Neoburžoazie, aneb strůjci kapitalistické apokalypsy
Čtvrtá část

Třetí část Druhá část První část

Samostatná otázka: Jaká jsou specifika kultury neoburžoazie, nebo jak uvádí David Brooks „bobo-kultury“, tj. kultury bohémské buržoasie? Již bylo řečeno, že bohemizace neoburžoazie a její kultury je podmíněna odtržením od reálného sociálního a ekonomického života. Existuje ještě jeden důvod, na nějž upozornil Denis Duclos: Vzhledem k tomu, že normou života neoburžoazie, píše Duclos, je dravé rabování toho, co bylo vytvořeno před ní, chaotizace a virtualizace světa, nepotřebuje klasickou kulturu historicky spojenou s buržoazií a aristokracií, ani vysokou kulturu obecně. To platí pro celý buržoazní svět – od USA po Rusko. Stačí se podívat, jací reprezentanti „kultury“ obklopili Obamu, stačí připomenout popové zpěváky Ruské federace, kteří dostávají ocenění za svůj přínos „kultuře“, a všechno se vyjasní – „multi-kulti“. Hyperburžoazie s jejím apetitem chamtivých skrblíků, pokračuje Duclos, je antitezí „kultivace“, protože se nevztahuje pouze na kulturu (ačkoli v zásadě i to by stačilo), ale také na tradiční hodnoty zakořeněné v evropské civilizaci, které jsou pro tyto iniciátory virtuálně globální apokalypsy cizí a nebezpečné.

Neoburžoazie má zájem o příliv migrantů nejen z politických a ekonomických důvodů (i když i to je velmi důležité, neboť bez přílivu pracovníků zvenčí by bylo nutné stimulovat porodnost v bílých rodinách a to by s přihlédnutím k úrovni spotřeby vyžadovalo sociální reformy, zvrátit stávající trend tří desetiletí a snížit příjmy neoburžoazie – ta si proto raději zvolí třídní, rasovou nebo konvenční válku) a nejen z důvodu ideologie multikulturalismu pro ni samotnou. Imigranti a multikulturalismus jsou mimo jiné prostředkem k ničení tradičních hodnot evropské civilizace, včetně občansko-právních a náboženských, které stojí v cestě kapitálu blížícího se ke svému konci a svíjejícího se v neoburžoazních křečích. V tomto ohledu je neoburžoazie anti-civilizační a anti-evropskou onko-buržoazií (zhoubným civilizačním nádorem – pozn. překl.).

Někdo řekne: A co protestantská pracovní etika Západu obecně a Ameriky zvlášť? Co znamená dělná Amerika? Dělná Amerika byla výsledkem úsilí staré buržoazie a bývalé dělnické třídy, které jasně rozlišovaly práci a zábavu. Zvláštností neoburžoazní kultury je smazání hranic mezi nimi. Jak píše David Brooks, na jedné straně se v „bobo“ vše mění na hru (proklamovaná „kreativita“) a herní morálka nahrazuje pracovní morálku, samotná práce se rozvíjí jako hra, z níž se stává vlastní smysl činnosti; výsledkem není smysluplná činnost, ani hra, ale cosi nepatřičného s automatickým nárokem na nevšednost. Na druhé straně vše mimopracovní – bydlení, hry, sex, sport, atd. – získává povahu seriózního, ​​zodpovědného, ​​společensky a individuálně užitečného a vědecky podloženého zaměstnání: bohémská emancipace se úzce propletla s buržoazní sebekontrolou.

Nejživěji, říká Brooks, se to projevilo v sexuální kultuře „bobo“. V ní je věnována velká pozornost hraničním projevům sexu. Jde o sex velmi vyžilých lidí, o sex zrůd; „Vybrané časopisy o sexu lze snadno odlišit od obyčejných: Bože chraň ukázat v nich přitažlivou a přirozenou nahotu, stránky těchto časopisů dělají lidé obzvlášť oškliví,“ lidi se zdravotním postižením. „O sexuálních deviacích,“ uvádí Brooks, „píše tolik teoretiků z akademického prostředí, že z orgií se stává tanec Apačů na vrcholu turistické sezóny prováděný ne kvůli vzrušení, ale pro potěšení skupiny učitelů sociologie, kteří přiletěli jeden druhému citovat Derridu ... „bobo“ pouze nepovznášejí to, co bylo kdysi považováno za škodlivé [...] Sex v jimi produkované literatuře připomíná universitu a je popisován jako proces neustálého sebezdokonalování a rozšiřování obzorů.“

Čtete si příklady, které podává Brooks, a přichází vám na mysl jediné: inkvizice ve své době nedokončila svůj boj s démony a s posedlostí ďáblem. Nelze nesouhlasit s verdiktem Brookse: Bohémská buržoazie – „ty nejvíce zvířecké záliby se dnes podávají v rafinované omáčce uvařené z manuálů, z video učebnic a z časopisových článků napsaných lidmi honosícími se váženými akademickými tituly. Dnešní Markýz de Sade ani nemyslí na to, že by vytvářel dílo popírající morálku puritánské společnosti. Oni nepotřebují bourat konvenční normy. Naopak, mají tendenci vydávat se za společnost normálních lidí,“ a zvrácenosti a úchylky uvádějí jako normu. Takový je projev vlastní etiky a estetiky, nebo spíše anti-etiky a anti-estetiky, „nové vyšší třídy“ (NVT).

Sociologové poukazují, jemně řečeno, na nenáročnou morálku nové vyšší a vyšší střední třídy. Principiální postoj jejich zástupců je takovýto: morálka je přísně osobní záležitost, tj. nikdo nemůže nikoho nařknout z nemorálnosti a ukládat druhým etické normy. Ale s estetikou se to má jinak: „bobo“ aktivně vnucuje vlastní vkus ostatním. Nicméně s estetikou NVT je to stejně špatné jako s etikou, a možná ještě horší. Neoburžoazie aktivně vyžaduje od ostatních vrstev poslušnost, svůj vlastní mrav a s ním související společenskou disciplínu. Jelikož samotná neoburžoazie je ze sociokulturního hlediska výsledkem syntézy kontrakultury a buržoaznosti, kontrakulturní „prvotní hřích“ způsobil zranitelnost NVT otevřením okna vulgární kultuře spodiny. Marx poznamenal, že buržoazie vulgarizuje jakékoliv ideály, ale je schopna idealizovat jakoukoli vulgaritu.

Ve skutečnosti neoburžoazie završuje konečnou formu vulgarizace kultury, kdy se z ideálu stává vulgarita; zde se jedná nejen o zřeknutí se klasického dědictví buržoazie a aristokracie ve smyslu ideálu, nejen o neschopnost vytvořit vlastní ideál, ale o postulát vulgarity jako ideálu, který vidíme v subkulturách spodiny. Bohemizace buržoazie v epoše monetizace je provázena plebejstvím (v římském smyslu slova) v oblasti kultury. „Bobo“ je rub buržoazie a rub je vždy horší než líc, a to i přesto, že se označuje předponami „neo“, „hyper“, „super“ atd. Jak říkával Bedřich Engels, štětce nenarostou mléčné žlázy, i když ji zařadíme do třídy savců.

Přitom je „bobo“ nepochybně buržoazní vrstva, kontrakultura pohlcená finančně korporátním kapitálem: „... přijetím způsobu myšlení umělců a aktivistů běžní zaměstnanci skutečně začínají pracovat horlivěji ve prospěch firmy. V šedesátých letech minulého století většina sociologů předpovídala, že s nárůstem životní úrovně budeme pracovat čím dál méně a méně. Když se však práce stane prostředkem sebevyjádření a společenského poslání, jak o ni neusilovat? [...] Zaměstnavatelé si uvědomili, že „bobo“ změkne jako dort, pokud jim bude vysvětleno, že pracují pro vlastní duchovní a intelektuální růst.“ Jinými slovy, pozdní kapitál(ism) absorboval kontrakulturu a přinutil její hyper-individualismus pracovat pro sebe. Absorpce však neznamená strávit: bohémství stravuje kapitál(ism) zevnitř a zbavuje jeho dominující třídu kulturní hegemonie. Není snad ani třeba mluvit o tom, že „bobo“ je maximálně parazitní vrstva: oni parazitují jak na bohemismu, tak na buržoaznosti. Bohemizace buržoazie a buržoaizace bohémy znamená konec kapitalismu, přičemž konec nepřipomínající výbuch, ale vzlyk.

Zde nelze nevzpomenout myšlenku jednoho z hrdinů románu Jean-Christophe Grangé „Lontano“, který za absolutní zlo považoval „buržoazii, která přijala svou vlastní kontrakulturu a pohltila svého nepřítele – revoluci. Jednou srovnal tyto požírače s krysami, které přežily svůj jed a nyní stvořily rasu proti tomuto jedu imunní.“ Imunní proti tomuto konkrétnímu jedu – prosím. Ale „protijed“, který užila, jak bude uvedeno níže, činí z nové vyšší střední třídy „sociální krysy“, které jsou smrtelně zranitelné z jiné strany: každý další zisk je pro ně ztrátou.

Degradace kultury, politiky, vědy a intelektu

David Brooks a jiní správně komentují skutečnost, že neoburžoazie usiluje o to, aby své záliby a preference (dokonce i sexuální) balila do módního intelektuálního hávu. Znamená to snad, že NVT může být charakterizována jako vysoce intelektuální a vysoce duchovní skupina? V žádném případě. Intelektuální sféra se stala intelektuálním trhem. Podobné je to s marketingem duchovna. Výsledkem je vznik celé vrstvy „tvořivců na louce podnikání“, „diletantů – pseudoumělců“, „byznysmenů vědy“, „manažerů zpráv“ atd. Tato vrstva má na svědomí degradaci jak umění, nahrazeného různými druhy kreativních instalací, tak intelektuální sféry. Intelektuálové uvnitř NVT, píše Brooks, se prodávají ani ne tak za měšce peněz, ale za tupé masové publikum; tvůrčí pozici zaujímá hledání mezer na trhu; vědecké zaujetí, dodávám, nahrazuje vyhledávání grantů. Jinými slovy, nový informační řád neoburžoazie vyjadřuje „odpor k myšlení“ (D. Duclos), odtud pochází mimo jiné prudký pokles intelektuální úrovně informačních médií doprovázený ztrátou tváře a osobitosti mnoha publikací. Jelikož sleduji anglické a frankofonní vědecké a společensko-politické informace, mohu to potvrdit: pokud v letech 1975-1995 bylo důležité a zajímavé číst tak 50-60 týdeníků, měsíčníků a čtvrtletních publikací, dnes je to jen 10-15. Předně většina časopisů jsou jeden jako druhý. K tomu intelektuální úroveň většiny z nich nejen upadla, ale doslova se zhroutila. Samozřejmě existuje několik velkolepých publikací, ale to jsou ostrůvky v moři.

Neoburžoazní kultura przní i takové sféry inteligence, jako je věda a vzdělávání. Korporátní řízení, jak správně uvedl Christopher Lasch, vede k posedlosti vědců kvantifikačními metodami a k odteoretizování společenských věd, ve skutečnosti k jejich zničení. Namísto teorie nastupuje soubor ideologicky navržených empirických modelů; v nejvíce živé a vulgární podobě se to projevuje v politické vědě, která ve skutečnosti přestala být vědou a vykonává čistě ideologické funkce (ilustruje to závazné a nanejvýše standardizované používání pojmů „demokracie“, „autoritářství“, „totalitarismus“ atd.). O zabíjení skutečného vzdělání „Boloňským systémem“, o tomto výplodu neoburžoazních byrokratů vědy, pomlčím, vše již bylo řečeno. (To bohužel neplatí o České republice. Mdlá mysl a eurohujersky vyprázdněné mozky většiny našich úředníků a zavedených politiků jen kopírují intelektuální exkrementy Bruselu. A naše „umělecká fronta komediantů“ jim horlivě sekunduje – pozn. překl.)

V USA duch neoburžoazní „bobo-elity“ nejlépe ztělesnila Clintonova administrativou a manželé Clintonovi osobně. Oba jsou typické děti „baby-boomers“ s typickou biografií této generace: v 60. letech měly účast v protiválečném hnutí, v lehkých drogách a v promiskuitních vztazích s osobami obou pohlaví; v 80. letech přišla politická kariéra a termínované obchody. „Bobo“ samozřejmě hlasují pro demokraty. Nicméně „politika“ NVT je ve skutečnosti depolitizace (Havlova nepolitická politika – pozn. překl.). Projevuje se mnoha způsoby, zvláště v okolnosti, že „v epoše bobo jsou vnitropartajní spory mnohem žhavější než mezi stranami ... klíčový rozpor není mezi dědici šedesátých a osmdesátých let, ale mezi těmi, kteří spojili hodnoty obou epoch, a těmi, kteří odmítli takové spojení.“ Jak jsme již poznali, výsledkem zmíněného „mísení“ je NVT; Nemělo by se proto mluvit o politické (v lepším případě jde pouze o formu), ale o sociální konfrontaci.

Zbývá už jen suše konstatovat: Nejpravděpodobnějším směrem vývoje neoburžoazie bude její sociální degradace, jak tomu bývá vždy v případě uzavřených skupin, a kapitulace před během života, v konečném důsledku před nižšími třídami, ve vztahu k nimž NVT přestává být konstruktivní menšinou, protože nejenže ztrácí kulturní hegemonii, ale přejímá a napodobuje subkulturu nižších tříd. Dalším logickým krokem následujícím po bohemizaci buržoasie bude její barbarizace / klackovitost. Zde můžeme říci, že za soumraku kapitalismu, v jeho smrtelné hodince, se systémová spodina, která zrovna také nevyvolává sympatie, stejně jako systémové špičky (hra byla rovná – hráči byli dva...) chopí odvety vůči NVT. Pravda, tato odveta bude podobná spíše poslední plavbě, šílenému letu „opilé lodi“ Arthura Rimbauda – „mezi zvratky, žlučí a vaky vína“.

Bourání kapitalistických mýtů

Jak uvedl Charles Murray, v roce 2001 zažil největší šok, když si uvědomil, že NVT a „vyšší střední třída“ stále více přijímá a ve skutečnosti již přijala ve svém modelu chování, v módním oblečení a ve slovním vyjadřování emocí to, co je charakteristické pro americkou spodinu z nižší třídy a z podtřídy, zejména pro její černý segment. Dodávám, že do tohoto způsobu myšlení spadá multikulturalismus, politická korektnost, zdůrazňování práv sexuálních menšin atd. Podobné programy neplní pouze třídní zadání nejvyšší mocenské elity, ale je také výrazem či kamufláží vulgarizace kultury vyšších tříd a jejich ztráty kulturní hegemonie (srov. šíření východních a v podstatě anti-římských kultů v pozdním Římě).

Na těchto procesech aktivně participuje Hollywood. Rapping (subkultura černé kriminální spodiny), vulgární zpěváci jako Beyoncé, Rihanna a další, pronikání necenzurovaných jazykových vulgarismů na stránky bulvárních, ale i takzvaných intelektuálních časopisů, móda á la „vhled prostitutky“ populární u dívek z bohatých předměstí a mnoho dalšího svědčí o vážné krizi oné menšiny, která by měla ve svém postavení určovat kulturní tón společnosti.

Lépe pochopit tento fenomén umožňuje znalost historie a prací tak odlišných myslitelů, jako byli Arnold Toynbee a Antopnio Gramsci.

Toynbee má pojem „schizma duše“. To je situace, kdy z života tvůrčí menšiny mizí ctnost, styl a cíl a nastává vulgarizace jazyka, způsobů, chování a kultury. Klasickým příkladem je pozdní Řím, v němž se mužská móda stala imitací brutality barbarů a matrony začaly napodobovat chování žen spodiny, včetně prostitutek z veřejných domů. Schizma duše mění tvůrčí menšinu na dominantní a bezobsažné kostlivce odsouzené k následné sociální smrti.

Jedním z ústředních pojmů A. Gramsciho je kulturní hegemonie. Jde o dominanci vládnoucí třídy (v případě Gramsciho buržoazie) v oblasti hodnot, idejí a kultury. Masová kultura, kterou Zb. Brzezinski nazval „tittytainment“, namíchaná z holého konzumerismu, tj. spotřeby, a využívaná americkými elitami k manipulaci vědomí a podvědomí národů cizích zemí, ovšem i vlastní populace, se jí vrátila jako bumerang. „Zmocníme se vašich dětí,“ řekl Gramsci obraceje se k buržoazii. Pod „my“ myslel komunisty jako nositele vysoké kultury a morálky. Komunisté neuspěli. Ale povedlo se to spodině – bílé i černé chátře.

Napodobování kulturních a psychologických forem spodiny zástupci velké části NVT znamená nejen zničení kodexů důstojného chování, ale především úpadek kulturní a psychologické důvěry těchto elit v sebe sama. A co lze čekat, když jsou nové elity odtržené od kořenů, žijí v pustém a uzavřeném světě. Uzavřené systémy, opakuji, zpravidla degradují a rozkládají se. Stačí se podívat na politické vůdce Západu za posledních 20 – 25 let. Především ve srovnání s jejich předchůdci ztratili tvář. Můžeme o nich po vzoru Karla Čapka hovořit také jako o mlocích („Přicházejí jako tisíce masek bez tváře.“), nebo použít slova Michaila Bulgakova o hadech z jeho fantastické povídky „Osudná vejce“. Mimoto jde o tutéž „pustou elita“, o níž psal Ch. Murray: vulgární elita, která ztratila kulturní a psychologické sebevědomí a vypůjčila si formy od degradující spodiny. Výsledek může být pouze jeden: rostoucí sociální impotence nových elit i nové spodiny. Mezi nimi úpí odepsaná stará „střední třída“, která hlasovala pro Trumpa a vidí v něm svoji spásu. Není překvapivé, že právě u bílé „střední třídy“ Ameriky získávají stále větší a větší popularitu pravicové myšlenky, myšlenky na autonomní segregaci bělochů v pacifickém severozápadě, ve státech jako je Washington, Oregon či Idaho. Oficiální úřady je označují za nacisty. To ale problémy nevyřeší, jen se tak zadělává na hrozny hněvu zrající na obou stranách třídních a rasových barikád. Zdá se, že monetizovaný kapitalismus přivede systém do cílové fáze cesty, na jejímž konci, jak zpíval Vysocký, se nachází „špalek se sekyrou“.

Monetizace vedla ke snížení rozdílu ve mzdách a v životní úrovni pracující třídy mezi vyspělými a zaostalými zeměmi. Marx měl pravdu, když hovořil o tendenci směřující nikoliv k relativnímu, ale k absolutnímu zhoršení postavení dělnické třídy v kapitalismu. Pokud se vyjádřím v termínech A. Toynbeeho, mohu říci, že se postavení „vnitřního“ a „vnějšího“ „proletariátu“ v systému globálně monetizovaného kapitalismu začíná vyrovnávat.

Monetizace bez výjimky slouží jako prostředek k ukáznění pracující robotnické třídy vůdčími kapitalisty. Porážky, které utrpěla tato pracující třída na Západě a především v USA a ve Velké Británii v osmdesátých letech, úzce souvisejí s oživením / růstem ziskovosti podniků; Spotřeba námezdně pracujících se stala závislou na půjčkách, což ještě více zvyšovalo jejich závislost na korporacích.

Všechno to převrací mnohé mýty o kapitalismu, například mýtus o americkém snu. Ne nadarmo mělo hnutí „Occupy Wall Street“ takovýto slogan: „Říká se tomu americký sen, protože musíš usnout, abys tomu mohl uvěřit.“ Jinými slovy, abyste unikli z Matrixu, musíte se probudit a vzít si tu správnou pilulku.

Dalším mýtem je možnost spojenectví dělníků z jádra kapitalistického systému s buržoazií z polo-periferie a periferie, tj. většinou z nedostatečně rozvinutých zemí. Ve skutečnosti na polo-periferii a periferii s jejich převážně klanově oligarchickými režimy neexistuje žádná národní (národně orientovaná) buržoazie, s níž by se dělnická třída mohla solidarizovat. Polo-periferní a periferní (kvazi)buržoazie je přes všechny její vnější rozpory s majiteli jádra třídně spřízněná právě s nimi a nikoliv s dělníky, a to jak s dělníky na Západě, tak s vlastními. Mimochodem padá tak další mýtus o možnosti navázat na národní kapitalismus z let 1970-1980 – to už jsme propásli. Dnes zní otázka takto: globální kapitalismus, nebo globální antikapitalismus?

Svého času Karel Marx poznamenal: čím více získává kapitalismus globální charakter, tím častější a akutnější jsou krize kapitalismu (a dnes je kapitalismus globální). Globalizace představuje permanentní krizi, kterou neoburžoazie převádí na spodní patra stále méně demokratické společnosti, a ovšem také na vládnoucí vrstvy periferie a polo-periferie – „velké ryby požírají ty malé“; Prvními oběťmi krize kapitalismu budou „slabé články“, ale zároveň je to jejich šance vyprostit se z kapitalistické pasti.

Nelze než souhlasit s těmi badateli, kteří tvrdí: v poválečných desetiletích se politika v USA stala formálně více demokratickou, ale politický vliv byznysu od roku 1970 vyrostl do té míry, že jakákoliv smysluplná demokracie skončila. Deregulace, svoboda finančního sektoru, globalizace volného obchodu, vzestup soukromých vlastníků domů, využití federálních peněz na podporu impéria a vedle toho chátrání fyzické a sociální infrastruktury – tato politika byla poslední čtvrt století podporována oběma parlamentními stranami v USA.

Všechny v Americe zvažované odpovědi na ekonomickou krizi roku 2008 kladly do popředí zachování stávající hierarchie bohatství a moci. Obama to jasně předeslal všem krupiérům světové hry, které si posadil do Bílého domu, přitom jmenoval správcem pokladny (Treasure) Timothy Geithnera a nejvyšším ekonomickým poradcem Lawrence Summerse – horlivé zastánce deregulace, která se stala zdrojem většiny problémů nultých let druhého tisíciletí, včetně krize z roku 2008, která dostala Ameriku na šikmou plochu. Tato krize bude pokračovat a přinášet hornímu 1% stále větší bohatství. Bohatí se nikdy dobrovolně nevzdají svých „aktiv“.

Pravdu mají ti, kdo tvrdí: dnešní světová ekonomika se dostala na hranici peněžní bubliny, která vznikala během posledních 40 let. Další „spasitelská“ fáze tištění peněz může být poslední, protože všechny velké „stárnoucí spotřebitelské ekonomiky“ – USA, Evropská unie, Japonsko – se hroutí. Ekonomický růst v podstatě skončil, politická a sociálně-kulturní paralýza je na denním pořádku. 1% zatím vyhrává, ale jeho čas se krátí a přijde chvíle a skončí i oni. Zatím se v bodě nazrálém k prasknutí peněžní bubliny nacházejí USA, a jelikož je americké impérium garantem reprodukce globálního kapitalismu, kolaps bubliny rozerve i toto impérium. Možný je ale i opačný sled: události v USA se stanou rozbuškou exploze globální bubliny.

Buržoazie se může pokusit vyřešit problém pomocí velké (nové světové?) války, jako tomu bylo v letech 1938 – 1939. Nicméně při současném rozložení vojensko-politických sil ve světě by to v podstatě znamenalo sebevraždu. Monetizace, která podržela kapitalismus po dobu 50 let (to znamená po jednu až dvě generace), zahnala tentýž kapitalismus do slepé uličky. A za ní zeje propast. V tomto ohledu je neoburžoazie terminátorem kapitalismu, popravčím jeho i sama sebe. Nyní je důležité pokusit se nepadnout společně s nimi pod gilotinu historie a pokud možno se vyhnout nutným sociálním otřesům v jádru kapitalistického systému, při nichž se do jednoho varného kotle slijí třídní, rasové a náboženské konflikty.

Závěrem bych chtěl poznamenat, že nekulturnost nových horních a nových spodních tříd je jedním z faktorů velmi pravděpodobného vítězství druhých nad prvními. Ale nehovoříme tady o vítězství pracujícího lidu a výstavbě socialismu, jako tomu bylo v Rusku po Říjnové revoluci, nýbrž o něčem jiném, totiž o tom, jak nefalšovaní barbaři smetli vnitřně prohnilý a nefalšovaný Řím.

Máme toho litovat? To sotva. Nelze zachránit někoho, kdo je veden vůlí k smrti. Je třeba se postarat o jinou věc, totiž abychom sami nebyli smeteni společně s „Římem“, abychom neutonuli ve víru historie a nestali se obětí neobarbarů, jejichž faktickým spojencem je neoburžoazie celého světa – ať už je to z její vlastní vůle, nebo proti její vůli, ze sobeckého zájmu, nebo z nedostatku soudnosti podmíněného krátkozrakou touhou po penězích. Monetizace, multikulturalismus, politická korektnost, sexuální menšiny – to jsou jezdecké šiky kapitalistické apokalypsy. Přesněji řečeno, šik je jeden, neoburžoazie, a toto vše jsou převleky, pod nimiž, podobně jako u Tolkienových Nazgûlů, zeje nicota. Soudím, že závěr je jasný. Diktují ho vojenské zákony a pravidla boje na frontové linii.

Všechny čtyři části v jednom článku si můžete stáhnout ve formátu pdf, epub a mobi.