Velký rozklad Západu: K čemu vedou špatná rozhodnutí?

Procesy, k nimž došlo v USA a evropských zemích za posledních 30 let, vedly k ekonomickému, kulturnímu a ideologickému úpadku Západu. Nyní je Západ vytlačován centrálními mocnostmi Východu, konkrétně Čínou, která má velký vliv v jihovýchodní Asii, a Ruskem, které sjednocuje euroasijské oblasti. A zatímco jsou dnes v Rusku a Číně vytvářeny nové politické, společenské a ekonomické struktury s cílem zlepšit veřejnou správu a životní úroveň, západní mocnosti se s hrdostí domnívají, že již dávno vytvořily ideální systém vlády, který může zajistit blahobyt společnosti v rámci dobře známé západní demokracie.

Jak ale potom vysvětlíme očividný ekonomický pokles a úpadek efektivity státních institucí, finanční spekulace a nadměrné regulace, snížení soukromé iniciativy ve všech sférách a zhoršení západního vzdělávacího systému? Z toho vyplývá, že pro hodně významných západních zemí zůstává obrovský národní dluh největším problémem, protože nemůže být splacen ani za několik desetiletí, i kdyby tvrdě pracovala celá populace v zemi.

Všechny tyto procesy podrobně popsal jeden z nejvlivnějších západních historiků 21. století Niall Ferguson v knize „Velký rozklad: O úpadku institucí a zániku ekonomik“, publikované v roce 2014. Podle něj velký ekonomický kolaps čeká na ještě nenarozené budoucí generace, které budou muset splácet půjčky svých otců a dědů. Slovy autora: „Velká hospodářská krize je pouhým symbolem velkého rozkladu.“

Přední světová média nedávno informovala o poklesu ekonomické, sociální a politické efektivnosti v USA a Evropě. Například slavný ekonom a publicista Paul Krugman analyzoval selhání domácí a zahraniční politiky prezidenta Donalda Trumpa. A že je těch selhání hodně. Odstoupení USA od dohody Transpacifického partnerství a Pařížské dohody o klimatu vyvolalo negativní mezinárodní reakce. Po Trumpově bitvě s přistěhovalci zůstal téměř 1 milion osob nezaměstnaných (přesněji řečeno, dovedlo je to k nelegální ekonomice, čímž země přišla o příjem z daní). Obchody se zbraněmi ve výši přes 100 miliard dolarů přinesly USA určitý zisk, avšak nepřineslo jim to žádné uznání. Uzavřely dohody se Saúdskou Arábií, Japonskem a Jižní Koreou, přičemž Jižní Korea je připravena chopit se zbraní kvůli napjatým vztahům s KLDR, které zhoršil sám Trump.

Trumpovým přičiněním se americká ekonomika v průběhu roku 2017 zvýšila o 3%, ale roční výdaje země stále převyšují celkové příjmy a výnosy. Vzhledem k tomu, na co jsou vynakládány zisky, to vůbec není žádným překvapením. Například v září 2017 americký senát schválil bezprecedentní vojenský rozpočet ve výši 700 miliard dolarů, což je o 100 miliard dolarů vyšší suma, než jaká byla v loňském roce. Tato částka je ekvivalent 40% světových vojenských výdajů a rovná se součtu rozpočtů na obranu téměř 14 předních světových mocností. Amerika se tak stala vojenskou mocností číslo jedna. Přestože americká vláda zvyšuje vojenský rozpočet, zároveň snižuje platby sociálních dávek svým občanům (to hovoří o Trumpově přání zrušit zdravotní pojištění Obamacare, Medicaid a řadu dalších zdravotních výhod pro chudé).

Na jedné straně se Trump snaží v Americe vytvářet pracovní místa, ale dělá to prostřednictvím politiky protekcionismu, který negativně ovlivňuje světový obchod obecně. Na druhou stranu v září 2017 americký prezident podepsal návrh zákona na zvýšení federálního výpůjčního limitu, který již dosahuje částky 20 bilionů dolarů a je tak nejvyšší v dějinách lidstva.

Druhý největší veřejný dluh na světě, který nahromadily země EU, dosáhl 18 bilionů dolarů. Způsobilo to tzv. páté rozšíření EU v roce 2004, kdy k EU přistoupily následující ekonomicky slabé země: Česká republika, Maďarsko, Polsko, Slovensko, Slovinsko, Estonsko, Lotyšsko, Litva, Kypr a Malta. Poté v roce 2008 došlo v USA k velké hospodářské krizi, která se rozšířila po celém světě. V důsledku toho „nejslabší ekonomiky - Řecko, Španělsko, Portugalsko, Itálie a Irsko - čelily ohromnému veřejnému dluhu, slabému růstu a vysoké nezaměstnanosti, avšak neměly k dispozici žádné nástroje měnové politiky, která souvisí s kontrolou vlastní měny,“ jak napsala Hillary Clintonová ve své knize „Těžká rozhodnutí“ (Hard Choices), která byla publikována v roce 2014. (str. 1378-9). Také ji velmi znepokojovalo, že „příliš mnoho úspor v Evropě by ještě více zpomalilo růst, a bylo by to pro ně [tyto země] těžší, i pro zbytek světa, dostat se z toho ven“. Nicméně Clintonová nekritizovala politiku prezidenta Baracka Obamy, který „reagoval na hospodářskou krizi tím, že prostřednictvím Kongresu prosadil agresivní investiční program, aby se opět rozběhl růst, avšak za cenu zpomalení snižování státního dluhu“.

Je však zcela zřejmé, že jak úsporná politika EU, tak americká politika zvyšování státního dluhu, které mají vést ke stimulaci ekonomiky, nedosahují pozitivních výsledků.

Chyby Západu lze snadno prozkoumat pomocí analýzy vztahů mezi EU a Velkou Británií v letech 2004-2007. V té době byl britský veřejný dluh přibližně 40% HDP, ale v roce 2017 dosáhl téměř 90% HDP. Pokus zachránit potápějící se ekonomiku vedlo Londýn k obtížnému rozhodnutí vyhlásit v letech 2016-2017 Brexit. Tato situace nastala kvůli skutečnosti, že po 5. rozšíření EU se Brusel rozhodl přerozdělit zdroje mezi bohaté a chudé země. Výsledkem bylo, že se od roku 2011 národní průmysl Spojeného království začal hroutit. V komentáři k článku v časopise The Sun z června 2016 se uvádí, že Velká Británie převedla téměř celou výrobu do Polska (Cadbury), na Slovensko (Jaguar, Land Rover), do Španělska (Ajax), Malajsie (Dyson), Turecka (Ford Transit) a dalších zemí. Následně se ekonomika Velké Británie stala do značné míry závislou na růstu cen nemovitostí, neboť přistěhovalci začali hromadně nakupovat byty; za posledních osm let ceny vzrostly o 50%. V oblasti vzdělávání se také ceny navýšily, a to kvůli rostoucí poptávce ze strany zahraničních studentů. Z toho důvodu si mnoho britských občanů již nemůže dovolit pořídit vlastní bydlení nebo platit vysoké školné svým dětem. Kromě toho všeho dosáhl v roce 2017 státní dluh Velké Británie rekordních 7 bilionů dolarů.

Přesto Londýn, který se dopustil takových chyb, očekává, že bude po Brexitu úzce spolupracovat se Spojenými státy. Vzhledem k tomu, že americký dolar v brzké době ztratí svou pozici vůči čínskému jüanu na světovém trhu minimálně o 30%, je nepravděpodobné, že by tato spolupráce splnila očekávání Spojeného království ohledně zlepšení ekonomiky.

Proto můžeme konstatovat, že ekonomické, politické a ideologické systémy Západu jsou v současné době v krizi. Růst státních dluhů společně s růstem Giniho koeficientu (rozdíl mezi bohatými a chudými segmenty společnosti) naznačuje potřebu zásadních reforem ve výše uvedených oblastech. Jinak by velké úspěchy Západu, které byly v minulosti tak vysoce ceněné, brzy ztratily svou důležitost a ustoupily by novým strukturálním transformacím, přicházejícím z Východu.