Evropská unie: historické rozpory a sociálně-ekonomické krize

Na oblibě nabytá myšlenka ve vedení Evropské unie – přetvoření této instituce na „dvourychlostní Evropu“, začíná nabírat reálných črtů. Avšak nikoliv ve formě konkrétních reformních projektů, ale ve formě prohlubující se sociálně-ekonomických rozporů mezi různými evropskými regiony. Těmi, kdo nejvíce tratí, jsou státy střední a východní Evropy (SVE), a nepřímo pak balkánské země, snažící se integrovat do zatím ještě formálně jednotné Evropy.

„Rozvojovým zemím Evropy“ (přesně takto jsou v dokumentech EU a dalších mezinárodních organizací označovány východoevropské státy) hrozí „závažné ekonomické otřesy“. Tento závěr je obsažen v dokumentech Mezinárodního měnového fondu, které byly připraveny pro regionální konferenci v chorvatském Dubrovníku.

Podle výpovědi ředitele evropské sekce MMF Poula Thomsena potenciál ekonomického růstu v těchto zemích SVE za posledních 10 let klesl na polovinu. A tato tendence nabývá čím dál zjevnějších politických důsledků, přímo úměrně nárůstu nestability v zemích jihovýchodní Evropy, a hrozí, že se stav vrátí zpět na úroveň konce 90. let.

Jak tvrdí Poul Thomsen, vlády některých zemí regionu pochybují o výhodách evropské integrace, neboť se kvůli krizi a ekonomickým problémům sbližování mezi západem a východem Evropy zpomalilo, a v některých případech zcela zastavilo. V důsledku toho, podle odhadů MMF, se v zemích východní Evropy „začaly vynořovat otázky“ ohledně účelnosti provedení dosti bolestivých reforem v ekonomické a politické oblasti.

Zostřily se i spory s Německem – zemí, která dostává maximální dividendy z krizových jevů v EU celkem, a v eurozóně obzvláště. „Ani jeden upřímný pozorovatel nemůže popřít, že ekonomické struktury v Evropě jsou pokřivené; obzvláště se to týká Německa, ale Berlín to, jak se zdá, neregistruje“, píše americký National Interest.

Neméně závažným problémem pro východní Evropu je pokračující „odliv mozků“ směrem na západ. Podle údajů MMF se do zemí západní Evropy z jejích středoevropských a východoevropských regionů přestěhovalo asi 20 milionů lidí.

Prohlubování sociálně-ekonomických a politických rozporů mezi západním a východním křídlem Evropské unie vede ke zostřování mezinárodních vztahů v té části EU, která je považována za „jádro“ evropské integrace. V posledních dnech propukl dosti vážný diplomatický skandál mezi Rakouskem a Itálií. Jako důvod posloužilo sdělení rakouské vlády, že se chystá zpřísnit hraniční kontrolu na hranicích se svým jižním sousedem, a dokonce do těchto oblastí přesunout těžkou vojenskou techniku. Rakouský ministr obrany Hans Peter Doskozil uvedl, že je připraven vyslat vojenské jednotky do hraničního průsmyku Brenner (jednoho z nejdůležitějších horských průsmyků ve východních Alpách) a umístit čtyři obrněné transportéry Pandur v tyrolské oblasti, jako posilu pozic již zaujatých ozbrojenými silami v počtu 800 mužů.

Oficiálním důvodem takovýchto opatření je snaha Vídně bránit přílivu nelegálních imigrantů, pronikajících do Itálie ze severní Afriky a přes balkánskou trasu z Turecka. „Musíme se připravit na nárůst migrace z Itálie, a očekávám, že velmi brzy bude potřeba aktivovat pohraniční kontrolu,“ zdůraznil rakouský ministr obrany. „Vidíme, jak se situace v Itálii neustále zostřuje, a musíme být připraveni, abychom se vyhnuli stavu podobnému létu 2015.“ Rakouský ministr zahraničí Sebastian Kurz rovněž potvrdil, že jeho země je připravena „v případě nutnosti bránit“ hranice s Itálií se zbraní v ruce.

V Římě bijí na poplach. Rakouský velvyslanec byl urychleně povolán na italské ministerstvo zahraničí k podání vysvětlení. Obzvláštní nelibost v italských politických kruzích vyvolaly tři okolnosti.

Zaprvé, silové akce Rakouska následovaly několik dnů poté, co italský ministr vnitra požadoval, aby ostatní členské státy EU se k řešení připojily a pomohly jeho zemi vypořádat se s náhlým nárůstem přílivu migrantů. Je pochopitelné, že uzavření rakousko-italských hranic vojenskou technikou není vůbec onou odpovědí, se kterou v Římě počítali, s vírou v evropskou solidaritu.

Zadruhé, uzavření hranic s Rakouskem znamená, že na území Itálie mohou „zakotvit“ desítky či stovky tisíc přivandrovalců, což nevyhnutelně hrozí volebními ztrátami a ztrátou image současné mocenské garnitury. Podle údajů vyhodnocovacích agentur OSN dorazilo v první polovině letošního roku do Itálie asi 85,000 migrantů, což je oproti roku 2016 o 20% více. Jen za letošek (leden-červen) bylo přes Středozemní moře přepraveno přes 100,000 migrantů.

Ještě charakterističtějším, podle sociologických vyhodnocení, je, že pouze třetina těchto lidí prchá před válečnými konflikty nebo před politickým pronásledováním ve své vlasti. Zbývající dvě třetiny jsou „ekonomičtí migranti“, které tvoří z převážné míry mladí svobodní muži, s minimálním vzděláním, kteří jsou schopni ohrozit nejen trh práce, ale i systém sociálního zabezpečení Itálie a dalších zemí, do kterých infiltrují.

Zatřetí, italská krize má historicko-státní aspekt. Jižní Tyroly (SüdTirol/Alto Adige) a k němu přiléhající oblasti Tyrolska jsou předmětem územních sporů mezi Rakouskem a Itálií. Jak ve Vídni, tak v Římě jsou velmi citliví na jakékoliv jednostranné kroky v těchto oblastech. Není náhoda, že současné manévry rakouské armády, za účasti těžké vojenské techniky, vyvolaly v Itálii stav blízký šoku.

Avšak ani Rakousku nelze vytknout nedůslednost. Od poloviny r. 2015 se Vídeň striktně drží kurzu maximálního „vytlačování“ migrantů z vlastního území a nedopuštění příchodu nových. To již vyvolalo třenice mezi Rakouskem a Maďarskem, Slovenskem, Českou republikou a dalšími zeměmi. Nelze pochybovat, že v současnosti pozorovaný nový nárůst přílivu „hostů“ ze severní Afriky a Blízkého a Středního východu se opět stane předmětem žhavých diskusí v hlavních městech regionu a na úrovni vedení EU.

Takže na mapě Evropské unie – pokud necháme stranou Brexit, „faktor Trump“ a vzájemné vztahy mezi Paříží a Berlínem, se stále ostřeji rýsují dva konflikty nebezpečné pro jednotnost EU: sociálně-ekonomická krize, doprovázená nárůstem politické nestability v jihovýchodní Evropě, a „migrační kolaps“, ohrožující Itálii a střední Evropu. Oba konflikty nevznikly dnes, ale v podmínkách geopolitické nestability v Evropě a v jejím perimetru nyní nabývají obzvláště na ostrosti.