Neoburžoazie, aneb strůjci kapitalistické apokalypsy
Druhá část

První část

Jak víme, geneze systému určuje jeho fungování i fungování jeho systémových prvků. Genezí Neo / hyperburžoazie byla globalizace a to, co Christopher Lasch nazval „povstání elit“; to druhé určilo monetizaci a globalizaci kapitálu ve stejném rozsahu, jak si stály samotné elity. Pokud se od dob první světové války a Říjnové revoluce rozvíjelo „povstání nižších tříd“ současně s dominancí výrobního kapitálu nad bankovním (průmyslového nad finančním), pak v 70. letech 20. století se situace začala měnit a v 80. letech elity přešly do útoku („Thatcherismus“,“Reaganomika“). Začalo globální přerozdělování ve prospěch vyšších vrstev a za oběť jim padly ty skupiny obyvatel, které byly na vzestupu v letech 1945-1975 – střední vrstva a špičky dělnické třídy. Úder proti nim, stejně jako proti části „staré“ buržoasie, byl veden z úrovně, na níž si nikdy nehrály a proti které neměly zbraně – nadstátní, nadnárodní, globální. Není náhoda, že CH. Lasch výslovně zdůraznil, že vzestup nových elit spojený s denacionalizací podnikání, při níž povinnosti zůstávají pouze ve vztahu ke svému šéfovi (lhostejno, ze které země pochází) a ke své vrstvě (a ne ke své zemi), úzce souvisí se světovým úpadkem, nebo přesněji podražením střední vrstvy.

Nové elity, to jsou administrátoři korporací, manipulátoři informací, velcí makléři luxusního průmyslu, módy, cestovního ruchu (kontrola nad rozdělením a oběhem kapitálu, nad médii, nad řízením distribuce luxusu je pro ně důležitější než výroba) a ti, jež Robert Reich nazval „značkovými analytiky“. (Robert Reich byl ministr práce za prvního prezidentství Billa Clintona – pozn. překl.) Tato nová buržoazie je mnohem kosmopolitnější, než klasická buržoazie.

V osmdesátých letech se střední vrstva rozpadla na značně velkou a na mnohem menší část. Z té menší povstala hyperburžoazie, která se stala smrtelnou hrozbou pro střední vrstvu a pro ty, jež R. Reich kdysi nazval „dělníci rutinní práce“ a „obslužný personál“. Vzhledem k tomu, že za podmínek monetizace a globalizace špičky kapitalistické třídy objektivně rostou díky kooptaci funkcionalistických segmentů, pak je třeba v první řadě zdecimovat střed; dále pak o část příjmů musí přijít vyšší, kvalifikovaná část pracující třídy. Pokud tedy „nová vyšší třída“ (NVT) konkuruje tradiční buržoasii jako nový segment téže třídy, pak pro „střední třídu“ a dělníky představuje nového vykořisťovatele, nového aspiranta na jejich příjmy, který na rozdíl od klasické buržoazie, zvláště pokud byla svázána se státem, nesdílí jejich hodnoty (rodina, vlastenectví).

Odstavení od společného koláče je zabezpečeno dvěma způsoby. Za prvé, přímým, tj. absolutním snížením příjmů dolní poloviny (nebo dolních dvou třetin) společnosti. Za druhé, mnohem rychlejším a výraznějším růstem příjmů horních vrstev ve srovnání s nižšími. V říjnu 2006 byl v britském časopisu „The Economist“ (nyní součást Rothschildova klastru) zveřejněn článek s příznačným názvem „Super bohatí: Vždy s námi“. V něm s odkazem na cyklus článků „Třídní válka“, který vycházel v novinách „New York Times“, byly uvedeny následující údaje: Mezi lety 1990 a 2004 nižších 90% amerických domácností zvýšilo svůj průměrný příjem o 2% (v této souvislosti je třeba připomenout zvýšení cen, daní apod.), zatímco vyšších 9,89% domácností – o 57%, horních 0,1% – o 85% a nejvyšších 0,01% – o 112%. V USA existují ještě další odhady: od sedmdesátých let se příjmy nižších 25-30% rodin relativně snížily ve srovnání se strmým růstem příjmů horních 25-30%. Hra s nulovým součtem: pokud si někdo polepšil, znamená to, že někdo jiný ztratil. Něco podobného se děje na Západě jako celku. Například ve Velké Británii, kde se od roku 1990 do roku 2006 při nárůstu maloobchodních cen o 60% zvýšilo bohatství super bohatých o 500-600%. Super rychlé obohacování je dalším rysem neoburžoazie.

Současně s tím, že postrádají ve svém bytí reálnou věcnou základnu a cítí to, „domýšlivé a zároveň nejisté nové elity, zejména řady odborných specialistů, zhlížejí na masy se směsí pohrdání a strachu.“ Odtud pochází onen tak charakteristický rys hyperburžoazie vyznačující se příklonem k sociálnímu darwinismu a třídní nenávistí ke spodině, vůči níž neoburžoazní politika neznamená nic jiného, než skutečnou sociální a třídní válku.

V žádném případě si nesmíme myslet, že vznik neoburžoazie mění systém, nebo vede k jeho kvalitativní rekonstrukci – naprosto ne. Naopak, samotný vzestup na vrchol světové kapitalistické třídy znamená přizpůsobení se systému. Pravdu má Duclos: Přizpůsobení potřebné pro vstup do řad hyperburžoazie vylučuje rozsáhlou restrukturalizaci klasických elit – přeměna „kulturního kapitálu“ nezbytná pro jejich vážnou obrodu je příliš nákladná a dodávám, že hrozí vážnými sociálními otřesy. Z toho důvodu horní 2% zůstaly tam, kde byly, pouze se u nich utvořil funkcionalistický orgán, nová mezivrstva mezi nimi a většinovou masou obyvatelstva. Nicméně tato mezivrstva je mnohem tenčí, než byla „střední třída“ „zlatého třicetiletí“ 1945-1975.

Přestože hyperburžoazie formálně „hnízdí“ ve svých zemích, v zásadě se orientuje nadnárodně a je připravena kdykoli obětovat národní zájmy. V souladu s tím úpadek USA, Francie nebo Ruské federace nikterak netíží ani americkou, francouzskou či ruskou neoburžoazii. Velmi dobře to ukázala A. Wagnerová na příkladu Francie ve svém díle „Nové elity mondializace“ (Paříž, 1998). Analýzou mezinárodních (globalizačních) enkláv ve všech průmyslově vyspělých zemích ukázala, že především úspěchy z nadnárodní úrovně se staly hlavním faktorem úspěchu finančníků, úředníků a „značkových analytiků“ na národní úrovni (klasický francouzský příklad je Macron). Solidarita třídních zájmů na globální úrovni dominuje nad vnitřní solidaritou národní a státní, globálně-kosmopolitní identita (která může být zředěna jinou, například homosexuální, identitou) převládá nad identitou národní.

Nadnárodní (nebo spíše mimo národní) styl života odlišuje neoburžoazii ve vlastních zemích od průměrného Američana, Francouze, Angličana atd. Má jiné zvyky, jiné chování, jiný vkus, a co je nejdůležitější, jiné místo ve společenské dělbě práce. V samotných zemích se směle mezi elitu vmísí cizinci (mezinárodní úředníci, personál nadnárodních korporací TNC), přestože například ve Francii stále existují vedle kosmopolitních klubů typu Rotary i takové kluby, jako Jockey club, kam cizinci nemají přístup. Wagnerová poznamenala, že jedno z nařízení nových elit ve Francii vyžaduje změnu francouzské mentality. V tomto směru elity vystupují jako aktivní tváře „Simpsonových“ z globální matrice – a výsledky se již dostavily. Dobře to ilustroval Shlomo Sand zejména v díle „Soumrak historie" (2015) věnovaném konci francouzského národního románu a v díle „Konec francouzského intelektuála. Od Zoly po Houellebecqa“ (2016). Snaha o denacionalizaci kultury a historie je očividná nejen ve Francii. Například v Německu je tento problém ještě vyhrocenější, dokonce i v Rusku je nemálo takových pokusů. Neoburžoazie se snaží přepsat historii takovým způsobem, aby minimalizovala dějinný význam národů a států.

V této souvislosti má podněcování protiruské hysterie na Západě několik motivů: geopolitický a civilizační, zaměřený proti ruské kultuře a státnosti, a třídní či neoburžoazní, jehož terči jsou stát a kultura jako takové. Před námi se rozprostírá jednota třídní a civilizační, není se proto co divit, že parazitická neoburžoazie Ruské federace (a České republiky – pozn. překl.) se aktivně činí v souladu se svými globálními třídními vzory a celou svojí finanční a informační mocí se snaží potlačit „antiglobalisty“, tj. především Rusy (české nacionalisty a vlastence). Tudíž ruská (česká národní) otázka získává třídní rozměr a přestává být otázkou čistě etnicko-kulturní.

Segregace a bezduchá nadřazenost bílých límečků

„Úzkoprsá elita“, „jalová elita“ – tak kriticky američtí analytici nazývají novou vyšší třídu (new upper class), která se začala utvářet v letech 1970-1980 a v posledních dvou desetiletích 20. století přinesla sociální průlom. Právě tyto roky se staly dobou největšího bohatnutí Richistánu (od anglického slova rich: bohatý) na účet – a to si zaslouží zvláštní pozornost – třídního přerozdělování (zdola nahoru) a monetizace kapitálu. Hernán Sáez a Thomas Piketty (jeden z největších odborníků na problematiku světové nerovnosti a autor stěžejního díla „Kapitál v 21. století“) velmi jasně zaznamenali třídní základnu a třídní zdroje fenomenálního růstu příjmů ekonomických elit na konci dvacátého století: „... růst specifického významu v oblasti nejvyšších příjmů není způsoben návratem k období vysokých výnosů z kapitálu, ale nebývalým nárůstem platů nejlépe oceněné práce – především kompenzacemi pro vedoucí pracovníky – v období od roku 1970 a nabývajícím další zrychlení v roce 1990.“

Jakých počtů dosahuje NVT (nová vyšší třída, nebo také hyper/neo/buržoazie) v Americe? Údaje se liší – to je běžná věc, pokud jde o statistiky, které jsou často nepřesné a impresionistické povahy.

Sociologové mluví o skupině s ročním příjmem 517 tisíc dolarů nebo více na tříčlennou rodinu a odhadují její počet na 2,4 až 2,5 milionu lidí. V USA je to necelé 1% populace. Je zřejmé, že NVT je menší část z oněch 40 milionů, o nichž hovoří Rothkopf a další autoři, protože kromě NVT nadále existují staré frakce buržoasie, stejně jako skupiny, které nesouvisejí s finančnictvím, moderními komunikacemi a řízením. Současně ony 2,4 - 2,5 miliony lidí jsou pouze Američané, byť jde o největší část NVT. Ale máme tu také Evropskou unii, Japonsko, Čínu, Indii, Brazílii, Rusko a další země. Domnívám se, že celkový počet NVT lze skromně odhadnout na 7-10 milionů lidí, kteří si nahrabali na globalizaci a díky tomu se z nich staly politické a ekonomické „primadony“.

Když mluvíme o americkém segmentu, Ch. Murray zdůrazňuje, že právě z těchto 2,4 - 2,5 milionů lidí se rekrutuje současná vládnoucí elita, která přešla na režim „uzavřené elitní živnosti“ a blokovala tak sociální výtahy, nebo alespoň těžce omezila jejich fungování. Tím se kvalitativně odlišuje od vládnoucí elity let 1950 - 1960. (Někteří sociologové, včetně českého Jana Kellera, nazývají tyto elity „pomocnými elitami“ vyšších elit, které představují skrytou vládu nad globálním kapitalismem – pozn. překl.)

Kdysi Eisenhowerův kabinet nazvali „devět milionářů a jeden instalatér“, nicméně pouze dva jeho členové pocházeli z bohatých rodin; zbytek byli synové farmáře, bankovního úředníka, učitele, provinčního právníka z Texasu atd. Administrativu J. Kennedyho častovali „Harvard na Potomacu“, přitom i zde pouze dva, R. Kennedy a D. Dillon, pocházeli z rodin zástupců establishmentu; zbytek byli synové malých farmářů, prodavače, továrního dělníka-imigranta atd. V tomto ohledu kabinety Eisenhowera a Kennedyho (1953-1963) ostře kontrastují s kabinety Bushe mladšího a Obamy (2001-2017). U Eisenhowera a Kennedyho 46% členů kabinetu pocházelo buď ze spodní vrstvy „střední třídy“, nebo z dělnické třídy, zatímco u Bushe mladšího a Obamy jich bylo 27%. U prvních dvou 32% členů kabinetu pocházelo z horní vrstvy „střední třídy“, u druhých dvou – 54%.

To, co se dnes nazývá „úzkou elitou“ (tj. malá vrstva na samém vrcholu sociálně-politické pyramidy), existovalo také v 60. letech. Nicméně, jak zdůrazňují američtí sociologové, nešlo o skupinu, v níž všichni měli stejný původ, stejný vkus, životní návyky, všichni studovali na elitních školách atd. Dnešní NVT je zcela odlišná. Jedním z jejích hlavních rysů je rostoucí segregace od americké společnosti, rostoucí nevědomost a nepochopení země, ve které žijí. Všichni byli vychováváni v elitních školách a prakticky nevědí nic o tom, jak žijí nejen tvrdě pracující dělníci, ale i „střední třída“ v USA, a nechtějí to vědět. Před půl stoletím nic takového nebylo. Tehdy bohatství znamenalo prostě přítomnost velkého množství peněz, které poskytovalo vyšší, ale ne kvalitativně odlišný standard života od většiny populace. To potvrzuje správnost poznámky, kterou Hemingway svého času předhodil Scottu Fitzgeraldovi, když řekl: Bohatí se liší od obyčejných lidí tím, že prostě mají více peněz. Současná odlišnost bohatých lidí v Americe od obyčejných lidí tím zdaleka není vyčerpána, ale projevuje se zásadně odlišnou kulturou, jiným bytím, odlišnými hodnotami a jiným stylem života. V roce 1963 činil medián rodinných příjmů manažerů v té či oné sféře 62 000 dolarů (přepočítáno na hodnotu dolaru v roce 2010, kdy dolar měl 7,2krát nižší hodnotu než v roce 1963). Tehdy jen 8% amerických rodin mělo roční příjmy ve výši 100 tisíc dolarů nebo více a pouze 1% žilo nad poměry za 200 tisíc dolarů a více.

Velké paláce viděla převážná část Američanů jen ve filmech. Pouze v nejbohatších předměstích New Yorku, Chicagu a Los Angeles bylo možno vidět skutečné panské domy s plochou 1,5 – 2 tisíce metrů čtverečních. Přitom tam nebyly žádné mramorové bazény, tenisové kurty a tím spíše žádné heliporty. Ceny těchto domů nebyly astronomicky dražší než domy středně bohatých. Střední cena průměrného domu v Americe ze dne 21. listopadu 1963 činila 129 000 dolarů, zatímco dům v předměstí honorace stál od 272 000 dolarů až do (velmi zřídka) 567 000 dolarů, tj. rozdíl byl 2 – 3,5 krát, dnes je to rozdíl řádový.

Jak zdůrazňují američtí odborníci na strukturu každodenního života, rozdíl byl také v tom, že v domě zástupce „vyšší střední třídy“ mohly být dvě patra, čtyři ložnice a dvě koupelny, kdežto běžný příslušník „střední třídy“ měl jednopatrový dům, dvě ložnice a jednu koupelnu. Podobné to bylo i s auty, a zde je vidět nápadný kontrast se současností. Symbolem úrovně bohatství na počátku šedesátých let byl nejdražší Cadillac model Eldorado Biarritz za cenu 47 000 dolarů. Dnes tímto symbolem není vůz, ale osobní tryskový letoun Learjet model 23 za mnoho milionů dolarů. V roce 1963 bylo několik stovek soukromých letadel, ale všechny byly vrtulové. Nakonec v roce 1963, na rozdíl od roku 2010, v USA dobře fungovaly „sociální výtahy“, čili při dobré snaze bylo možné si splnit americký sen. Dnes je to téměř nemožné, nikoliv náhodou vyšel před několika lety bestseller slavného amerického novináře Hedricka Smithe (autor bestsellerů „The New Russians“, „The Game of Power“ atd.) s názvem „Kdo ukradl americký sen“.

Na počátku šedesátých let nebylo v USA více než 80 000 milionářů, tj. 0,2% amerických rodin, což je mikroskopická cifra. Zpravidla to byli zástupci „starých peněz“, tj. aristokracie amerického typu. Dokonce ani oni, jak zdůrazňují odborníci, nevytvořili kulturu, která by se postavila proti „zbytku“ Ameriky. Rozdíly měly zpravidla spíše kvantitativní než kvalitativní charakter a výjimky pouze potvrzovaly pravidlo. Jak píše Ch. Murray, „staří boháči“ měly od ostatního obyvatelstva odlišný styl kultury, ale nikoliv odlišný kulturní obsah.

Protestantský establishment USA, který dobře popsal C. Wright Mills („Vládnoucí elita“, 1956) a Digby Baltzell („Protestantský establishment“, 1964) byl sice uzavřenou skupinou, téměř kastou, ale obsah jeho kultury, opakuji, se zásadně nelišil od průměrného Američana. V místních klubech každého prosperujícího města v Americe, píše Brooks, „se otcové města scházeli, aby si vyměnili politicky nekorektní (nikoliv v dnešním smyslu toho pojmu) anekdoty a poobědvali jehněčí hřbet se smetanovou omáčkou z konzervy a s chřestem, houbami nebo pórkem (lidé se nestarali o obsah cholesterolu, protože onemocnět a umřít tehdy ještě nebylo považováno za ponižující). Estetické cítění této elity vyžadovalo přát vše nejlepší [...] a jejich rozhovory se podle všeho nikterak neodlišovaly ani důvtipem, ani hloubkou [...] Byla to doba, kdy pít alkohol bylo ve společnosti ještě přijatelné a hra v pólo ani myslivost nebyli přežitkem minulosti.“ Samozřejmě v před a poválečné americké elitě byli i tací lidé jako bratři Dullesovi, Hoover a podobní, ale ti byli nedostatkové zboží.

WASP-establishment (WASP = bílý protestant anglosaského původu) velmi striktně střežil své etnické hranice – žádní Irové, Italové nebo Židé. „Židovští a protestantští chlapci z bohatých rodin,“ píše Brooks , „když strávili při společných hrách celé dětství, byli ve věku 17 let nuceni se rozdělit a stát se součástí židovských a nežidovských společenství, která existovala v různých satelitech se svými debutantskými obdobími, tanečními školami a konvenčními protokoly. Protestantský obchodník mohl plodně pracovat po boku svého židovského kolegy, ale nemohl ani pomyslet na to, že by ho doporučil do svého klubu,“ nebo ho prostě jen pozval na návštěvu. A nikdo si nestěžoval na subkulturu WASP jako v americké masové kultuře intelektuálů. Všechno se začalo měnit v šedesátých letech – Kennedy začal vodit intelektuály do Bílého domu: Sputnik a Gagarin ukázali americké elitě, že vzdělání a věda jsou nejmocnější zbraně.

Pokračování...