Svatba prince Harryho

Jedinečnost britské monarchie spočívá ve skutečnosti, že kombinuje moc viditelnou a neviditelnou, což jí umožnilo přežít, když se zhroutily všechny velké říše.

Pompézní svatba prince Harryho, jemuž pro tuto příležitost udělila královnou Alžběta II. titul vévody ze Sussexu, s filmovou herečkou a modelkou s afroamerickými kořeny Meghan Markleovou opět prokázala světu výjimečnost britské monarchie. Královské rodiny v řadě zemí Evropy se ve skutečnosti dochovaly jen proto, že přejaly britské monarchistické „know-how“, pokud to tak lze říci, ačkoli Švédsko ani Dánsko, Španělsko či Nizozemsko nemohou obstát při srovnání s originálem. Velké monarchie z počátku 20. století, jako bylo Rusko, Německo, Rakousko-Uhersko, Turecko a Čína, to udělat nechtěly, nebo nemohly – a už dávno neexistují.

Jedinečnost britské monarchie je dána tím, že hnízdí v samotném srdci vládnoucí třídy, která kombinuje moc viditelnou a neviditelnou, zákulisní a dokonce i náboženskou, protože monarcha je také hlavou anglikánské církve. A stejně jako papež se ze zákona „nemůže mýlit.“

V čem spočívá unikátnost britského systému?

Ve zbytku světa – s výjimkou Británie a zemí, kde existují „klony“ britské monarchie, jakož i těch málo států, kde vládnou králové či sultánové (Saúdská Arábie, Brunej nebo Omán) – je situace jiná. Zde je viditelná a neviditelná moc oddělena. To přináší řadu nepříjemností. Nikdo nevidí skutečný zdroj moci a politici se chovají jako klauni. A musejí být dobrými herci a neustále lidem slibovat nemožné, aby se udrželi u koryta. Jejich úkolem je v podstatě přesvědčit voliče o tom, jak užitečná jsou ta či ona vládní rozhodnutí, ačkoli ve skutečnosti lidu ničím neprospívají. Plně a cele totiž slouží zájmům globální „stínové vlády“ složené z členů klubu Bilderberg, Trilaterální komise, židovské B'nai B'rith či exkluzivních zednářských lóží.

Evropané nechtějí nelegální migraci z celého světa, ale jejich vlády jim ji vnucují. Evropané chtějí zachovat své sociální vymoženosti, starou kulturu a tradice, ale jsou o to vše okrádáni mnoha různými způsoby, aby si „páni peněz“přišli na své. Bylo by toho ještě mnoho k vyjmenování, nicméně je jasné, že Evropané milovat své politiky nebudou. A jednou to pro establishment může skončit špatně.

Ovšem v Británii je to poněkud jiné. Politika je sice stejná. Ale „technika zabezpečení“ moci je na nedostižné úrovni. První osobou zde není premiér, ale monarcha – naprosto zjevná, viditelná a zářivá postava sjednocující lid a elitu, Británii a její Společenství (Commonwealth).

Premiéři přicházejí a odcházejí, na ně svádějí chyby a selhání v politice. Bývají mezi nimi talentovaní artisti typu Tonyho Blaira, kteří se udrží na delší dobu, zřídka i silné osobnosti dosazené mimořádnými okolnostmi jako Winston Churchill. Nicméně většina britských premiérů představuje jednu velkou šeď. Monarchové se mění mnohem méně často a nejsou posuzováni podle stejných kritérií. Spíše je nesoudí vůbec. Současná královna nastoupila na trůn v roce 1952 za premiéra Churchilla a od té doby uteklo mnoho vody. Jakou má obrovskou zkušenost, jak moc toho ví oproti jiným. A kolik premiérů „pohořelo“ během této doby.

Panuje nebo vládne?

Mnoho lidí si myslí, že britský monarcha panuje, ale nevládne. Tomu odpovídající teorie říká, že britští monarchové už dávno nemají žádnou skutečnou moc. Je to instituce daná pouze tradicí blízkou anglickému srdci. Dnes údajně monarchie existuje hlavně jako návnada pro turisty z celého světa a pro odvádění pozornosti Britů od důležitějších problémů. A ještě jako jeden ze způsobů, jak vydělat peníze: za exkurze do paláců, prodejem suvenýrů, triček, novin a exkluzivních časopisů. V nich si čtenáři vychutnávají skutečná nebo fiktivní dobrodružství členů královské rodiny, jejich šaty, účesy, co a kde vypili, jaké chyby nebo skandály je postihly. Nechme lid, ať se tím baví, samotný fotbal pro zombifikaci nestačí.

Existuje však konspirační teorie, která tvrdí, že naopak britský monarcha nejen vládne své vlastní zemi a britskému impériu skrytému „v podzemí“ pod rouškou Britského společenství národů, ale také celému světu. Samozřejmě nikoliv zjevně. Vše se děje prostřednictvím globálních struktur zůstávajících ve stínu, elit spojených starými vazbami s Oxfordskými a Cambridgeskými absolventy. Síť offshore a britská kontrola nad významnou částí světových financí je viditelným důkazem toho, že Londýn je největším světovým finančním centrem.

Zastánci této teorie se vysmívají Američanům, že Britové využili jejich imperiální nezkušenost, když jim po druhé světové válce předali viditelnou kontrolu nad světem a všechny obrovské náklady s tím spojené, přitom sami si ponechali jen smetanu.

Kde je pravda?

Pravda je někde mezi oběma póly, ovšem blíže k tomu druhému. Institut monarchie je nejen důležitou ochranou moci před každým překvapením, ale také způsob, jak si zajistit loajalitu poddaných, s nimiž si umějí britští panovníci pohrávat, čehož jsme právě byli svědky. Je to národem uctívaný pilíř, který podpírá britskou vládnoucí třídu a sjednocuje ji s globální elitou, v emocionálním a nacionálním smyslu i s vlastním lidem. Jedná se o velmi důmyslnou a robustní konstrukci, která existuje od „slavné revoluce“ v roce 1688. A funguje skvěle, tudíž bude existovat i nadále.

Tvrzení, že britský monarcha nemá faktickou moc, není až tak pravdivé: on stojí u zdroje této moci, má nedocenitelnou možnost vládnout prostřednictvím druhých, má právo „pobízet a odrazovat“.

Britský monarcha má dokonce i viditelné a veřejně přiznané moci více než dost. Je hlavou státu a Commonwealthu, jehož dvě největší země – Kanada a Austrálie – hrají velmi důležitou roli ve světových záležitostech. Přitom Společenství zahrnuje 52 států, včetně takových, jako Mozambik, které nikdy nebyly britskými koloniemi.

Britský „konstituční monarcha“ má právo rozpustit parlament, jmenovat a odvolat kabinet ministrů na doporučení předsedy vlády (dříve spojeného s monarchou), který každý týden jezdí ke králi nebo královně s výkazem o své činnosti. Přísaha věrnosti se v Británii skládá do rukou monarchy, nikoliv parlamentu nebo lidu. Britská hymna má hlavní verš „Bůh ochraňuj královnu“. Kdysi všemocná britská námořní flotila je také „královská“, stejně jako ostatní složky ozbrojených sil. V kompetenci monarchy, který je vrchním velitelem armády, je vyhlásit válku a uzavřít mír. Panovník v Británii je všudypřítomný. Jeho tvář je zobrazena na poštovních známkách, mincích a bankovkách Bank of England. Všechna parlamentní rozhodnutí jsou přijímána jménem panovníka, ze zákonných iniciativ se stávají zákony pouze s jeho osobním souhlasem. Panovník jmenuje peery, uděluje rytířské tituly zástupcům elit vzešlých z lidu, rozdává medaile na pozvednutí statusu vyznamenaných.

Jako představený anglikánské církve jmenuje biskupy a arcibiskupy. Královská rodina rovněž ovládá početné anglické svobodné zednářstvo prostupující všemi státními a veřejnými strukturami země.

Spojenou velkou lóži Anglie, která vznikla v roce 1717, vede člen královské rodiny – nyní velmistr princ Edward, vévoda z Kentu. Kabalisté, okultisté, rosekruciáni a jim podobné elementy prospívají již několik staletí pod královským žezlem a staly se součástí královské rodiny. Patřil k nim například i talentovaný literát a okultista, „černý mág“ a hypnotizér, Aleister Crowley (1875-1947), také známý jako „Bestie 666“. Jak můžeme vidět, role Británie a britské královské rodiny s jejich neviditelnou mocí, s níž si rozdělují svět, je kolosální. Mimochodem, královská rodina má také v osobním majetku vlastní „malé panství“: Normanské ostrovy (Guernsey a Jersey) v kanálu La Manche, ostrov Man mezi Anglií a Irskem, hrabství Lancashire a Cornwall. Ale to leckomu nestojí ani za řeč.

Není to přehnané

Někdo by samozřejmě mohl říci, že je to přehnané, že v Británii nevládne Alžběta II., ale premiérka Theresa Mayová, a když tato nezkušená politička odejde, její místo zaujme ve volbách vítězná opozice Jeremy Corbina.

Možná, ale britští monarchové nehodlají brát na sebe povinnosti svých předsedů vlád. Příklad krále Eduarda VII. jasně ukazuje, že se zabývají mnohem důležitějšími věcmi. Tento panovník, který usedl na trůn po královně Viktorii, velký milovník žen a vyznavač vybraných nápojů a jídla měl skvělé konexe úplně všude. Byl to on, kdo vyvolal První světovou válku (1914-1918), i když se jí o několik let nedožil. Zpočátku šibalsky smířil Británii s Francií proti Německu. A potom vtáhl Rusko do Trojdohody. Předstíral, že „velká hra“ skončila, že se Britové a Rusové na všem dohodli a že Londýn nyní bude spolehlivým spojencem Petrohradu proti Berlínu. Rusko a Německo bylo třeba oddělit. Británie se chtěla zbavit dvou svých hlavních soupeřů současně, svého „spojence“ Ruska a svého „nepřítele“ Německa, a to tak, že je donutí bojovat mezi sebou a navzájem se zničit.

A tento plán, který zosnoval britský monarcha v zájmu anglosaské elity, vyšel. Podruhé, během přípravy Druhé světové války (1939-1945), se už britská královská rodina nezapojila tak otevřeně.

Nejdůležitější informace o dějinných událostech lze často získat tam, kde nikomu nepřipadlo nezbytné je skrýt, protože šlo o zdánlivě jinou záležitost. V tomto ohledu se ukázaly být zajímavější memoáry Waltera Thompsona, osobního strážce Winstona Churchilla, než všechny písemnosti samotného britského premiéra.

Thompson vzpomíná, že nikdy neviděl svého šéfa zasmušilejšího a pesimističtějšího, než před jeho cestou do královského paláce 10. května 1940, kdy ho Jiří VI, otec současné královny, měl jmenovat svým předsedou vlády po bankrotu politického kursu Nevilla Chamberlaina. Na tohoto britského premiéra svalili zásadní selhání britské elity kvůli tomu, že Stalin se nedal oklamat a donutil Británii po několik let bojovat s Hitlerem odkládajícím útok na SSSR, aby si pak z Británie Stalin udělal spojence v boji proti nacismu.

Churchill si Thompsonovi postěžoval, že mu bezpochyby svěří špinavou práci spojenou s kapitulací Británie před Hitlerem. Když se Churchill jako předseda vlády vrátil z královského paláce, Thomson ho nepoznával. Celý zářil a byl ve stavu euforie. Dokonce ani v dobách budoucích vítězství nebyl Churchill nikdy tak šťastný, i když se situace na frontě stávala každým dnem hrozivější. Thomson nevysvětluje, v čem byla příčina Churchillovy metamorfózy, pouze ji zaznamenal.

Vysvětlím to tedy sám. Král bezesporu řekl Churchillovi: Kapitulace nebude. Budeme bojovat. Spoléháme na vaši odhodlanost a vazby na USA, abychom porazili Hitlera. Jakmile toho Churchill dosáhl, okamžitě ho odstavili. V době, kdy kapitulovalo Japonsko, byl v Británii už jiný premiér. Tato epizoda velmi dobře ukazuje, kdo vlastně v Británii vládne.

A něco o novomanželích

Co se týká nedávné oslavy, jde o docela jiný příběh. Tento druh přestavení také spadá do kompetence královské autority. „Milovaný vnuk“ Alžběty II., jenž není příliš bystrý ani se nevyznačuje oslnivými schopnostmi, byl povolán, aby zajistil spojení britské monarchie s lidem. A lid má rád takové typy, protože se jim podobá. A jelikož globální elita prosazuje procesy globalizace, nelze se divit, že vévodkyně ze Sussexu není pouze Američanka, ale navíc Afroameričanka. To samozřejmě nesnižuje zjevnou skutečnost, že se ti dva opravdu milují. Proto jim přejme štěstí.

Poznámka editora

Když jsem poprvé viděl matku nevěsty, lekl jsem se. To přeci nemůže být pravda, říkal jsem si. Tohle si přeci nepustí do nej- nej- nejaristokratičtější krve Evropy a světa. Ale ano, udělali to. Je to náhoda? Láska? Záměr? Přikláním se k tomu poslednímu. Tohle bylo velmi pečlivě vybráno a zaranžováno. Nepochybuji, že nevěsta prošla všemi možnými prohlídkami a testy, zda může a bude mít děti. Kalergiho děti přímo v rodě Windsorském! Gratuluji. Jasný signál nám, plebsu. Tohle JE žádoucí. A královská rodina jde příkladem.

Udělali to šikovně tak, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Nevěsta sama je nádherná ženská, o tom není pochyb a na první pohled je bílá. Ale ty geny tam jsou jiné. A pokud je pravda, že se přenášejí ob jednu generaci, není vyloučené, že příští královský princ bude černý. Následujte příkladu. V tom je to sdělení.