Království mužů nejvyšších kvalit

Před několika léty publikoval Ernst Mayer, jedna z největších postav současné biologie, několik úvah o tom, jaká je pravděpodobnost, že by se podařilo najít ve vesmíru jinou civilizaci. Podle jeho názoru je taková šance neobyčejně malá. Důvody, které ho k tomu vedly, se týkaly schopnosti "vyšší inteligence" přizpůsobit se. Pod pojmem "vyšší inteligence" se míní určitá lidská forma organizace řízené na bázi rozumu. Mayer odhaduje, že od počátku života na planetě existovalo asi 50 miliard druhů. Pouze jediný z nich dosáhl takového stupně inteligence, který umožňoval založení civilizace. A to se podařilo docela nedávno, snad před 100 tisíci lety. Obecně převládá názor, že základem naší civilizace byl pouze jediný nepříliš početný druh schopný přežít, a ten dal základ celému lidstvu.

Mayer se domnívá, že přirozená selekce nepřeje formě rozumem řízené organizace. "Historie života na planetě vyvrací názor," píše Mayer, "že k přežití druhu je lepší být chytrý než hloupý. Alespoň podle biologického úspěchu: Brouci a bakterie, abychom jmenovali alespoň některé, jsou v přežívání nekonečně úspěšnější, než lidé." Mayer je rovněž autorem nepříliš povzbudivého názoru, že průměrný věk jednoho druhu je asi 100 tisíc let.

Vstupujeme do času, ve kterém se brzy ukáže, zda je lepší být chytrý než hloupý. Nejlépe by bylo, kdybychom na tu otázku vůbec nenašli odpověď. Nalezneme-li ji ale, je jisté, jak bude znít: lidstvo bylo určitým druhem "biologické chyby" a ve svém vyměřeném čase 100 tisíc let stačilo zničit sebe a v procesu sebezničení i většinu ostatního.

Kdyby nás pozoroval nějaký mimozemský pozorovatel, zcela jistě by došel k závěru, že náš druh v celé své historii demonstroval, že je schopen sebezničení, nicméně za posledních několik století tuto schopnost dovedl k dokonalosti svým útokem na prostředí, které udržuje život, na diversitu složitějších organismů a projevenou kalkulovanou krutostí vůči vlastnímu druhu.

Dvě supervelmoci

Rok 2003 začal s mnoha náznaky, že obavy o přežití lidského rodu jsou velmi reálné. Jmenujme alespoň některé: Na podzim 2002 jsme se dozvěděli, že před čtyřiceti lety se jen tak tak podařilo zabránit jaderné katastrofě. Ihned po tomto šokujícím odhalení zablokovala Bushova administrativa snahu OSN zabránit militarizaci kosmu. Jde o vážné ohrožení našeho přežití. Tatáž administrativa rovněž ukončila jednání o omezení biologických zbraní a současně podnikla kroky k tomu, aby útok na Irák byl nevyhnutelný. Učinila tak navzdory široké opozici a způsobem, který nemá historickou obdobu.

Nejrůznější humanitární organizace mající velkou zkušenost s Irákem varovaly, že plánovaná invaze může uvrhnout svět do humanitární katastrofy. Tato varování byla Washingtonem široce ignorována a v tisku vzbudila jen minimální pozornost. Vysocí úředníci a analytikové v amerických obranných silách došli k závěru, že útok jadernými zbraněmi na cíle na území Spojených států je nejen možný, ale i pravděpodobný, a že tato pravděpodobnost v případě války v Iráku prudce vzroste. Řada odborníků a výzvědných služeb rovněž varovala, že útočnost Washingtonu - a to nejen vůči Iráku - bude mít v dlouhodobé perspektivě za následek zvýšení mezinárodního terorismu a proliferaci ZHN. I tato varování byla odmítnuta.

V září 2002 zveřejnila Bushova administrativa svou Strategii národní bezpečnosti, ve které si přisvojila právo použít sílu pokud by se domnívala, že někdo zpochybňuje její právo na světovou nadvládu. Tato nadvláda je chápána jako trvalá.

Nová strategie vzbudila celosvětově hluboké obavy také mezi domácí politickou elitou zabývající se zahraničními vztahy. A v září byla také odstartována propagandistická kampaň, jejíž účelem bylo vypodobnit Saddama Husseina jako akutní nebezpečí Spojených států a naznačit, že byl odpovědný za 11.září, a že plánuje další podobné akce. Tato kampaň, která byla pečlivě načasována, aby spadla do období voleb do kongresu, byla velmi úspěšná, co se posunu veřejného mínění týče. Brzy se podařilo omezit veřejnému mínění globální pohled a dosáhnout volebního vítězství. Rovněž se podařilo otestovat si na Iráku svou novou doktrínu použití síly podle vlastního uvážení.

Dalším úspěchem pro Bushe a jeho společníky bylo účinné podminování snah ostatního světa omezit pokračující ničení životního prostředí, o kterém se ví, že je nanejvýš vážné. Záminky, které použily, se ani příliš nesnažily zakrýt podřízenost administrativy úzkému sektoru soukromých výrobců energie. Jejich Climate Change Science Program (CCSP) je parodií, která neobsahuje žádná omezení emisí, nebo jiné polehčující okolnosti. Pouze doporučuje dobrovolná omezení. I kdyby tato omezení byla přijata a dodržována, stále by to znamenalo nárůst emisí o 14 % za každých deset let. CCSP vůbec nebere v úvahu skutečnost, že se objevuje stále více důkazů o tom, že krátkodobý nárůst teploty může vyvolat nelineární proces překvapivých změn teplot, které mohou znamenat mimořádné riziko pro Spojené státy, Evropu a další kontinenty. Pohrdání mezinárodními závazky týkajících se globálního oteplování je postojem, který odstartoval stále pokračující erozi přátelských vztahů s Evropou. Začal dlouhodobý proces vedoucí k utajenému odporu vůči Spojeným státům.

V říjnu 2002 už nebylo možné přehlédnout skutečnost, že svět se více obává bezuzdného použití americké síly, než ohrožení Saddamem Husseinem a že se pokouší ulomit gigantické moci hrot tím, že odzbrojí Saddama. V následujících měsících strach světa vzrůstal. Gigant totiž jasně vyhlásil, že má v úmyslu napadnout Irák i v případě, že zbrojní inspektoři nebudou schopni nalézt důkazy, které by posloužily jako záminka. V prosinci dosáhla podpora světové veřejnosti americkým plánům stěží deseti procent. O dva měsíce později, po masívních demonstracích a protestech, psal tisk nadějným tónem, že "možná ještě pořád existují dvě supervelmoci: USA a světové veřejné mínění." (Pod pojmem USA se zde míní státní moc, nikoliv veřejnost nebo názory elit).

Počátkem roku 2003 ukázaly studie, že strach ze Spojených států spolu s nedůvěrou v jejich politické vůdce dosáhl ve světě nové rekordní výše. Pro člověka uvyklého úctě v lidská práva a demokracii je velmi těžké najít ve své paměti nějakou paralelu k projevům odmítání základních lidských práv a potřeb a arogantnímu opovrhování demokracií. Události se odvíjely tak, že každý, komu osud světa a to, co necháváme naším vnukům, nebyl lhostejný, musel být hluboce zneklidněn.

Navzdory tomu, že Bushovy plány patří k tomu nejextrémnějšímu, co kdy americká politika a doktríny vyprodukovaly, nejsou tyto plány vyslovovány poprvé. Měly mnoho předchůdců nejen v americké historii, ale i mezi dřívějšími aspiranty celosvětové vlády. Ještě zlověstnější je, že Bushova rozhodnutí nejsou iracionální v rámci převládající ideologie a institucí, které ji zaštiťují. O ochotě vůdců vyhrožovat, nebo se uchýlit k násilí a riskovat katastrofu, existují bohaté historické precedenty. Ale dnes je to, co je v sázce, mnohem vyšší. Volba mezi přežitím a hegemonií nebyla nikdy tak bolestně nahá.

Pokusme se rozmotat některá z mnoha vláken, které tvoří tento složitý goblén. Zaměřme se na světovou moc, která prosazuje globální hegemonii. Její činy a vedoucí doktríny by měly být primární pozorností každého na této planetě, zvláště ovšem Američanů. Mnozí mají to štěstí, že je jim dopřáno vychutnávat svobodu a míti možnost utvářet svou budoucnost. Tito lidé by se měli včas postavit tváři v tvář odpovědnosti, která je rámcem takových privilegií.

Na nepřátelském území

Ti, kteří se nevyhýbají zodpovědnosti a usilují s nefalšovaným, plným nasazením o demokracii a svobodu - nebo alespoň o skromné přežití - by měli vidět překážky, které jim stojí v cestě. U násilnických států nejsou tyto překážky skrývané. V demokratičtějších společnostech mohou být méně patrné. Ačkoliv se metody liší a rezonují mezi brutálnějšími a liberálnějšími, cíle jsou v mnoha směrech podobné: pojistit si, aby to "velké zvíře" jak Alexander Hamilton nazýval lid, nepřekročilo vytyčené hranice.

Ovládat veřejnost bylo vždy hlavní snahou moci a privilegiem, zvlášť od doby první moderní demokratické revoluce v sedmnáctém století v Anglii. Lidé, kteří sami sebe označili za "muže nejvyšších kvalit" byli vyděšeni, když "splašený dav zvířat v lidské podobě" odmítl základní podstatu civilního konfliktu zuřícího v Anglii mezi králem a parlamentem a volal po ustavení vlády "krajanů, jako jsme my sami, kteří znají naše potřeby", nikoliv vlády "rytířů a gentlemanů neznajících lidské bolesti a vymýšlejících zákony tak, aby zastrašovaly a jejich jediným účelem byl útlak". Mužové nejvyšších kvalit si uvědomili, že jsou-li lidé tak "zkaženi a zkorumpováni", že "propůjčí svou moc a důvěru bezbožným lidem pochybných kvalit, bude to i ve jménu těch, kteří jsou dobří, ačkoliv je jich málo." (Měl jsem problém s překladem této věty. V originále zní: The men of best quality recognized that if the people are so "depraved and corrupt" as to "confer places of power and trust upon wicked and undeserving men, they forfeit their power in this behalf unto those that are good, though but a few." Budu vám vděčen, když mne upozorníte na chybu v překladu. Vydavatel.) Téměř o tři století později přijal tzv. wilsonovský idealismus, jak se většinou tomu směru říká, podobný přístup. Za našimi hranicemi je povinností Washingtonu, aby si zabezpečil, že vláda je v rukou "nemnoha dobrých." Doma si musíme pohlídat systém rozhodování elit a veřejné kontroly - "polyarchie" jak to nazývají politické vědy - nikoliv demokracie.

Článek Empire of the Men of Best Quality vyšel počátkem listopadu na serveru counterpunch.org.