Nová hedvábná stezka bude probíhat Sýrií

Uprostřed příslovečného zmatku a zmaru všech věcí v Sýrii, jak tomu někdy bývá, ruka štěstěny ukazuje svoji štědrou dlaň.

Podívejme se, co se stalo tuto neděli v Pekingu. Asociace čínsko-arabské výměny a syrské velvyslanectví zorganizovaly Syria Day Expo, za hojné účasti stovek čínských specialistů na infrastrukturní investice. Připomínalo to jakousi mini sešlost Asijské infrastrukturní investiční banky (AIIB), pod označením „První prodejní projektový veletrh na obnovu Sýrie“.

A bude to mít závažné pokračování: Syria Reconstruction Expo; 59. Mezinárodní veletrh v Damašku příští měsíc, kde bude zastoupeno asi 30 arabských a dalších zemí; a pak China-Arab States Expo v Yinchuan, provincii Ningxia Hui, v září.

Qin Yong, místopředseda Čínsko-arabské výměnné asociace, oznámil, že Peking plánuje investovat do průmyslového parku v Sýrii, určeného pro 150 čínských firem, 2 miliardy dolarů.

Nic by nedávalo většího smyslu. Před tragickou syrskou válkou byli syrští obchodníci již neskutečně aktivními na hedvábné stezce pro drobné zboží mezi Yiwu a Levantou. Číňané nezapomínají, že Sýrie kontrolovala pozemní přístup jako do Evropy, tak do Afriky v dobách starodávné hedvábné stezky, kdy, po překročení pouště přes Palmyru, se zboží dostávalo do Středomoří a pak do Říma. Po pádu Palmyry vedla druhá stezka proti proudu Eufratu, a pak přes Aleppo a Antioch.

Peking vždy plánuje na roky dopředu. A vláda v Damašku je do toho zapojena na nejvyšší úrovni. Takže není náhoda, že syrský velvyslanec v Číně Imad Moustapha musel přijít s pádným důkazem: Čína, Rusko a Írán budu mít před všemi ostatními přednost u všech investic do infrastruktury a projektů obnovy země, až válka skončí.

Nové Hedvábné stezky, či Jeden pás, jedna cesta (OBOR), budou nevyhnutelně obsahovat i syrský uzel – za naprosté právní podpory čínských společností zapojených do investic, výstavby a bankovních aktivit, prostřednictvím zvláštní komise vytvořené syrským velvyslanectvím, Čínsko-arabskou výměnnou asociací a právnickou firmou Shijing se sídlem v Pekingu.

Přiberte mne k onomu nákladu směřujícímu ze Šanghaje do Latakie

Jen málo lidí si pamatuje, že před válkou již Čína investovala desítky miliard dolarů do syrského ropného a plynárenského průmyslu. Přirozeně prioritou pro Damašek, jakmile válka skončí, bude masivní rekonstrukce značně zničené infrastruktury. Čína by toho mohla být součástí, prostřednictvím AIIB. Pak přijdou investice do zemědělství, průmyslu a spojovacích-dopravních koridorů v Levantě a propojení Sýrie s Irákem a Íránem (dalšími dvěma uzly).

Ze všeho nejdůležitější však je, že Peking již podnikl základní krok k tomu, aby byl přímo zapojen do konečného řešení syrské války – geopoliticky a geoekonomicky. Peking má v Sýrii od loňského roku zvláštního zástupce – a již poskytl humanitární pomoc.

Netřeba dodávat, že všechny tyto komplexní plány závisí na tom, že již žádná válka nebude. A v tom je právě ten háček.

Po zániku Daesh (ISIS), či aspoň poté, co přijde o nějaké významné městské centrum, nikdo neví, na co se rozpadne, a nový kalifát „Sunistán“ by mohl být zmanipulován, aby odstřihl Sýrii od budoucnosti Nové Hedvábné stezky.

Katar již poskytl něco, co mění hru; Doha se sblížila s Teheránem (společné zájmy na plynovém poli Jižní Pars/Severní dóm), jakož i s Damaškem – k velké nechuti domu Saudů. Takže na rozdíl od nedávné minulosti již Katar do změny režimu zapojen není. Ale stále zde existují rozdílné zájmy Saúdské Arábie, Turecka, Izraele a, samozřejmě, Washingtonu, které je třeba zohlednit.

Možným scénářem toho, co Putin dojednal v Hamburku – který nebyl sdělen ani Lavrovem, ani Tillersonem – je, že příměří v jihozápadní Sýrii, za předpokladu, že vydří, by mohlo znamenat, že americké „mírové“ síly v podstatě odsouhlasily vytvoření demilitarizované zóny (DMZ) mezi syrskými Golany a zbytkem země.

Přeloženo: Golany de facto anektovanými Izraelem. A „mrkví“ pro Moskvu má být, že Washington akceptuje Krym jako de facto součást do Ruské federace.

To může znít méně přitaženým za vlasy, než jak se zdá. Příští měsíce ukážou, jestli je to skutečně schůdný scénář.

Další významnou záležitostí je vztah Ankary versus Kurdové z YPG. Na rozdíl od zlověstného a celkem možného scénáře balkanizace by Washington a Moskva mohly rozhodnout, společně, že je nechají vyřešit si věci sami. Pak bude muset nevyhnutelně po dohlednou budoucnost turecká armáda okupovat al-Bab.

Důležité: Saúdská Arábie nedostane nic. A Izrael a Turecko dostanou politické/vojenské „zisky“. Je těžké si představit, jak může Moskva udat toto řešení Íránu jako vítězství. Teherán nemusí mít volnou trasu Írán-Irák-Sýrie-Hizballah, ale udrží si úzké vztahy s Damaškem a bude zapojen do rozšíření Nové Hedvábné stezky.

Klíčovou otázkou od této chvíle bude, jestli se bude Washington držet politiky „Syraq“ hlubokého státu – jak tomu bylo v případě „Assad musí odejít“ v mixu s podporou či vyzbrojováním neexistujících „umírněných vzbouřenců“; či zda likvidace Daesh/ISIS nadobro zůstane Trumpovou prioritou.

Peking se v každém případě rozhodl. Bude neustále pracovat na triumvirátu Írán-Irák-Sýrie, aby se staly klíčovým uzlem v OBOR. Sází někdo proti budoucnosti, vzkvétající kontejnerové trase Šanghaj-Latakia?