Mírový triumf a „černí psi“ Winstona Churchilla

Aktem o kapitulaci Japonska podepsaným na palubě amerického křižníku „Missouri“ byla dne 2. září 1945 ukončena druhá světová válka, která s sebou vzala desítky milionů životů a způsobila nevýslovné utrpení a strádání dalším stovkám milionů lidí. Kapitulace poslední agresorské země na planetě znamenala pro válkou zmučené lidi skutečný mírový triumf. Tehdy, v září 1945, se veřejnost oprávněně domnívala, že se v letech boje proti fašismu utvořila široká protihitlerovská koalice států a společenských sil různého (často i diametrálně odlišného) zaměření, která bude v dlouhodobém horizontu garantovat mírový rozvoj lidstva. Nicméně mírový triumf se zvrhl v novou válku. Tentokrát studenou.

„Úcta a láska“ ve službě rusofobů

Druhá polovina 40. let byla počátkem prudkého ochlazení vztahů mezi vítěznými mocnostmi s jejich následným vtažením do dlouhé a vyčerpávající studené války. Podle doktora historických věd Valentina Falina měla změna mezinárodní situace po druhé světové válce příčiny v prohlubování destruktivního rozdělení světa do dvou znepřátelených sociálně-politický bloků, jež má kořeny už v roce 1917.

A počáteční impuls k otevřenému rozkolu spojeneckých vztahů mezi Západem a Východem (tj. SSSR a zeměmi socialistického bloku) dala slavná Churchillova řeč pronesená 5. března 1946 na Westminsterské universitě ve Fultonu, stát Missouri, USA. Byl to signál pro zahájení studené války.

Působení Churchilla, jeho řešení a snadnost, s jakou tak náhle vyměnil přízeň za nenávist vůči Kremlu, je nemožné pochopit, pokud zůstaneme u povrchu této anglické politické těžké váhy a nezaostříme pohled na jeho psychologické rysy. Churchill podle odborníků dlouhou dobu, a to zejména při soumraku jeho politické kariéry, vykazoval všechny známky maniodepresivní poruchy, při níž se střídají období překotné a plně efektivní činnosti s obdobím ponoření do hluboké deprese. On sám si byl plně vědom, jaké jsou příčiny jeho lability, a své záchvaty deprese nazýval „časy černých psů.“ Titíž „černí psi“ trýznili duši anglosaského hrdiny po jeho neslavné rezignaci na funkci britského premiéra 27. července 1945. Nakonec ještě nedávno americký ministr války Henry Lewis Stimson ocenil vystupování britského politika jako „druh nespoutaného výtržnictví.“

Leč během podzimu a zimy v letech 1945-1946 byl Churchill schopen odehnat své „černé psy“. A čím vším se tehdy nezabýval: přijal vyznamenání za vítězství nad nacismem, cestoval, pracoval na svých pamětech, maloval své amatérské akvarely, avšak jeho myšlenky zaměstnávala především jedna věc: návrat do velkého politiky a boj proti nenáviděnému Rusku. Zde je třeba poznamenat, že když přijde řeč na rusofobii, každý velký (i malý), evropský, americký či jiný politik se obvykle vyjádří v tom smyslu, že nikoliv, on jistě velmi miluje a respektuje velký ruský lid, oceňuje silnou ruskou kulturu, ale odmítá, prostě nemůže vystát, politický režim v Rusku. Přitom je typické, že pro tyto „přátele“ ze zahraničí je bezpodmínečně nutné každý ruský režim oslabit nebo zcela zničit, a to bez ohledu na jeho politický charakter, ať by byl monarchistický, demokratický, komunistický atd. A jelikož jakýkoli politický režim, a to i totalitní jako ten stalinský, je založen nejen na bodácích, ale také na lidu, je nutno všemi prostředky a způsoby bít i národ – taková je „úcta a láska“ rusofobů všech dob.

Není tedy divu, že ve fultonském projevu Churchilla zazněla i tato slova: „Hluboce obdivuji a ctím hrdinský ruský národ.“ To, jak víme, bylo jen takové povinné protokolární zaklínání. Vždyť ani nikdo z dnešních politiků hlasitě neřekne, že cítí lítou nenávist k Rusům ... Prostě se jim na Rusech nelíbí jejich vůdce, vytvořená hierarchie moci, „neodůvodněné horování“ za zájmy Ruska, to je vše.

Kdo spustil železnou oponu?

Ale vraťme se k Churchillovi a jeho notoricky známém projevu. O čem hovořil 5. března 1946? Samozřejmě o železné oponě a o „sovětské hrozbě“ demokratickým zemím Západu. „Nevěřím, že Rusko chce válku“ věštil Churchill. „Co chce, je ovoce války a neomezená expanze své moci a doktríny.“ A dále: „Dospěl jsem k přesvědčení, že oni (rusové) nic tolik neuctívají, jako sílu, a k ničemu nechovají méně respektu, než k vojenské slabosti. Z tohoto důvodu stará doktrína rovnováhy sil je nyní nepoužitelná.“

A co řekl o železné oponě? Mluvil o ní přímo? Doslova řekl toto: „Od Štětína na Baltu až po Terst na Jadranu se na evropském kontinentu spustila železná opona. Za oponou leží všechna hlavní města starověkých států střední a východní Evropy – Varšava, Berlín, Praha, Budapešť, Bělehrad, Bukurešť, Sofie. Všechna tato slavná města a populace v nich se ocitly za hranicemi toho, co nazývám sovětskou sférou, všichni v té či oné formě podléhají nejen sovětského vlivu, ale velmi významné a stále rostoucí kontrole Moskvy. Pouze Athény se svou nesmrtelnou slávou mohou svobodně určovat svoji budoucnost ve volbách za účasti britských, amerických a francouzských pozorovatelů. Polská vláda, nacházející se pod ruskou nadvládou, podněcuje k obrovským a nespravedlivým zásahům do věcí Německa, což vede k masovému vyhošťování milionů Němců v žalostném a nevídaném měřítku. Komunistické strany, které byly vesměs nepočetné ve všech těchto státech východní Evropy, nyní dosáhly výjimečné síly mnohokrát převyšující jejich početní zastoupení a všude se snaží získat totalitní kontrolu.“

Mohu být nařčen z podjatosti: strategický obrat zahraniční politiky Západu v čele s Británií a Spojenými státy do otevřené konfrontace se Sovětským svazem byl, údajně, do jisté míry podmíněn ideologií a politikou stalinského vedení. Do jisté míry. Nebudu popírat, že poválečné represe v Sovětském svazu, které postihly i některé národně demokratické státy, převrátily sovětský systém v očích mnoha lidí na Západě v jakéhosi politického strašáka. To značně usnadnilo práci pravicových konzervativních sil vystupujících za odmítnutí spolupráce se Sovětským svazem. Ale nezapomínejme, že diktaturu proletariátu v těchto zemích nastolily jejich vlastní komunistické strany, které – a tady měl Churchill pravdu – „dosáhly výjimečné síly“.

S odvoláním na postavení a roli Spojených států amerických Churchill řekl, že „Spojené státy jsou na vrcholu světové moci.“ „To je – slavnostní okamžik americké demokracie“, ale také velmi zodpovědné postavení. Proti nám stojí dva úhlavní nepřátelé – „válka a tyranie.“ To i ono po pádu nacistického režimu a japonského císařství nyní prý přichází ze Sovětského svazu. Po nelidském bombardování Hirošimy a Nagasaki nikoliv USA, ale Rusko, které ztratilo ve válce více než 25 milionů lidí, země, jejíž evropská část byla vystavena hroznému ničení, je najednou prohlášena za „zdroj, osu, království zla.“ V tom je založena kvintesence Churchillova světonázoru, sveřepého rusofoba a otevřeného rasisty. Je zajímavé, že ve svém historickém projevu britský premiér téměř nepoužil obvyklé názvy „Británie“ nebo „Velká Británie“. Ale „Britské společenství“ a „Říše“ – šestkrát, „anglicky mluvící národy“ – šestkrát, „soukmenovci“ – osmkrát.

Přiznejme panu Churchillovi, co mu patří: v celém svém projevu, napsaném a předneseném s obvyklou brilantností, aktivně využil nezapomenutelné obrazy a výstižná vyjádření. Je ovšem pozoruhodné, že jím vypůjčené pojmy jako „železná opona“ či „stín, který padl na evropský kontinent“, „pátá kolona“, „policejní stát“, „plná poslušnost“ a „bezpodmínečné prodloužení moci“ v onen čas používali politici po celém světě pouze ve vztahu k fašistickým režimům, a to především v Německu. Použitím této terminologie Churchill zchytrale nahromadil proti SSSR negativní emoce americké a britské veřejnosti, a následně za ní celého světového společenství, a v mžiku tak z bývalého spojence udělal nového nepřítele. Není snad tatáž metoda používána i dnes?

Dodatek překladatele:

Josif Vissarionovič Džugašvili

Stalin. Při vyslovení tohoto jména se většina lidí otřese hrůzou. Je málo osobností v lidských dějinách, jejichž pověst má tak špatný zvuk, jako je tomu v případě J. V. Stalina. Stalinovi je přičítána násilná socializace průmyslu, kolektivizace zemědělství a kruté zacházení s nepřáteli revoluce. Před druhou světovou válkou byla ovšem jeho pověst docela jiná. A když po válce přišel do jednací místnosti, všichni přítomní státníci s úcty před ním povstali, včetně Churchilla.

Ale podívejme se bez předsudků, co dokázal v Rusku vybudovat zlořečený kult osobnosti tohoto výjimečného muže. Ze zaostalé agrární země proti očekávání západních strůjců Velké říjnové socialistické revoluce učinil za pouhých patnáct let průmyslově vyspělý a mocný stát, před nímž se chvěly strachem největší kapitalistické a imperiální mocnosti Západu. Ekonomický růst SSSR byl v té době impozantní a činil z roku na rok 30 až 50 % HDP. Za patnáct let stát sovětů vybudoval těžký, chemický i strojírenský průmysl, zintenzivnil zemědělství a zvýšil několikanásobně jeho produkci, elektrifikoval celou zemi a dokázal připravit a moderně vyzbrojit vojenskou brannou moc do té míry, že dokázala porazit válečnou mašinérii hitlerovského Německa.

Je vůbec možné, aby lidská zrůda, jak je dnes Stalin popisován, dokázala úspěšně vést tak grandiózní projekt proti vnější i vnitřní reakci a tedy zcela bez mezinárodní podpory? Nad takovou otázkou je nutné se zamyslet a hledat pravdu o Stalinovi bez předsudků a bez ohledu na oficiální historické mýty. Stalin zaváděl státem řízené tržní hospodářství a preferoval družstevní podnikání ve všech ekonomických sférách, rovněž tak tržní směnu, včetně zachování tržních cen zboží vedle cen výkupních pro výlučné potřeby státu. Stejně tak uplatňoval principy úvěrové politiky postavené na samostatném hospodaření tržních subjektů. Pomohl zřídit desítky prosperujících výrobních družstev, rozeběhl funkční systém družstevního obchodu. Dokázal povznést Sovětský svaz nad všechny dosud známé meze hospodářského zázraku. To by nebylo možné bez široké podpory většiny obyvatel.

Stalin dokázal pružně reagovat na bolševické přehmaty stejně jako na reakční odpor a sabotáže starých mocenských struktur. K tomu si vychoval vzdělanou mládež podporou vysokého školství a nové inteligence. Samozřejmě hájil autoritativní stát a vedoucí roli komunistické strany, ovšem jen v přechodné fázi na cestě k beztřídní společnosti. Té se však nedožil, protože byl zavražděn dřív, než mohl dokončit vše, co si předsevzal.

Ano, nechal odsoudit k smrti všechny trockisty a oportunisty, ovšem teprve v druhé polovině třicátých let, kdy se k moci v Evropě dostal fašismus a ruské opoziční struktury byly prokazatelně infiltrovány západními agenty, v jejichž popisu práce byl terorismus, rozpoutání chaosu a kontrarevoluce v Rusku. Šlo o stejné praktiky, jakých jsme dodnes svědky při uplatňování metod řízeného chaosu v severní Africe, v postsovětských satelitech a na středním východě, při všech těch barevných revolucích, které mají zničit ohniska odporu proti globální moci světových finančních elit. Nakonec v té době již Hitler řinčel zbraněmi a západní velmoci ho ponechaly volně napínat svaly v naději, že to bude právě on, kdo završí plán rozpadu a zničení Ruska jako poslední záštity kdysi slavné a nepřemožitelné slovanské moci. Stalin to vše dobře chápal a stejně dobře se proti tomu dokázal obrnit.

K sovětskému Rusku se před druhou světovou válkou a těsně po ní upíraly zraky celé pokrokové veřejnosti světa. Samotný československý prezident Dr. Edvard Beneš nešetřil obdivem k Sovětskému svazu a hledal v něm spojence pro obhajobu světového míru i potřebné sociální změny, na které ve své době čekala celá Evropa. Cituji z jeho Pamětí: „Sovětskou revoluci je možno nazvat revolucí vítěznou. Sovětský režim je pevný, je to režim, který definitivně proti starému Rusku svůj boj vyhrál a stabilizuje se. Vyhrál vnitřně, neboť nepadl ani v nejtěžší vojně, jakou kdy proti nějaké zemi jiný stát podnikl. Vyhrál mezinárodně, neboť si svými velikými činy a úspěchy své nové definitivní mezinárodní postavení vynutil. Stal se uznávaným a vojensky mocným spojencem největších říší světa, překonav pokusy o svou izolaci a připraviv se hrát po válce svou velikou světovou roli…. Některé změny v Sovětském svazu, které udivily v poslední době ostatní svět, byly přirozenými důsledky jednak války, jednak dovršeného již vývoje, jednak změny celého jeho postavení ve světě; rozpuštění komunistické internacionály, jeho nový postoj k pravoslavné církvi a k náboženství vůbec, jeho neuvěřitelně živý a hluboký život kulturní, umělecký a literární v Moskvě a v jiných centrech Sovětského svazu, jeho příznivý pohled na slovanskou politiku…“

Následně se Beneš táže: „Je možné soužití mezi sovětským socialistickým systémem a novou přebudovanou demokracií, která zásadně už princip zveřejňování výrobních prostředků a soukromého zisku přijala a která by jej v praktické politice vedle jiných tzv. socialistických cest a prostředků – odvážně a přitom rozumně a vývojově uplatňovala? Ano nebo ne? Odpovídám opět, že ano.“

Historie Benešovi za pravdu nedala. Jenomže Beneš znal pouze Stalinské Rusko a nedočkal se jeho západem zkorumpovaných následovníků. Stalin byl první a zatím poslední osobností, která byla schopná učinit sen o spravedlivé socialistické společnosti skutečností. Bohužel jeden lidský život je na takový úkol příliš krátký. To, co následovalo po jeho odstranění, byla již jen karikatura socialismu, nebo lépe řečeno státní socialismus v podobě, jakou známe. Od nástupu Chruščovovy kliky a jeho následovníků šlo jen o diskreditaci a úpadek všeho, co Stalin vybudoval. Přesně podle scénáře západních mozkových trustů a pod tlakem studené války.