Privatizace není legrace

Slovo privatizace už od počátku devadesátých let minulého století omračuje miliony českých občanů. Nejprve obrovské naděje, následně zklamání z nesplněných slibů. Úprk Koženého s nahrabanými miliardami a další eskapáda skandálů, které v drtivé většině nejsou dodnes vyřešeny. Prodej mnoha státních podniků, nebo státního podílu v akciovkách do zahraničních rukou. Smutný konec takto prodaných, zprivatizovaných firem a mnoho lidí bez práce...

Následoval prodej bank a očekává se příliv zahraničního "know-how". Nedočkavě se čeká na privatizaci ČEZu, Českých drah, což bude znamenat příliv obrovských finančních prostředků do rozpočtu České republiky.

Napadá mě kacířská myšlenka... Je opravdu nutné prodávat český majetek, v podstatě české klenoty do zahraničních rukou? Jistě - České dráhy nikdy vyložených klenotem nebyly, ale je to obrovské množství majetku... Proč by si to měl někdo kupovat, kdyby to nestálo za to? Copak si český člověk nedokáže poradit sám a potřebuje k tomuto zahraniční spolupráci investorů, kteří koupí a následujících deset let si své prostředky nechají tvrdě zaplatit od svých zákazníků (tj. od nás)? Jaký jiný zájem na Českém státě může mít zahraniční investor než zisk, zisk a jen zisk?

Představme si, co by udělal zahraniční investor, který řekněme koupí ČEZ... Zavede redukci nákladů. To bude první, co ho napadne. Bude prodávat přebytečný majetek, propouštět lidi, aby snížil náklady a maximalizoval zisk, zavádět různé "chytré" poplatky, protože dobře ví, že konkurence ČEZu je u nás prakticky nulová. Copak by tohle nedokázal i český člověk? Asi nedokázal... Český člověk je totiž mnohem ohleduplnější.

Je mi smutno, když denně procházím kolem areálu podniku, který kdysi zaměstnával stovky lidí z okolí a nyní je využíván jako sklad... Copak všechny ty zkušenosti, které se v tomto podniku získávaly mnoho desítek let práce lidí, zůstanou zapomenuty? Možná mi namítnete, že podnik nefunguje, protože neobstojí v dnešní tržní ekonomice a vzájemné konkurenci. Na to Vám můžu říct jednu věc. Ten podnik, o kterém hovořím, měl obrovské množství odběratelů v tehdejším SSSR, Polsku, Maďarsku, měl obrovský obrat, ale po sametové revoluci došlo k přerušení kontaktů na všech úrovních a tím i přerušení výroby... A není to jediný podnik. Jiná jistá chemička, která zaměstnávala několik tisíc lidí, vyvážela do Iránu, Číny a Pákistánu. Dnes má velké těžkosti, hádejte proč.

Privatizace + přerušení kontaktů s východními trhy = metla českého průmyslu.

Takto bych to shrnul do docela jednoduché rovnice.

V devadesátých letech jsme se prostě přepólovali na západní trhy. A zjistili jsme jednu zajímavou skutečnost. A to - že už je prostě a jednoduše obsazeno. Na druhou stranu chytré firmy ze západních států rychle obsadily prázdné pozice a hromadným nájezdem zahájili invazi do Ruska, Číny.. těm chytřejším snad nemusím dále naznačovat. Zachovali jsme se jako hloupí Honzové, kteří dostali místo buchty kůrku chleba, o níž nám kdosi navykládal, že je kouzelná.

Omyl - není kouzelná. To jen my jsme tak hloupí a slepí, že jsme se nechali napálit.