Noví evropští barbaři

Proč vytvářet smlouvu, o které každý ví, že selže?

Levicová interpretace zní tak, že dohoda je úmyslný čin odplaty ze strany „trojky“ (tj. Evropská centrální banka, Evropská komise a Mezinárodní měnový fond) za účelem potrestání Řecka, neboť se odvážilo zpochybnit úsporný program, který zničil jeho ekonomiku a ožebračil obyvatelstvo. Důkaz pro toto vysvětlení je zcela přesvědčivý. Čím více se Řekové snažili dojednat kompromis s EU, tím horší byla dohoda. A konečná dohoda zahrnovala ta nejrepresivnějsí opatření. Poselství je jasné: Bouchejte na brány pekelné na vlastní nebezpečí.

Samozřejmě to bylo neradostné varování pro jiné země, kde fungovala silná hnutí, která byla proti úsporným programům - zejména Portugalsko, Španělsko a Irsko.

Ale vynucené úsporné programy coby ekonomická strategie jsou něco víc, než jen vyvolání paniky v zemích, které jsou již vyčerpané dlouhodobými škrty a vysokou nezaměstnaností, a uvažují o změně kurzu. Jedná se také o položení základů pro vítězný triumf nadnárodního korporativního kapitalismu a podkopání společenské smlouvy mezi pracovní silou a kapitalisty, která je charakteristická pro velkou část Evropy v průběhu dvou posledních generací.

Je to nový druh barbarství, které vysává země pomocí drobného písma ve smlouvách.

Uveďme jako příklad farmaceutický zákon v Řecku, na který se „trojka“ zaměřila kvůli eliminaci ve jménu „reformy“. Současná pravidla vyžadují, aby lékárny vlastnil farmaceut, který nemůže vlastnit víc než jedno zařízení, aby volně prodejné léky byly prodávány pouze v lékárnách, a aby byla zastřešena cena léků. Podobné právní předpisy existují ve Španělsku, Německu, Portugalsku, Francii, na Kypru, v Rakousku a Bulharsku, kde byly úspěšně obhájeny před Evropským soudním dvorem v roce 2009.

Z pochopitelných důvodů se mnohonárodním farmaceutickým společnostem, jako jsou CVS, Walgreen, Rite Aid, a maloobchodním gigantům, jako je Wal-Mart, tyto zákony nezamlouvají, protože omezují schopnost těchto obřích firem dominovat trhu.

Ale farmaceutický zákon je pro Řeky sotva „kuriózní“ či staromódní. Americký stát Severní Dakota má podobný zákon, který se takoví giganti, jako je Wal-Mart a Walgreens, pokoušejí od roku 2011 zrušit. Oba maloobchodní giganti, jimž dvakrát zkřížila plány legislatura státu, si najali za 3 miliony dolarů firmu z jiného státu, která shromáždila podpisy a měla svou iniciativou přispět ke zrušení tohoto zákona. Občané státu Severní Dakota hlasovali o zachování farmaceutického zákona v poměru 59% ku 41%.

Důvod je zřejmý: „Severní Dakota má takovou farmaceutickou péči, která jasně překonává péči v jiných státech, a to v každém ohledu - od nákladů až po dostupnost,“ tvrdí David Morris. Léky jsou v Severní Dakotě levnější než v ostatních státech, venkovské oblasti jsou lépe zásobované, a je tam větší konkurence.

„Trojka“ také požaduje, aby se Řecko zbavilo zákona o čerstvém mléku, který upřednostňuje místní producenty mléka před velkými podniky v Nizozemí a Skandinávii. EU tvrdí, že i když může být ovlivněna kvalita, ceny budou nižší. Ale jak uvedl Joseph Stiglitz, laureát Nobelovy ceny za ekonomii, „úspory“ v efektivitě se ne vždy dostanou ke spotřebiteli.

Obecně platí, že menší firmy zaměstnávají více pracovníků a poskytují více pracovních míst na plný úvazek, než velké korporace. Velké podniky, jako je Wal-Mart, jsou sice efektivnější, ale pracovní síla je většinou přijímána na částečný úvazek a mzdy jsou tak nízké, že zaměstnanci jsou nuceni využívat vládní podpůrné programy. V podstatě daňoví poplatníci přispívají na velké korporace, jako je Wal-Mart.

Klíčovým požadavkem „trojky“ je „reforma“ trhu práce s cílem usnadnit zaměstnavatelům propouštění pracovníků, zavést „dvoustupňové“ mzdové tarify (tzn. novým zaměstnanců je vyplácena nižší mzda, než dlouhodobě zaměstnaným pracovníkům), a ukončit jednání o kolektivní smlouvě v celém průmyslu. To znamená, že odborové svazy - již tak oslabené propouštěním - budou muset vyjednávat o každém útvaru zvlášť, což bude nákladné, vyčerpávající a časově náročné.

Výsledky takových „reforem“ změní trh práce v zemích, jako je Španělsko, Francie a Itálie.

Po letech zvyšující se míry chudoby španělská ekonomika konečně začala růst, ale tento růst je do značné míry výsledkem klesajících cen energií. Pokud jde o nová pracovní místa, jde buď o práci na částečný úvazek, nebo o dočasné zaměstnání, a platy jsou výrazně nižší, než před rokem 2007. Jak Daniel Alastuey, generální tajemník aragonské UGT (Všeobecná strana pracujících), jednoho z největších odborových svazů ve Španělsku, řekl deníku New York Times: „Ve Španělsku se objevila nová postava: zaměstnaný člověk, který je pod prahem chudoby.“

Francie zaznamenala podobný vývoj, jak uvádí deník Financial Times. V roce 2000 bylo asi 25% všech pracovních smluv na trvalý pracovní poměr. Tato cifra klesla pod 16%, a z celkového počtu 20 milionů pracovních smluv jsou každoročně dvě třetiny sjednávány na kratší dobu, než jeden měsíc. Zaměstnavatelé spíše propouštějí pracovníky, než aby je znovu zaměstnávali na základě dočasné smlouvy.

V roce 1995 tvořily dočasně uzavírané smlouvy 7,2% z celkového počtu pracovních míst v Itálii. Dnes je jich podle deníku Financial Times 13,2% a z toho 52,5% pro Italy ve věku 15 - 24 let. Je nesmírně obtížné postarat se o dočasné pracovníky, a jejich rostoucí přítomnost coby pracovní síly narušila schopnosti odborových organizací bojovat za lepší mzdy, pracovní podmínky a výhody.

Navzdory slibům, že utažení opasků a úsporná opatření znovu nastartují ekonomiku, zničenou finanční krizí v letech 2007-2008, je růst téměř mrtvý. A ekonomiky, které vykázaly růst, se ještě musí přiblížit k úrovním, které budou předznamenávat kolaps. Dokonce i vývoj ve více prosperujících severních částech kontinentu je zpomalený. Finsko a Nizozemsko jsou v recesi.

V ekonomickém vývoji existuje také značná regionální nerovnoměrnost. Výroba v Itálii se v roce 2014 snížila o 0,4%, ale na jihu země klesla o 1,3%. Příjmy pro obyvatele jižní Evropy také klesají. Přibližně 60% Italů, žijících na jihu, potřebuje na živobytí méně než 13 400 dolarů ročně, na severu je to 28,5% obyvatel. „Žijeme v době, kdy vítězové jsou stále silnější a ti nejslabší se propadají ještě níže,“ řekl italský ekonom Matteo Caroli pro deník Financial Times.

Tento ekonomický rozdíl je také charakteristický pro Španělsko. Zatímco národní míra nezaměstnanosti dosáhla strašlivé úrovně 23,7%, Andalusie, nejlidnatější provincie na jihu, se „pyšní“ mírou nezaměstnanosti 41%. Už jen španělská mládež je na tom hůře. Jejich míra nezaměstnanosti přesahuje 50%.

Itálie a Španělsko jsou mikrokosmem pro zbytek Evropy. Jih EU - Itálie, Portugalsko, Španělsko, Řecko, Kypr a Bulharsko - se vyznačuje vysokou mírou nezaměstnanosti, silně otřesenou ekonomikou a upadající životní úrovní. Zatímco velké ekonomiky na severu, ve Francii, Velké Británii, v Nizozemsku a Německu, jen tak tak vzkvétají - celková míra růstu EU je na nízké úrovni 1,6% - jsou na tom lépe, než jejich jižní sousedé.

Irsko je geograficky na severu, ale s vysokou mírou nezaměstnanosti a velmi rozšířenou chudobou, kterou vyvolala úsporná politika EU, je na stejné lodi, jako jih. A skutečně, řecký ministr financí Euclid Tsakalotos prohlásil na každoroční konferenci irské levicové strany Sinn Féin, která se staví proti úsporným opatřením, že Řecko považuje Iry za „čestné jižany“.

Úsporná politika se stala trojským koněm pro nadnárodní společnosti, a zároveň strategií pro oslabení odborových organizací a narušení demokracie. Avšak tato politika není populární a vlády, které ji přijaly, byly mnohokrát zbaveny moci nebo jen nervózně přihlížely, jak klesá počet jejich voličů. Španělská pravicová populistická strana balancuje nad propastí, Sinn Féin je třetí největší stranou v Irsku, portugalská pravicová vláda panikaří a průzkumy naznačují, že francouzští voliči podporují Řeky v jejich odporu vůči úsporným opatřením.

„Trojka“ je seskupení, které nikdo nezvolil, a přesto má moc ovládat ekonomiky. Moc národních parlamentů je omezována na pouhé razítkování a schvalování ekonomických a sociálních programů, nad nimiž mají jen malou kontrolu. Pokud trojka úspěšně odstraní právo národů volit si vlastní ekonomickou politiku, tak tím usadí poslední cihly do pevnosti, kterou nadnárodní kapitál staví na kontinentě.

V roce 415 př. n. l. Athéňané řekli obyvatelům Milósu, že nemají jinou možnost, než se připojit k Athénám v Peloponéské válce. „Mocní dělají vše, co jim síly dovolí, a slabí se jednoduše podvolí a přijmou to,“ řekli Athéňané obyvatelům ostrova Milós, jak uvedl Thucydides. Ostrované odmítli a byli zničeni. Starověcí Řekové mohli být kdykoliv ještě barbarštější, než barbaři.

Ale nežijeme v 5. století př. n. l., a zatímco má „trojka“ obrovskou moc, je pro ni stále obtížnější vládnout více než 500 milionům lidí, z nichž stále více lidí chce mít rozhodující slovo ve svém vlastním životě. Do dubna následujícího roku proběhnou národní volby ve čtyřech zemích, které trpí v důsledku řízení ze strany „trojky“ - Portugalsko, Řecko, Španělsko a Irsko. Výsledky těchto kampaní nadlouho rozhodnou o tom, zda v budoucnosti zavládne na kontinentu demokracie nebo autokracie.