Jak jsem nepoužil Uber

Poslední týden rozčeřila českou mediální scénu kauza Uber versus pražští taxikáři. Na Ruzyňském letišti taxikáři obtěžovali každého řidiče, který někoho na letiště vezl nebo odvážel, lepili na auta trapné nápisy, uráželi posádky vozu a v nejméně jednom případě došlo i k fyzickému napadení. Podotýkám, že pražským taxikářům nefandím, naopak. Považuji jejich protest za nevkusný, hloupý a předem prohraný. Na porovnání důvodů sporu už bylo napsáno hodně a já to nebudu opakovat. Ale chci se zmínit o něčem jiném. O své vlastní zkušenosti s Uberem.

Nikdy jsem zatím tuto službu nevyužil. I když vše, co jsem o ní četl, znělo lákavě a v podstatě bezproblémově. Je to levnější, je to rychlejší, člověk ví předem, kolik tu bude stát, platba probíhá bezhotovostně.

Zkusím to, rozhodl jsem se. Aplikaci jsem si stáhl do chytrého telefonu a začal instalaci. A v tu chvíli bylo po nadšení.

„Uber chce získat přístup a používat“, čtu. A následuje seznam zdrojů, ke kterým chce mít Uber přístup:

1. Poloha
2. Fotoaparát
3. Kontakty
4. Identifikační informace zařízení
5. Telefon
6. Sdílené soubory

Chápu polohu a snad telefon, ale k čemu potřebuje Uber přístup k fotoaparátu, kontaktům, identifikačním údajům a sdíleným souborům? Co je Uberu po mých kontaktech a po sdílených souborech?

Takže jsem řekl NE. Tím se instalace zastavila. A tím také skončily moje námluvy s Uberem. Bylo to krátké a bylo toho dost.

Taxikáři jsou zloději a dinosauři, cena jejich služeb vysoká a to nemluvím o tom, že občas klienta povozí, kde nemusí, přirážejí si na ceně, někteří mají snad u řadící páky zakázané tlačítko turbo, které posouvá taxametr, to je všechno pravda, ale…

A to ale je důležité. Pokud platím hotově, má identita zůstává důvěrná, nikde v žádné databázi kdoví kde na konci světa neexistuje záznam, že jsem jel toho dne tam a tam, nikdo neví, koho mám ve svém adresáři. Ano, je to dražší. Řekněme, že je to cena za mé soukromí. A toho si cením.

Ostatně aplikace Uber zdaleka není jediná, která vyžaduje přístup, kam netřeba. V podstatě jakákoliv mobilní aplikace, i ta nejhloupější, například baterka, vyžadovala práva, která jí, měřeno selským rozumem, nepříslušela. Chtěl jsem svého času lepší prohlížeč. Zkrachovalo to na tom, že se pokoušel strakt frňák, kam nemusel. Vyzkoušel jsem těch prohlížečů snad dvacet, jeden lepší než druhý. Od různých firem. Všechny do jednoho vyžadovaly práva nad rámec jejich funkčnosti.

Udivuje mě apetit producentů softwaru po osobních údajích. Je to doslova epidemické. A ještě více mě udivuje, že to v podstatě nikomu nevadí. Nikdo není zneklidněn, nikdo se neptá, nač to potřebují. Nikdo neví, co aplikace s tím přístupem k citlivým údajmům dělají, kam data posílají a co z nich skládají.

Já sám jsem došel tak daleko, že ve svém telefonu nemám jedinou hru a jedinou aplikaci třetích stran. Nemám tam vůbec nic, můj telefon je jako neposkvrněna panna. I když bych některé aplikace, třeba ten Uber, docela rád měl. Škoda.