtip mající za cíl zničit vztahy mezi lidmi (společností) a úřady. Specifickým cílem je svržení Putina, jak bylo našim liberálům nařízeno jejich nadřízenými „partnery“ ze „západního“ globální projektu. A přesně takto bychom měli tuto reformu posuzovat. Nemá žádný vztah k ekonomickým reformám – ani dobrým, ani špatným. Není to ekonomická reforma, ale politický komplot! A jako k takovému k němu musíme přistupovat.

Když vysvětlil, co se skutečně děje, Chazin pak otevřeně uvádí, jak je taková operace vůbec možná:

Nyní co se týká médií. Nutno chápat, že na konci 90. let a na počátku století prakticky všechna neliberální média zemřela. Zcela. A samozřejmě, že vymřeli prakticky všichni neliberální novináři (zůstalo jen pár desítek mastodontů z dob socialismu). A mládež, která vyrůstala na novinářské fakultě, je obecně zcela liberální. V polovině prvního desetiletí milénia byli trochu potlačeni, ale po Medveděvově příchodu do funkce prezidenta opět vzkvétali. Ale pak začal útok na stát ve všem, co neodráží „politiku strany a vlády“. A pak se nějak přihodilo, že dnes existuje v Rusku mnoho „vlasteneckých“ publikací, které zaměstnávají hlavně liberální novináře. Fascinující pohled. Tito novináři (plně v souladu s myšlenkami Lenina, které nečetli) považují za svůj hlavní úkol podporu „svých“ – tj. liberálních – finančníků, Němcova, Navalného atd., a špinění „krvavé KejDžíBí“! A právě do tohoto jsou zapojeni, což znamená, že za maximálního propagování politiky vlády optimálně nasírají obyvatelstvo tím, že při tom používají Putina osobně. Mají potřebu vždy přijít s nějakou nechutnou historkou (jak stařeček zemřel cestou do nemocnice, jak byly velké rodině odebrány děti, jak úředník nebo kněz srazil těhotnou ženu nebo malé dítě svým luxusním autem), a vysvětlují, že to není jen důsledkem politiky liberální moci, ale konkrétní chybou prezidenta, který dosadil do funkcí ministry a policisty, kteří toto vše podněcují.

Úžasné, ne? Je to pokus svrhnout Putina a je zakrýván (pseudo) vlasteneckým tiskem. A co samotný Putin? Proč nic nepodniká? Chazin vysvětluje i toto:

Samozřejmě, že prezident je vinen, především proto, že chápe, že když začne čistit tento Augiášův chlév, pak bude muset prolít krev, protože oni se svých privilegií nikdy dobrovolně nevzdají. Ale nejdůležitějším je, v tom je podstata, toto: liberální ruská elita si dnes vytyčila za cíl odstranit Putina. Proč se tak rozhodla je zajímavou otázkou: pokud sám Putin a liberálové jedno jsou, pak je tento úkol stupidní a nemá smysl. Či je dokonce sebevražedný. Ale pokud Putin není liberál (pravděpodobně správnější je říct politický liberál) pak, samozřejmě, dává tato aktivita smysl. Ale zároveň, z čistě propagandistických důvodů, protože lidé liberály nenávidí, zde vyvstává potřeba dát mu nálepku politického liberála.

Nyní si pospojujme tečky: ve vládě existuje pro-západní (ve skutečnosti Západem ovládaná a řízená) frakce, která financuje ty, kteří se pokouší svrhnout Putina tím, že ho učiní u ruské veřejnosti (která je proti „liberální“ ekonomické politice a která opovrhuje ruskou liberální elitou) neoblíbeným tak, že jej neustále nutí do liberálních ekonomických reforem, které se mu evidentně nelíbí (prohlásil, že je kategoricky proti takovéto politice již v r. 2005), a tak zvaná „vlastenecká média“ to vše zamaskovávají. A Putin to nemůže změnit, aniž by prolil krev.

Ale předpokládejme, pro argumentační účely, že Putin je skutečně srdcem liberál a věří ve „Washingtonský konsensus“ a jeho typ ekonomiky. I kdyby tomu tak bylo, zcela jistě si musí být vědom, že 92% Rusů je proti této tak zvané „reformě“. A zatímco prezidentův mluvčí, Dmitrij Peskov, prohlásil, že sám Putin není s tímto plánem nijak spojen, pravdou je, že tento proces poškozuje také jeho politickou image u Rusů a politických hnutí. Jako přímý důsledek těchto plánů Ruská komunistická strana připravuje referendum proti tomuto projektu, zatímco strana Spravedlivé Rusko nyní sbírá podpisy pro odvolání celé vlády. Je evidentní, že se chystá politický boj monumentálních rozměrů a tradiční opozice, spíše než chabá vnitřní opozice vůči Putinovi, (mluvím o velkých politických hnutích a stranách, ne o mrňavých CIA podporovaných či Sorosem financovaných a podporovaných „NGO“) se nyní transformuje na mnohem odhodlanější opoziční sílu. Předpověděl jsem to asi před měsícem, kdy jsem napsal:

Je mi celkem jasné, že se vytváří nový typ ruské opozice. No, vždy existoval, skutečně – mluvím o lidech, kteří podporovali Putina a ruskou zahraniční politiku a kteří nemají rádi Medveděva a ruskou vnitřní politiku. Nyní bude hlas těch, kteří říkají, že Putin je příliš měkký ve svém postoji k Říši, jen nabývat na síle. Stejně jako hlasy těch, kteří mluví o opravdu toxickém stupni protekcionářství a klientelismu v Kremlu (opět, Mutko je skvělým příkladem). Když takováto obvinění přicházela od fanatických pro-západních liberálů, měli jen velmi malý vliv, ale když přichází od vlasteneckých a dokonce nacionalistických politiků (například Nikolaje Starikova), začínají nabírat jiného rozměru. Například zatímco dvorní klaun Žirinovskij a jeho LDPR loajálně podpořil Medveděva, Komunisté a Spravedlivé Rusko ne. Dokud nebude politické napětí kolem postav jako Kudrin a Medveděv nějak vyřešeno (možná vhodně načasovaným skandálem?), můžeme být svědky nárůstu skutečného opozičního hnutí v Rusku, a hnutí neřízeného Říší. Bude zajímavé, jestli osobní Putinova obliba začne klesat, a co udělá v reakci na objevení se takovéto skutečné opozice.

Ti, kteří vehementně popírali, že v Kremlu existuje problém se skutečnou pátou kolonou, se budou muset bolestivě probrat, a až zjistí, že díky těmto akcím těchto „liberálů“ se postupně vynořuje vlastenecká opozice, a ani ne tak vůči samotnému Putinovi, jako proti politice Medveděvovy vlády, bude to pro ně nepříjemný budíček. Proč ne proti Putinovi?

Protože většina Rusů instinktivně cítí, co se děje, a chápe nejen, že zde působí proti-putinovská dynamika, ale také jak a proč byla tato situace vytvořena. Navíc, na rozdíl od většiny zápaďáků, si většina Rusů pamatuje, co se odehrálo v klíčových a rozhodujících 90. letech.

Historické kořeny problému (velmi hrubé shrnutí)

Vše začalo koncem 80. let, kdy sovětská elita pochopila, že ztrácí kontrolu nad situací a že se musí něco udělat. Abych opravdu shrnul, co udělali, rád bych řekl, že tato elita jako první rozparcelovala zemi na 15 panství, každé řízené gangem/klanem tvořeným touto sovětskou elitou, pak nemilosrdně ukradli vše, co mělo nějakou cenu, stali se přes noc miliardáři a peníze ukryli na Západě. Jako pohádkově bohatí ve zcela zruinované zemi měli fantastickou politickou moc a vliv, aby mohli ještě více kořistit a vykrádat zemi a všechny její zdroje. Samotné Rusko (a dalších 14 post-sovětských republik) trpělo nevýslovnou noční můrou, srovnatelnou s velkou válkou, a v 90. letech se téměř rozpadlo na ještě menší kousky (Čečensko, Tatarstán atd.). V té době Rusko lokajsky provádělo veškerou ekonomickou politiku doporučenou bezpočtem amerických „poradců“ (kdy stovky z nich měli kanceláře v mnoha klíčových ministerstvech a různých státních agenturách, stejně jako dnes na Ukrajině), přijalo ústavu napsanou pro-americkými živly a všechna klíčová místa ve státě byla zabrána tím, co lze nazvat jedině agenti Západu. Na samotném vrcholu byl prezident Jelcin, většinou ožralý, a země byla řízena 7 bankéři, tak zvanými „oligarchy“ (z nichž 6 byli židé): „Semibankirščina“.

Je to období, kdy ruské bezpečnostní služby úspěšně přiměly tyto oligarchy věřit, že Putin, který měl právnický titul a pracoval pro (velmi liberálního) starostu Petrohradu (Anatolije Sobčaka), je jen bezvýznamný byrokrat, který obnoví zdání pořádku, zatímco nebude představovat pro oligarchy žádnou reálnou hrozbu. Komplot zafungoval, ale podnikatelská elita požadovala, aby „jejich“ maník, Medveděv, byl pověřen vedením vlády, aby ochránil jejich zájmy. Přehlídli však dvě věci: Putin byl skutečně vynikajícím důstojníkem První hlavní správy (zahraniční rozvědky) KGB a skutečný vlastenec. Navíc ústava, která byla schválená, aby podpořila Jelcinův režim, mohla být nyní využita Putinem. Ale především nikdy nepředjímali, že malý chlápek ve špatně padnoucím obleku ze sebe udělá jednoho z nejoblíbenějších vůdců na planetě. Jak jsem napsal mnohokrát, zatímco počáteční mocenská základna Putina byla v bezpečnostních službách a ozbrojených silách, a zatímco jeho právní autorita vychází z ústavy, jeho „skutečná“ moc spočívá v obrovské podpoře Rusů, kteří, poprvé po velmi dlouhé době, pocítili, že tento člověk na vrcholu skutečně zastupuje jejich zájmy.

Putin pak udělal to, co mohl udělat Trump, jakmile vstoupil do Bílého domu: dům vyčistil. Začal okamžitě řešit oligarchy, skoncoval se Semibankirščinou a zastavil masivní vývoz peněz a zdrojů z Ruska. Pak začal opětovně budovat „vertikální moc“ (Kontrolu Kremlu nad zemí) a začal opětovně budovat Rusko od základů (regionů) směrem nahoru. Ale zatímco Putin byl obrovsky úspěšný, nemohl prostě bojovat na všech frontách zároveň a vyhrát.

Popravdě nakonec vyhrál většinu bitev, které se rozhodl vést, ale některé bitvy prostě vést nemohl, nikoliv kvůli nedostatku odvahy nebo vůle, ale proto, že objektivní realitou je, že Putin zdědil extrémně špatný systém, plně ovládaný některými extrémně nebezpečnými nepřáteli. Vzpomeňte na slova Chazina uvedená výše: „Pokud začne čistit tento „Augiášův chlév“, pak bude muset prolít krev, protože oni se svých privilegií dobrovolně nevzdají“. Takže typicky putinovským způsobem uzavřel řadu dohod.

Například ti oligarchové, kteří souhlasili, že se přestanou vměšovat do ruské politiky a kteří začnou platit daně a obecně dodržovat zákon, nebudou uvězněni nebo vyvlastněni: těm, kteří to pochopili, bylo umožněno nadále pracovat jako normální podnikatelé (Oleg Deripaska), a ti, kteří to nepochopili, byli buď uvězněni, nebo utekli do zahraničí (Chodorkovskij, Berezovskij). Ale když se podíváme pod tuto úroveň těchto velmi známých a nechvalně proslavených oligarchů, najdeme tam mnohem hlubší „bažinatý prales“: celou kastu lidí, kteří se napakovali v 90. letech, kteří jsou nyní mimořádně vlivní a ovládají klíčové posty v ekonomice, financích a byznysu a kteří naprosto nenávidí Putina a bojí se ho. Mají své agenty v ozbrojených silách a bezpečnostních službách, protože jejich zvolenou zbraní je, samozřejmě, korupce a ovlivňování. A, samozřejmě, mají lidi zastupující jejich zájmy v ruské vládě: prakticky celý „ekonomický blok“ Medveděvovy vlády.

Překvapuje pak, že všichni tito lidé mají také své placené zástupce v ruských médiích, včetně tak zvaných „pro-ruských“ či „vlasteneckých“ médií? (Varuji před tím již nejméně od r. 2015).

Stejně jako na Západě i v Rusku média závisí hlavně a především na penězích. Velké finanční zájmy jsou v používání médií k prosazování své agendy velmi dobré, a popírají nebo zastírají některé záležitosti, zatímco protlačují jiné. To je důvod, proč často vidíte, jak ruská média podporují politiku WTO/SB/MMF/atd. na doraz, zatímco nikdy nekritizují Izrael, nebo, nedej bůh, fanaticky pro-izraelské propagandisty v oficiální televizi (maníky jako Vladimir Solovjev, Jevgenij Satanovskij, Jakov Kedmi, Avigdor Eskin a mnoho dalších). Jsou to stejná média, která budou s radostí kritizovat Írán a Hizballáh, ale nikdy se nepozastaví nad tím, proč hlavní ruské televizní stanice blijou pro-izraelskou propagandu každý den.

A, samozřejmě, budou jako mantru opakovat stejnou písničku: „V Rusku žádná pátá kolona neexistuje!! Žádná!! Nikdy!!

Nijak se to neliší od placených korporátních médií v USA, která popírají existenci „hlubokého státu“ (deep state) nebo americké „izraelské lobby“.

A přesto spousta (většina?) lidí v USA a Rusku chápe v hloubi své duše, že se jim lže a že, ve skutečnosti, jim vládne nepřátelská moc.

Putinovy možnosti a možné výsledky

Bohužel, v USA Trump dokázal, že je katastrofou, která zcela ustoupila neokonzervativcům a podvolila se jejich požadavkům. V Rusku je situace mnohem komplexnější. Doposud se Putin velmi zručně vyhýbal tomu, aby byl spojován s atlantickými integracionalisty. Navíc největší krize minulého zhruba desetiletí byly spojeny s otázkami zahraniční politiky, a ta je stále ovládána eurasijskými suverenisty. A nakonec, zatímco ruská vláda se evidentně dopustila některých chyb či prosazovala některé nepopulární věci (jako například reformu zdravotní péče), dosáhla také nepopiratelných úspěchů. Co se týká Putina, ten nadále konsolidoval svoji moc a postupně odstraňoval některé z nejvíce nechvalně proslulých jedinců z jejich funkcí. Teoreticky mohl Putin pravděpodobně nechat zatknout většinu vrcholových atlantických integracionistů kvůli korupci, ale v žádném případě nemohl provést masivní a krvavou čistku, a proto se nemůže zbavit celé sociální třídy, která není jenom velká, ale i mocná.

Některé moje kontakty v Rusku očekávaly čistku v řadách atlantických integracionalistů hned po volbách. Logikou zde bylo „čeho je moc, toho je příliš“ a jakmile Putin dostal silný mandát od lidí, mohl konečně vykopnout Medveděva a jeho gang z Kremlu a nahradit je oblíbenými vlastenci. To se očividně nestalo. Ale pokud bude program penzijní reformy nadále vyvolávat protesty nebo pokud na Středním východě vypukne větší válka, nebo na Ukrajině, pak se pro-západní síly v Kremlu dostanou pod velký tlak, aby kontrolu v zemi předaly eurasijským suverenistům.

Putin je neskutečně trpělivý člověk a, aspoň doposud, vyhrál většinu, ne-li všechny, své bitvy. Nevěřím, že někdo může předpovědět s jistotou, jak se věci odehrají, ale jisté je, že pokoušet se pochopit Rusko bez povědomí vnitřních konfliktů a zájmových skupin vzájemně spolu bojujících je marné. V jeho 1000-leté historii byli vnitřní nepřátelé pro Rusko mnohem nebezpečnější, než vnější. To se v budoucnu pravděpodobně nezmění.