Kapitulace Francie

Po osm měsíců trvající „podivné válce,“ během níž se na západní frontě prakticky neodehrávaly žádné válečné události, zaútočila 10. května 1940 německá vojska na Francii. 22. července 1940 francouzská Třetí republika podepsala příměří s Třetí říší. Fakticky šlo o kapitulaci.

Mimochodem, kdyby Němci tehdy nespěchali, historie 2. světové války zejména a světová historie celkově mohly proběhnout podle jiného scénáře. Naši budoucí spojenci, Angličané a Francouzi, plánovali na léto 1940 útok proti Sovětskému svazu. Stovky letadel měly ze základen v Sýrii a Iráku rozbombardovat ropná pole  Baku (zde získával Sovětský svaz 90 procent své ropy, pozn. překl.). Kdyby šanci nanést úder využili, není vyloučeno, že by se spojenci ocitli ve stejném zákopu s Hitlerem. V každém případě, vést současně jednu válku s Německem i Sovětským svazem Západ nemohl, takže s Hitlerem by musel uzavřít mír.

Tehdy se ale vše odehrálo, jak se odehrálo a nyní, po 77 letech se historie, jak to vypadá, opakuje. Ne doslovně, samozřejmě, ale celkový plán událostí je velmi podobný a také data událostí jsou téměř totožná.

7. května byl zvolen a 15. května nastoupil úřad nejmladší prezident Francie Emmanuel Macron. 20. června proběhnou ve Francii parlamentní volby. 7. května oznámil Gazprom stavbu podmořské části plynovodu Turecký proud. Předtím, během dubna, Evropská unie pod tlakem Německa stáhla všechny námitky proti stavbě Severního proudu 2.

Souvislosti mezi těmito událostmi jsou nepřímé a na první pohled nezřejmé, ale existují. Nehledě na to, že EU je nazývaná Čtvrtou říší, analogicky podle Třetí říše, která sjednotila Evropu před 77 lety v téměř stejných hranicích.

A co vidíme dnes?

Francie dostala slabého prezidenta při silném radikálně pravicovém soupeři. Tyto volby byly nazývány „hlasováním pro nebo proti Le Penové.“ Pravicová vůdkyně, která dosáhla ze svého pohledu velmi dobrého výsledku (asi 35 procent hlasů), vede svou Front National s nadšením do parlamentních voleb, do kterých zbývá jen něco málo přes měsíc.

Přičemž v parlamentních volbách Francouzi nebudou pociťovat pro prezidentské volby tradiční nezbytnost spojit se, aby nebyla k moci připuštěna pravice. Samozřejmě, že Front National nezíská většinu mandátů, ale získá víceméně solidní zastoupení. Podle prognózy výsledků by měla získat 25-30 poslaneckých mandátů. Ale pravice (Front National), která má dnes po dvou mandátech v Národním shromáždění a Senátu Páté republiky, nejen zlepší svůj výsledek 10-15krát. Také získá skvělou tribunu pro propagandu. A společnost si začne zvykat na to, že Front National jako součást vrcholné politiky je něco naprosto přirozeného.

To hlavní spočívá v tom, že Macron prakticky nemá šanci vytvořit spolehlivou proprezidentskou většinu. Slabý prezident bude muset brzy začít spolupracovat s jemu opoziční koaliční vládou.

Během prezidentství Alberta Lebruna v letech 1932 – 1940 se Francie také sjednocovala proti pravici. Usilovaly o to vlády Lidové fronty (Front populaire) v letech 1936 – 1938 i kabinety vedené Eduardem Daladierem v letech 1938 – 1940. Ale všechno se zakončilo tím, že poslední vláda Třetí republiky vedená Paulem Reynaudem, z vůle Národního shromáždění předala moc maršálu Pétainovi, nejpravicovějšímu francouzskému politikovi, autoru konceptu kolaborace, který přizval francouzský lid ke spolupráci s Hitlerem při vytváření „nového řádu“ v Evropě.

Už nyní Front National příliš nepřipomíná okrajovou stranu z éry vedení Jean-Marie Le Pena. Kromě toho, situace je stejná jako předválečná. Slabé a neefektivní levo-pravé koalice se sjednocují, aby nepustily k moci pravicové radikály, přičemž slouží jen k zvyšování jejich popularity.

Už v dalším následujícím volebním období Front National může reálně žádat o přístup k moci. Přičemž zároveň na prezidentskou pozici i zformování koaliční většiny kolem sebe v parlamentu.

Ale pravice se může dostat k moci i dříve. Konec konců Pétaina učinila lídrem Francie drtivá vnější porážka. Pátá republika se nachází na prahu katastrofy analogické té, která znamenala konec Třetí republiky. Macron nevypadá jakou současný de Gaulle, schopný tuto katastrofu odvrátit. I když se vše obejde bez války.

Ne náhodou jsem zmínil úspěchy Gazpromu při pokládání plynovodů, které dovolují dopravu plynu do EU mimo tranzitní země. Tyto plynovody jsou vázány na Německo a Turecko, což zvyšuje význam těchto zemí pro Evropskou unii. Ankara směřovala do EU mnoho let a hlavním protivníkem jejího přijetí byla Francie. Vztahy Paříže a Ankary se navíc komplikovaly proto, že Francie, ve které se nachází silná arménská diaspora, mnohá desetiletí ne bez úspěchu lobuje za uznání arménské genocidy v letech 1915 – 1917.

V té samé době bylo Německo za 1. svetové války spojencem Turecka a v 60.-70. letech do Německa přesídlily miliony Turků. A nyní, nehledě na složitost vztahů mezi Berlínem a Ankarou, jsou odsouzeni ke spolupráci v otázce syrských běženců. Účast ve společných projektech plynovodů s Ruskem, díky kterým se Německo stane plynovou křižovatkou pro střední a východní Evropu a Turecko začne hrát stejnou roli pro jižní Evropu a Balkán, nutně doplňkově tyto dvě země sblíží. V plynové politice ke krajně důležitá koordinace.

Evropskou unii už dříve nazývali německým projektem, od čehož se odvozuje na minulost odkazující termín Čtvrtá říše. Německo-turecká dominance v otázce dodávek energonosičů učiní EU doménou Berlína (je nepravděpodobné, že by Turecko někdy vstoupilo do EU, takže německou hegemonii v EU prakticky nic neohrožuje).

Připomínám, že až dosud šla řeč vždy o německo-francouzské dominanci v EU. Macron získával hlasy tím, že vyzýval sjednotit se proti euroskepticismu, nedopustit „francouzský brexit,“ udržet pozici Francie jako lídra jednotné Evropy.

Mezitím francouzská ekonomika už před pěti lety přestala odpovídat těmto ambicím. Finanční systém Páté republiky je také podkopán. Na rozdíl od Le Penové, slibující návrat národní měny, aby byly ozdraveny státní finance, Macron nepochybuje o nezbytnosti setrvání v eurozóně. A to finančně-ekonomickému systému nedává žádnou šanci.

Až přibližně v roce 2020 vznikne plná plynová závislost Evropy na Německu a Turecku, Francie se stane druhořadou mocností – velkým Polskem. Dá se očekávat, že Paříž bude postupně vytěsněna z jednacích formátů určujících světovou budoucnost (normandského a minského, ve kterých se vytváří budoucnost nikoliv Ukrajiny, ale Evropy a ženevského, kde se Západ pokouší ovlivnit nikoliv osud Sýrie, ale Blízkého východu; do Astany se už Paříž nikdo pozvat nechystá).

Hlas Francie v EU už dnes znamená málo. Odchod Velké Británie a opad zájmu o Evropu ze strany USA výrazně zvýšili politický význam Německa, Berlín je už dávno hlavním evropským finančníkem. Spuštění Severního potoku 2 postaví do závislosti na Německu celou evropskou ekonomiku.

K tomu, aby se porážka Francie v boji za Evropu stala očividnou samotným Francouzům, stačí vznik jakékoliv konfliktní situace, jakákoli divergence zájmů Německa a Francie v rámci EU. Paříž se uvidí jako jediná osamocená ve střetu s Evropou sjednocenou ve Čtvrté německé říší.

Šok z prohry bez války nebude menší, než šok z vojenské porážky před 77 lety. Myslím, že důsledky v podobě plné diskreditace celého politického systému a příchodu na tomto základě k moci takové pravice, že vedle nich National Front Marine Le Penové bude představovat levicové křídlo parlamentu, budou podobné.

Jenom exilovou vládu už nikdo vytvářet nebude.