Význam konzervativní reformy zdola

Pro české země je od husitského povstání a Bílé hory snad už typické, že se vždy cele podrobí tomu směru vývoje, který jim byl nadiktován od hegemona, jemuž momentálně přísahaly věrnost. Nedávno to byl SSSR, dnes je to Evropská unie a USA. Naše vazalství je tak bezvýhradné, že ideologická moc nedovolí nikomu, aby alespoň myšlenkově hledal cesty, jak dospět k národní svébytnosti, svobodě a suverenitě, které nenávratně ztrácíme. Nezbývá proto, než hledat inspiraci opět za hranicemi naší země. Ovšem nikoliv v Bruselu a na morálně rozloženém Západě, ale v Rusku, kde se takové koncepty diskutují a vypracovávají.

Na sklonku roku 2016 se náš redakční kolektiv (konzervativního politického myšlení projektu Ruská idea), který tehdy sestával ze čtyř lidí, shromáždil pod silou dojmu z ideje, kterou Boris Mežujev označil termínem „konzervativní demokracie“. Tento pojem měl vystihnout podstatu konzervativního proudu, který se zaměřil na boj proti totální dominanci neoliberalismu ve všech jeho projevech, počínaje ovládnutím národní politiky nadnárodními korporacemi, přes „světovou vládu“, multikulturalismus, propagandu tolerantnosti a „otevřenými hranicemi“ konče.

Konzervativci s demokratickým postojem

Jak se po čase ukázalo, zmíněný konzervativní proud byl poražen. Vítězství hnutí na podporu Brexitu a o pár měsíců později úspěch Donalda Trumpa byly události, které způsobily skutečnou euforii v kruzích národní vlastenecké inteligence, ale ukázaly se jako bezvýznamné z hlediska vyhlídek na zničení globálního neoliberálního autoritářství, nebo alespoň na podkopání jeho základů.

Situace, která porodila samotný fenomén, však nikam nezmizela. Neoliberalismus zůstává nezměněn, zachovává si svůj význam a zůstává i odpor proti němu. Avšak bezprostřední strategie tohoto odporu musí být podle všeho radikálně předefinována. Přinejmenším v Rusku.

Rozporuplnost výrazu „konzervativní demokracie“ je pochopitelná a nejvíce zjevná v naší zemi: ti, kdo se nazývají demokraté, se zřídka spojují s konzervatismem a většina konzervativců preferuje silné „charisma na trůnu“ oproti jalovým demokratickým procedurám a institucím. Nicméně existuje vrstva lidí, která může být nazývána „patriotickou intelektuální frontou“, která sdílí sadu konzervativně-demokratických postojů.

Patriotismem lze v postmoderním světě nazvat leccos, ale my budeme pevně vycházet z tradičního a obecně poměrně známého žebříčku hodnot: silný stát, národní svrchovanost, územní celistvost a uznání oprávněných zájmů národa na mezinárodní scéně. Pro vlastence je důležité cítit nerozborný svazek s vlastní zemí, s její minulostí a tudíž i se současností a budoucností. Hlas předků pro ně není prázdný zvuk. Ale zároveň je jim cizí kulturní, politický a technologický archaizmus, pesimistické černo bílé vidění světa. Orientují se na rozvoj, který lze promítnout i do oblasti technologií, vytváření institucí občanské společnosti, lidské svépomoci, podpory individuální iniciativy a boje za „právní stát“.

Nebude, myslím, přehnané tvrdit, že takových lidí je v intelektuální vrstvě moderního státu menšina. Většinu lze rozdělit do dvou kategorií, které mohou být s malými výhradami definovány jako „progresivisté“ a „ochranáři moderních výdobytků".

Politika mimo mocenské špičky

Je zřejmé, že v daný moment nelze změnit strukturu nejvyšších úrovní moci bez vážných otřesů. A není to specifikum Ruska či jiného liberálního státu, který se vyznačuje podobně vysokou rolí „manuálního řízení“ a slabými politickými institucemi, dokonce i v USA snaha odstavit dlouhodobě působící politické a ekonomické elity od moci dnes hrozí pádem země do občanské války.

Proto na rozdíl od zvyku přemýšlet o osudu vlasti pouze v kontextu toho, co se děje na vrcholu mocenské pyramidy, je dnes mnohem užitečnější soustředit se na věci jiného druhu. A zde stojí zato ohlédnout se za jistou tradicí předmoderní éry a začít o ní přemýšlet, totiž o zemské samosprávě. Obnovení této tradice však nelze spojovat s jejím skutečným ztělesněním ve druhé polovině 19. a na počátku 20. století, nýbrž s potenciálem, který je v ní obsažen, ale historicky dosud nebyl realizován.

Alexandr Solženicyn v programovém článku z léta 1990 „Jak přestavět Rusko?“ nikoliv náhodou mluvil o zemské samosprávě, jako jedné z hlavních forem sebeorganizace společnosti, podle jeho názoru nezbytné po rozpadu komunistického systému. Přitom jak vyplývá z jeho dalšího díla „Rudé kolo“, v němž spisovatel vystavil zemským vůdcům často velmi nelichotivá a jedovatá hodnocení, Solženicyn viděl v budoucím zemském uspořádání nikoliv analog předrevolučního zemstva, ale nějakou novou formu. Přesněji, starou formu naplněnou novým obsahem.

O jakém novém obsahu by mohla jít řeč?

Jak známo, zemská samospráva, která se objevila v roce 1864, měla za úkol řešit ekonomické problémy na místní úrovni – oblastní infrastrukturu, výstavbu silnic, nemocnic, škol, potravinovou soběstačnost, péče o chudé, vytváření charitativních institucí, zavádění prospěšných inovací do „zaostalého“ selského prostředí, rozvoj místního obchodu a průmyslu.

Jedním ze základních principů zemské organizace byla účast všech společenských stavů. Samozřejmě nešlo o stejná hlasovací práva pro všechny stavy, nicméně zavedení majetkového cenzu vytvořilo podklad pro rozrušení stavovských bariér na místní úrovni, pro sdružení místních obyvatel do určitého druhu občanské korporace žijící pro „společnou věc“.

Výsledkem takového organizačního přístupu reformátorů bylo přeměnit zemstva na opěrné body růstu celého státu prostřednictvím institucionálního sjednocení místních intelektuálů, finančních a akademických kruhů a jejich srůstání s „prostým lidem“. Partikulární zájmy tak mohly být zahrnuty pod „společné dílo“ a vyváženy jistým druhem místního patriotismu. O faktu, že na zemské uspořádání šli lidé, kteří vnímali svou práci jako nesobeckou službu národu, není třeba pochybovat.

S ohledem na soudní reformu provedenou a realizovanou současně se zemskou reformou lze usuzovat na upřímnou víru reformátorů, že státní moc může důvěřovat společnosti zapojené do zemské sféry činnosti a odpovědnosti za ni, včetně financování. A to bez nutné účasti státu a kontroly z jeho strany. Z toho by přirozeně vyplynula samosprávná společenství oddělená od státní správy, která s ní mohou být v rozporu, co se týká praktických otázek, ale ne v totálním protikladu. Následoval by velmi významný přesun politického vlivu na místní úroveň. Postupně by vznikaly meziregionální svazky a takto ustanovená společenská dělba moci by mohla prosadit řešení mnohých klíčových problémů v okamžiku jejich vzniku vlivem modernizace v druhé polovině 19. století. Patří mezi ně problém bezzemků, hospodaření občin, nedostatek peněžního kapitálu, nízká technologická úroveň průmyslu, slabý rozvoj kooperace, zkorumpovanost místních elit, nedostatek právního vědomí byrokracie a vzdělávání chudiny.

Stálý tlak na vládu zespoda ze strany místních společenství za předpokladu bezpodmínečné loajality vůči státu by vedl k politické reformě. Lze předpokládat, že otázka omezení autokracie ze strany lidových zástupců, tak bolestná pro mocenské špičky, by byla mnohem méně akutní, jak psychologicky, tak i prakticky, v podmínkách zavedené komunikace mezi byrokracií a zemstvem, než v podmínkách jejich celkového nepřátelství. Absence revoluční hrozby by pak umožnila vytvoření stabilních politických institucí.

Současně by zemstvo mohlo v průběhu turbulentní ekonomické modernizace plnit funkci tlumiče sociálních šoků, což je nevyhnutelně doprovázeno pauperizací (chudnutím) a vyřazováním velkého počtu lidí z jejich obvyklých životních podmínek. Na druhé straně se může zemská samospráva stát centrem komunikace s místními podnikateli a obchodníky, rozvoje rolnické spolupráce a systému kreditního financování regionálních „malých a středních“ podniků, čímž by se sladil program podnikání s občanskou svépomocí.

Zemstvo by se stalo efektivním kanálem pro vertikální sociální mobilitu, do níž by se zapojili talentovaní mladí lidé, a to bez ohledu na jejich stavovskou příslušnost. Zemští agronomové, statistici, učitelé, technici a inženýři – celá tato vrstva místní intelektuální elity by mohla vytvořit jednotnou agendu rozvoje, nezatíženou příchutí marného politického konfliktu.

Právě takový konflikt nabíral od počátku zemské samosprávy v carském Rusku základní směr, který vedl – a nakonec přivedl – zemi k revoluci. Spojení zemských správců s revolucionáři skončilo, jak je dobře známo, během První ruské revoluce vznikem Státní dumy – ve skutečnosti všeruského zemského orgánu. Nicméně zajímavé je, že koncepce zemské samosprávy, která měla vztah k regionální problematice, k setření třídních hranic (v rámci malé zemské jednotky) a k rozvoji vazeb mezi zemstvy na meziregionální úrovni, byla s ustavením Státní dumy všemi zemskými zastupiteli okamžitě zapomenuta.

A přestože vytvoření Dumy bylo důležitým krokem k modernizaci země, nevyřešilo to problém vertikální mobility a ani neupevnilo vertikální moc, což vedlo v roce 1917 k rychlému zničení státnosti na všech úrovních.

Zemská samospráva 2.0

Dnes by bylo samozřejmě naivní očekávat, že se objeví nějaká nová forma společenské samosprávy. Nicméně něco nového se zjevně rozvíjí v neuralgických bodech rozštěpení života země, jako v čase, kdy Solženicyn napsal svůj článek. (Příkladem může být úspěšný rozvoj Bělgorodské oblasti v Rusku.) Specifické „Zemstvo 2.0“, zbavené vad svého předrevolučního předchůdce, se nemůže objevit iniciativou shora. A sama společnost, jak se zdá, obecně nemá zájem o faktickou samosprávu.

Jako někdy v čase nastává potřeba „nutit k osvícení“, je dnes potřeba „nutit k občanské samosprávě", dokud vertikální sociální výtahy, které se na federální úrovni už zadrhly, dosud působí na regionální úrovni. (Což neplatí bohužel pro Českou republiku, zde se komunální zastupitelský systém zcela ztotožnil s jalovou loutkovou vládou stranických garnitur, tak jako na úrovni parlamentu.)

Nepodloženost, z níž jsou zpravidla obviňováni kosmopolitní intelektuálové, je ve skutečnosti charakteristická jak pro „ochranáře“, tak pro „patriotickou intelektuální frontu“. Nicméně první z nich, budoucí „lidé míru“ a otevřených hranic, nemohou být zodpovědní za sílu státních a veřejných institucí v zemi. Konzervativci jsou ochotni přijmout takovou zodpovědnost, ale jejich pozornost se tradičně zaměřuje na nejvyšší úrovně moci. Za těchto podmínek se národně vlastenecká intelektuální fronta jeví jako jedinou skutečnou silou „ukotvenou v zemi“ a schopnou ujmout se práce na vytváření a rozvoji místního významu „společné věci“, a to ve spojení s celospolečenským programem „konzervativní demokracie“.