Texty projevů Marie Neudorflové a Lenky Procházkové ze sobotní předvolební manifestace na Václavském náměstí

Demokracie, která není

Projev Marie L. Neudorflové na předvolební manifestaci občanů na Václavském náměstí 9. září 2017)

Milí přátelé,

Myslím, že všichni cítíme, že se lidé stávají alergičtí na slovo demokracie. Zdravý instinkt jim napovídá, že politika, kterou máme není demokratická, že se nezajímá o důležité potřeby nás všech, o kulturní, sociální a mravní úroveň národa, o jeho bezpečnost a budoucnost. Stali jsme se druhořadým státem politickou i sociální pozicí v Evropské unii, kolonií ve vtahu k Německu, terčem mocenských hrátek a tlaků, abychom nesli hrozivé důsledky jejich problémů, na nichž nemáme nejmenší podíl. Tato situace je důsledkem jejich nedemokratismu, nezodpovědnosti, ba i dědictvím kolonialismu v mezinárodních vztazích, kde silnější státy vnímají slabší národy jako snadný terč svých expansivních a zištných zájmů.

Když naši velikáni zakládali demokratické Československo, T. G. Masaryk měl nejvíce ujasněné ideály a principy pro jeho stabilitu a demokracii, z nichž v mezinárodní oblasti byl nejdůležitější požadavek respektu velkých národů a státu k malým, k jejich historii, kultuře, k jejich pozitivnímu potenciálu, neboť jiné přístupy přinášely destrukci a utrpení. Bylo důležité, že se Masarykovi v tomto smyslu podařilo přesvědčit amerického presidenta a řadu dalších politiků. Nebylo jejich vinou, že vývoj šel brzy jinudy v důsledku nedostatečného úsilí o rozvoj podmínek k demokracii uvnitř řady států, zvláště Německa, které bylo svou historií a politickou ideologií orientováno hlavně na expanzi. Po desetiletí se netajilo svým pohrdáním menšími, zvláště slovanskými národy.

Po pádu komunismu se nedemokratická, expansivní a asociální podstata západního neoliberalismu a nadnárodních korporací začala znovu rychle prosazovat a postupně ovlivňovala jak EU tak poměry v jednotlivých zemích, včetně naší. Podle nich Demokratické instituce mají sloužit především k ochraně soukromých podnikatelských zájmů, zájmům nadnárodních korporací, bez zřetele na sociální, kulturní a mravní úroveň občanů a národů. Ty jim jsou naopak na obtíž. Politickou úroveň veřejnosti a její angažovanost vnímají jako nebezpečnou pro svou moc. Proto jejich stálé úsilí držet společnost atomizovanou, veřejnost politicky nevzdělanou, desinformovanou a desorientovanou, soustředěnou hlavně na své soukromí. Proto tlaky na přepisování historie, zdůrazňování nedůležitého, soukromého, nerozlišování důležitého od nedůležitého, aby se možnost poučení z dějin zcela vytratila.

Chápání demokracie jen ve prospěch podnikatelských zájmů, ignoruje historické, duchovní a mravní dimenze lidí, neumožňuje veřejnosti efektivně kontrolovat politicky mocenskou vrstvu, která má vždy inklinaci svou moc zneužívat. Nedemokratické neoliberalistické pojetí demokracie nám je vnucováno jako jediná možná forma demokracie. I politickým stranám chybí společný základ obhajoby potřeb, úrovně a zájmů veřejnosti, národa, státu. Bez takového společného nejsou politické strany ve skutečnosti demokratické. Takto chápanou demokracii, která demokracií není, nesmíme přijímat. Musíme usilovat o skutečnou demokracii, v níž jsou občané respektovanou součástí politického systému a mají podstatný vliv na politiku.

Když se podíváme do moderní historie, úroveň evropských národů se vyvinula z tlaků zdola, z ponižované a utlačované většiny, z konfliktů mezi mocnými a většinou lidí, z ideálů a odvahy osvícenců, humanistů a demokratů, kteří chápali pokrok ve velmi širokém, nejen materialistickém a technologickém smyslu. Osvícenci věřili, že každý člověk má právo vzděláním rozvíjet svůj pozitivní potenciál kulturní, odborný a mravní, že lidé musí rozumět světu, ve kterém žijí, a musí mít možnost efektivně ovlivňovat politiku ke svému prospěchu. Součástí byla také idea, že lidé, kromě vzdělání, musí sdílet určité humanitní ideály a principy, zodpovědnost za sebe, za druhé i za celek, že ne expanze silnějších národů na úkor slabších, ale smysluplná práce a spolupráce jsou cestou ke slušné úrovni lidí, ke spravedlnosti a ke stabilitě.

Existence hluboce integrované komunity, národa, státu, byla nezbytnou podmínkou pro komunikaci o společných problémech a jejich řešení ve prospěch většiny, obecného dobra. Národ, byl cenným výdobytkem historického demokratizačního vývoje, podmínkou pro demokracii. V současnosti neoliberálové, globalisté a nedemokraté všeho druhu, záměrně integritu národů nejrůznějším způsobem narušují. Zvykly si používat pojem nacionalismus jen v negativním smyslu a ignorovat jeho pozitivní stránky.

Když naši velikáni jako Palacký, Havlíček, Masaryk, Beneš, Štefánik vědomě rozvíjeli kulturní, vzdělaneckou a politickou úroveň českého a slovenského národa, probouzeli v lidech sebeúctu, sebedůvěru ve své pozitivní schopnosti, ve svou cenu. Rozvíjení úrovně obou národů od 19. století je historický unikát, plný inspirace a poučení, k jehož humanitním a mravním hodnotám a ověřeným metodám, dnes ponižovaným, bychom se měli vědomě vracet. Centrem byly nejen humanitní a demokratické ideály, důraz na znalosti a poučení z historie, ale i silná víra v rovnocennost malých národů s velkými, v jejich schopnosti přispívat vlastní prací ke své úrovni a tím i k úrovni civilizace a právu na respekt. Celý proces probíhal navzdory podmínkám a mocenským vrstvám s jejich scestným pocitem superiority a sobeckými zájmy. Vlastenecky orientovaná inteligence se svým tvořivým a pozitivním vztahem k vlastnímu národu a její obětavá účast v demokratizačním procesu, byla rozhodující pro úroveň českého národa, který svou iniciativou nadšeně přijímal ideály mající úctu k jeho schopnostem, pozitivnímu potenciálu a důstojnosti.

Humanitní a demokratické ideály, jako součást rozvoje jednotlivců a národa, jsou stále aktuální. Obsahují hluboký respekt pro jednotlivce a národy jako duchovní, kulturní, mravní, historické a sociální entity. Věrnost humanitním ideálům, realistický idealismus podložený znalostmi, přinášely postupně téměř zázračné výsledky včetně demokratického Československa s vysokou kulturou a sociálním cítěním. Nebylo jeho vinou, že Evropa nečelila v počátcích německé brutální expanzi. Dědictví humanitních a demokratických ideálů, které nás úspěšně pozvedaly v minulosti, je pro nás závazné, pro přítomnost i budoucnost. Spolehlivější pouta a oporu pro důstojnou existenci, současnou i budoucí, nemáme. Toto dědictví je třeba trvale bránit slovem, skutky i železem.

Ocet my nepijem!

(Projev Lenky Procházkové na předvolební manifestaci občanů na Václavském náměstí 9. září 2017)

Dobré odpoledne, milí přátelé,

ráda jsem přijala pozvání na dnešní shromáždění.

Historička paní Marie Neudorflová před chvílí ve svém skvělém projevu mluvila o demokracii, která není. Po čtvrt století „usilovného budování“ opravdu z naší demokracie zbývá už jen viněta na vypité láhvi.

Ti, kdož si z ní po léta přihýbali, pořád krouží jako vinné mušky kolem hrdla té láhve, aby vysáli i poslední hlt, co ještě zbyl na dně.

Pak prázdnou láhev zahodí do kontejneru na tříděný odpad a zařadí se do fronty, aby od bruselských komisařů vyfasovali novou flašku s novým obsahem. I ona bude mít na skle přilepenou etiketu DEMOKRACIE, ale tekutina uvnitř bude smrdět jak ocet. Takových lahví mají v ústředním supermarketu, o kterém nedávno mluvil příručí pan Macron, připravené plné sklady. Hlasy občanů varující před tím, co nás ten handl bude stát, sílí, a naše dnešní shromáždění je toho důkazem, ale už zítra můžeme být umlčeni. Ústavní právo na svobodu slova a názoru podmíněné zárukou svobodného šíření informací je porušováno už teď. Totalita přešlapuje za našimi dveřmi a zpívá song o právech člověka.

Říjnové volby do sněmovny se neúprosně blíží a osud už stáčí poslední lok. Ten krátký čas, který nám zbývá k sešikování vozové hradby, nesmíme promarnit. Nepodléhejme defétismu, že vše je marné. Není to pravda. Žádná bitva není předem prohraná, pokud to nevzdáme my sami. Naši předkové nebyli zbabělci. Kdyby byli, už tu dnes nežijeme!

Prý jsme národem plebejců, posmívají se někteří „odborníci“ na českou historii. Kdyby vnímali naše dějiny bez účelového zakřivení, museli by ale vědět, proč byla naše elita pravidelně vybíjena či vyháněna. A museli by s obdivem uznat, že to byl právě plebs čili lid, který z odkazu mrtvých a z vlastní moudrosti a energie dokázal vyšlechtit novou národní elitu. TGM zakladatel demokratického státu stál na ramenou duchovních obrů. Touhu po demokracii však sdílel i plebs a dokázal ten sen vybojovat.

Naše země ale není ostrovem, její poloha uprostřed Evropy je hodně nepohodlná. Česká urputnost čelící po staletí cizím choutkám a devastujícím cizím vlivům dnes zdánlivě ochabuje. Víme však, že síla řetězu je daná sílou jeho nejslabšího článku. V současném řetězu je těch slabých článků povícero. Ale předstírají nám, že jsou z ocele, ty gumy! V kampani slibují, že nás zdárně převedou přes křižovatku, ke které nás sami zavlekli, ti pokrytci! Jejich vazalské politické programy však jasně prozrazují, k čemu nás chtějí definitivně připoutat, ti zrádci! My ale nejsme otroci, ani duševní bezdomovci. Česká tvrdohlavost při hledání pravdy a odhodlanost ji hájit má hluboké kořeny. Tak hluboké, že je nelze vyrvat, ani zadusit pod nějakými drny přivezenými odjinud. Své kořeny si nedáme vypálit ani bruselskou kyselinou.

My, takzvaný plebs, pořád pevně stojíme na ramenou obrů, když bráníme demokratické principy. Proto věřím, že naše kolektivní moudrost si dokáže poradit s ambicemi sádrových trpaslíků. I když se před volbami převlékli za pilné zahradníky a na své rýče si přelepili logo s českým lvíčkem, my víme, za koho naši političtí trpaslíci kopou. Proto je naším právem a svatou povinností je ze Sněmovny vykopnout. Musíme ale dobře zvážit, koho posadíme do uprázdněných lavic.

Je to odpovědný úkol vybrat v říjnových volbách ty strany a hnutí, které vnímají stav světa reálně, které dokážou pojmenovat jeho hrozby a které jsou natolik pokorné, aby uznaly, že k nalezení řešení musí přizvat všechny občany naší republiky. Mluvím samozřejmě o naléhavosti uzákonit institut obecného referenda. Se stejnou naléhavostí ale připomínám, že kolektivní moudrost, na níž je myšlenka plebiscitu založena, funguje pouze tehdy, když funguje svobodné šíření informací. Cenzorská mříž už je pro nás české „kacíře“ ve skladu ústředního supermarketu připravena. S jejím převozem se ještě vyčkává, až naši noví poslanci složí slib o svědomité službě lidu. Teprve pak dorazí zásilka i s návodem k jejímu použití. Ale co když ji naši budoucí zákonodárci odmítnou převzít, protože nebudou ze sádry, ani z gumy? O tom v říjnu rozhodneme my!

Čím víc nás k volbám přijde, tím větší bude šance, že z odpečetěných uren vypadne svědectví o tom, že génius českého národa neumřel a že má dost sil oživit i demokracii.

Pořád ještě máme naději. Když k ní přidáme víru a odhodlanost, dokážeme do té vypité láhve načepovat nové dobré víno Czech made. Splašky z Macronova skladu ať si příručí přidělují těm, co už to vzdali. My se nedáme otrávit. Ani umlčet.

Mluvila jsem o české tvrdohlavosti. Vhodnějším slovem je ale věrnost. Nejen věrnost té líbezné krajině, do které jsme se narodili, ale i věrnost těm, kteří pro tuto zemi a její suverenitu dokázali zemřít. Mysleme na ně, až půjdeme v říjnu rozhodovat o budoucnosti své vlasti.