Systém globální vlády oligarchů, aneb o zdánlivé „válce“ klanů, část 3.

První část. Druhá část. Třetí a poslední část článku Vladimíra Pavlenka vyvrací ustálená klišé o chování kapitalistů a pootevírá dveře pohledu na naši nejistou budoucnost pod diktátem oligarchů a jejich politických loutek. Všiml jsem si, že kdykoliv je delší článek rozdělen do několika článků, první má vysokou čtenost, další pokračování pak už mívají jen třetinovou návštěvnost. Jakoby vám na pokračování a závěrech už nezáleželo. Je to škoda, protože teprve v dalších dílech se to většinou rozjede a závěr - to nejdůležitější - bývá až v poslední části. Takto je tomu i v tomto případě. Pokud jste četli předchozí díly, rozhodně byste tento neměli vynechat. Editor

Slovo překladatele

Vladimír Pavlenko v poslední části svého článku reaguje na krátkozraké a naivní názory ekonoma Valerije Fadějeva z pořadu ruské televize týkající se mocenského působení oligarchických klanů. Fadějevovo mínění o podstatě „normálního“ fungování kapitalistů na „volném trhu“ a o jejich společenském „přínosu“ při tvorbě bohatství v kapitalismu jako takovém nemá ovšem daleko k dětinské nevědomosti.

V českých podmínkách se debaty o Rothschildech a Rockefellerech nevedou, jako kdyby tyto nadnárodní oligarchické klany ani neexistovaly. Jistě, ještě nedávno šlo o fenomén vyskytující se za hranicemi naší země. Celý porevoluční vývoj České republiky se ovšem odehrává již zcela podle jejich not. A všichni naši vládní politici jsou oněmi „falešnými pěvci“, kteří reprodukují přidělený part, aniž by měli tušení o celkové harmonii skladby, v níž skřehotají neškoleným hlasem předepsané sloky liberálně demokratického učení a politické ekonomie tržního kapitalismu.

Indoktrinovaní kariéristi typu Bohuslava Sobotky sekundují do rytmu bubnů v Bruselu holé fráze na podporu české účasti v Evropské unii a naší podřízenosti západnímu kapitálu, aniž by se snažili předložit jediný smysluplný argument pro ničím nepodložené imperativy loutek globalistů a koloniálních místodržících. Cyničtí zchytralci a kolaboranti typu Chovance, Kalouska a Bělobrádka kážou utahování opasků již tak zbídačelým občanům vlastního národa, umlčují poslední hlasy svobodného a kritického myšlení a ke svým kapitalistickým páníčkům si chodí pro pochvaly a odměny.

Nový fenomén politického hnutí Andreje Babiše řinčí unisono se svým dirigentem ódu na bezduchou nadřazenost těch, kdo „něco dokázali“ (uměli si nahrabat), a do politického dění dosazuje „úspěšné manažery“, kteří mají z lidí vydřít poslední korunu na daních a přinutit je, aby se v podmínkách sociální diskriminace a nespravedlivého konkurenčního boje postarali sami o sebe. Andrej Babiš je miliardář a jako zbohatlický oligarcha bude poslední, kdo by se pitval ve stínových vládách a parazitických strukturách moci, když mu současný režim tak prospěl. S hnutím ANO se u nás započne vláda nevzdělanců a pedantická správa země technokratickými manažery ze sféry byznysu. Bude se méně krást, více platit a celý paraziticko-vykořisťovatelský systém začne běžet jako hodinky. O to menší bude šance na jeho změnu. Proč by také oligarcha měl chtít měnit fungující oligarchii?

Ve výsledku se české země doslova ztratí v politicko-hospodářském kombajnu Evropské unie a jako služebný přívěšek Německa a jeho Čtvrté říše přestanou existovat. Stejně tak celý český národ zmizí v multikulturním kotli kosmopolitní Evropy. Má-li být ještě nějaká naděje, je nutné s nejvyšší pozorností číst články podobné těm od Vladimíra Pavlenka a vážně se začít zamýšlet nad tím, kdo nám ve skutečnosti vládne, kdo mu slouží a do jakých bezvýchodných temnot se nás snaží uvrhnout.

Radim Lhoták

Vladimír Pavlenko: Závěry a prognózy

Nyní se vrátím k televiznímu pořadu o Rothschildech a Rockefellerech poté, co jsem objasnil tuto informaci, přidal balíček poznatků představujících současný světový řád a vysvětlil celou složitost tématu s odkazem nikoliv na konspirační spekulace, ale na faktické dokumenty a instituce. Valerij Fadějev v televizním pořadu říká toto:

Nejsou to přece žádní bohové, ale lidé. Jistě, jde o kapitalisty a hlavním zájmem kapitalisty je zisk. Pracují pro vlastní zisky. Položil si snad Rockefeller otázku, zda jím vytvořená hraniční koncentrace trhu s ropou brzdí rozvoj v Americe? A pochopili Rothschildové, že monopol na peníze dělá z finančních trhů velmi riskantní podnik, což také brání rozvoji? Domnívám se, že tak schopní lidé pochopili všechno velmi dobře. Ale takto položené otázky je nezajímají, oni pracovali pro sebe, pro své vlastní zájmy, rozmnožovali svůj kapitál. Pak přišli další hráči, noví lídři se svými vlastními zájmy a dávali své odpovědi na podobné otázky. A tyto odpovědi často vedly k řešením, která byla nevýhodná pro Rockefellery nebo Rothschildy. Například rozbití ropného monopolu v americké společnosti „Standard Oil“. A nezáleží na tom, jak šikovně se z toho John Rockefeller vykroutil, jak udržel kontrolu nad několika novými společnostmi, tratil na tom hodně ...

Tento objemný citát je opravdu „sbírka perel“. V prvé řadě je třeba vyjasnit, že za „rozbitím ropného monopolu“ stojí rozhodnutí Nejvyššího soudu USA z roku 1911 o rozpuštění nikoliv mateřské společnosti „Standard Oil (of New-Jersey)“ (SONJ), ale holdingové společnosti „Standard Oil Trust“ (SOT). Ta byla založena 12 let po SONJ, v roce 1882, uvedla pod svoji kontrolu okolo 40 ti společností v různých státech (jediným nedostupným státem pro Rockefellera se tehdy jevil Texas, který měl svou vlastní silnou olejářskou lobby).

Za druhé, „trust“ byl rozčleněn a rozdělen ne na „několik“, ale na 34 podniků, které ve skutečnosti zůstaly pod kontrolou Johna Davisona Rockefellera. A není pravda, že by na tom „hodně tratil“, ale naopak „hodně vydělal“. Průměrná kapitalizace „dcer“ se zvýšila dva a půl krát, jak bylo i přibližně plánováno. Proto když Rockefellera informovali o rozhodnutí Nejvyššího soudu (zrovna byl na golfu), okamžitě doporučil investorům „kupujte, neprodleně kupujte.“

Za třetí je tu okolnost, jejíž přehlédnutí je pro Fadějeva jako ekonoma neomluvitelné. Rozbití SOT maximálně uvolnilo Rockefellerovi ruce pro expanzi obchodních vztahů; Některé společnosti i v minulosti vytvářely podobná spojení, ale po roce 1911 dostal tento proces dodatečný impuls a stal se prologem pro vstup na zahraniční trhy, zejména ukořistění ropných polí blízkého a středního východu.

Několik příkladů. Ještě v roce 1888 SONJ (nynější „Exxon“) zakládá „Anglo-American Oil Company“ (budoucí „Esso Petroleum“) a získává přístup k britskému trhu s ropou, a po likvidaci „trustu“ ho kompletně skoupí (to je také příspěvek k otázce „války klanů“, a to tím spíše, že prostředníkem v první transakci byl vyslanec Rothschildů v USA Jakob Shiff). V roce 1928 společnost nabývá balík akcií Turecké Petroleum Company (TPC) založené v roce 1912 britskou „Shell“. A o rok později získává přístup do Iráku a převádí ho na Irácké Petroleum Company (IPC). Počátkem let 1930 SONJ spolu s „Socony“ (SO of New York, od roku1966 – „Mobil“) kupuje řadu aktiv v jihovýchodní Asii. „Socal“ (SO of Kalifornia, od roku 1984 – „Chevron“) se v roce 1929 „zastaví“ v Bahrajnu a v roce 1936 vytváří společný podnik „Caltex“ s „Texaco“, čímž se prolomí na trh Texaca. SO of Indiana (od roku 1954 – „Amoco“) ovládne ropný byznys ve Venezuele. A to vše těsně před druhou světovou válkou, na jejímž konci se rozsah proniknutí na zahraniční trhy „střípků“ rozbité firmy „Standard Oil Trust“, z nichž některé se později sjednotily, ​​například „ExxonMobil“, dále rozšířil a pokryl Saúdskou Arábii, Írán, Spojené arabské emiráty, atd.

Za čtvrté, Rothschildovský „monopol peněz“ nepřekáží, ale pomáhá „rozvoji“ kapitalismu. Pravda, ve specifickém oligarchickém směru. Bankroty malých firem a domácností, které jsou nedílnou součástí kapitalistického hospodářského cyklu, nabývají v době krize masový charakter a krok za krokem koncentrují ekonomickou moc v rukou velké buržoazie a ta ji převádí na moc politickou. A ať se Fadějev nenechá klamat zdánlivě „spontánní přirozeností“ tohoto procesu, který „na východě“ vytváří stejný pocit „konce dějin“, jaký byl vyhlášen Francisem Fukuyamou na počátku let 1990. Více o tom, jak to probíhá v životě, lze shlédnout zde. Pouze je nutné si uvědomit, že tento film je anti-globalistický a podle principu „dvou rukou řízených jednou hlavou“ předkládá důvěřivému publiku cestu z jedné slepé uličky do druhé, stejně beznadějné, z níž není skutečného východiska.

A nyní se vraťme na začátek citátu. „Kapitalista honící se za ziskem“, to je charakteristika motivace a chování malého a středního „kramáře“ a nikoliv konceptuální elity, která již nemá obavy o zisky, ale o to, jak zajistit a na věčnost ochránit své výsadní postavení. Jinak proč by do svého byznysu zaváděli dynastický princip a naoko předávali politickou sféru voleným politikům, ve skutečnosti však loutkám tohoto byznysu?

Monopolizace ekonomiky v podmínkách imperialismu a ultra-imperialismu, jak doložili V. I. Lenin, George Hobson, Karl Kautsky a spol., je pouhý prolog k monopolizaci politiky. A odtud vede cesta ke „světovému řádu“ náboženství, moci a peněz, o němž psal Jacques Attali. Uvedený systém institucí podepřený ideologií globalizace a „udržitelného rozvoje“, s jeho imperativy de-industrializace, de-populace a nakonec de-socializace a de-suverenizace vytváří jakousi „matrici“ ukončení a uzavření „projektu člověk“ (jeho „odlidštění“). Nedávno zesnulý David Rockefeller nikoliv náhodou předpověděl nahrazení veřejných orgánů státní moci soukromou vládou velkého bankovního a finančního kapitálu.

V tomto ohledu představují výroky Fadějeva klasické „poblouznění“ intelektuála, kterému od dětství vštěpují nespornost ekonomického determinismu. Je to nejtěžší názorový omyl, z něhož nevede cesta v intelektuální rovině, ale přes psychologii.

V rámci současného neomarxismu, světově přijatého za systémovou teorii, si taková cesta ven vyžaduje sjednocení třídního přístupu s civilizačním. Za hranicemi marxistické teorie je velmi obtížné si uvědomit, co „všechno“ v tomto světě neřídí samotné peníze, ale jisté ideje prohlašující peníze za vyšší smysl života. Bez kontroly nad lidmi, jejich vědomím a chováním, se stává bezcennou i kontrola nad penězi. Všech peněz se nezmocníš, a konečný mezní smysl, který znepokojuje „konceptuální“ oligarchii, neznamená urvat víc, než ostatní. Jde o to vymyslet a nastolit „pravidla hry“, která jim určí výhradní a definitivní pravomoc rozhodovat o tom, kdo a obecně kolik může vydělávat. A je-li to řešitelné. Princip „currency board“ („měnová rada“) znamená svázat hotovostní emisi národních měn s objemem zlatých a devizových rezerv, které u „civilizovaných“ majitelů tiskařských strojů, na rozdíl od jiných „divošských států“, nejsou omezeny.

Ve skutečnosti pouze „vůdci“ rostou z vlastních prostředků, zbytek z vypůjčených, přičemž závisí na cizí vůli. Je zde snaha zničit stát a atomizovat společnost, zbavit ji identity, protože tento kořistnický model, jaký provozuje Basilejský klub, se stane reálným omezením pro každé, jednotlivě oddělené, individuum. Stačí osobní spotřebu svázat nikoliv s „objemem devizových rezerv“, ale s bankovní bezhotovostní kartou a zakázat přitom oběh hotovostních bankovek. Stiskneš tlačítko a spotřebitele neloajálního „matrici“ zbavíš živobytí tím, že mu zablokuješ kartu, to je všechno. V podmínkách „globálního státu“ si nekoupí nikde nic – od Grónska až po Antarktidu.

Za tím účelem se neustále vedou řeči o ekonomickém determinismu (ekonomismu) a „informační revoluci“. Peníze a idea peněz jsou dvě různé věci. Například milion dolarů, to jsou ještě peníze, avšak miliarda už ne; z peněz se tak stává politický prostředek zaměřený v konečném důsledku na kontrolu masového povědomí veřejnosti. Je nutné rozlišovat mezi penězi, jako ekonomickým ekvivalentem hodnoty zboží a služeb, a metafyzikou peněz vyžadující klanět se penězům („zlatému teleti“, mamonu) jako Bohu.

Co je zarážející nejen na diskutovaném televizním pořadu? Dokonce i lidé vzdělaní, slušní a v normálním tradičním smyslu inteligentní před tímto dilematem často znejistí a tvrdí naučenou frázi, že „hlavní není smysl života, ale ekonomika, protože jíst se musí třikrát denně“. Jaké jsou to síly a jak dlouhou dobu se nepřetržitě soustřeďují na „vymývání mozků“, aby vtiskly lidem šablony, které zcela zablokují jakoukoliv živou mysl?!

Quo vadis?

Jaký je výsledek toho všeho? Co se nyní děje a jak to navazuje na oligarchické záměry?

Už jsem dokazoval, že celkový smysl událostí spočívá v tom, že Anglosasové se začali distancovat od kontinentální Evropy (Brexit, Trump). Přitom se ovšem snaží udržet francouzské předmostí, z něhož je možné buď nabídnout Rusku spojenectví proti Německu („projekt Le Pen“), nebo posílit přátelství s Německem proti Rusku („projekt Macron“). Je zde očividná podobnost s tím, co se stalo v předvečer světových válek ve XX. století, včetně expedičního výpadu americké letadlové námořní skupiny ke břehům KLDR, což připomíná strašidlo japonského militarismu. Britsko-americká aliance na západě a americko-japonská na východě tvoří nezadatelnou osu takového scénáře a dokazuje to jediné, totiž že spojeni kostrou anglosaských center „konceptuální“ oligarchové spolu nevedou „boj“, ale spolupracují; nedávají své projekty na odiv, ani různé plány, jako „plán A“, „plán B“, atd. A rozhodnou se realizovat ten, který v nejvyšší míře bude odpovídat jejich společným zájmům „tady a teď“. Jsou to inteligentní lidé a obratní ...

Co bude s NATO? Dvě možnosti. Buď všechno zůstane při starém, nebo předají teorii a praxi svých experimentů „evropské armádě“, jejíž formování bude pokračovat, NATO „klesne ke dnu“ a budou se řídit aforismem Henri Kissingera: „Pakt neposkytuje bezpečnostní záruky jedněch jeho členů před druhými.“

Zdá se, že události ze 4. až 7. dubna, od „chemické“ provokace západních zpravodajských služeb v Idlibu po úder leteckých sil USA na základnu Šajrát v Sýrii a „korejskou Odysseu“ letadlové lodě „Carl Vinson“, byly pokusem zastrašit Rusko a Čínu „velkou válkou“. Když se tak nestalo a zároveň se ukázalo, že USA si nepřejí vést válku s „domorodci“ ani s jadernými mocnostmi, jako vždy „nehoří“, a tak byl nahrazen „plán A“ „plánem B“.

A tady, se zřetelem na oligarchy, je třeba věnovat pozornost a spojit obecnou logikou řetěz událostí, které předcházely krizi na začátku dubna. 24. až 26. března se ve Washingtonu DC konal každoroční summit Trilaterální komise, v jejímž pozadí:

• 21. března oznámili smrt jejího zakladatele Davida Rockefellera;
• 24. března navštívila Marie Le Pen Moskvu;
• rovněž 24. března papež římský František u sebe přijal evropské lídry;
• 25. března se konal v Římě výroční summit EU na úrovni hlav států a vlád (na počest 60. výročí Římské smlouvy uzavřené v roce 1957, na jejímž základě vznikl „Společný trh“).

Proč ani Le Pen, ani evropské představitele nepozvali do Washingtonu, nýbrž „zavázali“ je účastí na jiných akcích výlučně mimo americké hlavní město? Očividně proto, že se nikdo nechystal zeptat na jejich názor; faktická řešení bylo nutné přijmout v zákulisí, v „úzkém“ oligarchickém kruhu, a pak je vynutit.

Jaká jsou to řešení?

Jednoznačně o nich soudit nelze: nicméně výsledky jednání budou zveřejněny během asi čtyř až pěti měsíců; dají jistá témata do zpráv, moderátorům a mluvčím, nikoli však jejich obsah. Podle nastolených otázek ale bude možné soudit. V současnosti máme k dispozici jen nepřímé znamení: zmíněnou dynamiku mezinárodních událostí od 26. března. Pochybuje snad někdo, že vše, co se odehrálo na začátku dubna, má přímý vztah k washingtonskému summitu?

Zdá se, že zprvu byl spuštěn „plán A“, při němž se snažili zastrašit Moskvu a Peking a postavit je proti sobě. Když se nepolekaly (nedávná roztržka USA a Číny o „izolaci Ruska“ svědčí o obrovském významu této otázky), spustili „plán B“. Jeho součástí jsou „projekty“ Macron + Merkel (posílení francouzsko-německé protiruské osy) a předčasné volby ve Velké Británii (odložení Brexitu minimálně do září, a to nejen z vnějších, ale také z vnitřních důvodů).

Na „neurčitou“ perspektivu byl odložen bezprostředně připravovaný velký vojenský konflikt v Evropě, v jehož stínu by provedli americký default a rozrušili tak globální ekonomiku, to znamená, udělali by totéž, co se nepodařilo během krize v letech 2008-2009 zorganizované za stejným účelem. Nyní se zaměřili na podkopávání Ruska a Číny zevnitř, a využívají k tomu vnitropolitický boj. „Naštěstí“ budou v Rusku na začátku roku 2018 prezidentské volby a v Číně na konci tohoto roku XIX. sjezd KSČ.

NATO odolalo, o čemž svědčí společná tisková konference Donalda Trumpa a Jens Stoltenberga ve Washingtonu, která proběhla ve stejný den jako tisková konference Sergeje Lavrova a Rexe Tillersona v Moskvě. Takže nová studená válka bude gradovat a brzy vstoupí do formátu před „perestrojkou“, jak pohotově řekl Gorbačov – loutka a „mluvící hlava“ západních elit. K „plánu A“, který se nikdo nechystá odložit do archivu, se oligarchové zřejmě vrátí, ale ne dřív, než Moskva a Peking „požádají o milost“, nebo u někoho z nich se změní vláda a ten „někdo“ projeví připravenost k dohodě se Západem za zády druhého. I když je jasné, že pro obě mocnosti a pro oba lídry je to cesta, která nikam nevede.

Jak v tom všem figurují oligarchové?

Velmi prostě. Rothschildové a Rockefellerové ve skutečnosti nejsou dva, jak tvrdí Fadějev, ale tři, a dokonce „tři a půl“. „Plán A“, to je aliance Rockefellerů s britskými Rothschildy (mezi nimiž existuje vlastní rozvrh, který pro jednoduchost vynechám). To vše za zdánlivé „opozice“ francouzských Rothschildů. Na imitaci „boje“ tento klan naskočil už na počátku XIX. století, kdy zlatem v těch samých „dvou rukách“ úspěšně „doběhli“ naivního Napoleona. „Plán B“ je aliance všech tří klanů vytvořená pod vedoucí rolí francouzských Rothschildů. Právě proto, podle mého názoru, oznámili smrt Davida Rockefellera před zasedáním Tripartitní komise. Ne příliš významně tím rozšířili její „okno možností“, ale symbolicky vrátili Rothschildům velkou politiku, aby se nepřerušil nerv událostí, „dokud partneři nejmenují jeho nástupce“. Sám tento fakt je nejlepším důkazem, že oba „plány“ byly vytvořeny a působily souběžně s logikou „ne-li tak ... pak takhle ....“

Kam se asi poděla „válka“, kterou vyhlásil Soros Trumpovi?

Vatikán je obdařen nejen stínovými, ale i veřejnými zdroji, a v jednom i druhém „plánu“ na sebe bere „odpovědnost“ za Evropu. Ve Washingtonu vyslanci Rothschildů a Rockefellerů shromažďovali ty „správné lidi“ – podnikatele, intelektuály, „sociální aktivisty“. A papež ve Vatikánu loutkové „vládní představitele“. Symbolika těchto inscenací, zejména spojených dohromady, doslova křičí – na první pohled ukázkově nikam.