„Jaderný“ Kim: Ozbrojená demokracie proti bezbranné totalitě

Takže, i přes „úspěšné“ jednání s Pekingem, napětí okolo korejského poloostrova zůstává. Mezitím Bílý dům jen zvyšuje tlak na Pchjongjang, což je zcela zákonité.

Navzdory neudržitelnému optimismu oficiálního Washingtonu nepřinesly rozhovory s Čínou žádný průlom. Ve skutečnosti Si Ťin-pching pouze potvrdil dohody uzavřené s předchozí administrativou a část „čerstvých“ iniciativ (například více příležitostí pro vzájemné investice) výhodných pouze pro Čínu. Radikální ústupky, které by mohly výrazně zkorigovat obrovskou nerovnováhu v obchodní bilanci mezi oběma zeměmi, nebyly žádné a ani se neočekávají. Přitom metody, kterými je nový prezident Donald Trump odhodlán podobných ústupků dosáhnout, byly jasně demonstrovány na Sýrii v době návštěvy čínského vůdce ve Washingtonu. V prospěch silové varianty mluví i téměř jednohlasné schválení úderů USA proti Sýrii „politickou třídou“ USA. Přitom pokud se v případě Šajrátu situace ještě zdála nejednoznačná, u Severní Koreje má Trump téměř zaručenou podporu voličů – deset let démonizace režimu Kimů velmi účinně zformovalo odpovídající názory. Omezená a beztrestná agrese, taková „malá vítězná válka“, to je voda na mlýn současné administrativy.

Může se KLDR ubránit raketovému útoku? Ne, nemůže. „Raketové“ PVO Severní Koreje je ekvivalentní protivzdušné obraně Libye před intervencí Západu. Výhodou KLDR, pokud jde o udržitelnost v boji, je velmi početné protiletadlové dělostřelectvo schopné sehrát jistou roli v obraně „objektů“, dále pak kopcovitý terén (ostatně bránící PVO ve sledování nízko letících cílů) a rozvinuté opevnění, což pouze zvýší nároky na potřebný počet „Tomahawků“, nic víc.

Šance nějak „doběhnout“ americkou vzdušnou formaci je z pohledu KLDR mizivě malá. Vzdušné síly Severní Koreje jsou kvalitativně srovnatelné s těmi předválečnými v Sýrii (relativně moderní letouny – celkem 35 strojů MiG-29), ani jejich technický stav a úroveň kvalifikace pilotů nejsou lepší, neboť permanentní krize v přísunu pohonných hmot výrazně omezila možnosti pro normální výcvik pilotů.

Hlavní „údernou silou“ severokorejského námořnictva je 34 protilodních raketových člunů, spadajících svojí efektivitou do dob války ve Vietnamu, a 26 velmi starých (z roku 1950) diesel-elektrických ponorek. Jinými slovy zóna, kde severokorejská flotila dokáže způsobit nepříteli nějaké problémy, je omezena na pobřežní vody.

Proti vojenskému scénáři mluví postoj Pekingu a otevřená opozice Soulu, ne příliš dychtivého zaplatit za posílení postavení Trumpa v USA. Severokorejská armáda není schopna jakékoliv rozsáhlé ofenzívy na jih, ale může ve velkém měřítku „uspořádat“ pro Jižní Koreu naprosto zbytečný pohraniční konflikt. Přitom Jižní Korea podivným způsobem figuruje v Trampově seznamu zemí, jimž Trump hodlá předložit účet za ochranu ... jakou ve skutečnosti Jižní Korea nepotřebuje. Paradoxně – ve skutečnosti zákonitě – se Jihokorejci stali rukojmími svých vlastních rozbujelých fantazií po desetiletí vytrubovaných na Západ.

Nicméně existují dlouhodobé faktory, pro které americký establishment není proti tomu, aby si Trump zcela zničil pověst mezi spojenci a zmařil již uzavřené dohody s Pekingem. V praxi se navíc krátí doba, kdy je ještě možné Severní Koreu relativně beztrestně vymazat z politické mapy, a ve Washingtonu to dobře vědí.

Posuďme situaci na poloostrově v celku. Podle rozšířeného nálepkování je rozdělen mezi zlověstný militaristický režim s více než milionovou armádou a mírovou prosperující demokracii bezbrannou proti totalitní hrozbě. Problém je v tom, že realita vypadá poněkud jinak.

Severní Korea neměla nikdy větší než milionovou armádu. Maximální počet vojáků v Korejské lidové armádě nepřekročil 900 tisíc osob, v roce 2012 byl snížen na 750 tisíc (spolu se speciálními jednotkami), po roce 2013 se snížil o dalších 300 tisíc. Jinými slovy, dnes má Severní Korea asi 450 tisíc vojáků, tři stovky podmíněně moderních tanků, přibližně ekvivalentních s T-72, a tři a půl desítky stejně podmíněně moderních letadel. „Bezbranný“ jih má armádu více než jeden a půl krát větší a kvalitativně lepší. Jihokorejci mají 1027 velmi moderních tanků K-1, 484 ještě modernějších K1A1, 225 moderních stíhacích letounů (60 těžkých F-15K a 165 lehkých F-16K), letadla AWACS, 12 velkých torpédoborců, 24 fregat, 28 korvet, 18 moderních ponorek. Jinak řečeno, v praxi tu máme co do činění s po zuby ozbrojenou konvenční demokracií a s bezbranným totalitním režimem. Damoklův meč agrese ve skutečnosti nevisí nad Soulem.

Proto ono monstrózní mobilizační nasazení 90. let a na počátku nového tisíciletí se všemi jeho důsledky až po hladomor. Přitom obranná strategie Kimů byla a je zcela průzračná: získat účinnou odstrašující zbraň, snížit početní stav armády a náklady na ni a zaměřit se na hospodářský rozvoj. Problém Washingtonu, Tokia a Soulu spočívá v tom, že tato strategie je realizována překvapivě efektivně.

Pchjongjang disponuje velmi omezeným množstvím plutonia a jeho „rezervy“ nelze radikálně zvýšit. V tomto případě jednotky hlavic (ne více než 8-10) „hirošimského kalibru“ mají velmi pochybný odstrašující efekt, pokud cíl není vyroben převážně ze dřeva a naolejovaného papíru, jako v případě japonského města z roku 1945, ale vojenské základny a města sestávají ze seismicky odolných betonových staveb. Nicméně KLDR se zřejmě podařilo uniknout z pasti plutonia a získat termonukleární hlavici. Její nízký výkon v tomto případě není důkazem nějakého „blafování“, protože tam je klíčová „posilující“ komponenta, která vám umožní dovést sílu termonukleární zbraně na úroveň megatun – normální neobohacený uran, jakého je v Severní Koreji dostatek a jehož těžba se obnovuje. Jinými slovy, Severní Korea je na prahu získání opravdu významného odstrašujícího potenciálu.

KLDR současně zvyšuje odolnost svých jaderných sil proti preventivnímu úderu a proti účinkům protiraketové obrany. V prvním ohledu již otestovala balistickou raketu vystřelenou z ponorky a její pozemní analog umístěný na pohyblivých pozemních komplexech. V druhém případě zvyšuje počet střel s parametry, které umožňují pracovat s úctyhodným množstvím „falešných“ cílů.

Nárůst počtu raket dlouhého doletu znamená, že hlavním cílem možného jaderného útoku KLDR není ani zdaleka Soul (a Jihokorejci to vědí), jehož masové ztráty na životech Washington po nutném morálním utrpení úspěšně přežije. Skutečným cílem Pchjongjangu je vytvořit hrozbu pro hlavní americké vojenské základny v regionu, včetně té největší na Guamu.

Očividně to značně snižuje možnosti Washingtonu relativně beztrestně nastolit demokracii na komunistickém severu Korejského poloostrova, a to i v podmínkách snižování konvenčních sil KLDR.

Toho času Severní Korea již zdaleka není hladovějící země z let 1990. Ve skutečnosti se KLDR rozvíjí dostatečně rychle. Pchjongjang prakticky kopíruje čínské zkušenosti, postupně zvyšuje úlohu soukromého sektoru a rozšiřuje příležitosti pro podnikání. V perspektivě se před Washingtonem rýsuje houževnatý a ostře protiamerický režim ve východní Asii, prakticky nezranitelný americkou vojenskou intervencí.

Příklad Severní Koreje schopné si zajistit vlastní bezpečnost sázkou na vývoj jaderných zbraní v době, kdy omezování zbraní hromadného ničení nejenže nezaručuje bezpečnost, ale vyvinulo se v některých zemích na předehru božího dopuštění (Ukrajina, do jisté míry i Sýrie), nuže takový „špatný“ příklad ze strany KLDR může být nakažlivý. Vpravdě se jedná o jednu z jasných výzev, vůči nimž se poměrně rychlé ztrácení pozic USA ve své bezpodmínečné hegemonii jeví pro jisté kruhy stále citelnější.