Co stojí v Česku dobro?

Dostal se mi před nedávnem do rukou mimořádně zajímavý materiál. Zatímco ekonomové mají přirozenou tendenci hodnotit uplynulé čtyři roky vládnutí nesourodé koalice socialistů, hnutí Ano a lidovců a docházejí v „makročíslech“ k poměrně příjemnému zjištění, že si naše hospodářství nevedlo tak špatně, jak by mohlo, lecjaká data mohou tato globální konstatování nahlédnout poněkud odlišnou optikou. Jedná se samozřejmě o tzv. neziskový sektor, ony NGO, tak aplaudované jedněmi a proklínané druhými.

Byl to někdejší prezident Havel, kdo nejsilněji vnesl téma tzv. občanské společnosti do veřejného diskursu. Měl (dosti naivní) představu, že vše, co půjde, bude postupně převáděno z režimu různých pod erár spadajících rozpočtových či příspěvkových organizací ryze do gesce různých spolků a sdružení, které prý na bázi především dobrovolnické, a tedy lépe motivované a finančně nenáročné aktivity převezmou pod svá křídla kdejaké sociální či dokonce zdravotnické služby,péči o staré i osamělé, Splývalo mu v jeden proud pěstounství se znakovým tlumočnictvím, paliativní péče se začleňováním Romů do majoritní společnosti. atd.

Všechna tato líbivá slova ovšem vyvolávala už tehdy – v 90. letech - řadu kritiky a oprávněných otázek. Většina uvedených činností potřebuje odbornou profesionální průpravu. Většina těchto aktivit je principu finančně velmi náročná. Opravdu nelze namluvit veřejnosti, že spolek nadšenců dokáže za hubičku vést hospic plný lidí vyžadujících neustálou vysoce odbornou lékařskou péči. Dokonce i psí útulek vyžaduje jistou míru odbornosti. Na tyto připomínky se nehledělo, a to byl také jeden zmožných důvodů, proč profesionální odborná příprava u nás i v celé Evropě tak devalvuje (kdo nevěří, nechť si přečte studii Konrada Paula Liessmanna Teorie nevzdělanosti). Lakonicky to svého času glosovali prezident Zeman: máme zástupy kulturních antropologů, ale skoro žádné zámečníky, natož strojní inženýry.

Z „občanské společnosti“ vzešly „nevládní organizace

Mezitím sám Havel, už ve svém smutně proslaveném „Rudolfínském projevu“ v roce 1997 změnil terminologii. Už tolik neskloňoval pojem občanská společnost. Tento „phenomenon“ se mu transformoval v instituci: Nevládní organizaci (Non-Government Organisation,NGO). Uplynulo deset let od „Rudolfina“ - a co vidíme? Společnost je prošpikována rozmanitými spolky, z nichž mnohé, to je třeba s úctou a respektem přiznat, dělají skutečně potřebnou práci, kterou by žádný erárem řízený podnik nikdy nevykonal. A k níž, dodejme, není vždy nezbytně nutná nějaká specifická odborná dispozice. Stačí někdy jen nadšení, chuť – i odvaha, třeba k boji s erárem, který není vždy podobným (obtížným, neboť zatěžujícím) aktivitám nakloněn (typicky mě napadá Asociace lesních mateřských školek atd.). Smysluplným přínosem jsou jistě i spolky prosvětlující potřebným lidem nějakou obvykle zdravotní či sociální mizérii (opět příkladem mohou být Loutky v nemocnici či Múzy dětem).

V poslední době se však jako houby po dešti množí různé NGO, které nejenže nemají ani elementární odborné zázemí, ale především žádným způsobem nesměřují k nějaké humanitární aktivitě a pomoci bližním, jak se kdysi hezky říkalo. Tyto spolky slouží jako převodní páky politických zájmů, sestavují seznamy nepřátel nějakých „jejich“ představ o tom, jak by se měla vyvíjet politika ve státě a na kontinentě (či v celém světě). Hemží se to různými spolky typu Evropské hodnoty, Europeum, Svobodu médiím atd., které mají jediný úkol: vytvářet předpolí pro nástup politických zájmů a institucí, které je iniciují a obvykle také aspoň zčásti platí. Potíž je skryta totiž v onom slově „zčásti“. Jak níže uvidíme, tzv. neziskový sektor je přisát k veřejnému vemeni na všech úrovních, od municipální přes krajskou, ministerskou, celostátní – po evropskou. Platíme si tedy všechny tyto činnosti ze svých daní. Tedy i (a hlavně) ony politické mentory, šířící ve společnosti atmosféru nenávisti, nedůvěry a třídního boje. I kdybych chtěl věřit tehdejšímu Havlovi, že si pod pojmem NGO představoval humanitární aktivity, dnešní realita je už namnoze docela jiná. Mimo jiné i díky Havlovi, který byl pro všechny tyto tendence jakýmsi „morálním“ beranidlem.

Podivuhodní kouzelníci

Onen v úvodu zmíněný materiál nese název Index udržitelného rozvoje občanského sektoru a byl přednesen na tiskové konferenci dne 1. 8. 2017 Markem Šedivým, jehož funkce nese název Prezident Asociace veřejně prospěšných organizací (vida, i parta „nevládek“ už má svého prezidenta). Stojí za to z onoho materiálu zacitovat. Ale nejprve, a to na první pohled zaujme logo vetknuté do záhlaví toho materiálu. Je to logo (tentokrát nikoli nevládní, nýbrž oficiální americké vládní) organizace USAID:

Tuto organizaci založil president John F.Kennedy už v roce 1961, formálně byla odstartována přijetím zákona Foreign Assistance Act z téhož roku. V její preambuli se říká, že prý „usiluje o podání pomocné ruky lidem v zámoří, bojujícím za lepší život, za účelem zotavení z katastrof, či těm, kteří nesnaží žít ve svobodné a demokratické zemi.“ Tento citát nepřipomínám náhodou. Když si zrekapitulujeme činnosti různých europoidních aktivistů z NGO, těžko v jejich aktivitách shledáme cokoli, co by sebeméně korespondovalo s výše uvedenou preambulí. Naštěstí v naší zemi nežijeme v extrémní nouzi, nečelíme živelním katastrofám a od listopadu 1989 se též ujišťujeme, že žijeme ve svobodné a demokratické zemi. Co tedy oni „europoidi“ pohledávají pod počestnou vlajkou USAID? Leda že by ta vlajka či ta celá instituce nebyla zas tak počestná a její názor na to, co je svoboda a demokracie se dal interpretovat různými účelovými způsoby. Co je blíže pravdě, posuď každý sám dle své zkušenosti.

Co lze vyčíst z raportu přes oceán

Následující údaje pocházejí z oné souhrnné zprávy, kterou zdejší „neziskový sektor“ předkládá „zámořským“ demiurgům a stává se tak součástí reportu „Index udržitelného rozvoje občanského sektoru ve střední a východní Evropě a Eurasii“, která Americká agentura pro mezinárodní rozvoj (USAID) zpracovává už 20 let s 29 zapojenými státy – které to jsou, lze vidět na přiložené mapce. Náhodný jistě není onen časový „sledovací“ interval – 20 let – ani teritorium- výlučně země bývalého „ost-bloku“. Tedy někdejší Sovětský svaz a jeho satelity.

Nuže – co se tedy míní a sleduje pod pojmem prezentovaným panem prezidentem Šedivým jako Index udržitelného rozvoje občanského sektoru (OS)? Čtěme: Tento index prý „sleduje celkovou příznivost prostředí pro občanskou společnost se zaměřením na:

• právní prostředí v dané zemi,
• organizační základnu, jakou mají organizace OS v dané zemi,
• finanční zajištění,
• prosazování zájmů organizací OS,
• škálu služeb, které organizace OS poskytují,
• celkovou infrastrukturu sektoru,

jak jsou organizace OS vnímány širokou veřejností.“

Jak jsou jednotlivé faktory naplňovány, je dobře vidět na níže uvedeném grafu. Povšimněte si: zatímco finanční zajištění roste a vzkvétá, veřejný obraz naopak povážlivě klesá. Proč asi?

Meziroční srovnání onoho indexu rozvoje NGO (OS) pak sleduje tuto křivku:

Opět se nemusíme dlouho ptát, proč je na tom tento trend tak dobře a setrvale udržuje přibližně shodnou hodnotu. Příčiny lze hledat v časové shodě zhruba s obdobím, kdy Česko procházelo závěrečnou fází přístupových jednání pro vstup do EU, a tato NGO-agenda, jak známo, patří v EU k nejfrekventovanějším. Tématu se snaživě chopila i Špidlova vláda sociálních demokratů s lidovci a Unií svobody. Špidlovi dělali našeptávače rozmanité figury pocházející právě z NGO sektoru (kupř. Jakub Patočka), a Špidlovy extrémně vstřícné názory na tuto sféru jsou obecně známy. Tehdejší protagonisté Unie svobody jsou dnes rovněž protagonisty různých NGO (příkladně Jan Ruml, Hana Marvanová a další). S jen malou dávkou zjednodušení by se dalo dovodit, že už tehdy se pilně starali o svůj budoucí chléb vezdejší.

Srovnání se baltskými zeměmi a zeměmi V4 ukazuje, že dlouhodobým „premiantem“ je Estonsko, zatímco na chvostě setrvává Slovinsko. Zajímavé podívat se výsledky indexu Maďarska: před nástupem Viktora Orbána bylo zhruba na naší úrovni, kdežto poté v očích indexujících hodnotitelů o dost pokleslo. To jistě také nebude náhoda.

Kdo a za kolik páchá dobro

A nyní konečně pár věru zajímavých čísel:

V prosinci 2016 (zatím poslední uzavřené statistické období) bylo v České republice registrováno:

• 92 878 spolků (89 584 v roce 2015)
• 26 370 pobočných spolků (26 423 v roce 2015)
• 2 792 obecně prospěšných společností (2 894 v roce 2015)
• 686 zapsaných ústavů (388 v roce 2015)
• 516 nadací (505 v roce 2015)
• 1 635 nadačních fondů (1 518 v roce 2015)
• 4 177 církevních organizací (4 166 v roce 2015)

Ještě zajímavější informaci najdete v následujícím přehledu. V neziskovém sektoru podle dat ČSÚ (jsou k dispozici ta z r. 2014) bylo možno napočítat celkem 107 243 plných úvazků, což činí 2,12 % podílu na zaměstnanosti ČR (o rok dříve, v roce 2013 to bylo „jen“ 104 830 plných úvazků. Vedle toho v neziskovém sektoru působí tzv.dobrovolníci, a to v počtu představujícím v roce 2014 celkem 26 414 plných úvazků, (v roce 2013 to bylo 25 307 plných úvazků).

A to nejlepší nakonec: v jaké výši a z jakých zdrojů je realizováno finanční zajištění činnosti NGO.

Z veřejných zdrojů v roce 2015 celkem přitekly dotace ve výši16,48 miliard Kč (o téměř 3 miliardy Kč více než v roce 2014), a to v této struktuře:

• 9,77 miliard Kč ze státního rozpočtu
• 2,3 miliard Kč z krajských rozpočtů a rozpočtu hlavního města Prahy
• 3,7 miliard Kč z obecních rozpočtů kromě Prahy
• 737 milionů Kč ze státních fondů ČR

Od individuálních dárců (mezi nimi ovšem jistě mohou figurovat i jiné nestátní organizace, řekněme takový George Soros, ale to je jistě jen konspirační teorie, že…) dorazilo v roce 2014 celkem 4,854 miliard Kč (v roce 2013 trochu méně: 4,541 miliard Kč)

Od firem (nevíme však ale,do jaké míry sena výsledcích podílejí polostátní formy typu ČEZ atd.) dorazilo v roce 2014 úhrnem 5,094 miliardy Kč (v roce 2013 jen 4,2 miliardy Kč)

Statistika Šedivého zprávy uvádí rovněž informaci, že neziskovky měly i nějaké vlastní zdroje, neuvádí však jejich výši, tedy podíl na celkovém obratu. Obvykle to prý byl prodej zboží a služeb, a to netržním stylem: ve více než 54 % zdarma a v 17 % za netržní cenu.

Co je tedy to „neziskové dobro“

K zamyšlení je přehled toho, čím se občanský sektor mj. zabýval (opět citováno podle Šedivého – nazývá to „prosazování zájmů“): „palmový olej, aktivistická vystoupení proti prezidentovi, inkluzivní vzdělávání, sociální bydlení, tlumočníci znakového jazyka, mobilní hospice…“ To je věru interesantní tématická směsice, z níž jako sláma z bot čouhají „aktivistická vystoupení proti prezidentovi“. To nepotřebuje komentář.

Není tedy divu, jak se - ke zklamání samotných NGOistů kazí veřejný obraz jejich aktivit. Podle Centra výzkumu veřejného mínění, které pravidelně 2x ročně zjišťuje důvěru veřejnosti ve vybrané společenské instituce, důvěra v neziskové organizace klesá. Prý je za to odpovědný nikoli sám občanský sektor, nýbrž „fakt, že jeho názory na citlivá témata jako je imigrační politika či inkluzivní vzdělávání, přispěly k negativnímu vnímání sektoru ze strany politiků, vládních úředníků i veřejnosti. Přispívá k tomu i fakt, že někteří členové parlamentu a prezident šíří myšlenku, že některé OOS (NGO) užívají veřejných zdrojů k lobbování za vlastní zájmy spíše než k práci pro veřejné blaho.“ Tak pravil Marek Šedivý. Kdyby to bylo míněno jako sebekritické slovo do vlastních řad, bylo by namístě zatleskat. Jenomže tak to právě míněno není. Je to obžaloba cynické a nic nechápající většinové společnosti, která si nechce nechat vnutit NGO témata, názory a postoje, neboť se zpravidla raději drží tzv. selského rozumu. Největším podvodem na tuto mlčící většinu je fakt, že všechny ty NGO nesmysly (jak vidno výše) platí ze svých daní.