Pneumatické kladivo na čarodějnice

Článek na Zvědavci (https://zvedavec.news)

URL adresa článku:
https://zvedavec.news/komentare/2018/06/7613-pneumaticke-kladivo-na-carodejnice.htm

Václav Jan

Populární americký sitcom Roseanne, vysílaný televizní stanicí ABC, skončí kvůli údajně rasistické narážce jeho hlavní představitelky. Komička Roseanne Barrová se na Twitteru vyjádřila o bývalé poradkyni exprezidenta Obamy jako o „potomkovi Muslimského bratrstva a Planety opic“. Jádrem problému je, že ona poradkyně je tzv. Afroameričanka. Vedení stanice tweet odsoudilo a ukončilo s Barrovou spolupráci. Televize poznámku označila za „odpudivou, zavrženíhodnou a neslučitelnou s našimi hodnotami“. Barrová se samozřejmě okamžitě začala bičovat, omluvila se, tweet smazala a prohlásila, že šlo o špatný vtip. Pozdě. Porušení některých tabu se nepromíjí.

Liberalismus okupuje celý euroamerický prostor. Jak progresivní světoobčané rádi říkají, Atlantik je nerozděluje, ale spojuje. Konečně se tedy máme jako v Americe.

Liberálové považují aktuální brněnskou divadelní hru, urážející náboženské cítění křesťanů, za projev svodného uměleckého vyjádření. Ježíš jako sexuální násilník či národní symbol vytahovaný z vagíny jsou podle nich uměním. Jenom blbec přece nechápe podobenství či nadsázku. Ale nevinný vtípek o černošce (tady nebo za oceánem) je okamžitě vystřelí do stavu morálního šoku a ihned hledají ty nejsilnější výrazy jako odpudivý či zavrženíhodný.

Považujete jako křesťan za odpudivou a zavrženíhodnou brněnskou divadelní hru? Nezájem, tady nevládnete vy, křesťané, ale my, liberálové. Liberálové v dnešní společnosti skutečně vládnou. Kam tato společnost bude směřovat, a jak dopadne, pokud zůstanou u kormidla, je z daných kontextů jasné – bohužel.

V prvním případě, kdy jde o jasnou antikřesťanskou, a řekněme obecně antikonzervativní provokaci a urážku, by pokus o zákaz hry nepochybně vyvolal ze strany liberálů rozzlobený řev o porušování svobody, ohrožení demokracie, o nastupující diktatuře. Ve druhém případě bleskově zruší jednu z nejsledovanějších televizních show jen proto, že jistá celebrita pronesla jakýsi vtípek o jiné celebritě.

Ředitel divadla v Brně říká, že postoje tvůrců mohou vzbudit negativní emoce, nebo dokonce názorově rozdělovat společnost. To je ovšem, podle něj, znakem demokracie.

Můžeme zaujímat naprosto rozdílná stanoviska a názory, vynášet o různých skutečnostech naprosto odlišné hodnotící soudy. Dejme divákům šanci souhlasit s tvůrci této inscenace, nebo s nimi třeba posléze vášnivě nesouhlasit. Dejme jim šanci toto dílo ignorovat, nebo je se zájmem zhlédnout. Dejme jim ale hlavně prostor vytvořit si vlastní názor,“ pravil pan ředitel.1

Navrhuji tedy inscenovat hru, popírající holokaust nebo jinak urážející Židy (záměrně volím nejkontroverznější téma, snad liberálové na opačném případu pochopí, jak může umění bolet). Pak si rád poslechnu, jak se svobodomyslný pan ředitel tvůrců takového představení zastane. Třeba slovy: „Postoje tvůrců mohou vzbudit negativní emoce, nebo dokonce názorově rozdělovat společnost. To je ovšem znakem demokracie. Dejme divákům prostor vytvořit si vlastní názor.

Samozřejmě, že by to dopadlo jinak. Vážení liberálové, už konečně přestaňte mlžit a lhát. Přiznejte narovinu své dva metry, jimiž měříte vše kolem sebe podle toho, jak vám se to hodí. Přiznejte, že ve vašem svobodomyslném světě se něco smí a něco je tabu, něco je žádoucí a něco zase zakázané, a že naše společnost směřuje k liberalistické totalitě se vším všudy. Cílem liberalistické diktatury je všudypřítomná cenzura a autocenzura, která umožní bezpečnou a pohodlnou kontrolu nad veřejným diskurzem. Cílem je vypěstování reflexivního strachu, kdy se každý bude bát napsat cokoli, co by kdokoli případně mohl interpretovat jako náznak něčeho – třeba rasismu.

Naopak zesměšňovat, urážet, popírat všechno, co nenávidíte – tomu tleskáte, to povzbuzujete, propagujete a odměňujete.

Moderní liberál zpravidla považuje za dávno přežitou dobu, kdy byli lidé exkomunikováni za názory vrchností označené jako kacířské, kdy jste se mohli dostat za podezření z obcování s ďáblem do rukou inkvizice, a kdy nevěřit v Boha znamenalo automatické vyloučení ze slušné společnosti. Skutečně to tak je? Jděte tedy, vy svobodomyslní, a hlásejte, že neexistovaly plynové komory. Že počet židovských obětí byl ve skutečnosti menší než šest milionů. Uvidíte, že být exkomunikován je dnes stejně rychlý proces jako ve středověku, který vy asi považujete za temný. A že stačí opravdu jen pár slov, abyste se dostali do rukou inkvizice. Že sami v holokaust a šest milionů věříte? Ale o to tady nejde, mluvíme přece o tom, zda existuje pluralita názorů, nebo jenom některých názorů.

Liberálové, jinak programoví relativisté, stále otevřeněji přiznávají, že existují jakési jejich hodnoty, přes které nejede vlak. S tím, jak roste jejich moc a pocit vlastní nedotknutelnosti, jsou v ochraně svých hodnot stále agresivnější. Povzbuzují k udávání, šmírování, přitahují šrouby a nemilosrdně trestají. Mají své svaté grály, které jsou nedotknutelné. Křesťanství to samozřejmě není. Zato předstírání, že rasy neexistují, je povinnost, a kdo se odváží ceknout, je likvidován. Tedy pokud zrovna nejde o pozitivní diskriminaci, to pak rasa ještě na chvíli existuje.

Mircea Eliade ve svých Dějinách náboženského myšlení2 píše o principech many a tabu v životě Polynésanů: „Čím více měl šlechtic nebo kněz many, tím četnější a tíživější byla tabu, jichž měl lid dbát. Především na Havajských ostrovech panovali vládcové a šlechta díky tabuizačnímu právu takřka neomezeně.

My tady a dnes se prohlašujeme za otevřenou, svobodnou společnost, vyznávající svobodu slova. Máme však obrovská, temná tabu, jimiž jsme zcela na úrovni primitivních národů (jedno z těch menších tabu je ostatně označovat Polynésany za primitivní národ). Zřejmě hlavními tabu, u nichž končí legrace, jsou pak jakákoli relativizace holokaustu a cokoli, co se dá označit za rasismus. O holokaustu nemá cenu diskutovat, za to se prostě zavírá do vězení a posílá do vyhnanství. Seznam pronásledovaných je dlouhý, jen poslušná média o tom zpravidla mlčí. Co se týká rasismu, máme čas od času co dělat s projevy výše popsané hypertrofie politické korektnosti a antirasistické hysterie, která regulérně hraničí s šílenstvím. Tabu jsou totiž tak silná, že naprosto vládnou společnosti, jsou jejím božstvem. Někdy se mylně říká, že pro západní demokracii jsou bohem peníze. Ale je jasné, že tabu je víc - za jeho porušení je třeba tvrdě trestat, i když to znamená vzdát se vyhlídky na zisky plynoucí z úspěšného televizního projektu; což je jinak věc, kterou tihle lidé neudělají, ani kdyby bylo zemětřesení.

Kam jsme se to dostali? A jak rychle nemoc postupuje?

Hřiště pro údajně svobodnou výměnu názorů se stále zužuje. Leckdy zjistíte, že i při zdánlivě nevinné poznámce vaše okolí reaguje tak, že jste zjevně právě narazili hlavou do mantinelu. Ještě před dvaceti lety se občas i v mainstreamu, třeba v pokleslejší televizní zábavě, občas používalo slovo cikán, neboť do anekdot se výrazy jako Rom, nebo lépe občan romského původu či příslušník menšinového etnika, popravdě moc nehodí. Dnes ve společnosti mladých lidí, vychovaných příslušnými fakultami (je jich stále víc a bude to ještě horší), kteří předstírají uvolněnost a smysl pro humor, následuje po vyslovení některých kouzelných slůvek významně mrazivé ticho a atmosféra se mění v nervózní dusno. Jestliže někdo použije slovo cikán dvakrát v jednom roce, už začínají přemýšlet, zda v minulém životě náhodou nebyl dozorcem v Letech.

Konec legrace v Čechách, jakož i ve sjednocené matičce Evropě.

Jestliže na řadu věcí je povoleno mít jen jeden předepsaný názor, pak dnešní západní společnost ve skutečnosti žije ve stavu popření původního významu slova liberalismus. Možná spíš než o popření jde přímo o znásilnění. Ve jménu boha liberalismu je zjevně možno znásilňovat beztrestně. Znásilňovat významy slov politickou korektností, křesťanskou morálku úchylnými pseudoumělci a evropské ženy a s nimi celou Evropu hordami těch, kteří symbolicky pronikají do lůna kontinentu – vždyť je to přece všechno v zájmu lepších, ještě liberálnějších zítřků.

1. iDNES.cz/Brno a jižní Morava, 6. dubna 2018
2.Mircea Eliade: Dějiny náboženského myšlení, díl IV, OIKOYMENH, Praha 2008, str. 180

Článek byl publikován 9.6.2018


© 2024-1999 Vladimír Stwora
Článek je možno dále šířit podle licence Creative Common.