Neskutečná chudoba hudebních žánrů

Věděli jste, že Wikipedie rozlišuje 438 hudebních stylů? Například Disco se dále rozpadá na Disco-funk, Disco-house, Disco-punk, Eurodisco, Italo Disco, Nu-disco a Space disco. Hardcore Techno rozlišuje dvacet variant (Breakbeat Hardcore, Breakcore, Digital Hardcore, Doomcore a další), jsou to často styly, které od sebe rozeznají jen fajnšmekři a hudební nadšenci, mnohé styly často splývají a překrývají se, takže ne vždy je možné je určit přesně. Jeden by řekl, že hudební nabídka je nesmírně bohatá a každý si vybere. Obávám se, že opak je pravdou.

V Praze máme sice 53 rozhlasových stanic, bohužel v místech, kde bydlím, zachytím jen několik (nemluvím o internetu). A tak poslouchám nejčastěji Radiožurnál, občas Vltavu, Frekvenci 1, Evropu 2, Rádio Impuls a to je tak asi všechno.

V posilovně ve fitku nás nepřetržitě obtěžují (chce se mi napsat mučí) hlasitým duněním robotických rytmů a kakofonií zvuků, které lze jen s těžkým entusiasmem nazvat hudbou. Zvuky produkují nekvalitní reproduktory umně rozmístěné na každém možném sloupu a v každém rohu posilovny tak, aby ani místečko nebylo ušetřeno. Pravidelně chodím žádat alespoň o ztlumení, ale personál, pokud vůbec vyhoví, ubere hlasitost o jeden, dva dílky, aby vzápětí tři přidali. Co kdybychom o něco přišli, že? Oni jsou tak vylízaní, že prostě nechápou, že to může někomu vadit. Sami poslouchají podobný jekot na sluchátka od rána do večera. A to jim vůbec nepřijde, že může jít o diskriminaci věkem, čtvrtina klientů má určitě přes padesát. (Malé odbočení: V Kesseyho knize Vyhoďme ho z kola ven ničí Velká sestra nervy chovanců blázince hlasitě pouštěnou hudbou. Ovšem to jim hrála klasiku. Kde jsou ty časy...)

A tak nuceně poslouchám, co poslouchají dnešní mladí. A řeknu vám, je to bída. Současná hudba je odrazem současného malířství a sochařství, už jsme o tom psali, kde se rozbíjí každá forma, každá zásada, jakákoliv estetika a za umění se považuje doslova cokoliv.

Kam se ztratila dechovka?

Máme tady 53 rozhlasových stanic, ale lhostejno, kterou z nich si naladím třeba na internetu, mohu si být jistý jedním: Žádná nehraje dechovku. Nikdy. Nejsem milovníkem dechovek, zdůrazňuji. Ale jednou za čas by nevadila. Dechovka je definitivně no-go zona, nepřekročitelná hranice, kterou žádná stanice nikdy nebude vysílat. A přeci jen, ať se nám to líbí nebo ne, dechovka posledních par set let patřila k naší kultuře, vyrůstali jsme na ni, tancovali jsme při ní. Jen vzpomeňme, jak dobře se hopsala polka na vesnických zábavách. Dnes na vesnických zábavách v lepším případě vyhrává nějaká místní „moderní“ kapela (často složená ze dvou hudebníků a robotického bubeníka), v horším případě zábavu obstarává diskžokej z vedlejší vesnice a z reproduktorů řvou poslední kousky současné hudební scény. Proč ne, když jsou všude, kde jsou ty časy, kdy jsme si doma kopírovali z pásku na pásek ze Západu propašované Led Zeppelin, Ten Years After, Cream, Pink Floyd, Erica Claptona apod. A to byli hudebníci, kteří ještě měli co nabídnout a jejich věci se dají poslouchat i dnes, na rozdíl od těch dnešních.

Byl jsem na Silvestra na horách s osmdesáti člennou skupinou. O silvestrovské noci jsme tancovali od sedmi večer do tří do rána při reprodukované hudbě současné produkce. Bylo to úmorné. Dodatečně jsem přemýšlel, co by se bylo bývalo stalo, kdybych po půlnoci přinesl do sálu USB klíčenku nebo CD s typickými českými polkami a valčíky. Neměl jsem je tenkrát s sebou, ale příště, pokud na podobné akci ještě budu, si je připravím. Ať mě třeba lynčují.

A když jsme u těch dřívějších žánrů, úplně také zmizely lidovky, cimbálovky, recitály, blues, country, jazz. Ty poslední tři ještě lze slyšet na specializovaných stanicích (je to ze Západu, tak to bereme), máme stanici Blues a stanici Country a stanici Jazz, ale musíte si je naladit, v Rádiožurnálu je neuslyšíte, ale lidovky, cimbálovky, dechovky nikdy. A co třeba staropražské písničky (Karel Hašler), ty také přestaly existovat.

Hovořil jsem s několika lidmi svého věku a zjistil, že skoro každý má rád cimbálovku. Jak hezky se vyřvávalo Vinéčko bílé, pokud máte v krvi nějakou tu promile alkoholu. Přesto cimbálovku v rádiu neuslyšíte. Pravda, cimbálové skupiny ještě tu a tam existují, pokud pojedete se zájezdem na Moravu na návštěvu vinného sklípku a ochutnávku vín, může být v programu cimbálovka. Takový zájezd jsem zažil a bylo to úžasné.

Lidové písničky patří k tradici národa, často jsou docela peprné, občas moudré, rozhodně by neškodilo, kdyby je dnešní mladí znali. A znají? Jen se zeptejte, jestli umí některou zazpívat.

Za bolševika jsme trpěli nedostatkem tzv. západní hudby (tenkrát ještě kvalitní), zato byly v rozhlase vyváženě zastoupené různé hudební žánry od lidovek a dechovek až po tehdejší pop, dnes máme jen jeden žánr a je úplně jedno, že v jeho rámci odborníci rozlišují řadu různých stylů. Je to škoda.