Jak jsem nakupoval se stylistkou

Chlapi, vy, kteří to čtete, zvedněte ruku, kdo rád chodí po obchodech s oblečením. Nikdo? Já také ne. Různé módní shopy a butiky nesnáším (navíc to, co se u nás prodává v předražených butikách amerických značek jako exkluzivní zboží, leží v Americe často na haldách ve Walmartu) a když už musím, snažím se to mít rychle za sebou a většinou beru první věc, která mi do ruky padne, jen abych už byl venku. To se samozřejmě projevuje na mém šatníku. Nedostatek ženské ruky způsobil v mém šatníku hlad, bídu a kurděje. Jedny džíny a devět černých triček.

Ne, že by mě móda úplně nezajímala, sleduji to okrajově, dokonce si myslím, že je dost důležité, jak člověk vypadá. Lidi hodnotí lidi podle vzhledu, to věděli už Voskovec s Werichem: „Je to pravda odvěká, šaty dělaj člověka, kdo je nemá, ať od lidí pranic nečeká...“ Je to tak. Zloději ve fraku každý věří. Takže jsem se rozhodl do toho radikálně říznout a dát mému šatníku infuzi mladé krve a ženské ruky. A aby to mělo šmrnc, proč nezvolit rovnou profesionálku. Začal jsem shánět stylistku. Ale ouvej.

Prošel jsem si webové stránky stylistek. Většina se specializuje na ženy, radí s líčením, účesy apod. Pokud radí mužům, týká se to speciálních akcí jako svatby nebo celebrit v televizi. U některých se mi nelíbily příklady jejich návrhů. Prostě mě neoslovily. Až se mi ozvala slečna Kristýna.

Vlastně jsem přesně nevěděl, proč jsem zvolil právě ji. Spíše to byla taková intuice, vyhovovalo mi, že je pečlivá, má zájem a současně v branži začíná. Tím pádem ještě není vyhořelá a rutinní. Domluvili jsme se rychle.

Jak to probíhalo

Poslala dvoustránkový dotazník, který jsem měl vyplnit. Obsahoval dotazy po věku, výšce, co čekám od jejich služeb, co je pro mne kamenem úrazu při nakupování, kolik jsem ochoten utratit, jakou preferuji barvu apod.

Domluvili jsme se na určitý den a hodinu. Vyzvedl jsem ji u stanice metra. První dojem byl pozitivní. Byla hezky a vkusně oblečena do kombinace bílé a černé, bylo to jednoduché a slušelo jí to.

Jeli jsme ke mně probrat šatník. Ještě nikdy jsem nikomu neotevřel svou skříň, konec konců, není se čím chlubit, ale teď jsem to udělat musel. Šlo o to, vybrat věci, které jednoznačně už musí pryč, měl jsem takových ležáků ve skříni několik, jen jsem si nebyl jistý. Deset let starý kabát, kterého mi bylo líto vyhodit, protože měl kapuci a plno kapes, byl první, který skončil na hromadě pro kontejner s odloženým šatstvem. U saka od Blažeje jsme oba váhali. Konec konců nebylo moc nošené a bylo drahé. Nakonec ve skříni zůstalo s tím, že tam bude zřejmě viset až do skonání světa, protože si nedovedu představit, že bych jej ještě nosil. Hromádka pro kontejner rostla. O košili, kterou jsem nenosil, protože mi připadala „divná“ řekla, že ji klidně nosit mohu. Džínové sako také prošlo. Nerad jsem jej nosil, protože jsem se v něm cítil, jako slizký dědek lákající mladé holčičky, ale řekla, že je v pořádku. Akorát si k němu mám brát něco jiného než džíny. Tmavě modrá košile prošla. Stejně tak druhá i třetí. Ukázalo se, že většina mých věcí je příliš tmavá až černá. Černá barva je elegantní a hodí se ke všemu, ale čeho je moc, toho je příliš. Když je jenom černá, je to barva smrti a kerchovů. Tak jsme vyrazili prosvětlit šatník.

Obchodní centrum Zličín. Řada obchodů s konfekcí, které pokud možno vždy míjím. Dnes je to jinak. Obrňuji se trpělivosti, ale brzy se ukáže, že nákup s někým, kdo tomu rozumí, nemusí být stresující. Ba dokonce může být zajímavý. První obchod Celio. Okamžitě nám padá do oka světle béžová bunda z umělé kůže. Kdybych tam přišel sám, sotva bych si jí všiml. K tomu pletený světle šedý svetr. Světle hnědé kalhoty. Následují další obchody: Timeout, PME Legend, Lee, Wrangler, H&M. Brzy ztrácím přehled, kde jsme byli a co jsme tam viděli či koupili, ale Kristýna si to, kupodivu pamatuje. Do některých obchodů se vracíme. V H&M kupujeme bílou košili. Ježkový oči! Tu jsem naposledy na sobě, když jsem vstupoval do Pionýra. V dalším obchodě obdržím dvě bílá trička značky Gant. Přicházejí na řadu boty. Získávám světle semišové, skoro plážové polobotky s bílou podrážkou, sám bych si takové nikdy nevybral, pak jedny černé klasické do divadla. U Bati se Kristýně líbí světle hnědé polobotky, ale ukazuje se, že mají jen jedny – vystavené – a když vybalíme druhou botu, má zřetelně jiný odstín. Sepisujeme tedy objednávku, boty mi přijdou poštou dodatečně. Ještě kožená osobní taška. Po šesti hodinách nákupu už jsme oba trošku unaveni. Jdeme na pozdní oběd. Do auta nakládám tašky a krabice. Nakoupili jsme toho dost.

Na závěr dne mě slečna Kristýna ujistila, že ji mohu kdykoliv zavolat, pokud budu potřebovat s něčím dodatečně poradit. Loučíme se.

A jaký byl výsledek?

V pátek jsem se vystrojil do nového. V pátek totiž pravidelně chodím na diskotéku pro starší. Bílá pionýrská košile mi kupodivu sluší, k tomu světle hnědé kalhoty, šedý svetr a plážové polobotky s bílou podrážkou. Cítím se dobře. Ve vagóně metra se těsně před mou konečnou stanicí objevuje revizor. Nepříjemné, protože jsem si téměř jistý, že má jízdenka za 24 Kč nebude stačit na tu vzdálenost, kterou jsem ujel. Revizor se blíží, bere jednoho po druhém. Připravuji se na boj a vysvětlování, ale když mě vidí, prostě mě mine. Jízdenku mi vůbec nekontroloval! Sakra! Že by to oblečení?

Večer při tanci se mi daří vylákat dvě telefonní čísla od dvou nejhezčích holek. Jedno se později ukáže jako neexistující, ale to druhé bylo v pořádku. Sakra! Že by to oblečení? Částečně možná ano. Ale především můj vlastní dobrý pocit a sebedůvěra pramenící z toho, jak vypadám.

Takže chlapi (a ženy), pokud si myslíte, že stylistky jsou jen pro celebrity a politiky, že to je zbytečné a snobské, nemusí to být pravda. A konec konců, není to ani drahé. Rozhodně se to vyplatí v tom smyslu, že nekoupíte ležák, který nakonec nebudete chtít ani nosit. On ten Werich s tou svou písničkou o tom, že šaty dělaj člověka, nebyl žádný blbec.

Interview se stylistkou

Ahoj

Ahoj

Co kdyby ses nám malinko představila?

Jmenuji se Kristýna Machová a jsem stylistkou. Vlastně začínám, tak v tom ještě neumím moc chodit, ale baví mě to a chci to dělat. Moje webové stránky jsou tady: http://www.kristynamachova.com/

Jak ses k tomu dostala a proč právě styling?

Já asi úplně přesně nevím nebylo to jen tak z ničeho nic jakože „tak a budu stylistka“, ale spíš postupem času, kdy jsem zjistila, že by to mohla být moje vysněná práce, protože jsem vždycky chtěla dělat něco aspoň trochu kreativního. Je to nejen kreativní činnost, ale zároveň tím i pomáháte lidem (zvýšíte jim sebevědomí), takže co víc si přát.

Je asi docela těžké se v tom oboru uplatnit, že?

Tady u nás to není obor, který by byl moc rozšířený a myslím, že spousta lidí o něm ani moc netuší, že existuje. Když už tak je to styling v módních časopisech, ale přímo osobní styling tady u nás moc rozšířený není, takže uplatnění není jednoduché.

Co musí umět dobrá stylistka?

Musí být kreativní, mít odhad a cit na barvy a látky, musí být takový psycholog a odhadnout klienta, nesmí se bát riskovat, měla by mít přehled o tom, co kde a za kolik. A samozřejmě musí sledovat, co se nosí.

Jak se pozná dobrá stylistka od špatné stylistky?

Dobrá nevnucuje svou vůli ani pouze přesně to, co je trend na tuhle sezónu. Poslechne si, co klient očekává, dobře si ho prohlédne, snaží se přizpůsobit se jeho stylu oblékání a vnímání světa.

Co když je někdo tak špatný, že mu prostě nic nesedí? Třeba má neforemnou postavu, je příliš tlustý, hubený nebo malý?

Vždycky se dá najít něco, co dotyčné nebo dotyčnému nějak padne. Existují různé triky jak zakrýt třeba bříško, velká prsa nebo naopak malá. Od toho právě jsou stylistky.

Než jsem tě potkal, myslel jsem, že služeb stylistky využívají jen celebrity, politici a herci.

Myslím, že tuhle domněnku má hodně lidí. Jak už jsem zmiňovala výše, myslím, že je to tím, že nejsme žádná mekka módy, a tak lidé neví, že stylistku si může objednat úplně každý a nezáleží na tom jestli si můžete dovolit běžnou konfekci nebo designérské kousky z Pařížské.

No dobře, ale proč by si měl normální člověk brát k nákupu stylistku? Není to snobství?

Někdo třeba nerad nakupuje. Jako ty (smích). Někdo nemá partnera nebo kamarádku, která by mu poradila. Někdo chce/musí udělat dojem. A někdo potřebuje povzbudit sebedůvěru. A to jsou přece důvody.

Konec konců, je to drahá záležitost...

No, není to úplně levné. Na druhou stranu je to investice do Vašeho vzhledu a třeba i ke zvýšení sebevědomí.

Takže teď kromě trendu mít svého osobního psychologa, finančního poradce, kouče na vztahy bude potřeba i mít vlastní stylistku?

Vypadá to tak (smích). To je trend doby. Konkurence v zaměstnání i všude jinde je čím dál ostřejší, člověk, který se chce uplatnit, bude potřebovat poradce.

Sice jsem v článku výše popsal svou zkušenost, ale přesto, jak taková služba probíhá? Co přesně děláš?

Záleží na tom, co zrovna člověk potřebuje. Může jít i pouze o nákup outfitu pro danou příležitost (svatba apod.), ale i kompletní proměnu, kdy vytřídíme šatník, uděláme seznam toho, co je potřeba dokoupit a poté vyrážíme na nákupy a nekončíme, dokud nebudeme mít ten poslední vysněný kousek.

Co když je zákazník nespokojen?

Hodně záleží na tom, co mu vadí. Jestli konkrétní kousek, který jsem doporučila, nebo úplně všechno. Pokud úplně všechno, tak mě snad musí zastřelit a najít si jinou stylistku. (Smích) Pokud konkrétní kousek, tak proč? Je to moc drahé? Stačí říct. Nelíbí se mu to? Necítí se v tom? Opět - stačí říct. Očekávám, že bude komunikovat.  Když bude mlčet a jen přikyvovat, tak jak mohu poznat, že se mu něco nelíbí? Obecně platí, že je pro mě důležité, aby byl klient spokojen. Ráda ustoupím.

Většina stylistek se specializuje na ženy, na speciální líčení, účesy apod.

Většina stylistek dělá jak ženy tak muže. Je ale pravda, že jsou specialistky, které se věnují tomu, co říkáš. Tam už pak jejich profese splývá s profesí kadeřnice či kosmetičky.

Sleduješ trendy?

Samozřejmě. To je součást mé profese.

Děkuji za rozhovor.