Když nastal konec Evropy

Události, k nimž dochází před našima očima v Evropě, nemohou nikoho ponechat v klidu. Nekontrolovaná imigrace, ekonomická krize, zvyšující se sociální napětí a v důsledku toho nepokoje a teroristické aktivity v kontextu klesající životní úrovně, především však fatální odlidštění obyvatel evropského kontinentu – to je ztráta veškeré identity, včetně té pohlavní.

Tvrdé juvenilní zákony, legalizace adopce dětí manželi stejného pohlaví, posouvání pohlavního sebeurčení již od školy až do sexuální poruchy, uvolňování sexuálních pudů div ne od dětství – to jsou jen některé z chorob ukazujících na vážné onemocnění evropské společnosti.

Evropa indoevropské civilizace v podstatě přestala existovat. Nahradila ji post-Evropa biomechanoidů, jimž je vše lidské cizí, přičemž ono „lidské“ je zde chápáno v ještě nedávném tradičním slova smyslu. Není už více žádné tradice, ani vůle, ani rozumu, o němž učila evropská Moderna. Ani člověka jako takového. Nad vším se vznáší noční můra nejistoty a krize natolik drtivé, že se nabízí logická otázka: Je vůbec ještě možné zachránit nám známou Evropu?

Problémy Evropy mají samozřejmě mnoho aspektů. Ale co je třeba brát jako počátek dnešní dozrávající globální evropské krize?

Individualismus jako počátek krize

Chceme-li začít s výčtem příčin současného evropského rozkladu, musíme začít od vzniku takového v zásadě brutálního jevu, jakým je individuum porozené liberálním pojetím člověka. Všechny současné problémy Evropy můžeme vystopovat od počátku novověku, s jeho osvícenstvím a Francouzskou revolucí, a ještě dříve od filosofické reflexe života bez Boha (rozumí se bez uznání jakékoliv vyšší inteligence nadřazené lidskému rozumu – pozn. překl.)

Právě tehdy, na počátku Moderny, zapustila kořeny politická antropologie pojímající člověka jako individuum a nepopsaný list papíru, který se zaplňuje cestou společenské výchovy a sociální adaptace. Základním momentem tohoto přístupu je, že zcela ignoruje jakoukoliv kolektivní identitu. Ať už jde o identitu etnickou, náboženskou, kulturní či rasovou. Pokud je její přítomnost uznána, je vnímána jako jakýsi atavismus, dědictví nedotvořeného člověka na cestě k novému člověku, progresivnímu a osvícenému člověku zformovanému racionální společností Moderny jakoby od nuly.

A právě na této politické antropologii je založena struktura společnosti, z níž pochází pojem „občanská společnost“. „Občan“ v ní představuje atomizovaného jedince, prázdnou stránku, do níž se zapisuje procesem veřejného vzdělávání. Občanská společnost je politickým vyjádřením modernistické antropologie, která zplodila současnou moderní Evropu s celou snůškou fatálních chyb.

Dnešní občan, to je individuum s balíčkem průkazů a povolení k pobytu v dané zemi. Ale ne v nějaké abstraktní zemi, ale v takové, která ztělesňuje další produkt Moderny, totiž národní stát, a sice stát očištěný od vší tradice, od náboženství a všech kolektivních identit, a v důsledku toho postrádající duchovní, metafyzický a eschatologický smysl. (Pojem „národní“ v moderním pojetí státu nemá již nic společného s etnikem či rodovou državou, „národ“ zde vyjadřuje geografickou příslušnost ke státnímu celku, jejíž nositel už v něm nemusí být ani narozen, jde tudíž o konstrukt definovaný státním zřízením, nikoliv naopak – pozn. překl.)

Odpovídající systém hodnot má kořeny ve filosofických učeních sedmnáctého a následujících století, ale selhávat začíná teprve nyní. Nepokoje ve Francii, teroristické útoky v Německu, teroristické buňky v Belgii a imigrační orgie po celé Evropě jsou v důsledku faktickým potvrzením absolutní lživosti doktríny, která stojí na popření prvopočáteční tradice. A jak vidíme, nic dobrého lidstvu nepřinesla, pouze prokazuje svoji neudržitelnost a ničemnost.

Pokud se někomu zdá, že vše jsou jen přechodné bolesti procesu vývoje směřujícího k pokroku, že Evropa žije v míru a v dostatku a v podstatě si užívá blahobytu v podmínkách historicky nejrozvinutější moderní společnosti na světě, potom nemá smysl, aby četl dál (viz emancipované ženy a homosexuálové, zbohatlíci, technokraté a politici, kteří sní, zatímco spí – pozn. překl.).

Pro ty, kdo to vidí jinak, si dovolím pokračovat…

Rozum, který stvořil monstrum

Podle předloženého modelu evropské politické antropologie každý člověk jakékoliv barvy kůže, kultury a jazyka, který se dostane do západní společnosti, má s ní automaticky splynout a stát se její standardní součástí. Teoreticky by se měl utvořit do stejné podoby jako všichni ostatní, vyžaduje to od něho koncept občanské společnosti a svéprávného občana coby subjektu moderního státu.

Celá zákonodárná báze evropských zemí je zřízena takovým způsobem, že se pracuje s kategorií občan jako s individualizovaným subjektem občanské společnosti mechanicky poskládané z různých individuí. Veškeré nároky jsou vztahovány k jednotlivci jako občanovi, jako k jakési samostatné identitě nehledě na to, co je to za občana, jaké náboženství vyznává, nebo z jakého etnika pochází. K výskytu jiných, kolektivních identit či vlastností, jež by měly být zakotveny v zákoně, právní systém ze samotné podstaty Moderny nepřihlíží. Jenomže ony existují.

Pokud se v rámci dané evropské teorie založené na moderní politické antropologii zkoumá současná imigrační krize v Evropě, povolují se dva pohledy. Předně o žádný problém vlastně vůbec nejde. Teoreticky musí vše probíhat takto: jestliže příslušníci arabského světa, Afriky, Číny, nebo například Turecka vstoupí do evropských zemí, automaticky se jakoby kouzlem zbavují všech svých dřívějších vlastností. To znamená, jako by se resetovali a nově redefinovali.

Podle čistě evropského myšlení, které nahradilo náboženství, od něhož muselo být upuštěno ve jménu nové víry v Modernu, noví obyvatelé Evropy očištění od všeho „starého“ padají do volného clusteru (uskupení volně vázaných občanů – pozn. překl.). Toto vyprázdněné individuum, jak předpokládá evropský rozum, je po svém „resetu“ připraveno absorbovat evropské hodnoty.

Samy o sobě jsou ovšem tyto hodnoty plodem filosofických spekulací Moderny dovedených k dokonalosti po dobu dvou nebo tří století evropských dějin rozumářství, které pohřbilo Boha. Všechny jsou zafixovány v evropském právním prostoru, v sociálním a kulturním poli jasnými a jednoznačnými kodexy racionálního jednání.

Jediný problém spočívá v tom, že onen „reset“ a „redefinice“ nových Evropanů v podobě migrujících běženců se vyskytuje pouze v myslích evropských byrokratů mechanicky regulujících přísun migrantů na hraničních přechodech a formou statistik v migračních centrech.

Selhání evropského systému

Podle představ evropských byrokratů se tito přistěhovalci po krátké adaptaci, po absolvování všech druhů registrací a sociálních dávek a po té, co se naučí jeden, nebo druhý evropský jazyk, plus povinnou angličtinu, a získají práci, stanou občany evropských zemí.

Po obdržení příslušného pasu z nich budou „Francouzi“, „Němci“, „Italové“, „Norové“ a po stvrzení všech dokumentů a splnění všech formalit se z nich stanou z právního hlediska naprosto bezvadní Evropané.

Jestliže člověk má pas a schengenské vízum, potom je absolutní Evropan a nelze ho nikterak odlišovat od ostatních Evropanů, jejichž předkové žili po staletí v Evropě – ve Francii, v Německu, nebo ve Švýcarsku. Formálně mezi nimi není sebemenší právní rozdíl – tady je vidět, jak funguje evropský právní stát. Takže v čem je problém? O jakou jde krizi?

To, co nevidí evropští úředníci zabývající se papírováním, je jasně viditelné na ulicích Evropy. Právě tam bije do očí, že nově příchozí do Evropy, lidé jiných světadílů, ras a civilizací, a to i přes zcela nové evropské pasy v kapse, samozřejmě žádní „Francouzi“ v kulturním, historickém, psychologickém ani v duševním smyslu nejsou. Jsou to muslimové, Afričané a zástupci svých plemen a zůstanou nositeli právě takových kolektivních identit, jaké v evropském pojmovém prostoru již dávno neexistují.

V reálu není jejich paměť z nějakého důvodu očištěna, takže se chovají jako muslimové, Afričané a Turci. A žijí podle zákonů jejich kulturní identity a nikoliv podle zákonů celoevropské občanské společnosti. Nechodí se registrovat a přestože pobírají dávky, neučí se jazyk, a pokud se ho naučí, nepřipravují se na zaměstnání. Protože kulturní a náboženská identita je mnohem důležitější, fundamentálnější a hlubší, než normy a kodexy občanské společnosti přijaté Evropany jako samozřejmost duchem společenské smlouvy.

Tváří v tvář takové škodlivé ignoranci ze strany imigrantů k základním paradigmatům evropské společnosti, která je založena na neotřesitelných zákonech a absolutní platnosti racionálních ustanovení pozitivistického objektivismu, padá do stoupy samotné evropské právo ignorující jakékoliv kolektivní identity. A následně – jeden po druhém – selhávají politické systémy evropských států postavené na nedotknutelnosti postulátů Moderny, na atomizované občanské společnosti státu-národa, na politických dohodách a na dodržování lidských práv coby základní jistiny individualizovaných občanů bez vlastností.

Konec modernity

Ve výsledku se hroutí vše, co se všeobecným používáním dosud potvrzovalo jako ideální a univerzální forma státoprávního zřízení Evropy, jako vyšší stupeň vývoje lidstva. Samotná idea Evropy podléhá erozi od kořenů. Rozpadají se základy bytí současného světa.

A to všechno kvůli nějakým Arabům, kteří se nechtějí vzdát své identity, strhat ze sebe šátky, oholit brady, přestat si zatěžovat hlavu písmem Koránu a co víc, nesnaží se po práci a po zaplacení všech daní podílet na gay parádách, jako všichni normální lidé, z nichž nejlepší jsou Evropané.

Nicméně další příchozí z cizích zemí, které nikterak nezajímá integrace do evropské společnosti, začínají naplňovat kritickou masu měřenou nyní už i ve statistických kategoriích. Aby toho nebylo málo, ukazuje se, že postoj těch, kteří se zdánlivě již dávno integrovali a žijí v Evropě ve druhé a dokonce ve třetí generaci, má k integraci vysoce podmíněný vztah.

Naučili se sice potřebný jazyk, ale i nadále udržují svou kulturní identitu, představují nekontrolovatelnou sociální skupinu, dobře se orientují v systému evropského práva a evropských hodnot, obratně využívají všech evropských sociálních výhod, a přitom s nimi nic nehne.

Nerozpustitelné masy imigrantů vytvářejí enklávy svébytné existence, jejichž obyvatelé z vysoka kálejí na všechny sociální imperativy Evropanů. Protože pro ně evropské „úspěchy“ odrážejí pouze zkušenosti z tohoto malého chumlu lidstva – z Evropy – nacházejícího se na periferii globálních procesů, tedy pokud nejsou nahlíženy zrovna z Evropy.

A jestliže nejste z Evropy, tož ať si Evropané dál uchovají vše, co si pro sebe navymýšleli. Ale například Arabové nic podobného uchovávat nebudou, protože nevědí, kdo byl Locke, Mills, nebo Spencer, a proč by jejich výmysly měly být nadřazeny Písmu. Vetřelci v Evropě neslyšeli nic o občanské společnosti a kašlou na Modernu.

Pozorujeme-li evropské křeče, je najednou jasné, že evropské hodnotové paradigma již neexistuje. Moderna nefunguje, to je vše! Můžeme ji látat, můžeme se pokusit zachraňovat evropské „hodnoty“ ze všech sil, ale celkově vzato je s nimi konec.

V přímém přenosu z Evropy můžeme sledovat pád západoevropské politické antropologie. A na povrch opět vyplavalo vše, co se zdálo být překonané, zapomenuté, zničené na samém počátku novověku: etnický faktor, náboženství, kolektivní identita jako taková.

Jistě, ve světské Evropě může být přítomný etnický původ i náboženství, ale pouze jako individuální preference občana, jako jeho osobní rozmar v rámci svobody jedince, aniž by s sebou nesl kolektivní a sociální rozměr. Jistě, náboženství není v Evropě formálně zakázáno, ale již několik staletí zde neexistuje jako sociální jev. Náboženství v Evropě už dávno nevytváří kolektivní identitu. Politická antropologie sekulární Evropy praská ve švech.