Strana, která chce uspět ve volbách, potřebuje jediné: kouzelníka s lidskou duší

Článek na Zvědavci (https://zvedavec.news)

URL adresa článku:
https://zvedavec.news/komentare/2017/10/7409-strana-ktera-chce-uspet-ve-volbach-potrebuje-jedine-kouzelnika-s-lidskou-dusi.htm

Vladimír Stwora

My starší, kteří máme čas přemýšlet, se často rozčilujeme, že svět nefunguje tak, jak by podle nás měl. Divíme se iracionálním volbám (jak jsme je zažili před několika dny), zlobíme se na „blbé“ lidi, kteří nevidí, co je zřejmé, neoslovují je zjevná fakta, jednají proti svým vlastním zájmům. Je to jen několik dnů, kdy jsem sám tady napsal: „Doufal jsem v pud sebezáchovy národa, ve zdravý rozum a schopnost lidi vidět dál než na špičku nosu. Bohužel jsem se spletl.“ A dále „jak je možné, že lidi, kteří v 95 % odmítají invazi afrických kobylek do Evropy, dají hlas někomu, o kom se obecně ví, že by jich tady rád měl co nejvíc? Hlava mi to nebere.“ Udělal jsem duševní salto. Přestal jsem se divit. Něco jsem totiž mezitím pochopil. A najednou všechno dává smysl.

Přiznávám, že na stopu mě uvedl článek v bulvárním Expres.cz napsaný ženskou rukou. Zmínil jsem se tady o něm v rubrice Ve zkratce. A přemýšlel. Připomenu úvod z výše uvedeného článku, ale klikněte si na něj a přečtěte si jej celý, pokud jste tak ještě neučinili:

Přestože hnutí ANO vyhrálo volby, faktickým vítězem celého letošního hlasování je Ivan Bartoš, lídr Pirátů a sedmatřicetiletý nerd s dredy, vzhledem vagabunda vytaženého z popelnice a neodolatelným úsměvem, z jehož koutku mu občas visí zapálený čvaňhák. Navzdory tomu všemu toto zmuchlané individuum popírá veškerá pravidla o zákonitosti přitažlivosti. Nejenže se zrodila nová politická hvězda, rodí se i nový idol žen. A není sám.

Ženy mají vliv na výsledky voleb, koneckonců je jich v populaci přes 50 %. Ale nejsou to jenom ženy, které rozhodují, stejně tak rozhodují i muži. Podstatné není, kdo volí, ale čím se při tom řídí. A tak jsem si v duchu udělal malou tabulku lídrů a jejich výsledků. Hnutí ANO – to je Babiš. SPD – Okamura. Piráti – Bartoš. A můžeme i doplnit ODS – mladý Klaus. A také KDU-ČSL a Bělobrádek. Nerad mu to přiznávám, ale patří do té skupiny také. To všechno jsou v podstatě strany jednoho muže. Odejměte ho a strana zanikne. Což jsme mohli nedávno sledovat v přímém přenosu na případu Okamurova Úsvitu. Straničtí kolegové se vzbouřili, udělali puč, Okamuru svrhli a vystrnadili a - to byl také jejich konec. Úsvit skončil v naprostém a úplném zapomnění. A Okamura okamžitě založil novou stranu, se kterou znatelně zabodoval.

Lze bez přehánění říci, že stranu dělá jeden člověk, ti ostatní jsou jen křoví a podržtaškové. Doslova a do písmene. ČSSD propadá, protože nemá v čele osobnost. Zubatá Pleš, občanským jménem Sobotka ani Zaorálek jimi rozhodně nejsou. Realisté měli určitou vizi, ale pan Robejšek není dostatečně interesantní vůdce. Rozumní jsou docela rozumní, ale dokud bude v čele pan Hanning, nikoho v podstatě neosloví, až na par vyhaslých penzistů. Mach v čele svobodných by snad měl potenciál, ale tak nějak mám pocit, že se mu moc nechce. Se mu nedivím, když má doma mladou kočku. Národní demokracie také neříkala blbé věci, ale Adam Bartoš (sorry, Adame) prostě není typ.

A můžeme klidně překročit hranice a podívat se jinde. Donald Trump – ano, umí zapůsobit. Kanadský premiér Justin Trudeau je neskutečný zmetek a slouha globalistů, ale je sympaťák a to je důležité. Francouzský prezident Macron je plastikový, ale má v sobě něco, co upoutává. U žen zřejmě budí sympatie a mateřské komplexy i volbou své přestárlé partnerky. Tony Blair byl neuvěřitelná svině a grázl, ale uměl vypadat a mluvit. Bill Clinton oslovoval svým mladistvým vzhledem, stejně jako blahé paměti Robert Kennedy. Ten nastavil laťku tak vysoko, že trvalo desetiletí, než se mu někdo vyrovnal, a já sám si myslím, že se mu dosud nevyrovnal nikdo. Snad vzdáleně Ronald Reagan, ten zase oslovoval svým vyzrálým chlapáckým zjevem kovboje, ale na Kennedyho neměl. A pokud bychom chtěli více do historie, tak tady máme Adolfa Hitlera.

Zajímavou osobou z toho pohledu je Angela Merkelová. To je osoba v přímém protikladu se sympatičností. Tím, jak mluví, tím, jak se chová i tím, jak vypadá. Přesto se drží jak to pověstné h$^no košile. Merkelová je skutečnou výhrou Rotschilda a muselo dát velkou práci ji stvořit. Je chodícím důkazem toho, že ženy do politiky nepatří, protože pokud se dostanou na dostatečně vysoké místo, mohou škodit mnohem více než muži. Chybí jim totiž něco jako vnitřní záchranná brzda. Je jako robot, bez emocí, bez citu. Na pozici se drží jednak díky svým páníčkům a jednak proto, že je neskutečně tvrdá a bezohledná, mstivá a podlá a každý náznak nového vůdce a případného konkurenta ve svém okolí ihned v zárodku drtí. Tak zničila několik svých kolegů, kteří měli snad potenciál oslovit lidi. Merkelovou budou muset utlouct válečkem na nudle, nebo počkat, až zemře na stáří, jinak ji z úřadu nic nedostane. A Merkelová je také potvrzením rčení, že výjimka potvrzuje pravidlo. Merkelová nemá nic z výše uvedeného, žádné kouzlo osobnosti. Přesto zůstává a bude tam ještě dlouho.

Ale pojďme zpátky k mé teorii. Všimněte si jedné věci. Je v podstatě jedno, jak zmínění vůdci vypadají. Pan Klaus mladší (mimochodem má krásnou ženu) má hodně daleko k ideálu muže. Přesto jeho osobnost dokázala vzkřísit umírající ODS. Odstraňte Klause mladšího – a ODS čeká osud ČSSD.

A je také v podstatě jedno, co říkají. Důležité je, jak to říkají. Dohnáno ad absurdum by mohli mlít „skákal pes, přes oves“, pokud to budou říkat zajímavě, lidi jim budou tleskat. A to je to, co oni umí.

Skutečnost, že volby dosazují do vedoucích pozic lidi na základě jejich charisma a ne na základě jejich schopnosti vládnout či moudrosti a rozvahy, považuji za další úmyslnou chybu vloženou do tzv. demokracie, jak o tom hovoří PSM. Tou předchozí chybou je systém parlamentních stran, který dělá z jakékoliv poradní rady skupinu rozhádaných slepic neschopných dohodnout se čemkoliv.

Udělal jsem si takový malý, soukromý průzkum mezi svými kamarádkami. Jaký muž tě oslovuje, ptal jsem se. Musí s ním být legrace, musí být inteligentní, musí být vysoký, urostlý, musí být sexy, říkaly. Pak jsme to začali detailněji třídit. Kupodivu ukázalo se, že zjev sice hraje roli, ale ne úplně podstatnou. Nakonec jsme se shodli, že to něco, co přitahuje, je charisma.

Co je charisma? Zjednodušeně bychom mohli říct, že charisma je sebevědomí. Tedy zdravé sebevědomí. Ale jen to nestačí. Je pravdou, že bez sebevědomí člověk nemůže mít charisma, ale potkal jsem už lidi, kteří sebevědomí měli, přesto jim charisma chybělo.

Takový Dominik Ferri sebevědomí má také. Ale charisma? V jeho případě podezřívám jeho fanynky spíše z náchylnosti k zoofilii, než cokoliv jiného.

Charisma se dá těžko popsat, často se nedá ani hned poznat prvních pět minut a nedá se naučit. Je to dar. Buď ho člověk má, nebo nemá. Charisma opravdu nezávisí na tom, jak člověk vypadá. Nebo jen vzdáleně. Pamatuji si, měl jsem kamaráda. Byl postižen obrnou. Ano, byla s ním sranda, měl pořád dobrou náladu, tvář dřevorubce ošlehaného větry, ale chodil jen tak tak, o berlích. Nepoznal jsem většího lámače dívčích srdcí. Jak ten to s ženskými uměl… A měl jsme jiného kamaráda, ten uměl mluvit o ničem a dokázal to podat tak, že bylo zajímavé jej poslouchat a nikdy jsem se s ním nenudil. I na něj ženské letěly. Od té doby jsem se oběma kamarády z mládí moc nezabýval, vzpomněl jsem si na ně až teď, když přemýšlím nad událostmi minulého týdne.

Abych tedy svou úvahu nějak uzavřel. Pokud toto čte někdo s ambicemi na založení nové strany, dávám mu tuto radu. Je úplně jedno, jak stranu pojmenuje. Je jedno, jaký bude mít program, vizi, webové stránky, vazby na kmotry. Pokud bude futrovaná velkými penězi, je dobře. Ale pokud má být úspěšná, najděte si někoho, kdo má charisma, aby ji vedl. Nic jiného není důležité. Právě u Babiše vznikla vražedná kombinace charisma a velkých peněz (které "vydělal" dříve díky svému charisma.) Proto válcuje jak buldozer.

A my ostatní, co se zlobíme, že lidi volili, jak volili, a nevolili, jak volit měli, přestaňme ze sebe dělat voly. Ti lidi za to nemohou. Je to příroda.

Článek byl publikován 25.10.2017


© 2024-1999 Vladimír Stwora
Článek je možno dále šířit podle licence Creative Common.