Přední američtí vědci potvrzují, že současným cílem USA je dobýt Rusko

Bulletin atomových vědců zveřejnil 1. března 2017 studii, která začíná slovy:

Program modernizace amerických jaderných sil nebyl veřejnosti vylíčen jako snaha o zvýšení vojenského potenciálu, ale spíše jako snaha o zajištění spolehlivosti a bezpečnosti bojových hlavic v americkém jaderném arzenálu. Ve skutečnosti však tento program zavedl nové revoluční technologie, které značně zvýší schopnost zacílení amerického balistického raketového arzenálu. Toto zvýšení potenciálu je ohromující - zvyšuje celkovou smrtící sílu současných amerických balistických raketových sil zhruba trojnásobně - a vytváří přesně to, co by člověk očekával od jaderně vyzbrojeného státu, který by měl v plánu vést a vyhrát jadernou válku tím způsobem, že by odzbrojil nepřátele překvapivým prvním úderem.

Studie pokračuje:

Vzhledem k tomu, že se inovace v superfúzi jeví netechnicky zaměřeným lidem menší, američtí tvůrci politiky, kteří nejsou ve vládě (a pravděpodobně také ti, kteří ve vládě jsou) zcela přehlédli, jaký to má revoluční dopad na vojenský potenciál a jaké to představuje vážné důsledky pro globální bezpečnost.

Autory této studie jsou tři přední američtí vědci, specializující se na analýzu zbraní a zejména na geostrategickou rovnováhu mezi národy: Hans Kristensen, Matthew McKinzie a Theodore Postol. Jejich zpráva pokračuje:

Toto obrovské zvýšení schopnosti zacílení amerického jaderného arzenálu, které bylo do značné míry před širokou veřejností skrýváno, má vážné důsledky pro strategickou stabilitu a vnímání jaderné strategie a záměrů USA.

Ruští plánovači budou téměř jistě pohlížet na pokroky ve schopnosti fúze jako na stále se zvyšující schopnost Američanů provést preventivní jaderný útok - což je schopnost, která by po Rusku vyžadovala, aby přijalo protiopatření, která by nadále zvyšovala již tak nebezpečně vysokou připravenost ruských jaderných sil. Napjaté postoje ohledně jaderného arzenálu, založené na těch nejhorších plánovaných předpokladech, již tak představují možnost reagovat jadernými zbraněmi na falešné varování před útokem. Nová smrtící schopnost, která vznikla prostřednictvím superfúze, zvyšuje napětí a riziko, že americké nebo ruské jaderné síly budou použity v reakci na včasné varování před útokem - dokonce i kdyby k útoku nedošlo.

Autoři vysvětlují, proč by byl náhodný začátek třetí světové války nebo celosvětového zničení pravděpodobnější ze strany Ruska, než USA:

Rusko nemá funkční vesmírný infračervený systém včasného varování, ale spoléhá v prvé řadě na pozemní radary včasného varování, které by detekovaly americký útok řízenými střelami. Vzhledem k tomu, že tyto radary nevidí přes horizont, Rusko má o polovinu méně času na včasné varování, než mají Spojené státy. (Spojené státy mají asi 30 minut, Rusko má 15 minut nebo ještě méně.)

Jinými slovy: zatímco Trump by měl asi 30 minut na zjištění, zda Putin zahájil první bleskový útok, Putin by měl méně než 15 minut na určení, zda Trump zahájil útok. Pokud by na konci tohoto časového úseku - a to na jakékoliv straně - nebyla jistota, že byl zahájen první bleskový raketový útok, pak by tato osoba byla povinna zahájit bleskový útok proti druhé straně, a to za předpokladu, že pokud to neudělá, povede to nejen k zamoření planety, nukleární zimě a celosvětovému vyhladovění, ale také k ponižující a skandální absenci odplaty proti tomuto pachateli, což by znamenalo ponížení ještě navrch k vyhlazení. Tudíž sdílení viny se skutečným pachatelem, ať už bude místo „sdílení“ zvolen jakýkoliv jiný termín po dobu existence oné pasivní strany, by pravděpodobně bylo nesnesitelnou hanbou a rychle by vyústilo v sebevraždu, pokud by ovšem přeživší krajané nepopravili tohoto vůdce země předtím, než by to učinil on sám.

Striktně osobní morálka a sebehodnocení vůdce národa nevyhnutelně patří v tomto druhu situací k faktorům, jiným než jsou skutečné globální důsledky, které určí, jak se člověk rozhodne. Avšak s tím, že na ruské straně je pro rozhodování čas pouze (nanejvýše) 15 minut a na americké straně 30 minut, existuje nyní nesčíslněkrát větší možnost, že jaderná válka ukončí život všech, kteří v současnosti existují, a kteří nezemřou dříve z přirozených příčin. Dokonce i ty nejhorší představy nebezpečí z globálního oteplování se ani v nejmenším nepřibližují tomuto druhu nebezpečí.

Současná otázka tedy zní: Jak se svět dostal do této mimořádně zlověstné situace? Spoluautoři opakovaně odkazují na tajnůstkářství na nejvyšších místech americké vlády jako na jeden z hlavních zdrojů, jako například: „...což bylo z velké části před širokou veřejností utajováno“, a „...američtí tvůrci politiky, kteří nejsou ve vládě (a pravděpodobně také ti, kteří ve vládě jsou) zcela přehlédli...“. Tyto pasáže odkazují na běžný fenomén spiknutí, završující velkou trestnou činnost, jako je korporační kriminalita, kdy je jen velmi malý okruh osob, obyčejně asi půl tuctu či dokonce méně, informován o hlavním strategickém cíli operace a o hlavních taktických prostředcích, kterých je třeba k vykonání plánu.

V tomto konkrétním případě by to nezahrnovalo šéfa každého ministerského kabinetu, nic takového; v tomto případě je to zřejmé, neboť klíčové rozhodnutí uskutečnit „superfúzi“ na „všechny bojové hlavice, rozmístěné na amerických ponorkách s balistickými raketami“, učinil Obama, takže on je tou hlavní osobou, kterou můžeme vinit z této situace. Nicméně Trump, který zdědil tuto situaci od svého předchůdce, dosud nijak nenaznačil, že by chtěl zvrátit a eliminovat v současnosti platný, hlavní americký strategický cíl dobýt Rusko. Čím více času uplyne, aniž by Trump oznámil veřejnosti, že zdědil tuto morálně odpornou operaci od svého předchůdce, a že odstraňuje všechny superfúze, tím více na sebe přebírá vlastnictví Obamova plánu. Pro takovou situaci je typické, že vůdce, který zdědil takový plán, bude zavražděn, pokud jasně naznačí, že je jeho záměrem jej zvrátit nebo zrušit (klíčové zasvěcené osoby jsou obvykle posedlé „úspěchem“, a to zejména v pozdější fázi); takže kdyby se o to Trump pokoušel, téměř určitě by se tuto skutečnost snažil skrývat do té doby, než by byl zděděný plán účinně deaktivován a nebyl by nadále hrozbou.

Klíčovým bodem obratu, který vedl k současné krizi, bylo na americké straně postupné a rostoucí akceptování konceptu využívání jaderných zbraní k dobývání území, namísto jen za účelem odstrašování. Předchozí systém pro odstrašování byl nazýván „MAD“ (Mutually Assured Destruction, tj. „vzájemně zaručené zničení“, koncepce odstrašování za studené války, pozn. překl.). Myšlenka je postavena na tom, že kdyby měly proti sobě vést válku dvě jaderné supervelmoci, celý svět by byl zničen v tak katastrofickém měřítku, že by se z jakékoliv představy o „vítězi“ a „poraženém“ v tomto konfliktu stalo groteskní zkreslení reality: realitou by bylo vzájemné vyhlazení a zničená planeta.

Mezní událostí v procesu znovuvytvoření konceptu, že takovou válku „lze vyhrát“, bylo publikování dvou článků v roce 2006 ve dvou nejprestižnějších časopisech o mezinárodních vztazích - „Foreign Affairs“ (Zahraniční záležitosti) a „International Security“ (Mezinárodní bezpečnost) - které formálně představily koncept „jaderného prvenství“ neboli (údajnou) vhodnost pro americký plán dobýt Rusko pomocí jaderného arzenálu. Dokud nebyly články publikovány (oba společně napsali dva stejní autoři), byla jakákoli taková myšlenka považována za šílenou, ale od doby, kdy oba články vyšly, se stala běžně přijímanou. Jak je vysvětleno v odkazu, uvedeném výše, zdroj dokonce ještě před Georgem W. Bushem se vrací až do 24. února 1990, kdy jeho otec, tehdy prezident USA, tajně zahájil operaci k podmanění si Ruska, a v tomto článku jsou odkazy na konečné zdrojové dokumenty o původu této cesty, vedoucí k ukončení světa jadernou válkou. Takže se nyní dostáváme k původním příčinám plynulého vývoje, počínaje 24. 2. 1990, vedoucího k cíli dobýt Rusko Spojenými státy (s pomocí spojenců), na což se nyní mohou zaměřit historici. Teprve nyní se tato „novinka“ dostává na veřejnost, ačkoli již uplynulo 27 let od doby, kdy ono osudné rozhodnutí učinil George Herbert Walker Bush, a americké daňové poplatníky to již stálo miliardy dolarů - přitom nejde o dobrý záměr a výsledkem může být ten nejhorší definitivní konec.

Tento článek je bezplatně předáván všem zpravodajským médiím ke zveřejnění v naději, že se k němu současný americký prezident veřejně vyjádří, i kdyby jej měl zesměšnit, aby se vyhnul tomu, že na něj bude spáchán atentát za to, že na článek vůbec poukazuje. Toto je extrémně nebezpečné období v dějinách a Donald Trump nyní sedí na velmi horkém křesle, což musí každý inteligentní a přesně informovaný člověk rozpoznat. Pokud kdy svět potřeboval odvážného čelního představitele, nyní je ten správný čas; protože bez něj bychom mohli všichni brzy skončit v pekle. Vyhnout se tomu - 27 let poté, co americká vláda zahájila tuto cestu - by bylo nesmírně obtížné, ale ne zcela nemožné. V současnosti se nacházíme v tomto bodě; a od počátku převratu na Ukrajině v roce 2014 je důsledkem prudký nárůst koupě bunkrů, „odolných jaderným zbraním“.

Toto extrémní nebezpečí představuje novou globální realitu. Pokud eliminace hrozby nepřijde z amerického Bílého domu, nastane vyvrcholení hrozby – bez ohledu na to, která strana udeří dříve. Rozhodnutí - buď napadnout Rusko, nebo jinak zrušit a zavrhnout více jak desetiletou přípravu ze strany USA - může učinit pouze americký prezident. Pokud v této záležitosti mlčí, může se Putin i nadále opodstatněně domnívat, že bude muset být první, kdo udeří. Nedostal se do této pozice sám od sebe, ale dostal ho tam americký režim. Doufejme, že Amerika nyní od této hrozby odstoupí.