K jednomu skrytému „detailu“

Doktor Dalrymple usiluje o široký záběr a je proto, dle mého mínění, poněkud povrchní. To však z mé strany nemá být pokus zpochybnit přínos jeho textu. Naopak - podle mne je, či měl by být, zdrojem cenných informací všem psychologům, sociologům a politologům, kteří hledají příčiny všeobecného úpadku současné lidské společnosti, či jen příčiny konfliktů mezi lidmi, ať už jsou podmíněny intelektuálně, třídně či ideologicky.

Pokusím se doložit své počáteční tvrzení alespoň na jednom konkrétním příkladu.

V části textu, kde autor popisuje význam morálně-volního nastavení jedince, rovněž zmiňuje vliv intelektuálů, a to slovy:

„Opačnou představu však donekonečna propagují intelektuálové a vzdělanci, kteří ji samozřejmě nevztahují na sebe, ale jen na ty druhé, kteří neměli takové štěstí jako oni. V tom hraje značnou roli povýšenost, totiž přesvědčení, že někteří lidé nedosahují zcela úrovně člověka.“

Sám bych druhou citovanou větu napsal trochu jinak:

„V tom hraje značnou roli povýšenost a přesvědčení, že někteří lidé nedosahují zcela úrovně člověka, a to vlastní vinou, a tudíž následky z toho plynoucí jsou povinni nést oni sami.“

Ona věta totiž otevírá minimálně dvě dilemata, podle mého názoru zcela zásadní:

1. Jak systémově zohlednit geneticky determinované intelektuální indispozice jedince, aby na jedné straně on netrpěl nemožností uplatnění, pocitem ponížení a diskriminace, a na druhé straně vykonával pouze činnost, odpovídající jeho možnostem a nepůsobil přitom společenskou škodu, a byl za ni honorován tak, aby nedocházelo k demotivaci či frustraci ostatních?

Jinak řečeno - jak nastavit optimální míru solidarity? A jak za tímto účelem spolehlivě rozpoznat reálně omezené schopnosti od pouhého účelového předstírání omezených schopností?

Pravice to „řeší“ návratem do džungle (slabí jednoduše nepřežijí), pseudohumanistická levice to „řeší“ ignorací i zjevného parazitizmu, skutečná realistická levice téměř neexistuje. Těch, kteří přes obtížnost úkolu usilují hledat reálné řešení, je tak málo, že jsou ve stínu politických populistů neviditelní. Ti z předchozích, kteří hledají řešení prosté jakýchkoli ideologických zjednodušení, pak téměř nejsou...

2. Jak vyučovat, aby se minimalizovaly případy, kdy je dítě v roli žáka postihováno nikoli za neochotu naučit se, ale za nemožnost naučit se, navíc v kontrastu s opačně nespravedlivým odměňováním těch, kteří se učit nemusejí a jsou tudíž odměňováni za něco, co není jejich zásluhou? Jak je vůbec možné, že ještě nikoho z lidí, majících vliv na školství, nenapadlo pokusit se zavést povinné dvojí hodnocení - osobní (vyjadřující výkon žáka vztažený k jeho schopnostem), a skupinové (vyjadřující výkon žáka vztažený k výkonu ostatních žáků)?

Onen okamžik, kdy dítě poprvé prožije takovýto pocit nespravedlivého postižení pro něco, co nezavinilo a co nemůže ovlivnit, (přičemž už samo uvědomění si vlastního intelektuálního hendikepu je pro dítě frustrující) je totiž dle mého mínění současně okamžikem, kterým startuje proces, v jehož průběhu dítě přestane mít o vzdělání zájem a kdy v případě recidivy vzdělání finálně zařadí do kategorie „nutné zlo, které je třeba přetrpět, když už se mu nelze vyhnout“, často definitivně, doživotně.

Na druhé straně - tedy u žáků nadaných, odměňovaných pouze za nadání, vzbuzuje falešný pocit zaslouženosti vlastních úspěchů.

Oběma skupinám je pak společný negativní dopad v podobě demotivace.

Pozoruhodné je, že kdyby kdokoli zdravý soupeřil v běhu s hendikepovaným člověkem, jenž přišel na svět s jedinou nohou, a po vítězství se mu ještě posmíval, bylo by to vnímáno jako skandální. Jestliže si ale někdo stejným způsobem počíná v případě člověka hendikepovaného intelektuálně, nikoho to nepohoršuje.

Vyřešení obou dilemat by možná zcela neodstranilo politicky - ideové či třídní dělení společnosti, minimálně by ale, dle mého názoru, vzalo vítr z plachet extrémistickým politickým dogmatikům i populistům všech směrů a zadavatelům současné politické frašky vzalo jeden z nástrojů, jimiž nás ohlupují a odpoutávají pozornost od podstaty. A současně by přestaly existovat příčiny, proč egoističtí intelektuálové pohrdají „neintelektuály“ a proč frustrovaní „neintelektuálové“ intelektuálům nevěří a nenávidí je.

Sám neznám zcela uspokojivé odpovědi na své otázky. Nicméně jedním jsem si jist: člověk, pohrdající hlupákem, je sám hlupákem. Když ne proto, že dosud nepochopil rozdíl mezi zásluhou a pouhým štěstím, pak proto, že na světě vždy bude existovat někdo, kdo měl ještě větší štěstí, když vznikaly jeho geny, a kdo by uplatněním stejného principu mohl pohrdat jím.