Systém globální vlády oligarchů, aneb o zdánlivé „válce“ klanů, část 1.

Mnoho lidí u nás i na západě se domnívá, že politické procesy, jimiž jsme zavlékáni do globalistické sítě nového světového řádu a Evropské unie, mají své ideologické pozadí a jsou výsledkem ideového soupeření politických stran a filozofických škol. Přitom základní platformou všech „systémových“ politických názorů a střetů je vítězný liberálně demokratický systém a jeho kapitalistický fundament. Vše, co se nachází mimo tuto liberální platformu, je označováno jako populismus či extremismus, jako krajně vyšinutý postoj, který narušuje spontánní řád západní civilizace, její výdobytky a hodnoty.

Pravda je ovšem taková, že nejde vůbec o nějaký spontánně vytvořený řád ani přirozeně vyvážený systém hodnot. Ve skutečnosti jsme obětí mocenských záměrů globalisticko-oligarchických klanů, v jejichž zájmu je vykořenit jakýkoliv přirozený a sociálně spravedlivý společenský řád, jenž by kladl překážky jejich absolutní moci a parazitické nadřazenosti.

Často se zmiňuje všeobecně přijímaný názor, že světové společenství lidí a národů je příliš složitý a rozsáhlý fenomén, nad nímž nemůže mít kontrolu úzká skupina lidí, i kdyby disponovala neomezenou mocí a nevyčerpatelnými finančními prostředky. Takový názor je bohužel podmíněn neznalostí principů a nástrojů řízení, jaké jsou v současnosti používány pro ovládání velkých společenských supersystémů.

Neznalost je i příčinou divokých konspiračních teorií, které v důsledku zatemňují podstatu fungování dnešního světa. Díky nim ta malá část populace, která se ještě zajímá o smysl současné politiky a její mocenské pozadí, podléhá rozporuplným spekulacím, v nichž se po jisté době rozhlížení ztrácí a rezignuje na jejich smysl. Patří sem teorie o mimozemských vetřelcích stejně jako teze o různých globalistických skupinách, které mezi sebou bojují o nadvládu, ať se jedná o západní a východní elity, o globální a státní elity, nebo o boj oligarchických klanů mezi sebou.

Následující pojednání ruského akademika Vladimíra Pavlenka reaguje na jedno takové „hodnocení“ boje oligarchických klanů v pořadu ruské televize s ruským novinářem Valerijem Fadějevem. Vladimír Pavlenko v něm vysvětluje a dokumentuje základní principy a fakta související se současným globálním řízením společnosti. Jelikož jde o fundovaný vhled do podstaty problému, měl by si následující text, a to navzdory jeho náročnosti a rozsahu, přečíst každý člověk usilující o hledání pravdy a poznání současného světa.

Radim Lhoták

Vladimír Pavlenko: Metody řízení globálních procesů a trendů

Podle mého názoru příběh z pořadu s Valerijem Fadějevem na téma „boj“ klanů zklamal primitivismem a odtržeností od reálného života, minulosti i současnosti. Stačí uvést příklad Fadějevovy kritiky „konspirologie“. V pořadu tvrdil, že je nemožné rozpoznat, kde končí analytika a začíná konspirologie. To je pravda jen částečně: věrnou známkou konspirologie je nedostatek dokumentační báze. Ale co bylo opravdu zábavné, to přinesla nemístná „humorná“ poznámka o tom, že „svět je příliš složitý na to, aby mohl být řízen z jednoho centra, a pokud takové ústředí někde je, potom určitě není na Zemi.“ Podle mého názoru si sám neuvědomil, že reprodukoval oblíbenou konspirační fikci o údajných „vazbách amerických úřadů na mimozemšťany“, s nimiž údajně „uzavřely řadu dohod.“ A z jejichž vůle údajně vznikly „Council on Foreign Relations, skupina Bilderberg a Trilaterální komise.“ Tak končí strojená pohrdlivost nad nevyjasněnými otázkami.

Jde o složité téma, mnohoznačné, spojené s celou řadou otázek globální i státní politiky, zahraniční i domácí. Objasnit je v jednom pořadu není možné. Takže mi to nemějte za zlé: Problém je nutno objasnit v celku, jinak se téma obrátí v hromadu nesouvislých skutečností, které vytvářejí živnou půdu pro fantazii.

Ozřejmit a vyjádřit celou problematiku je nutné zkratkovitě, aby nedošlo k překročení rámce přijatelného kvanta textu (který i tak značně přesahuje délku běžného článku). Proto nastíním „referenční“ body a uvedu hlavní zdroje, především doložitelná fakta. Vše ostatní si čtenář, pokud chce, může najít sám a dospět tak od informace k porozumění.

Pro začátek poznamenám, že globální klany nejsou dva, ale tři; vedle Rothschildů a Rockefellerů se v daném smyslu řadí Vatikán (na toto téma hodně a jasně hovořil a psal Leonid Grigorjevič Ivašov). Při Svatém stolci existuje Institut pro věci víry (IVV) vytvořený za účelem odvedení pozornosti. Ve skutečnosti je to vatikánská banka. Založena byla na konci XIX století a roku 1942 byla adaptována pro politické financování na vrcholu sbližování s Třetí říší. Považuje se za papežovu osobní banku, skrze níž financuje své projekty (s příchodem Františka se zrodilo mnoho pověstí o tom, že IVV kvůli údajným „levicovým“ názorům papeže bude uzavřena, ale nestalo se tak, vatikánská banka chytila „druhý dech“ tím, že přešla zpod křídla španělského papežského řádu „Opus Dei“ do majetku Řádu maltézských rytířů. Činnost IVV se v průběhu posledních desetiletí, a to zejména po „reformách“, které zahájil Druhý vatikánský koncil (1962-1965), odvíjela na principu zaměnitelných skupin, zejména v důsledku diskreditace korupcemi a jinými skandály. Na počátku to byla italská „Banco Ambrosiano“, spojená se zednářskou lóží „Pi-2“, z níž do čela IVV přišel největší sicilský mafián, bankéř Michele Sindona, kterého nahradil Roberto Calvi (nalezen oběšený z mostu v Londýně roku 1982). Poté švýcarská „Banco del Gottardo“ a španělská „Banco Santander“, spojená již s „Opus Dei“, na něhož sázel papež Jan Pavel II a Benedikt XVI (viz. práce Olgy Četverikovové). Nyní banku „zdědili“ maltézští rytíři, které si jezuita František striktně podřizuje, soudě podle nedávných bouřlivých událostí v tomto řádu.

Roli Vatikánu ve světě financí a politiky oligarchie můžeme vysledovat v globálních bankovních skupinách, z nichž v roce 2015 (po uzavření „zlaté pětky“ zahrnující účastníky aukcí na fixování světových cen zlata a pravděpodobně po její koncentraci do „správných“ soukromých rukou) zůstaly tyto čtyři:

- soukromá «Inter-Alpha Group of Banks» kontrolovaná skupinou Rothschildů (11 bank);

- Evropský kulatý stůl finančních služeb – bankovní síť Evropské unie («The European Financial Services Round Table», EFR) (22 bank);

- Americké Fórum pro finanční služby (Financial Services Forum, FSF), (16 bank);

- skupina „systémově důležitých bank“ (G-SIBs), založená v roce 2012 Radou pro finanční stabilitu (Financial Stability Board) „Velké dvacítky“. Aktualizovaný seznam G-SIBs nyní zahrnuje 30 bank a je každoročně zveřejňován (naposledy v listopadu 2016).

Odkaz na Wikipedii je dostatečný, protože potřebujeme znát strukturu sítí. Doporučuji čtenáři sestavit a porovnat seznamy. Snadno se tak přesvědčíte o hojnosti průsečíků a shod. V tomto případě je zřejmé, že Evropa je ovládána Rothschildy, přesněji řečeno, že ve Fadějevově pořadu se nebere v úvahu aliance Rothschildů s Vatikánem a v USA s Rockefellery. A podotýkám, že bývalá „zlatá pětka“ byly britské banky „Barclays“ a HSBC, německá „Deutsche Bank“, francouzská „Société Générale“ a „Scotia Mocatta“ (divize drahých kovů „Bank of Nova Scotia“). Čtyři z této pětky, s výjimkou poslední banky, figurují v různých sítích.

Kromě toho alespoň tři z účastníků sítě jsou silně svázány s Vatikánem (ostatní v menší míře). Je to španělský „Santander“ (z aliance s „Opus Dei“), italský „Intesa Sanpaolo“ (integrovaný s „Banco Ambrosiano“) a francouzský „Crédit Agricole“ (vlastní balíku akcií „Banco Ambrosiano“). Prohlédněte si jejich umístění v sítích a dospějete k jasným závěrům. Ještě se nabízí učebnicový příklad americké fúze v roce 2000 mezi Rothschildovou „J.P. Morgan“ a Rockefellerovou „Chase Manhattan“. Tak vznikla „J.P. Morgan Chase“, která se vždy objeví v některé ze světových „špiček“. Další příklad: „Barclays“ se objevila ve „zlaté síti“ až v roce 2004 a nahradila „N. M. Rothschild & Sons“. Tehdy Rothschildové oficiálně oznámili akci zlatých operací a přesunuli štáb dynastie z Londýna do Paříže, čímž předali „otěže vlády“ francouzské větvi. Přitom následně po bankrotu v roce 2008 převedla banka „Lehman Brothers“ svoje americká aktiva na „Barclays“ a nikoliv na „vlastní“ americké banky (v podsvětí samotných „Lehmanů“ je pohřbena historie slavné „Kuhn, Loeb & Co“, kterou pohltili jako krachující banku v roce 1977).

Má ještě někdo nějaké pochybnosti o tom, že bankovní sítě, které nejsou nikterak zmiňovány v médiích, představují „nervové centrum“, „sluneční propletenec“ světového kapitalistického finančního systému? Ano? Pak tedy o čem hovoří námi odkrytá korelace sítí a koncentrace předních bank, do nichž se sbíhají nitky síťové komunikace? Ne snad o propojení zájmů jejich vlastníků? Ukazuje se, že z teorie „války“ klanů nezůstává kámen na kameni.

Ne náhodou byla dne 30. května 2012 podepsána senzační dohoda o sloučení podniků mezi vedoucím Rockefellerova klanu, nyní zesnulým Davidem, a vůdcem jedné ze skupin britské větve dynastie Rothschildů Jacobem (francouzská větev se jí neúčastnila). Tato okolnost nikterak neznamená pohlcování jedněch druhými. Jen převedli průmyslová aktiva na trust pod společné firemní vedení, David Rockefeller šel do politiky, přičemž partnerům z druhé strany Atlantiku ponechal vedení financí a podnikání.

Rockefellerové v roce 2014 „vyšli z ropy“ a začali se zabývat „ekologií“, přesněji řečeno jejími paralelními oblastmi, které vyplývají z jejího „širokého výkladu“, a vstoupili tak do globální politiky. Podle mého názoru hlavně proto, že ze srovnávací analýzy rodinných zájmů jim vyplynulo, aby přešli od ekonomiky k politice. Navštivte internetové stránky Fondu bratří Rockefellerů, abyste se ujistili, že se fond zaměřuje na „pilotní“ projekty a regiony: demokracie, světová výstavba, udržitelný rozvoj, jižní Čína, západní Balkán, kultura a umění. To znamená, že oblastí jeho zájmů je globální politika.

Pokud se zaměříme na téma „trvale udržitelného rozvoje“, potom na příkladu konkrétních globálních institucí zařazených do rámce OSN uvidíme, že pod kapitolou životního prostředí ve strategii „trvale udržitelného rozvoje“ jsou spojeny oblasti hospodářství, sociální sféry a politiky. A jestliže ekonomiku v současném rozložení garantují Rothschildové a politiku Rockefellerové, potom rozšířené pojetí sociálního inženýrství, v jehož středu se nacházejí problémy výchovy a „lidských zdrojů“, spadá do působnosti Vatikánu. Toť vše.

Aby bylo vše jasnější, je třeba několik slov o metodologii formování a řízení globálních procesů a trendů. Zde se podíváme na některé ze základních principů.

1) Princip „nanajských chlapečků“ („dvě ruce ovládané jednou hlavou“)

Zvykli jsme si posuzovat politiku a historii prizmatem vztahů mezi státy, mezistátních svazků (bloků) a mezinárodních organizací. To je neúplný obraz. Existují ještě skryté elitní transnacionální subjekty s anglosaským a evropským jádrem; k nim patří oligarchické klany. Díky generačnímu následnictví se tyto subjekty udržují po celá staletí.

Jak zajišťují ochranu svých zájmů? Státy na rozdíl od nich mají daňové nástroje a armády ...

Toho se dosahuje prostřednictvím korporativních možností, jakož i veřejnými zdroji, s nimiž zachází vnořená síť agentů klanového vlivu. O závislosti Charles de Gaullea na Rothschildech se ví mnoho, ale zapomíná se, že nejen de Gaulle ale samotný prezidentský post páté republiky je jejich tradiční „nomenklatura“. Rovněž Emmanuel Macron pracoval v komisi pro strukturální reformy, kterou vedl hlavní teoretik globalizace, bývalý ředitel Evropské banky pro obnovu a rozvoj (EBRD) Zhak Attali, než se přesunul do investiční banky francouzských Rothschildů. Dále tu jsou soukromé vojenské společnosti (PMC), mezinárodní terorismus, obchod se zbraněmi a v neposlední řadě obchod s drogami, z něhož příjem tvoří významnou část „živých peněz“ globálních bank...

Zjednodušeně řečeno, vedle „politické mapy světa №1“ známé jako mapa „světových států“ existuje veřejnosti prakticky neznámá „politická mapa světa №2“ rozdělující svět na sféry vlivu nadnárodních korporací (TNC). Co jsou naše tři klany jiného, než spolek takovýchto TNC? Názorně: jejich skuteční akcionáři dovedli specialisty Švýcarského federálního technologického institutu k velmi omezenému seznamu „společností spravujících aktiva". Podívejme se například na strukturu akciového kapitálu dvou TNC – Microsoft Corporation a General Dynamics. Jak můžeme vidět, v IT sektoru i ve zbrojním průmyslu se opakují stále titíž investoři – „Vanguard“, „Capital“, „State Street“, „BlackRock“, „Fidelity“ (FMR), vzpomínaný „J.P. Morgan Chase“ atd.

Náhoda, či nikoliv? Na pomoc čtenářům poslouží několik prací známého ekonoma Valentina Katasonova, které systémově a podrobně rozebírají toto téma.

Totéž platí o historii. Nic z ní nepochopíte, pokud budete zkoumat řekněme první nebo druhou světovou válku, či aktuální dění v Sýrii a na Ukrajině, pouze prizmatem národních zájmů zúčastněných zemí. Ignorováním nadnárodní a globální složky světové politiky budete stále myslet, mluvit a psát jen v intencích nálepkování, jak to také prokázal v televizi Valerij Fadějev.

Záměrně se nebudu zabývat například detaily dopadu činnosti stínových nadnárodních subjektů ve veřejné politice. Mělo by být ovšem jasné, že kromě personálního lobbingu zde máme dobře zakořeněné a na úrovni OSN legalizované nástroje této činnosti. Patří mezi ně globální obchod, globální občanská společnost (systém nevládních organizací), globální média, regionální a globální strany (strany-frakce Evropského parlamentu, liberální, socialistický a humanistický internacionalismus). Správnější by bylo hovořit o „teroristické internacionále“, která zahrnuje řadu extrémistických organizací – od „Muslimského bratrstva“, přes „Al-Kájdu“, až k ISIL, jež jsou úzce spojeny se západními zpravodajskými službami. A také o „nacistické internacionále“, jejíž historie a struktura je popsána v dílech Josepha Farrella, Manuela Sarkisyantze, Alexandra Rudakova a dalších autorů.

Dříve nebo později bude rozebrána i otázka „ekumenické internacionály“, za jejíž centrum lze považovat jak samotný Vatikán, tak protestantskou Světovou radu církví (SRC). Samostatným tématem je rozvětvený systém globálních finančních institucí – „finanční internacionála“, od MMF a Světové banky po Světové ekonomické fórum a mezinárodní ratingové agentury.

Nejdůležitější na tom je, že stínové a veřejné instituce, i když jednají podle svých vlastních metod, společným úsilím pohánějí ozubená kola jediného mechanismu pracujícího na realizaci konkrétního plánu. Nejjednodušší příklad: systém dvou politických stran na Západě, s jehož pomocí, podle slov Karla Marxe, buržoazie, pokud ztratí vládu z jedné ruky, okamžitě ji uchopí druhou rukou. Další příklad: slavné „dvojvládí“ po únorové revoluci roku 1917. Za opozičními rozpory Prozatímní vlády a esero-menševickými Sověty vládla lóže Velkého Východu národů Ruska (VVNR), do níž vstoupili jak ministři, tak i vůdci Petrohradského sovětu. Nebo rozpad Sovětského svazu vyvolala opozice sovětských a ruských centristů, z nichž každý se zabýval destruktivní činností ve vztahu k druhému. Jelcin „vykopl židli“ zpod Gorbačova ve snaze podkopat jednotu celé velké země a Gorbačov zpod Jelcina, aby docílil podepsání nové svazové smlouvy pro každý subjekt Ruské federace zvlášť.

Mýty obrostlé Wall Street v New Yorku je centrum, kde obchodují všechny klany, jde o symbol jejich strategické jednoty tváří v tvář všem výzvám a rozporům. O to zajímavější je, že známý protest „Occupy Wall Street“ (2011) byl financován samotnými oligarchy, a to zejména nejbližším spolupracovníkem Rothschildů Georgem Sorosem prostřednictvím jeho kanadského informačního holdingu „Adbusters Media Foundation“. Anti – nebo spíše alter-globalismus představuje druhou „ruku“, která hraje roli sparing partnera (tréninkového protihráče) globalismu a brání vzniku skutečně alternativních projektů. Proto „nepřátelé“ globalizace ji ostře kritizují a organizují hlučné protesty, přičemž neodmítají globalizaci jako takovou, ale pouze požadují její korekci v „socialistickém“ a „humanistickém“ („tolerantním“) duchu.

Obě „ruce“ mohou vědět a / nebo pochopit, že jejich opozici řídí jedna společná „hlava“, ale také nemusí pochopit, či docenit vůbec nic, protože se samy považují za chytřejší než všichni ostatní. A tak buď jdou poslušně na porážku, nebo se podílejí na hrách jiných lidí a kradmo vytvářejí vlastní scénář, zatímco se chystají k němu přejít, jakmile pro to budou podmínky a příležitost. Nicméně ze zkušenosti z těchto her vyplývá, že skutečný záměr chápe obvykle jen jedna „ruka“ (Jelcinovi byl vysvětlen, ale členům výboru pro výjimečný stav nikoliv, tudíž jednali slepě). Pokud by totiž záměr chápaly obě „ruce“, mohly by se spojit proti „hlavě“. Žhavý příklad z naší doby: nedávné dočasné oteplení rusko-tureckých a rusko-amerických vztahů.

Rozšířit seznam příkladů si může každý sám. Aniž bych se nořil do hlubin filozofie, mohu poznamenat, že „dvě ruce ovládané jednou hlavou“ je v podstatě Hegelova dialektika. V učebnicích dialektického materialismu (teorie marxismu) byla představena triádou „teze - antiteze - syntéza“ a z ní formulovanými třemi klasickými zákony. Později dialektiku jako Západem přijatou globální metodu řízení popsal přední americký myslitel Antoni Sutton. Mystifikace? Vůbec ne: ten stejný případ nastal, když se sovětská moc od samého začátku až po léta 1985 -1991 snažila hledat svá vlastní řešení, což jí umožňovalo, zatímco se účastnila společné „hry“, aby v jejím rámci prováděla svou vlastní, suverénní „partii“.

2) Princip „dvojích standardů“

Používá se jako záměna pojmů a vychází z toho, že pravdivost nebo lživost jakékoliv normy závisí na základních předpokladech, které formuluje zákazník. Klasickým příkladem jsou rozpory v Chartě OSN mezi zásadami sebeurčení a územní celistvosti. Pomocí nich Západ „natáčí ojnicí“, aby vše „vyšlo“, jak sám potřebuje. Proto v Kosovu, Súdánu a na Tchaj-wanu podporuje separatisty, kdežto v Abcházii, Jižní Osetii, Krymu a Donbasu je na straně vlád Tbilisi a Kyjeva.

Existují i složitější příklady, kdy zúčastněné strany spoléhající na vlivné agenty v cizím táboře jednají mnohem sofistikovaněji. Například v Pařížské dohodě o změně klimatu byl rozpor mezi zeměmi-donátory, u nichž absorbování skleníkových plynů přírodním prostředím převyšuje jejich emise, a mezi znečišťovateli s reverzní dynamikou, vyřešen ve prospěch znečišťovatelů. Manipulací s rozpory v mezinárodních klimatických dokumentech zavázali donátory v čele s Ruskem snižovat emise stejně jako znečišťovatele. A přes „pátou kolonu“ vlivných agentů je „přesvědčili“, aby s tím souhlasili.

3) Princip „vyšší inteligence“

19 listopadu 1937, během setkání s hlavou britského ministerstva zahraničí lordem Halifaxem, Adolf Hitler nastínil svou vizi o základech německo-britského spojenectví, kterou jeho protějšek přijal. Neotevřel tam nic nového, ale nikdo před ním neformulovat tuto metodu tak přímo a naivně. „Existují dvě možnosti formalizace vztahů mezi národy,“ řekl Hitler. „Hra svobodných sil, jež by v mnoha případech znamenala aktivní zásah do života národů a mohla by tak způsobit vážný šok naší kultuře ... Druhá možnost je namísto hry svobodných sil připustit panství „vyšší inteligence“; Přitom je však třeba počítat s tím, že tato vyšší inteligence musí přinést stejné výsledky, které by byly dosaženy jednáním svobodných sil...“ (citováno ze sborníku Dokumenty a materiály v předvečer druhé světové války).

Jak to „dekódovat“? Takto: Setkávají se mocní muži – státníci i ti druzí. Analyzují rozložení sil a předvídají vývoj situace. Následně řeší, co „by mělo“ proběhnout jaksi „přirozenou“ cestou, aby bylo dosaženo výsledků podle zákulisní dohody, ale s menšími náklady pro „vysoké hráče dohadovacích stran“. A na závěr tito „muži“ přetřásají konkrétní úkoly: koho ze svých podřízených a čím pověří. V této fázi realizace „schváleného“ scénáře vstupují často do hry výše zmíněné obchodní struktury, nevládní organizace, média, strany a internacionály, náboženská centra, finanční instituce atd.

Mimochodem v případě Hitlera a Britů to nefungovalo. Britové se v reakci na to rozhodli jmenovat Halifaxe premiérem. Ale Führer ztratil nervy a nevydržel informační kampaň rozpoutanou proti němu v Londýně za účelem operačního krytí těchto tajných plánů. Ve výsledku, naštěstí pro nás i pro celý svět, na Downing Street 10 nastoupil Churchill. Halifax skončil jako velvyslanec ve Washingtonu. Pravda, v květnu 1940 si to Führer rozmyslel a rychle poslal do mlžného Albionu svého „parteigenosse Hesse“, ale už bylo pozdě. Churchillovi se do té doby podařilo otočit stroj britské zahraniční politiky ve směru opačném ke spojenectví s nacismem. (Později toho hořce litoval. V červenci 1944 dokonce britská rozvědka prostřednictvím svých agentů v německé šlechtické špičce uspořádala neúspěšný pokus o atentát na Hitlera, aby s jeho nástupci v německém Reichstagu bylo možné uzavřít protisovětský pakt.)

Princip „vyšší inteligence“ odhaluje neopodstatněnost verze „války klanů.“ Oni spolu nebojují, ale provádějí „casting“ projektů, z nichž vybírají ten nejefektivnější pro konkrétní situaci, následně ho doprovázejí, a pokud je to nutné, korigují (jako je tomu v případě projektu „Trump“).

4) Princip "puzzle"

„... Pokud z vnějšího pohledu na ně (mezinárodní konference - pozn. autora) jde všechno samo sebou, ve skutečnosti tam není ponecháno náhodě vůbec nic,“ podělil se s tajemstvím vítězství „vyšší inteligence“ plukovník House. „Ustanovení jsou předkládána různými organizacemi, ale na konci se ukáže, že jsou všichni tak poháněni jeden k druhému, že dostáváme požadovaný vzor mozaiky. ...Žádná opozice se nemůže vzepřít takové organizaci.“ (citováno z Deníku plukovníka House).

Takže, sestavuje se konečný dokument, roztříští se na teze, rozdělí se „komu třeba“ a ti je navrhují jakoby sami od sebe. A nikomu nedojde, že je to taková „hra“, a pokud dojde, postavit se tomu nemůže: individuální opoziční návrhy jsou neškodné, protože většina neoponuje. Ve výsledku se složí „puzzle“ podle potřeby zákazníků, kteří zároveň zůstávají jakoby „mimo záběr“.

Ale „puzzle“ se skládají nejen na „mezinárodních konferencích“, ale i v reálném životě, a to s pomocí zrežírovaných akcí (teroristických činů, voleb, atd.) V tomto smyslu fragmenty „puzzle“ představují nevládní organizace, média, podnikání atd. zmanipulované „vyšší inteligencí“.

5) Princip „rodícího se cyklonu“

Tento princip směřuje k tomu, aby se ulovily, pronikly a ovládly nejvíce perspektivní a dlouhodobé trendy a následně usměrnily do kolejí, které odpovídají konkrétním zájmovým skupinám. „Na březích Temže se soustředila všechna moudrost kapitalistického světa,“ napsal zástupce ministerstva zahraničních věcí RSFSR Georgij Čičerin. „Státníci od Temže vidí daleko a mají jemný čich na vzmáhající se nové historické síly. Uzavřít dohodu s novou historickou silou s cílem zneškodnit ji, to je triumf anglického tradičního státnického umění.“ (citováno z: Informační zpráva o Churchillovi / Osobní tajná služba J. V. Stalina. Sborník dokumentů / editor V. V. Vachani , M., 2004. Str. 125).

Toto není vyčerpávající výčet všech principů řízení společnosti. Ale už z něho je zřejmé, jak široké pole pro manipulaci má ten, kdo vládne nástroji vlivu na politický proces a využívá při tom uvedených metod.

Pokračování...