Obludná mystifikace dějin: Mongolské impérium a tatarské jho na Rusi

Kdo nezná svoji minulost, nemá ani žádnou budoucnost. Konec relevantní vědy začal zkreslováním dějin, v němž skutečné údaje o naší minulosti byly nahrazeny divokými fantaziemi pologramotných vizionářů.

Novověk se vyznačuje permanentní snahou vládnoucích společenských kruhů přepisovat dějiny, aby to vyhovovalo jejich mocenským zájmům. Je vskutku zarážející, kolik falešných výkladů a faktů se váže na nedávnou historii euroasijských národů, nevyjímaje socialistickou revoluci v Rusku a obě světové války. Nikoho proto nemůže překvapit, že starověká historie eurasijských národů nám předkládá příběhy, které často odporují zdravému rozumu. Nejhorší lži a mystifikace jsou ovšem spojeny s dějinami Slovanů. To má svůj důvod v biblickém projektu a jeho snaze vypořádat se s dříve nepřemožitelnou slovanskou mocí a její dominující védskou tradicí a kulturou.

Ve starověku existovala na severu eurasijského kontinentu obrovská říše Slovanů, jíž jižní a západní národy přiřkly ve strachu před nepochopitelnou fyzickou i duchovní silou jejích obyvatel pejorativní název Tartaria (pravděpodobně podle řeckého slova Tartaros = podsvětí). Tartar byl člověk oplývající srdnatostí, tvrdostí a duchovní mocí, s níž se žádný příslušník ostatních národů nemohl rovnat. Později v době úpadku Tartarie důsledkem její christianizace se ze slova Tartar stalo slovo Tatar. Vlivem úspěšného vnitřního rozvratu především západních slovanských držav pomocí nové křesťanské ideologie a jejího absolutistického mocenského zřízení a za vydatného přispění křižáckých genocidních výprav proti Slovanům skončila Tartaria v propadlišti dějin. Dlužno podotknout, že významný vliv na pád Tartarie mělo přírodní kataklyzma způsobené dopadem mnoha úlomků obrovského asteroidu v 18. století, které v té době způsobilo na celé severní polokouli malou dobu ledovou. Tato událost srovnala se zemí rozsáhlé oblasti na východ od Uralu a zdecimovala tamní populaci. Toho využili západní nepřátelé Slovanů na dosazení Romanovců k moci a k ovládnutí ruské říše. O vymazání její památky se postarala katolická církev zničením a vypálením prakticky veškerého kulturního dědictví védských Slovanů. A činila tak již od dob christianizace Kyjevské Rusi v 10. století. Vybájit novou spekulativní historii slovanských národů byla potom už hračka, obzvláště v situaci, kdy si katolická církev uzurpovala právo na veškeré vědění a vzdělání křesťanské civilizace. Co je ovšem horší, stejně falešnou a lživou interpretaci minulosti Slovanů převzali i moderní sekulární vědci.

Kdo nezná svoji minulost, nemá ani žádnou budoucnost. S odkazem na tuto moudrost je nutné konstatovat, že vymazáním Tartarie z naší paměti a konstrukcí obludné mystifikace o mongolském impériu a tatarské rozpínavosti se historie dopustila snad největší křivdy na identitě a důstojnosti Slovanských národů a přispěla tak k jejich genocidě. Přitom je zcela nepochopitelné, jak může někdo věřit tak absurdním tvrzením, že nějací Mongolové a jejich nomádské kmeny kočující ve skupinkách po stepích dálného východu vytvořili mocné světové impérium, ovládli většinu Eurasie a děsili svojí vojenskou mocí západní státy. Vysvětlením může být pouze okolnost, že tato pohádka je lidem vštěpována od dětství a ani dospělí historici se nedokážou od této dětsky naivní představy odpoutat. Pro tytéž vědce bude patrně stejně nepřijatelná skutečnost, že ona vojska Mongolů byla ve skutečnosti spojenecká vojska Slovanů a především Rusů, která vytáhla na pomoc svým západním slovanským bratřím proti křižáckému vyhlazování a náboženskému útlaku křesťanskou mocí. Čingischán byl titul jejich vrchního velitele.

Přiznat si naivní důvěřivost a nevědomost v případě historie, jaká je nám vtloukána do hlavy, je tím důležitější v době, kdy se hraje o to, na jakou stranu se přidáme v nadcházející bitvě o mocenské sféry zájmu vznikajícího multipolárního světa. Nevím, komu může být po chuti naše příslušnost k Západu, jehož dominující anglosaská větev má dodnes ve svém jazyce slovo Slovan pro označení otroka (angl. Slave = otrok). V náruči Západu nebudou Slované (ani my Češi) nikdy svobodní, vždy budou zaostávat na vedlejší koleji jako nižší lidská sorta.

Pozitivních důkazů o historické blamáži týkající se mongolského impéria a tatarského jha na Rusi najdeme na internetu dost a dost. Pojďme se ale nyní společně se Sergejem Vasiljevem, odborníkem na teorii řízení a operační analýzu, zamyslet nad tím, jak absurdní je to pohádka, pokud začneme klást přirozené a pochybovačné otázky nad historickými „fakty“, jaké nás učili ve škole. Jeho experimentální zkoumání problému je i zábavné:

Vědecká teorie řízení klade otázky historikům

Normální lidé kladou historikům jednoduché otázky, na které nemají odpověď.

Konec relevantní vědy začal zkreslováním dějin, v němž skutečné údaje o naší minulosti byly nahrazeny divokými fantaziemi pologramotných vizionářů. Paraziti tento příběh neustále tvrdošíjně vtloukají do našich důvěřivých hlav. Naši předkové věděli, nakolik správné a užitečné je pochybovat. Měli pro to dokonce lidový aforismus: „Jen blázen nepochybuje.“

Vžijte se do role imperátora. A ne ledajakého, ale mocného, před jehož jménem upadají v úžas všechny národy tehdy známého světa. Přitom základnou a páteří vašeho impéria jsou kočovníci potulující se v oblasti 2 miliony čtverečních kilometrů (takový malý obdélník na zeměkouli s rozměry 2000 na 1000 km).

Váš úkol je sebrat skromnou (pro vaši říši) armádu čítající 100 000 vojáků. Jak bude vypadat vaše činnost?

Kanonicky moudří historici (a nemáme žádné jiné) tvrdí, že sebrat takové vojsko kočovníků je jako navrstvit „dva palce asfaltu.“ Proto jim položme konkrétnější a čistě logistické otázky: „Kolik verbířů je třeba vyslat na cestu, kolik kilometrů by musel procválat každý verbíř, kolik kočovníků během této cesty potká a jak (vířením bubnů) tyto kočovníky najde? Přitom není nutné operovat s dohady, stačí alespoň jedna rozumná instrukce verbujícímu poslu „jakými pravidly průzkumu konkrétního území v otevřeném prostoru“ by se měl řídit.

Nikoliv historikům předkládám jednoduchý polní experiment, v němž jeden experimentátor volně chodí po krajině o ploše alespoň nějakých bídných 5000 ha a druhý ho na tomto území hledá. Zároveň, čistě experimentálně, by bylo vhodné určit, kolik prostředků bude vynaloženo na takové vyhledávání? Takový verbíř také musel jít, kam je třeba, najít někoho žádoucího a přivést ho tam, kam je třeba.

Kdo neví, požádejte historiky, ti (jako specialisté ve všech vědách, včetně řízení) vám jistě hned řeknou, co se stane, chybí-li alespoň něco z následujících podmínek:

• informace (mapy, plány, adresy, hesla, místo setkání…)
• materiálně technické zabezpečení (doprava, zbraně, palivo, spojení…)
• kvalifikace (umění vším tím zacházet)
• pověření (takové, které uzná ten, koho verbíř kontaktuje)
• čas (protože komu jsou třeba nějací vojáci, když armádě i stopy zavál čas)

Konkretizujme tyto podmínky:

1. Musíte mít k dispozici výsledek skutečného auditu svých nomádů, známý pod staromódním termínem „sčítání lidu“, jež se objevilo teprve u národů s usedlým způsobem života. Ale historici nepochybují o tom, že mongolští imperátoři, i když „ne všichni“, vládli úžasnou schopností provádět sčítání populace nacházející se v neustálém pohybu, ale smůla, tuto metodiku s nikým nesdíleli, byť by bylo velmi zajímavé se na ni podívat ...

2. Musíte znát podrobný plán kočování každé rodiny nomádů, přičemž tento plán musí nábožně dodržovat všechny kočovné skupiny, bez čehož byste nedokázali ze znalosti výchozího bodu "A" určit bod "B", který musíte oznámit verbíři. Výjimku mohou tvořit pouze jedinečné mongolské koně, které mají v makovici vestavěný GPS a časový záznamník u každého pravověrného Mongola ...

„V Rusku Mongolové zřídili systém poštovních stanic, čímž zasílání zpráv bylo rychlé a snadné“, radostně prohlašují historici. A všichni s nimi plně souhlasí – pokud obyvatelstvo žije usedlým způsobem, nic nestojí propojit je stacionární poštovní službou. Ale pokud kočují? Nevím jak vy, ale já bych chtěl vidět ty kočující poštovní stanice, nějakou středověkou polní poštu, a zjistit něco o algoritmu její práce současně s popisem putovních vysokých pecí s kováři a putovních dolů s horníky ...

3. Pověření a potvrzení plné moci je rovněž otázka aspirující na klíčovou, protože buď je verbíře třeba znát osobně, nebo pravidelně absolvovat školeni v rozpoznávání a ověřování velitelských signálů, bez nichž kdejaký blázen, co pobíhá po poli a křičí „vše se hroutí, omítka padá, domácí prchá ..“, bude vážnou příčinou paniky a falešné mobilizace ...

Jen si představte, vyjdete po ránu ze stanu jednoduše si ulevit, a bum – garda seřazena, polní šachty rudu na vrch vynášejí, polní dřevorubci kočovný les rubou, jen třísky létají, kočovní inženýři katapulty strojí, čili probíhá celá polní mobilizace, a to všechno jen kvůli nedostatku soustředěné výuky kódových velících příkazů a šifrované komunikace.

Zatímco obhájci kanonické historie oprašují způsoby, jak vyhledat ve stepi nomádské stany, z nichž od každého desátého odvedou muže na vojnu, uděláme první teoretickou odbočku, během níž čistě informativně a jen pro obyčejné lidi (protože kanonickým historikům je to dobře známo) ukážeme, že jakékoliv velitelské rozhodnutí je poměrně složitý algoritmus, který se skládá alespoň z několika po sobě následujících etap:

Jen tak z nudy nad ránem nikdo pluky neshromažďuje a nevelí jim na pochod, protože taková věc je nebezpečná a nákladná, při níž se riziko ztráty tobolky a břicha kombinuje s příjemnou možností sbírat a počítat trofeje v poměru „50 na 50“, tj buď se zadaří, nebo ne ...

Musí být zatraceně dobrý důvod (a vždy byl) k povelu „na koně!“ a takový důvod musí být

a) detekován jako ohrožení,

b) uznán dostatečným k vojenské reakci.

Stopy takové „bolesti zubů“ obvykle zůstávají, i když se snaží schovat za osobní tyranii duševně nevyrovnaných hlav. Hrozba může být vnitřní, jako je fatální úbytek krmné píce či stejně fatální zvýšení hladových krků, ale může být externí, jako například fatální klimatická změna, nebo výskyt rozdrážděných hadů za hranicemi, jež je snadnější zničit, než se s nimi dohodnout. Jedním slovem, „kdo nemá žádné podobné sousedy, ten neví, co je to americký imperialismus.“

V každém případě hrozba musí být skutečná a (z pohledu říše) globální, musí být uznána většinou elity, neboť její řešení nestačí vygenerovat, ale někdo ho musí provést, to znamená bez konsensu a obecného souhlasu si neporadíte, i když jste notorický absolutista a totalitní vládce, jak soudí představitelé Ukrů o Putinovi, a hrubý jako vojenská nit.

No, i když hrozeb a vnějšně-vnitřních provokatérů má každý velitel až nad hlavu ... určitě by se hodil nějaký jejich seznam, protože po detekci hrozby následuje neméně důležitý proces jejího zařazení a rozlišení, na jakou hrozbu a jakým způsobem reagovat, neboť (pozor – nyní následuje pro profesionální historiky axiom-odhalení) velení je umění adekvátně a kompetentně reagovat na hrozbu v podmínkách omezených zdrojů.

Ano, páni historici, je to bohužel pravda. U všech a všude v tomto mátožném světě, kromě vašich traktátů, je kategorický nedostatek zdrojů. Hrozeb a výzev je obvykle víc, mnohem víc, než možností, jak na ně reagovat. Proto následuje další nezbytná fáze velitelského rozhodování, totiž utřídění hrozeb podle důležitosti, formulace kritérií a omezení, určení variant a alternativ, svědomitá revize dostupných zdrojů a teprve poté lze přikročit k velícímu aktu jako ke konečnému výběru řešení ...

Se zkoumaným historickým „případem“ stejně jako s mnoha klasickými historiky je to stejné, jako v sovětské anekdotě:

- Veliteli, došly náboje!

- Ale ty jsi přece komunista !!!

A kulomet se znovu rozštěkal ...

Takže upřímně, všechny mé otázky nejsou určeny historikům, ale člověku rozumnému, to znamená tomu, kdo chce vše pochopit svým důvtipem, vysvětlit srozumitelným jazykem, potvrdit výpočty a prověřit protimluvy, a pokud je to možné, ověřit teorii v praxi, což znamená jednat v souladu s principy vědeckého poznání skutečnosti.

Může tomu být jinak? Samozřejmě může. Pokud vás nezajímá výsledek ...

Zvyk brát vše jako samozřejmost je tak nakažlivý, že ti, kdo začali přikyvovat jako belhavá kobyla na historické tatarsko-mongolské fantazie, v tom obvykle pokračují i ve všech ostatních případech, ať se jedná o hrdinství náměsíčných Američanů, o „sovětské zločiny v Katyni“, nebo o miliardové kompenzace za „okupaci pobaltských států“, přitom zapomínají, že historie sama o sobě vždy sloužila pouze dvěma účelům:

1. K doložení nároku na trůn pravému vládci.

2. K doložení nároku na území pravému národu.

Přitom se uplatňuje nejhloupější princip spravedlnosti: Kdo přišel jako první, tomu patří pantofle. Dodnes se v zásadě nic nezměnilo, jen vedle trůnu a území slouží historie (ta „správná“ historie) železobetonovému odůvodnění nároku na všelijaké kompenzace, čili jedná se o bezduchý byznys nasazení přísavky na vřeteník. Takže, prosím, nebuďme přísavky ...

P.S.

Mimochodem, ani termín „tatarsko-mongolský“ v ruských letopisech neexistuje, nezná ho ani V. N. Tatisčev ani N. M. Karamzin ... Samotný pojmem „Tataro-mongolové“ není vlastním jménem ani etnonymem národů Mongolska (ti o své „slavné tatarské historii“ nemají ani ponětí – pozn. překl.). Jde o umělý kabinetní termín, který poprvé použil P. Naumov v knize z roku 1823 „O vztahu ruských knížat k mongolským a tatarským chánům v letech 1224 až 1480“...