Neoburžoazie, aneb strůjci kapitalistické apokalypsy
První část

Slovo editora na úvod: Toto je dle mého mínění poměrně zásadní text, kde autor vysvětluje, jak se věci ve skutečnosti mají. Původní článek je přes dvacet stránek dlouhý, rozdělil jsem jej tedy na čtyři části a budu to uveřejňovat postupně. Nemám s rozdělováním dlouhých textů dobré zkušenosti, většina čtenářů si přečte první část a pokračování už ne; doporučuji tentokrát nováčkům v této problematice, aby žádný díl nepřeskočili. Samozřejmě pro stále čtenáře to nebude velkým překvapením, píšeme o těch věcech už roky, nicméně tady je to pěkně v kostce a to také není na škodu. Po uveřejnění poslední části hodlám nabídnout celý souvislý text ve formátu pdf, mobi a epub pro elektronické čtečky.

Ve světě vždy existovala nerovnost v rozdělování bohatství a důchodů: mezi státy, třídami, skupinami a jednotlivci. V kapitalistickém světě, v kapitalistickém systému, však tato nerovnost, s výjimkou velmi krátkého časového období (léta 1940 – 1970, ale ne všechna) neustále rostla: bohatí bohatli a chudí chudli rdoušeni železnou botou bohatých. V roce 1820 byl rozdílový poměr mezi bohatými a chudými zeměmi 3: 1, v roce 1913 – 11 : 1, v roce 1973 – 44 : 1, v roce 1992 – 72 : 1. Na počátku 21. století se ještě zvětšil: v roce 1983 mělo 500 největších nadnárodních korporací roční příjmy ve výši 15% globálních příjmů, v roce 2007 to bylo již 40%. Rovněž ekonomická nerovnost mezi třídami a skupinami měla analogický vývoj. Během posledních 30 až 35 let však fantasticky vyrostla, skokem. Výsledkem je, že k dnešnímu dni 10% dospělého obyvatelstva Země ovládá 85% světového bohatství, zatímco na dolních 50% připadá 1% bohatství. Z horních 10% pouze 2% vlastní 50% bohatství lidstva, 8% vlastní 35%, z toho nejvyšší 1% (podle různých odhadů jde o 90-100 tisíc lidí) ovládá 40% světového bohatství (tj. na zbývajících 9% připadá 45% bohatství). Toto 1%, jak píše David Rothkopf, autor knihy „Supertřída. Ti, kdo vládnou světu“, zahrnuje přibližně 40 milionů lidí, kteří jsou milionáři nebo poloviční milionáři, z nich potom 9,5 milionů lidí má více než 1 milion dolarů a 95 tisíc má více než 30 milionů dolarů; a nakonec asi 1 tisíc lidí jsou miliardáři.

Rothkopf napsal svou knihu před deseti lety, během této doby vlivem monetizace kapitalistického systému vzrostl počet miliardářů na 2 694, z nichž 437 přibylo teprve v roce 2017, což je přírůstek téměř půl druhého miliardáře denně; jen samotná Čína vyplodila 4 miliardáře týdně. Samozřejmě vzrostlo také bohatství celé této skupiny úměrně k nárůstu počtu miliardářů. Podle World Wealth Report bylo v roce 2013 ve skutečnosti 12 milionů lidí s celkovým bohatstvím 46,2 bilionů dolarů (veškeré světové bohatství v té době činilo 241 bilionů dolarů). Údaje udávající počet milionářů k dnešnímu dni nejsou známé, ale myslím, že se také zvýšil – a více než u miliardářů.

Změny v rozdělení bohatství a rychlý nárůst nerovnosti se odrazily nejen ve změnách v sociální struktuře společnosti jako celku (probíhaly na úkor zhoršení situace dvou třetin obyvatelstva z nižších vrstev), ale také ve struktuře horních vrstev světové kapitalistické třídy. Ovšem pravdivá je i opačná implikace: samotné tyto strukturální změny, které byly výsledkem vědomého sociálně politického kurzu, byly od samého počátku faktorem či „motorem“ prudkého nárůstu nerovnosti. Jinými slovy, máme tu co do činění s „kruhovou příčinnou souvislostí“, neboli s komplexem vzájemně souvisejících kauzálních řetězců.

Struktura kapitalistické třídy není vymezena pouze kvantitativně, ale existují kvalitativní rozdíly a čas od času se mění. V posledních desetiletích, tj. od roku 1980, se na vrcholu pyramidy světové kapitalistické třídy zformovala nová frakce, zvláštní globální elita, která je podle Denise Duclose mnohem mocnější, než jakákoli jiná skupina lidí na planetě, a která, jak zdůrazňuje D. Rothkopf, určuje životní perspektivy pro 99% populace. Tato skupina je přímo spojena s globalizací, ona globalizaci zplodila a ona z ní také těží. Jak řekl George Foe: „Trhy uvnitř státu generují skupinu lidí, kteří mají více peněz a moci než ostatní. Bylo by proto divné, kdyby globální trhy nevytvořily mezinárodní vládnoucí třídu, u níž ekonomické zájmy jejích členů mají mnohem více společného mezi sebou navzájem, než se zájmy většiny občanů z jejich zemí původu.“ A je nutné okamžitě dodat, že tato třída, přesněji tato frakce, se výrazně liší od té, kterou popsali Thorstein Veblen, Max Weber, Charles Wright Mills a mnozí další klasičtí sociologové.

Tato globální třída se nazývá různě: globokracie, kosmokracie, netokracie (označení skupiny, která řídí síťový segment současného světa a údajně hraje nezávislou nebo dokonce dominantní roli ve vztahu ke kapitalistům-bankéřům a průmyslníkům-korporativistům), nová vyšší třída (NVT), kreativní třída (termín navrhl v roce 2002 J. Mason, který napsal: „Jste-li vědec nebo inženýr, architekt nebo designér, spisovatel, umělec nebo hudebník, nebo pokud používáte vaši kreativitu jako klíčový faktor při vaší práci v byznysu, ve školství, v právní vědě nebo v jiných profesích, pak jste příslušník kreativní třídy“); bobo (J. Brooks: bourgeois bohemians – „buržoazní bohémové“); supertřída (D. Rothkopf); hyperclass (J. Attali); hyperburžoazie (D. Duclos).

Než přejdu k této nové vrstvě, neboli „nové vyšší třídě“ (NVT), poznamenám jediné: ačkoli všechny výše uvedené termíny věrně vystihují dílčí rysy či aspekty téhož společenského jevu, nemohou zcela uspokojit žádného badatele, a to minimálně ze tří důvodů:

Zaprvé, s výjimkou „hyperburžoazie“ D. Duclose v lepším případě neodrážejí a v horším případě zakrývají třídní podstatu nové vrstvy.

Zadruhé, samy o sobě nejenže neobsahují odpověď na otázku příčiny a zdroje původu tzv. NVT, ale takovou otázku si vůbec nepokládají. Problém je v tom, že globálně zmonetizovaný kapitalismus nepotřebuje početnou dělnickou třídu, ani početnou „střední třídu“; navíc obě jsou pro něho nebezpečné. NVT a nová „vyšší střední třída“ jsou výsledkem potlačení a vyždímání staré „střední třídy“, které se co do počtu sice nevyrovnají, ale v zásadě při horních 2% společnosti plní stejnou funkci, jakou v jiné době plnila stará „střední třída“.

Zatřetí, tyto termíny směřují mimo rámec analýzy skutečných vlastníků světové hry a konkrétního finančního a aristokratického komplexu, který jako by ani neexistoval. Ve skutečnosti je „nová vyšší třída“ funkcí tohoto komplexu, jeho obsluhujícím personálem, který vznikl v určitém okamžiku historického vývoje jako reakce na globalizaci a monetizaci kapitálu, tj. na nový požadavek jeho vlastníků týkající se výsledků činnosti týž vlastníků. (Monetizací se z kapitálu stal v převážné míře zdroj fiktivních aktiv, „peněz vytištěných ze vzduchu“, které nejsou ničím kryté a nemají ani odraz ve světě reálných hodnot – pozn. překl.)

„Nová vyšší třída“ se v mnoha ohledech skutečně liší od ostatních skupin světové kapitalistické třídy. Předně vznikla a existuje na finančním, možno říci virtuálním, základě, který prakticky nesouvisí se skutečnou produkcí a jejím obsahem a je tudíž naprosto funkcionalistický. Za další, tato vrstva je globální, nikoliv internacionální ale nadnárodní; pro ni představitelé státu, státnosti a vše, co s tím souvisí, spadají do kategorie „stínů zapomenutých předků“ a otravných překážek, totéž platí o státní a národní identitě. A nakonec, tato vrstva je heterogenní: díky jejímu funkcionalismu v ní figurují lidé, kteří mají minimální vztah k reálnému kapitálu; vzhledem ke globálnosti a kriminální povaze globální ekonomiky (stačí poukázat na to, že téměř polovina bank na světě profituje z úvěrování obchodu s drogami, a to nehovořím o nelegálním obchodě se zbraněmi, zlatem a drahokamy, prostitucí a pornografií) jsou představitelé NVT zakotveni poblíž, napůl nebo zcela ve zločineckých kruzích.

Rothkopf podává jakýsi „skupinový portrét“ toho, co nazývá „superclass“: „Státní představitelé, výkonní ředitelé největších světových společností, mediální magnáti, miliardáři, kteří aktivně řídí svůj kapitál, podnikatelé – průkopníci nových technologií, soukromí investoři-akcionáři, špičky vojenské hierarchie, někteří význační náboženští vůdci, hrstka slavných spisovatelů, vědců a umělců, dokonce vůdcové teroristických organizací a hlavy zločineckých syndikátů...“

Naposled jmenovaní by neměli nikoho překvapit: globální ekonomika je zločineckou ekonomikou par excellence. Jejích pět „pilířů“ představuje obchod – s ropou; se zbraněmi; se zlatem a drahými kovy; s prostitucí a pornografií; s drogami. První má částečně kriminální charakter, druhý a třetí – do značné míry; čtvrtý – v převažující míře; pátý - zcela. Polovina bank v dnešním světě úvěruje obchod s drogami a řeší tak vlastní problém likvidity – „rychlé peníze“. Během finanční krize v letech 2008-2009 bylo do největších bank nalito zhruba 352 miliard dolarů z drog a tak byl eliminován nedostatek jejich likvidity.

Globální finanční systém již nemůže existovat bez „špinavých peněz“; do značné míry tím získává kriminální povahu a ovlivňuje odpovídajícím směrem i politiku, která je zločinecká ve srovnatelné míře. Například mnohé hrátky Obamovy administrativy s Íránem a okolo něho měly zjevně krýt hlavní kriminálně-ekonomické operace spojené s redistribucí, „podněcováním“ a vytěžováním obchodu s narkotiky. (Kriminální povahu má i mnohaletá činnost našich českých politiků v souvislosti s vydáním českého státu v plen západnímu kapitálu a s výprodejem národního bohatství. O zrádném ničení vlasteneckého ducha, morálky a nezávislosti českého národa ani nemluvě – pozn. překl.)

O de facto legalizované politické kriminalitě (nebo o kriminální politice) frankofonní Afriky, o níž psali francouzští novináři, ani o spolupráci čínských speciálních služeb a americké NSA při identifikaci a likvidaci „divokých“ obchodníků s drogami v oblasti „zlatého trojúhelníku“ ani psát nebudu, to je na samostatné téma, zde stačí dostatečně zdůraznit ten fakt, že neoburžoazie zmonetizovaného kapitalismu je z významné části buržoazie propadlá zločinu.

Zmíním se ještě o jednom problému. Přestože výše uvedené termíny (globokracie, kosmokracie apod.) v zásadě odrážejí jeden a tentýž fenomén, ne ve všem se shodují, nebo spíše shodují se podle principu „Eulerových kruhů“. Tak například ne všichni příslušníci „hyperburžoazie“ mají vztah k „supertřídě“, určující „světový pořádek“. Mimo „novou vyšší třídu“ (NVT), přesněji nad ní, stále existují staré finanční a aristokratické rodiny, které tento pořádek vymezují a vymezovaly dlouho před vznikem NVT a které stanovily, jakou funkci má NVT plnit a komu má jako nástroj sloužit.

K „supertřídě“ („superclass“, „hyperclass“ atd.) se neřadí významná část „bobo“ (bohémské buržoazie) a takzvaná netokracie. Zároveň bohemizace vkusu, chování a postojů do značné míry postihla většinu NVT, což není překvapující. Bohéma, na rozdíl od klasické buržoasie, byla vždy odtržená od výroby, od „fyzické ekonomiky“ (Lyndon LaRouche) a žila ve svém bohémském světě. Rovněž principy konstrukce současného světa a zmonetizovaného kapitalismu jsou v podstatě stejné: zmonetizovaný kapitalismus a „hyper“ (tj. „nad“) buržoazie jsou odtržené od výroby, od reálné ekonomiky, od obsažných aspektů bytí a v podstatě od reálného života většiny světové populace, nad níž panují. Odtud bohemizace buržoasie.

Pokračování...