Naše nebohá vládo

Naše nebohá vládo

Spojené státy ti ústy svého zahraničního ministra poděkovaly za podporu, kterou jsi jim vyjádřila za jejich zločinný raketový útok na Sýrii.

Ani se tomu nedivím. Ať už je doba, v níž žijeme, jakkoli vymknuta z kloubů, přece jen zloduch stále ještě za svůj zločin očekává spíš odsouzení a výčitku. A když se tedy namísto nich dočká pravého opaku, to je, že je z mnoha stran za zlo, které spáchal, plácán pochvalně po zádech, jak jsi to ve svém otrockém předklonu učinila i ty, ví jedno: že teď je mu svět pro jeho paličské jednání otevřen dokořán.

Jak jsi naše vládo mohla svou pochvalu zločinu tak ohavnému, průhlednému a nezpochybnitelnému vyslovit? Vždyť přece víš, jak to všechno bylo. Někdo prý v syrském městě Duma provedl chemický útok, který zasáhl civilisty, mezi nimi i děti. To slovo prý není na začátku předcházející věty náhodou, protože neexistuje žádný důkaz, že k nějakému útoku v městě Duma vůbec došlo. (ruští experti, kteří na místo přispěchali žádné známky po plynovém útoku v městě nenalezli – a ty by se přece daly těžko schovávat).

Ale naše vládo, i kdyby se ten plynový útok skutečně stal, cožpak je myslitelné, aby jej provedla ta strana, která v syrské válce vládních sil proti americkým žoldnéřům na celé čáře vítězí, a zůstává jen otázkou času, kdy vyžene ze země i žoldnéře v americkém žoldu posledního? Cožpak ty nevíš, že ke kroku tak zoufalému, jako je plynový útok, se může odhodlat jedině strana, která v boji, vedeném konvenčními zbraněmi prohrává, je zahnána do kouta, a východisko ze své zoufalé situace vidí jen v dramatickém činu, který by jí, pokud by se jí podařilo vinu za něj vrhnout na svého úspěšnějšího soka, mohl vytáhnout z beznaděje, ve které se nachází? Cožpak ty vládo nečteš detektivky a nesleduješ je v kině či v televizi, a nevíš, že takto se věci odehrávají i v civilních kriminálních případech? A že proto první věcí, o kterou se detektiv při příchodu na místo činu zajímá, je, kdo z daného zločinu mohl mít prospěch, či komu mohl posloužit?

Říká se té zásadě Cui bono nebo Cui prodest, a v městě Duma, za předpokladu, že zde k plynovému útoku skutečně došlo, se dosud nenašel jediný důkaz, který by vinu za užití plynu připisoval ať už té či oné straně. Viník je zkrátka důkazně neprokázaný – a není tedy v takovémto rovnovážném případě nastolení úvahy Cui bono tím naléhavější a potřebnější?

A nebylo a není ti proto, naše vládo prapodivné, že tuto otázku, v dané situaci tak naléhavou, ani jediný politik ze široké americko-evropské a proti-syrské a protiruské koalice na stůl dosud nepoložil? Že je Cui bono prostě nezajímá? A že všichni do jednoho sdílejí vyslovený názor amerického ministra obrany Mattise, že on sice nemá důkazy o vině syrské vlády v Duma, ale že ji věří.

Jistě, proč jakési úvahy Cui bono, proč hledání důkazů o tom, jestli ke zločinu vůbec došlo, a když k němu došlo, proč únavně pátrat po tom, kdo jej spáchal, když přece i ty, naše vládo, můžeš do svého srdce, hlavy i úst vložit víru o syrské vině a americké spravedlnosti – a věc máš vyřešenu. Krátce, pohodlně a ještě tě za to zpoza Atlantiku pochválí.

A co tvoje svědomí, naše nebohá vládo? To tě netíží?

A máš vůbec nějaké svědomí?

Měla jsi možnost mlčet a tím si aspoň částečně zachovat tvář. Ale to jsi neudělala. Tvoje otrocké založení ti napovědělo, že ještě servilněji musíš v tuto chvíli líbat důtky svého pána a za jeho zločin. ať je jakkoli mrzký a ubohý, mu poděkovat.

A tím jsi prokázala, že mrzká a morálně ubohá jsi i ty.

Lubomír Man