Analýza rakouského návrhu, jak řešit „uprchlickou“/imigrační krizi pomocí států na periferii EU

Rakušané nedávno vyzvali západní Balkán, Gruzii a Egypt k vybudování „uprchlických“/imigrantských středisek, kde by se shromažďovaly a na dobu neurčitou ubytovávaly ty stovky tisíc jednotlivců nezápadního původu, které proudí do EU.

Rakouský ministr zahraničí Sebastian Kurz v neděli sdělil německému Bildu, že „není až tak důležité, kde přesně [ta centra] budou. Důležité je, že budou [tyto země] zajišťovat ochranu a že budou lidé, kteří se pokusí ilegálně dostat do Evropy, posíláni právě tam.“ V zásadě tím řekl, že EU hodlá tyto periferní oblasti, jež se nacházejí mimo Evropskou unii, změnit v to, co srbský ministerský předseda Aleksandar Vučić předtím označil jako „parkoviště“ na uprchlíky a imigranty a zapřísahal se, že nikdy nesvolí, aby se jeho země stala něčím takovým.

Oblasti, které Kurz vyzdvihl – Gruzii, západní Balkán a Egypt – jsou významné, protože dvě z nich se chtějí začlenit do EU a ta třetí, Egypt, je podstatně stabilnějším sousedem Libye, odkud se mnoho afrických migrantů vydává na svoji nebezpečnou cestu do EU. O trasách vedoucích přes Balkán a Libyi každý ví, ale nad zařazením Gruzie do této trojice se mnozí nechápavě škrábali na hlavě, protože nejsou žádné zprávy o tom, že by migranti do EU vstupovali právě tudy.

Z toho můžeme vyvodit, že EU prostě chce rozdělit imigrační břemeno na více míst a přesunout je mimo blok – na své partnery a uchazečské země. Tato otázka je v EU z politického pohledu horký brambor a už teď rozdělila společnost, ale ještě výraznější je tento problém na západním Balkáně, který v uplynulých dvou letech musel zvládnout více než milion lidí, kteří putovali přes jeho území. Gruzie, která tento druh trablů ze své zkušenosti nepoznala, alespoň tedy ne zatím, nijak nedychtí po zapojení. Co se týče Egypta, ten je zdaleka největší a nejsilnější ze zemí, které Kurz navrhl, ale také je velmi nejisté, zda bude Sísí chtít změnit svůj stát v to, co Vučić trefně označil jako „parkoviště“. Neinformovaní se sice mohou naivně divit, proč by neměl souhlasit s touto výměnou za ekonomické subvence a jiné druhy rádoby benefitů, ale zůstává faktem, že ačkoli je Egypt severoafrická arabská země, má jinou kulturu než Libye či subsaharská Afrika, a vzhledem k tomu, jak tvrdě jde Sísí proti terorismu, lze pochybovat o tom, že podstoupí to riziko a dovolí nějaké bandě cizích migrantů, aby se mu přesouvali po státě, a navíc jen kvůli tomu, že to uspokojí EU.

Celkový obraz je tu takový, že EU ví, že její předchozí plány přesidlování imigrantů nevedly k ničemu pozitivnímu a jen zhoršily rostoucí rozkol mezi členy bloku, takže se teď pokouší předat peška jiným, k čemuž je míní nalákat pomocí finančních pobídek a v případě západního Balkánu a Gruzie i institučním tlakem na jejich údajné povinnosti uchazečů o členství v EU. Tento plán pravděpodobně neuspěje v celém rozsahu, třebaže je opravdu možné, že jedna či několik z těchto zemí na něj nakonec kývne, ačkoli jen za částečné a omezené účasti.

To by však samo o sobě bylo nesmírně problematické, protože by takto vznikl znepokojivý precedens, který by EU bezpochyby dále zneužívala, a pak by případné nesplnění dodatečných podmínek stanovených Evropskou unií mohlo zažehnout politickou krizi mezi Bruselem a jeho partnery, sloužícími jako ona „parkoviště“.

Něco podobného se už v podstatě stalo v případě Turecka, které na počátku minulého roku uzavřelo s EU imigrační dohodu; ta je nicméně extrémně křehká a Ankara ji už párkrát využila jako politickou zbraň. To by mohlo být důvodem, proč rakouský ministr zahraničních věcí nezařadil Turecko na svůj seznam států v blízkém okolí EU, jež by mohly plnit funkci zmíněných „parkovišť“. O Turecku se nezmínil pravděpodobně i proto, že dává raději přednost státům, od nichž se neočekává taková síla či schopnost odolávat finančním pobídkám, díky níž by se při jednáních s EU mohli cítit jako rovnocenní partneři.