USA redukují svojí přítomnost v Turecku: stažení ze Sýrie nejlepší cestou jak se dostat ze šlamastyky

Americká armáda výrazně snížila své operace z turecké letecké základny İncirlik. Předpokládá se další redukce těchto operací v návaznosti na to, jak se bude eskalovat napětí mezi dvěma spojenci v rámci NATO. Poté, co ze základny byly odveleny bojové letouny, zůstávají zde pouze letouny na doplňování paliva. Některé zprávy hovoří o tom, že Warthogs z A-10 byly přemístěny do Afghánistánu. Počet amerického personálu na základně a jejich rodinných příslušníků byl snížen. Američtí činitelé si stěžují, že Turecko činí obstrukce při provádění leteckých operací. Zároveň je třeba poznamenat, že hlasy vyzývající k vykázání americké armády z Incirliku, zaznívaly v Turecku již předtím.

Ankara vidí základnu jako páku, s jejíž pomocí může vyvíjet tlak na Washington. Pokud by se odsud nedaly provádět vojenské operace, nastala by pro velení americké armády těžká doba. A možná už opravdu nastala.

Článek v The Wall Street Journal o tom, že USA se chystají opustit Incirlik, se objevil hned po jednání dvoustranných pracovních skupin, které se sešly 8.-9. března ve Washingtonu ve snaze zastavit zhoršování vzájemných vztahů. O výsledcích těchto rozhovorů nejsou prakticky žádné zprávy, ale pokud by se mělo jednat o úspěch, určitě už bychom o tom byli informováni. Washington byl naprosto zmatený, když turecké jednotky zahájily operaci s cílem ovládnout Afrin. A vypadá to, že v situaci tápe Washington i nadále.

Spolu s tím existují mezi stranami také téměř nepřekonatelné rozpory v nazírání na Sýrii. Turecko stále trvá na tom, že musí nastolit svou kontrolu nad syrským městem Manbidž, kde žije převážně kurdské obyvatelstvo, a nutí tak Washington, aby si vybral mezi Ankarou a Kurdy. Patrolování kolem města provádí americká armáda a pokud se turecké jednotky přesunou, hrozí skutečný střet. Ministerstvo zahraničí USA v kusých informacích o jednáních pracovních skupin Minbadž vůbec nezmínilo. Jistě by rádo zmínilo dosažení jakéhokoli pokroku, ale tomuto tématu se zcela vyhnulo. Je očividné, že vzájemné vztahy jsou maximálně vyostřené.

Sýrie není jediným sporným bodem US-tureckého partnerství. 12. března oznámil v televizi poradce prezidenta Putina pro vojenskou spolupráci Vladimír Kožin, že Rusko začne počátkem roku 2020 Turecku dodávat raketový systém protivzdušné obrany S-400. NATO nad touto dohodou vyjádřilo znepokojení, protože S-400 není kompatibilní se zbrojní architekturou NATO. Američtí činitelé nedávno varovali Ankaru před možnými důsledky, včetně sankcí, pokud by k nákupu systému došlo.

Rozpory mezi Tureckem a NATO dnes skutečně mají značně ostrý charakter. Přinejmenším 19 členů aliance se s úspěchem vynasnažilo, aby se Ankara nestala městem, které bude hostit summit NATO v roce 2018. V říjnu loňského roku bylo oznámeno, že se summit uskuteční v Bruselu ve dnech 11. - 12. července. Loni také německá armáda opustila Incirlik, když napětí v německo-tureckých vztazích začalo hrozit otevřeným konfliktem. Nově zformovaná německá vládní koalice hodlá zmrazit jednání o přistoupení Turecka k EU pod záminkou porušování lidských práv. V roce 2017 prezident Erdogan prohlásil, že v počínání vlád Německa a Nizozemska vidí „pozůstatky nacismu” a „fašisty”, když tyto vlády před parlamentními volbami v Turecku odmítly u sebe povolit shromáždění stoupenců Erdogana. Turecko dokonce vzneslo podezření, že země NATO ukrývají elementy plánující útok na Turecko.

Někteří turečtí analytici píší o tom, že aliance ponechala Ankaru na holičkách v boji proti terorismu. Turecký vůdce 11. března ostře kritizoval, že spojenci nepodpořili jeho ofenzívu v Afrinu. Ankara je předvídatelná. Prosazuje svůj vlastní program, čímž se dostává do rozporu se svými závazky vůči NATO. V současnosti je Turecko od tohoto bloku fakticky z poloviny izolováno.

Nyní když se turecké síly přibližují k Afrinu, opouštějí kurdští vojáci působící v Alianci syrských demokratických sil (SDF), kterou podporují USA, své pozice v jiných lokalitách, aby bránili Afrin proti turecké ofenzívě. Některé operace SDF proto musely být zastaveny. Poté co tito bojovníci odejdou, nezbude dost vojáků na to, aby mohli udržet nedávno osvobozené území ve východní části země. Celá americká politika vůči Sýrii se ocitne v troskách. Amerika zároveň utrpí porážku, když přijde o důležitého spojence NATO, kterým je Turecko. Takže Washington má svázané ruce. Na vyřešení tohoto problému bude zapotřebí hodně vynalézavosti.

Turecko tak trochu vždy bylo jakousi černou ovcí. Turecká invaze na Kypr v roce 1974 způsobila v alianci rozkol a podnítila Řecko, aby až do roku 1980 vyčlenilo své síly z řídící struktury bloku. Odklon Turecka od NATO a Západu je dnes docela zjevný. V některých otázkách je manželství z rozumu možné, ale Turecko rozhodně není skutečným spojencem USA, NATO nebo EU. Bude si hledat svou vlastní cestu, zatímco Západ bude muset volit mezi menším a větším zlem.

Pokud bude pokračovat americké vojenské angažmá v Sýrii, Američané budou potřebovat Kurdy. Riskují ale, že ztratí Turecko. Opuštění SDF s cílem zabránit možnému střetu s Ankarou by poškodilo důvěryhodnost USA v regionu. SDF už jde svojí vlastní cestou, protože její bojovníci právě směřují k Afrinu. Příkazy amerických velitelů se nehodlají řídit.

Spojené státy dnes v Sýrii nemají, o koho by se mohly opřít. Byla by vhodné, když by své aktivity koordinovaly s Ruskem, která má přátelské vztahy se všemi místními aktéry. Washington však tento přístup jednoznačně odmítl.

Možnosti k manévrování na syrské scéně dnes mají Spojené státy velice omezené. V této zemi ve skutečnosti nemají žádný skutečný zájem. Ztrátou Incirliku také výrazně oslabily svoje vojenské kapacity v regionu. Mělo by to pro ně být zlověstným varováním, že mohou přijít ještě daleko vážnější dopady. To nejlepší, co by Spojené státy mohly udělat, je, aby se ze Sýrie nadobro stáhly. Když už je Islámský stát poražen, přestává to být americká válka. Pokud zde zůstanou, nezískají nic a riskují, že hodně ztratí.