Utajovaná fakta o pozadí revoluce roku 1917 v Rusku

Vždycky se drželi v přízračném stínu a konspirovali na každém kroku. Téměř ukrytí před světem hrají tito pánové umnou roli „loutkářů“ a nepohrdají jakýmikoliv prostředky, aby kontrolovali a řídili běh všech důležitých událostí, jak si sami naplánovali. Tito lidé nesledují cíle přínosné pro jejich země a národy. Sledují především zájmy nadnárodních finančních skupin a tajných spolků, o nichž nezasvěcení lidé nemají ani ponětí. A nezasvěcení jsou všichni, kromě vyvolených. Dnes se dokonce považuje pouhé šeptání o jejich existenci a zejména o jejich vlivu za nepřístojnost. Tajemství by mělo zůstat v tajnosti. Ale proč? ..

Záhadná smrt lorda Kitchenera

5. června 1916 vyplul z britského přístavu do Archangelsku anglický křižník „Hampshire“ a na něm ministr vojenství, polní maršál lord Horatio Herbert Kitchener. Účelem jeho cesty bylo osobní pozvání vrchního velitele ozbrojených sil Ruska, cara Mikuláše II., aby s ním konzultoval otázku zásobování ruské armády. To byl oficiální cíl návštěvy. Nicméně podle tajné dohody měl Kitchener s vrchním velitelem vyšetřovat trestné finanční manipulace anglického vojenskoprůmyslového koncernu „Vickers“, který s jakousi nepříliš jasnou vytrvalostí zadržoval dodávku dělostřeleckých granátů do Ruska. Hrozil skandál. Rusko a Británie byly spojenci, ale „Vickers“, jak se zdá, nectil jejich zájmy. Britský ministr s sebou vezl deset milionů liber šterlinků v ryzím zlatě jako vklad na účet budoucího úvěru Ruska od vlády Anglie.

Lord Kitchener měl nejupřímnější úmysly skoncovat s tou sabotáží. Jenomže když křižník „Hampshire“ proplouval podél pobřeží Orknejských ostrovů (Skotsko), najel na mocnou minu neznámého původu a s jejím výbuchem šel okamžitě ke dnu. Nikdo z pasažérů ani z posádky křižníku nepřežil.

Německý generálplukovník Erich Ludendorff, který byl velmi dobře zběhlý ve zchytralých spletitostech boje tajných služeb, ve své velmi poučné knize „Vzpomínky na válku let 1914-1918“ (v SSSR byla publikovaná pouze jedinkrát v roce 1924) výslovně poukázal na to, že záhadné úmrtí upřímného přítele Ruska Lorda Kitchenera „nebylo způsobeno německou minou nebo torpédem, ale silami, které si nepřáli posílení Ruska s pomocí Lorda Kitchenera, protože požár celého Ruska byl již v plánu.“

Aktivity těch samých záhadných kruhů v USA studoval politolog Robert Douglas a vyjádřil pevné přesvědčení, že s náhlou smrtí Kitchenera „zmizely hlavní překážky revoluce v Rusku.“ Velekněz Michael přebývající v Londýně napsal carovi Mikulášovi II., že „smrt ubohého Kitchenera byla velké a nečekané drama, jaké všechny strašlivě zasáhlo... Maršál velice miloval Rusko... byl naším nejlepším a nejvěrnějším přítelem.“

Samozřejmě velekněz, známý anglofil, poněkud přeháněl: Kitchener byl především obhájce britských zájmů, až teprve potom (a možná až v krajním případě) přítel Ruska. Ale Britské zájmy také potřebovaly, aby ruská říše i nadále tvrdě bojovala se státy centrálního bloku a britský ministr vojenství objektivně jednal jako nepřítel těch sil, které se snažily pohřbít velkou Rus. Sám se značným znepokojením vnímal, jak v jeho zemi získávají stále větší vliv kruhy sledující dalekosáhlé tajné cíle, jež se nikterak neshodovaly s národními zájmy britského impéria, a jak britská politika začíná být stále více závislá na jakési všemocné finančně politické skupině, která má centrum… v New Yorku.

„Lidstvo směřuje k univerzální mezinárodní organizaci“

Na začátku XX. století USA zažívají bouřlivý pokrok ve všech oblastech a jsou známé téměř neomezenou svobodou, staly se tudíž přitažlivým centrem pro okultní skupiny doslova z celého světa. Zároveň začaly hrát v americkém životě stále větší roli různé tajné společnosti, jimž rychle „narůstaly svaly“ a staly se vlivnou politickou silou. Nehledě na poměrně pestrou sestavu, různé rituály a magické symboly, všechny tyto společnosti spojoval globální strategický cíl: vytvoření světové vlády a nového světového řádu.

Jak vyplývá ze zprávy zahraniční agentury policejního departmentu ruské říše, jehož originál je nyní držen ve zvláštním oddíle „o zednářích“ v jednom z fondů státního archivu RF, konal se v roce 1892 v Bruselu reprezentativní tajný sjezd zednářských lóží, který jako hlavní cíl světového zednářství vyhlásil vytvoření „Světové republiky“. V roce 1905 L. A. Rataev, vedoucí zahraniční agentury policejního departmentu, hlásil do Petrohradu: „zednářské kruhy předpokládají, že Francii připadl nejvyšší podíl na úkolu organizovat všude demokracie a tak průběžně připravovat dosažení zednářského Ideálu – Světové republiky.“

V roce 1910 na řádném zednářském sjezdu rovněž v Bruselu je tento globální cíl již vysloven jasněji: „Lidstvo se ubírá směrem k univerzální mezinárodní organizaci. Z této organizace budou následně vytvořeny nadnárodní vládní organizace. V blízké budoucnosti lidstvo přejde k myšlence vytvořit orgány mezinárodního práva a mezinárodní parlamentní unii.“

Zdálo by se, že jde o bohulibý cíl. Jaké jsou prostředky? Libovolné, včetně politických vražd, vydírání, úplatkářství, diskreditace nežádoucích aktivistů, revoluce, války ... To vše bylo nezbytné k bezprecedentní míře obohacení vedoucích finančních a průmyslových skupin, které byly těsně svázány se svobodnými zednáři a dalšími ještě konspirativnějšími tajnými spolky. Jejich univerzální boj za demokratické ideály byla (a stále je) pouhá kamufláž, jejímž účelem bylo (a je) skrývat hlavní (a nikdy nezveřejněný) cíl – ovládnutí světa a přeměna všech národních vlád na loutky poslušné tajných nadnárodních „loutkářů“.

Podzemní osnovatelé osudu lidstva

Myšlenky zednářského sjezdu v Bruselu roku 1910 nejvíce aktivně podporovala na začátku XX. století vlivná skupina finančních a průmyslových magnátů z USA. Její nejvyšší lóže měla výkonné sídlo v 35. patře mrakodrapu v New Yorku na adrese Broadway 120, pročež tuto skupinu politologové pracovně nazvali „Broadwayský spolek“. Tady, na 35. patře, se rovněž scházel „klub bankéřů“ sdružující takové velké ryby finančně průmyslového světa Ameriky, jako byli John Morgan, Jacob Schiff, Carl Loeb, Charles Crane, Robert Dollar a další. Ve stejné budově se nacházely (velmi příhodně) kanceláře ředitelů Federálního rezervního systému, jehož prezidentem byl bankéř Paul Warburg, příbuzný Jacoba Schiffa, stejně jako kancelář společnosti „American International Corporation“, v níž kontrolní balík akcií držela banka „Kuhn & Loeb“ téhož Jacoba Schiffa.

Je zajímavé, že na adrese Broadway 120 se nacházel i John MacGregor Grantův úřad představující v USA petrohradského bankéře Dmitrije Rubinsteina, který byl usvědčen ruskou vojenskou kontrarozvědkou, že během první světové války byl jedním z hlavních organizátorů „cukrových vzpour" v několika ruských městech a pašerákem potravin do zemí rakousko-německého bloku bojujícího proti Trojdohodě. Mimochodem, sám Grant byl veden rozvědkou USA jako podezřelá osoba. Ale dosáhnout na něho samozřejmě nemohla ani americká, natož pak ruská kontrarozvědka, protože Grant byl úzce spjat se všemocnou bankou J. Morgana.

Výše zmíněné vlivné osoby kromě oficiálních schůzek a pravidelné vzájemné komunikace vystupovali buď ve stejných tajných spolcích, nebo v různých organizacích a představovali úzce propojené vůdce jedné rozvětvené struktury. Například Jacob Schiff řídil notoricky známý tajný řád B'nai B'rith („Synové smlouvy“ – mezinárodní židovská organizace založená v roce 1843 – pozn. překl.), který měl úzké vazby na jinou tajnou organizaci se sídlem v Londýně a založenou v roce 1891. Ta se nazývala „Kulatý stůl“. Tvůrci navenek chtěli zdůraznit jejich podobnost s britskými hrdiny starověkých eposů ušlechtilých rytířů krále Artuše, kteří se scházeli u kulatého stolu a řešili za ním všechny problémy.

Mezi zakládajícími členy společnosti byly takové významné osobnosti jako lord Reginald Esher, lord Alfred Milner, lord Lionel Rothschild, lord Arthur Balfour a sir George Buchanan, budoucí britský velvyslanec v Rusku. Hlavními cíli Kulatého stolu, jak je nyní zřejmé, bylo rozšíření britské nadvlády po celém světě, zavedení angličtiny jako světového jazyka a ... vytvoření jediné světové vlády.

V roce 1904 stál v čele Kulatého stolu Alfred Milner (od roku 1916 britský ministr vojenství). Založil stipendium na počest zesnulého Cecila Rhodese v roce 1902, který v minulosti založil „demokratický“ stát Jižní Rhodesie (ve skutečnosti se všemi příznaky obludného apartheidu) a stal se jeho neomezeným pánem. Stipendium umožnilo vybraným studentům z celého světa studium na Oxfordské univerzitě. Peníze byly vynaloženy s nedozírnou vypočítavostí: každému ze šťastných studentů byl v nejcitlivějším období jejich života všemi způsoby naočkován sen Rhodese, Rothschilda a jejich přátel – vytvoření jediné světové vlády.

Je důležité si uvědomit, že v určité fázi britský Kulatý stůl, na základě společných cílů finančních a průmyslových elit v Anglii a v USA, spojil své síly s americkým Broadwayským spolkem. Ne náhodou se u Kulatého stolu, podle některých informací, vyskytoval další důležitý nájemník broadwayského mrakodrapu Charles Crane, který svého času patřil mezi nejbohatší americké průmyslníky a zosobňoval prominentní politickou osobnost navštěvující s tajnými misemi řadu zemí, včetně Číny.

Lord Kitchener, oběť výbuchu miny, se značně obával vlivu Broadwayské skupiny na anglickou zahraniční politiku, a to zejména jejího představitele J. Morgana. Lord rusofil měl napjaté vztahy i s dalšími významnými funkcionáři Kulatého stolu.

Co spojovalo Lva Trockého s Davidem Lloyd Georgem

Výše uvedené organizace se aktivně účastnily (i když velmi pečlivě maskované) Únorové a následně i Říjnové revoluce v Rusku.

Nikoliv náhodou ve stejném mrakodrapu, na adrese Broadway 120, trvale sídlily osoby úzce spojené s budoucími čelními představiteli revoluční vlády. Například ne jen tak někde, ale právě tady se nacházel bankovní úřad Venjamina Sverdlova, rodného bratra bolševika Jakova Sverdlova.

Na začátku první světové války se zde usadil další stálý host klubu amerických bankéřů, znamenitý britský agent Sidney Reilly (rozený Solomon Rosenblum s Oděsy) a hlavní spojka mezi Trockým, Sverdlovem a americkými finančními skupinami. V letech 1915-1917 se zabýval tím, že opatřoval a dopravoval zbraně ozbrojencům levicových a nacionalistických stran v Rusku za peníze amerických bankéřů. Tyto zbraně o sobě daly vědět zejména během únorových a březnových nepokojů roku 1917 v Petrohradě a vydláždily cestu pro svržení cara Mikuláše II.

V Rusku Reilly udržoval úzké přátelství s bankéřem Abramem Životovským, strýčkem Lva Trockého. Na Broadwayi 120 vedl svůj obchod i Alexandr Weinstein, také dobrý přítel Reillyho. Bratr A. Weinsteina, Grigorij Weinstein, byl kupodivu majitelem internacionalistických novin „New World“, které vycházely v Americe během první světové války. Svojí zjevnou propagandou krajního křídla revolučního socialismu hrály noviny důležitou roli ve sjednocení radikální levice a krajně levicových elementů po celém světě. Noviny byly ilegálně posílány do Ruska.

Do redakce těchto novin docházeli Bucharin, Volodarskij, Čudnovskij, Urickij, Kollontajová ... Všichni byli budoucí vůdci bolševické vlády a dříve se stali členy zednářských lóží.

Pozoruhodné je, že v L. D. Trockij, který přijel do Ameriky z Havany 13. ledna 1917, byl okamžitě zaveden do redakce těchto novin. New York na něho udělal velký dojem. V některých svých dílech Lev Davidovič předpovídal, nikoliv z čiré intuice, nezastavitelný růst amerického vlivu ve světě a přímo nazval tuto zemi „kovárnou, kde se bude kout osud lidstva“, zároveň „předpověděl“ pád vlivu starých evropských mocností, včetně Ruska.

„Byl jsem v New Yorku, v pohádkově prozaickém městě kapitalistického automatismu, kde na ulicích triumfuje estetická teorie kubismu a v srdcích – morální filosofie dolaru“, deklamoval v jednom z děl tvůrce teorie a praxe „válečného komunismu“ odsuzujícího miliony Rusů k vymírání a degeneraci.

Ale zpět k záhadné postavě agenta Reillyho. Je třeba zdůraznit, že během první světové války byl také americkým rezidentem významného funkcionáře anglické rozvědky British Intelligence Service Williama Wisemana, který byl, jaký div, úzce svázán s budoucím britským premiérem Davidem Lloyd Georgem. A posledně jmenovaný chodil na průběžné konzultace k témuž Kulatému stolu.

Tím se kruh uzavírá. Mohlo by se zdát, že tito lidé měli být na opačných stranách barikád. Lev Trockij – jeden z hlavních organizátorů a vůdců Říjnové revoluce, horlivý obhájce „ideálů revoluce“ a téměř klášterního asketismu (ale sám se neomezoval v ničem, stačí připomenout jeho luxusní osobní vlak pendlující po frontách občanské války). A sir David Lloyd George – jeden z pilířů britského imperialismu. Byť ne osobně, ale prostřednictvím třetích osob, zprostředkovaně, ale o nic méně pevně, s ním byl Trockij tajně ve spojení. Není čemu se divit, když Lloyd George svými projevy vyzýval „civilizovaný svět“ na křížovou výpravu proti bolševismu, zatímco v praxi mu nadržoval a dokonce pomáhal.

„Šedá eminence“ americké politiky

Pokračujeme v odkrývání řetězce, který se táhl od Broadwayského mrakodrapu do grandiózních londýnských sídel postavených v době viktoriánské éry.

A nebyl to nikdo jiný než Reilly, kdo svedl dohromady anglického rozvědčíka W. Wisemana s „šedou eminencí“ americké politiky „plukovníkem Housem“. Pravda, „plukovník“ Edward Mandell House žádným plukovníkem být nemohl, i kdyby jen kvůli tomu, že nikdy nesloužil ani v armádě ani v jakýchkoliv jiných oficiálně existujících silových strukturách USA. Ale podle stupně vlivu na domácí a zahraniční politiku Ameriky, již v 20. letech XX. století, by si House mohl dost dobře zasloužit titul nikoliv plukovníka, ale generála či polního maršála!

V období do roku 1902 hrál House roli zákulisního organizátora volební kampaně a poradce čtyř guvernérů Texasu. Přičemž každému z jeho chráněnců připadal jako génius politické strategie, zatímco sám zůstával nezištný a postrádal ambice. Tak se to jevilo těm, kteří nevěděli, kdo „plukovník House“ ve skutečnosti je: budoucí zednář vysokého stupně zasvěcení, jenž se těšil úzké přízni stran nejmocnější skupiny amerických bankéřů (jako byl J. Schiff, Warburg a J. Morgan) a Kulatého stolu, aktivně se účastnil při tvorbě politického kurzu Spojených států, Velké Británie a spojeneckých zemí. A skrze Lionela Rothschilda a Kulatý stůl podpořil svazky USA s vlivnými finančními a průmyslovými klany: Schiffů, Warburgů, Guggenheimů, Rockefellerů, Carnegieů ...

Dále během prezidentství Woodrowa Wilsona, House jako jeho politický poradce ve skutečnosti určoval celou zahraniční politiku USA. Po vítězství Trojdohody nad státy rakousko-německé aliance v roce 1918 „plukovník“ za účasti T. Lamonta, staršího partnera banky J. Morgana, vytvořil skupinu vysoce placených odborníků na otázky zahraniční politiky pod krycím názvem „Výzkum“ (anglicky „The Inguire“). Jejím úkolem bylo připravit pozici USA na mírovou konferenci, která měla ukončit první světovou válku.

Samozřejmě tato skupina „vědců“ poslušných House, zatímco vymýšlela americké mírové podmínky, těsně spolupracovala s britskými protějšky, například s ministrem vojenství Velké Británie Lordem Milnerem (který, připomeňme, vedl také Kulatý stůl).

Mimochodem, během konference ve Versailles v roce 1919, která měla vypracovat základy poválečného světa, všichni blízcí poradci anglického premiéra Lloyd George byli rovněž členové Kulatého stolu. Tento mazaný politik měl své spojence mezi zednáři a skrze ně i ve vládních kruzích nejen v USA, ale i v Německu.

Tak byla stvořena jedna z forem budoucího světového pořádku: poválečná totální politická a ekonomická nadvláda anglosaské rasy (anglo-židovské) táhnoucí se přes více než dvě desetiletí s tisíci neviditelnými vazbami na přední představitele druhé strany – skryté, mesiášské a usilující o Nový světový řád.

Více než půl století před notoricky známým Zbigniewem Brzezinskim (další „šedá eminence“ americké politiky) vyslovil House myšlenku, že „zbytek světa bude žít v míru, jestliže namísto jednoho obrovského Ruska budou ve světě čtyři Ruska. Jedno – Sibiř a zbytek na tři díly rozdělená evropská část země.“

Ostrý obrat britské politiky

Ve druhé polovině roku 1916 proběhla ve Velké Británii událost, kterou nedocenili nezasvěcení současníci, ale o to více měla katastrofální vliv na další vývoj v Rusku. Byl zosnován zákulisní a tichý státní převrat, který náhle změnil celý charakter zahraniční politiky Londýna a zároveň se tím ze spojence císařského Petrohradu, i když nepříliš spolehlivého a velmi sobeckého, stal jeho úhlavní nepřítel. Všechny nejvyšší posty v zemi „náhle“ převzali členové Kulatého stolu: premiérem se stal D. Lloyd George, ministrem vojenství namísto podivně zesnulého lorda Kitchenera – lord A. Milner a ministrem zahraničí lord Arthur J. Balfour.

Britský velvyslanec v Petrohradě v roce 1910, Sir George Buchanan (člen stejného spolku) byl dlouho úzce spojen s ruskými liberály (!), zejména s kadety a Okťabristy. Často přijímal na britském velvyslanectví vůdce Dumy, plně podporoval chystané spiknutí proti caru Mikuláši II., přičemž nejen informoval odpůrce monarchie, ale dával přímé pokyny znamenající do očí bijící zásah do vnitřních záležitostí Ruska.

Všechny jeho akce zaměřené proti ruské říši koordinovali „rytíři“ Kulatého stolu se svými americkými souvěrci. Tak lord Milner během tohoto období udržoval velmi úzké vazby s rozvědčíkem Wisemanem a skrze něj se zahraničními bankéři, nájemníky Broadway 120.

Na druhé straně Jacob Schiff, Warburg a švédský bankéř Olof Aschberg štědře financovali podvratnou činnost císařského Německa namířenou proti Rusku. Od roku 1914 Němci dotovali ruskou (židovskou) revoluci prostřednictvím mezinárodní banky Warburgů v Hamburku. Banka poskytovala peníze revolucionářům v Rusku prostřednictvím svých kanceláří ve Švédsku. Za stejné peníze němečtí agenti organizovali stávky a nepokoje v Rusku v letech 1915 a 1916.

Mimochodem hlavním nepřítelem Ruska v německé vládě byl kancléř Theobald von Bethmann-Hollweg, který byl v přímém vztahu s Jacobem Schiffem. Byl to právě Bethmann-Hollweg, který i bez vědomí císaře Viléma II. dal souhlas německé vlády k průjezdu Lenina (Blanka) Německem na jaře roku 1917. (Blank je Leninovo židovské jméno po matce – pozn. překl.)

Tím se kruh opět uzavírá: Američtí a britští účastníci spiknutí proti ruskému carovi se spojili se svými nepřáteli – Němci. A to je pochopitelné: vždyť hlavní důvod pro účast západních „partnerů“ na svržení Mikuláše II. nespočíval v národních zájmech těch nebo oněch zemí, nýbrž ve snaze nadnárodní tajné organizace vytvořit nový světový řád, v němž pro velké Rusko nebylo místo.

Pozoruhodné je, že hlava francouzské vojenské mise v ruské občanské válce generál Maurice Janin si 7. dubna 1917 poznamenal do svého deníku: Únorová revoluce „byla řízená Brity a zejména lordem Milnerem a sirem Buchananem.“ Podle faktů, které uvedl ve své studii generál-major Arsenij Gulevič (1866-1947), přijal lord Milner od různých bankéřů více než 21 milionů rublů na financování ruské revoluce.

„A jakmile začne zabíjení, nikdy nelze říci, kde to skončí“

Vládnoucí kruhy Británie a Francie byly velmi nespokojeni a plni obav z toho, že se imperiální Rusko, které se v roce 1915 zdálo totálně oslabené, náhle zotavuje z porážek a ve vojenské kampani roku 1916 bere iniciativu do vlastních rukou. Bylo jasné, že rok 1917 bude rokem rozhodujících ruských vítězství. To by znamenalo, že hlavní triumf z výsledku války nakonec ponese Rusko. Garantem tohoto vítězství by byl car Mikuláš II. Mimochodem, on sám neměl žádné iluze o skutečných záměrech spojenců, kteří ho neúnavně a veřejně ujišťovali o upřímné oddanosti. Ještě v roce 1914 na výzvu Anglie a Francie bojovat do „poslední kapky krve“ car ve svém kruhu blízkých poznamenal: „ ...do poslední kapky ruské krve. Zdá se, že tak pochopili tuto válku.“

Generál-major a náčelník Samostatného sboru četníků A. I. Spiridovič připomněl ve svých pamětech, že během recepce na nejvyšší úrovni u příležitosti Nového roku 1917 car přistoupil k britskému velvyslanci Buchananovi a řekl mu, „že věděl nejen o jeho návštěvách nepřátel monarchie, ale že sám je přijímá u sebe na ambasádě. Buchanan z toho byl zmatený a zaražený.“

Dvorní dáma carevny Anna Vyrubovová zase ve své autobiografické knize „Stránky mého života“ napsala: „Car mi řekl, že ví z důvěryhodného zdroje, že anglický velvyslanec sir Buchanan se aktivně účastní intrik proti jeho Veličenstvu a že na svém velvyslanectví za tímto účelem div že nezasedá s velekněžími“ (někteří členové domu Romanovců císaře zradili tím, že se účastnili anti-monarchistické konspirace, jenomže netušili, že ji podněcují liberálové, a následná smrtící vlna levicových radikálů nakonec smetla i je).

... V lednu 1917 přijela do Petrohradu na spojeneckou konferenci komise představitelů Británie, Francie a Itálie. Britská delegace byla vedena všudypřítomným ministrem vojenství lordem Milnerem. Premiér Lloyd George se netajil svými nadějemi v souvislosti s touto konferencí, protože věřil, že by „mohla vést k nějaké dohodě, která pomůže vylákat Mikuláše a jeho ženu z Ruska a převést tak správu země na regenta.“

Cílem Milnerovy návštěvy bylo donutit Mikuláše II., aby zabránil mimovládní opozici Trojdohody ve vzestupu k moci a nedal tak v sázku přímé agenty Británie. V případě, že by císař odmítl splnění těchto požadavků, byl Milner zavázán zaktivizovat činnost zednářských spiklenců Dumy. Dokonce i irský představitel sněmovny po únorové vzpouře v Rusku přímo ukázal na Milnera jako na hlavního organizátora ruské revoluce: „Naši lídři gratulují komu? Úspěšným rebelům! To oni poslali lorda Milnera do Petrohradu, aby připravil revoluci, která zničí suverenitu spojenecké země.“

Během své návštěvy Petrohradu se Milner setkal s nejaktivnějšími organizátory anti-monarchistické konspirace: s předsedou vojensko-průmyslového výboru Dumy A.I. Gučkovem, s hlavou Zemgoru knížetem G. E. Lvovem, s předsedou Státní dumy M. V. Rodzjankem, s bývalým ministrem vojenství a prominentním zednářem generálem A. A. Polivanovem, s bývalým ministrem zahraničních věcí S. D. Sazonovem, s britský velvyslanem Georgem Buchananem a s vůdcem kadetů P. N. Miljukovem.

Na základě těchto setkání byly carovi předloženy následující požadavky:

1. Jmenování vrchního náčelníka do velitelského štábu spojenců s právem rozhodujícího hlasu.
2. Obnovení armádní velitelské sestavy spojenců v souladu s pravomocemi zemí Trojdohody.
3. Zřízení odpovídajícího ministerstva.

Na tyto požadavky car odpověděl odmítnutím ve všech bodech.

K bodu 1: „Není třeba zavádět spojenecká velitelství, ani své zástupce do velení spojenecké armády s právem rozhodujícího hlasu jmenovat nehodlám.“

K bodu 2: “Rovněž netřeba. Moje armáda bojuje s větším úspěchem, než armády mých spojenců.“

K bodu 3: „Akt vnitřní kontroly podléhá posouzení monarchy a nevyžaduje žádné instrukce spojenců.“

V tomtéž duchu byla vedena odpovědět mocnáře britskému velvyslanci Buchananovi, který si při audienci dovolil posuzovat otázky vnitřního uspořádání Ruské říše. Buchanan dal jasně najevo, že pokud car nesplní britské požadavky, čeká ho revoluce a možná dokonce smrt: „ ... jak jednou začne zabíjení, pak nelze říci, kde to skončí.“

Negativní reakce Mikuláše II. na faktické ultimatum spojenců vedla k tomu, že vládnoucí kruhy Trojdohody rozhodly opustit diplomatickou cestu nátlaku a přejít na otevřenou podporu spiknutí proti carovi. V Moskvě se britský konzul B. Lockhart neustále scházel s již zmíněným předsedou Všeruského zemského svazu (Zemgora) knížetem Lvovem, budoucím předsedou Prozatímní vlády.

Spolu se Lvovem přicházeli na setkání s Lockhartem moskevský starosta M. V. Čelnokov, lídr moskevských kadetů a člen Progresivního bloku Dumy V. A. Maklakov. O čem hovořili? Samozřejmě o nutnosti převratu v Rusku. Ve své zprávě ze dne 25. prosince 1916 tlumočil Lockhart slova Lvova: „Imperátor se nezmění. Musíme změnit imperátora."

Proč bylo vítězství ruské říše pro spojence nepřijatelné

Celkové obavy skrytých hráčů vyjádřil v tajném memorandu adresovanému americkému prezidentovi Woodrow Wilsonovi jeho poradce „plukovník House“: „Pokud zvítězí spojenci, bude to znamenat ruské dominantní postavení na evropském kontinentu.“

Již v březnu 1916 byl za podivných okolností jmenován americkým velvyslancem v Rusku politik, bankéř a obchodník s obilím David Francis, rovněž spřízněnec Broadwayského spolku a Kulatého stolu. Spolu s britským velvyslancem J. Buchananem a francouzským diplomatem M. Paléologuem sehrál hlavní roli v podpoře spiknutí liberálů proti caru Mikulášovi II. Kromě geopolitických důvodů měl americký diplomat také osobní zájem na spiknutí – obchodoval s obilím! Rusko mu jako hlavní konkurent na světovém trhu s obilím překáželo.

Ale jako hlavní důvody, které podnítily tajné anglo-americké spolčení za účelem začít v roce 1916 urychlenou přípravu revoluce v Rusku, uvádějí vědci tyto: za prvé, že nevyhnutelné vítězství Ruska by znamenalo překážku ve vybudování nového světového řádu; za druhé, neschopnost zabránit zákonnými prostředky, tedy na základě oficiálních mezistátních dohod, aby Rusko ovládlo průliv do Černého moře a Konstantinopol (Bosporská operace se aktivně připravovala v Petrohradu a byla plánována na jaro roku 1917), což by znamenalo, že Rusové, pokud porazí Turky, mohou zmařit vznik židovského státu v Palestině a zničit tak „plody mnohaletého úsilí“; za třetí, snaha transatlantického kapitálu podmanit si obrovský ruský trh a bohaté přírodní zdroje ruské země; za čtvrté, nemožnost efektivního vlivu na carské Rusko opojené vítězstvím; za páté – nábožensko-mystická a geopolitická doktrína tajného spolku negující samotnou existenci ruského národa v rámci nového světového řádu.

Jiný výsledek války nemohl nikterak uspokojit D. Lloyd George ani H. Schiffa. Válka měla skončit podle jejich scénáře, navzdory všem obětím a ztrátám nesených na bedrech Ruska, jemuž v tomto scénáři zbylo místo pouze v táboře poražených.

Skrytí „loutkáři“ hleděli nedopustit ruské vítězství ve světové válce za žádných okolností, a to předurčilo následný běh událostí: Mikuláš II. byl odstraněn z politické scény, k moci v Rusku byli dosazeni liberálové poslušní svobodných zednářů a dalších západních společenství. Tato vláda byla podle plánů nepřátel Ruska sice prozatímní, ale o to potřebnější pro stimulaci všech destruktivních procesů směřujících k rozpadu říše a následnému nahrazení Prozatímní vlády diktaturou bolševiků. Ti byli zároveň pověřeni provedením socialistické revoluce, zničením pravoslaví a rozbitím Ruska, které se nevešlo do koncepce nového světového řádu.

Dovětek

„V politice se nic neděje náhodou. Pokud se něco stalo, bylo to tak zamýšleno,“ řekl Franklin D. Roosevelt. A věděl, co říká. Jedinou otázkou zůstává, zamýšleno kým: Bohem, ďáblem, ideology nadnárodních finančních skupin a tajných společností, zakladateli marxismu-leninismu nebo nějaké jiné doktríny, osnovateli perestrojky, chlapci v krátkých kalhotách? Historii dělají všichni, dokonce i ti, kdo nechtějí. Lidé i dav na ulici. Ale to neznamená, že utajení a spiknutí v ní neexistují a že je konspirační teorie zastaralá. Právě dnes je potřeba se s ní přednostně zabývat jako s jednou z krajních variant teorie elit.