Naivkové a idioti

Ti, kteří se snažili zatáhnout nás do války, nám v první řadě nesměli dopřát čas k samostatnému myšlení. Museli nás zahltit řečmi o tom, že neexistuje žádná možnost, jak předejít invazi, porazit terorismus nebo dokonce pokračovat v zachovávání lidských práv. Toho lze dosáhnout nejlépe tak, že se veřejnosti neposkytne dostatek informací. Vzhledem k tomu, že zpravodajská činnost a diplomatická jednání probíhají většinou za zavřenými dveřmi, není to tak těžké.

My, kteří s válkami v Afghánistánu a Iráku nesouhlasili ještě před jejich začátkem, jsme byli vystaveni posměchu; byli jsme označeni za naivní a změkčilé. Zpravodajské informace, které naše vlády zveřejnily, ukazovaly na to, že jak Saddam, tak Taliban na pokusy o diplomatické řešení nereagovali a jednání odmítali. "Tváři v tvář takovým nepřátelům - co jsme mohli dělat?" krčili naši jestřábi rameny, a naše odpovědi působily vedle řinčení zbraní plaše a zakřiknutě. Podle sloupkaře Davida Aaronovitche jsme se vyžívali ve fňukání. Podle novin Daily Telegraph jsme nebyli ničím jiným než užitečnými idioty Osamy bin Ladena.

Být tenhle názor natolik nerozšířen, jak se nám to snažili západní váleční magnáti a jejich bardové namluvit, mohla to být i pravda. Ale mnoho z nás už tehdy tušilo, že nám lžou. Většina lží je nyní odhalena: zbraně hromadného ničení v Iráku nalezeny nebyly, nenašly se ani důkazy jejich existence, nebylo potvrzeno, že Saddam - jak Bush tvrdil v březnu - provádí výcvik a poskytuje finanční podporu al-Káidě. Bush a Blair zjevně netrpěli výčitkami, co se lidských práv cizinců týče.

Jenže teprve teď vycházejí najevo další a mnohem vážnější lži. I kdyby vše, co si Bush a Blair o svých nepřátelích a jejich motivech vymyslili, byla pravda, a všechny akce obou státníků byly plně legální a zdůvodnitelné, zdá se, že ani potom nebylo nutno jít do války. A to proto, že - jak vyšlo najevo minulý týden - Saddam Hussein nabídl Bushovi a Blairovi ještě před prvním výstřelem téměř vše, co chtěli. Zdá se, že naše vlády tuto informaci veřejnosti zatajily a lhaly nám, že diplomatické řešení neexistuje.

Ve čtyřměsíčním období, které předcházelo invazi do Iráku, nabídla vláda Saddama Husseina Spojeným státům sérii stále zoufalejších nabídek. V prosinci se irácká výzvědná služba snažila jednat s bývalým šéfem protiteroristického oddělení CIA, Vincentem Cannistrarem. Nabízeli mu důkaz, že Irák nemá nic společného s 11. zářím. Dokonce chtěli dovolit mnohatisícové americké armádě, aby vstoupila do země a hledala ZHN. Pokud Spojeným státům jde o změnu režimu, Saddam byl ochotný do dvou let uskutečnit volby a dovolit mezinárodní komisi, aby vše monitorovala. Podle toho, co Cinnistraro uvádí, návrh se dostal až do Bílého domu, ale byl prezidentem a Dickem Cheneym odmítnut.

V únoru nabízeli Saddamovi vyjednávači téměř vše, co si americká vláda přála: volný vstup FBI a hledání ZHN kdekoliv je napadne, diplomatickou podporu americké pozici v izraelsko-palestinském konfliktu, dokonce byli ochotni vzdát se práva na iráckou ropu ve prospěch Američanů. Mezi těmi, kteří byli na americké straně kontaktováni, byl i Richard Perle, poradce pro národní bezpečnost, který už roky prosazoval válku v Iráku. Předal nabídku CIA. Minulý týden sdělil novinám New York Times její odpověď: "Vyřiďte jim, že se uvidíme v Bagdádu."

Jinými slovy řečeno zdá se, že Saddam udělal všechno, aby nalezl diplomatické řešení a odvrátil válku. A americká strana udělala vše, aby se mu to nepodařilo. To je pravý opak toho, co nám Bush a Blair tvrdili. Bush sdělil 6. března (13 dnů před začátkem války) novinářům: "Chci vám připomenout, že je na něm, zda půjdeme nebo nepůjdeme do války. Je to Saddamova volba" O deset dnů později řekl Blair: "Na diplomatické frontě jsme vyčerpali všechny možnosti. Dali jsme mu jasné ultimátum: spolupracuj, nebo tě odzbrojíme silou... Celou tu dobu se snažíme o diplomatické řešení." 17. března Bush prohlásil, že (citujeme) "rozhodne-li se Saddam pro konfrontaci, americký lid by měl vědět, že jsme udělali vše, abychom zabránili válce." Všechna tato prohlášení jsou lživá.

A totéž se stalo v případě Afghánistánu. 20. září 2001 nabídl Talibán, že vydá Osamu bin Ladena do neutrální islámské země, aby zde před soudem čelil americkým důkazům, že byl odpovědný za útoky v New Yorku a ve Washingtonu. Američané to odmítli. Šest dnů před začátkem války, 1. října Taliban svou nabídku zopakoval a jejich zástupce řekl v Pákistánu reportérům: "jsme připraveni jednat. Je na druhé straně, zda bude souhlasit nebo ne. Problémy můžeme vyřešit jedině jednáním." Následujícího dne byl Bush na tuto nabídku dotazován na tiskové konferenci. Odpověděl: "Žádné jednání. Žádný kalendář. Budeme jednat podle svého scénáře."

Téhož dne Blair na konferenci labouristů zesměšnil nápad, že bychom mohli "hledat diplomatické řešení." "Co se bin Ladena a Talibanu týče, neexistuje diplomacie... Řekl jsem: vydejte teroristy nebo se vzdejte vlády. Rozhodnutí je na vás."

Hm. Oni přesně tohle nabízeli, ale George Bush to odmítl.

Pochopitelně ani Bush, ani Blair neměli žádné důvody Talibanu nebo Saddamu Husseinovi věřit. Ti lidé jednali pod tlakem okolností. Ale to po nich nikdo ani nechtěl. V obou případech stačilo určit Saddamovi a Talibanu lhůtu, do kdy musí své nabídce dostát. Spojenci ani nemohou tvrdit, že nabídky protistrany byly natolik nedostačující, že nemělo smysl se jimi zabývat. Jak Taliban, tak Saddam Hussein se pokoušeli o dialog, nikoliv o zabouchnutí dveří. A byla řada věcí, o kterých se jednat dalo. Jednoduše řečeno, mírové řešení bylo odmítnuto, aniž se o ně spojenci pokusili. Z toho vyplývá, že i kdyby všechny ostatní jejich válečné činy byly legální (což nebyly), oba by stále mohli být obžalováni z porušení mezinárodního práva. V Chartě OSN se praví: "znepřátelené strany mají povinnost v první řadě hledat řešení formou jednání."

Nic z toho nemůže přesvědčit válečné nadšence. Je jim jedno, že tenhle konflikt byl nespravedlivý, ilegální, že v něm zahynuly nebo bylo zmrzačeny desítky tisíc civilistů. Vše je irelevantní. Hlavně, že jejich cíle bylo dosaženo. Supové by ale měli přemýšlet o tomto: Kdyby se pokusili o mírové řešení, mohl být dnes Osama bin Laden ve vězení, Irák mohl být přizpůsobivým a v podstatě mírumilovným národem hledajícím svou vlastní cestu k demokracii a většina muslimského světa by pociťovala k Americe spíše sympatie než nenávist a touhu po odvetě. Takže kdo je tady naivní a k tomu užitečný idiot, a kdo pragmatik?

Článek Dreamers and Idiots byl uveřejněn na stránce Georga Monbiota.