Itálie – zinscenované referendum, rodí se další parlamentní puč

Italský ministerský předseda Matteo Renzi ze středopravé Demokratické strany (PD) právě složil funkci v důsledku prohraného ústavního referenda, které sám inicioval. Výsledky prezentoval jako vyjádření veřejné nedůvěry ve svoji osobu.

Zda je referendum pro Itálii dobré nebo špatné, nechme stranou. Věc má mnohem širší konsekvence. Ač to není na první pohled zřejmé, má referendum určitou souvislost se zabráněním ITALEXITU – odchodu Itálie z eurozóny, z Evropské unie a možná i zpochybnění její role v NATO.

Referendum mělo ošálit občany, aby uvěřili, že demokraticky hlasují o budoucnosti ústavní reformy, jež by připravila o moc italský senát, kde by počet zastupitelů zredukovala z 315 na 100 a přesunula většinu jeho moci (spočívající v zastupování jednotlivých regionů) na Národní shromáždění (které zastupuje lid). Člověk nemusí být génius, aby mu došlo, že „demokraticky“ uzmout moc nejsilnějšímu zákonodárnému orgánu v zemi je (téměř) nemožné.

Pak tedy – o co při tomto referendu tedy šlo?

Snad o zinscenování dalšího parlamentního puče podle známého pravidla „rozděl a panuj“? O narušení aktuálního volebního cyklu a možná i fungování celého parlamentu, o vytvoření chaosu a vakua – a pak se vyhlásí nové „krizové“ volby na jaře 2017 místo o rok později, tedy na jaře 2018, kdy by měly být podle platného pětiletého cyklu.

Renzi a vládnoucí italská elita, která jeho prostřednictvím koná, cítí, že lidé jsou upřímně nešťastní. V zemi bují nezaměstnanost, zejména mezi mladými (více než 20%), platy jsou v porovnání s kupní silou na dvacetiletém minimu. A to je jen jeden z důsledků obvyklého a prakticky nezpochybňovaného (ze strany vládnoucí elity), Bruselem vnuceného uskromňování, které vede k růstu italského dluhu a přesunům jmění od chudých k bohatým, což je archetypální neofašistický model, kterého si nikdo nevšímá, než začne být příliš pozdě a všichni se stanou otroky nepočetné bankéřsko-vojenskoprůmyslové elity.

Soukromý bankovní sektor je přebujelý a zadlužený až nad hlavu, což znamená, že k „bail-inům“, skrytě nařízeným Bruselem, může dojít kdykoli. Na základě tohoto nezákonného opatření přikázaného Bruselem (který je okopíroval od svých washingtonských pánů) mohou banky za účelem svého „ozdravení“ krást peníze vkladatelů. Pokud úrokové sazby v horizontu několika příštích týdnů vzrostou, může být tento krok na dosah ruky. Vždyť by to nebylo poprvé. Vzpomínáte si na březen 2013 a na kyperský „haircut“? Tento pohrdavý eufemismus, jenž doslova znamená „sestřih“, označoval stav, kdy insolventní banky na příkaz zločinného Bruselu okradly obyčejné lidi o jejich celoživotní úspory a peníze vložené do penzijních fondů. Italská Banca dei Paschi di Siena je teď v úzkých, přímo na pokraji zhroucení. Zachrání ji vláda penězi daňových poplatníků – tedy „bail-outem“ – nebo použije bezcitný bruselský „bail-in“?

Lidem po celém západním světě se neustále vtlouká do hlavy, že „ekonomika se shodou okolností nachází v jedné ze svých cyklických krizí; tato je sice o trošku delší a o něco silnější, ale 'matka ekonomika' se z ní jednoho dne dostane, když neztratíme trpělivost a budeme drobet spolupracovat“. Řečeno bez obezliček, když věnujeme své těžce vydělané sociální benefity ve prospěch privatizace. Jaký to báječný koncept!

Presstituti v mainstreamových médiích odvádějí prvotřídní práci. Skvěle se jim daří skrývat pravdu – že krize je uměle vytvořena těžko polapitelnou, dlouhoprstou elitou, neboli globalizovaným „stínovým státem“, a že má trvat navždy. Stejně jako války. Je to tandemová záležitost, symbióza. A Washington se svými vazaly EU a NATO se postarají, aby to tak zůstalo. Než si všimneme, co se děje, seberou nám všechno, připraví nás o práci a nadělají z nás ekonomické otroky. Jihoevropské země mají být zasaženy nejvážněji. Nesmějí zůstat svrchovanými národy, mají se zcela podřídit impériu a jeho přisluhovačům. Nacházejí se u strategického, na zdroje bohatého Středozemního moře a představují rovněž možnost přístupu k Černému moři, k Sevastopolu, na Krym a do Ruska.

Navzdory tomu, že Renzi na počátku svého funkčního období v r. 2014 sliboval bankovní reformy a „restrukturalizaci“ státního dluhu, neudálo se od té doby nic tak významného, aby národ uvěřil, že se vše v dobré obrátí. Naopak, každodenní ekonomická realita se pro běžného občana zhoršila.

Z celonárodní mizerné nálady vzešlo poměrně nové Hnutí pěti hvězd (M5S), vedené Beppem Grillem, původně blogerem, který si uvědomil, že italskou veřejnost, jež neměla nikoho, kdo by s ní mluvil a kdo by jí naslouchal, svými příspěvky ťal do živého. Proto Grillo v roce 2009 vytvořil antiestablishmentové Hnutí pěti hvězd, o němž tvrdí, že se nejedná o stranu. V posledních všeobecných volbách v roce 2013 se M5S z hlediska počtu hlasů dostalo na druhé místo. V roce 2016 byly překvapivě v Římě a v Turíně zvoleny dvě starostky za M5S. Je to rychle rostoucí hnutí.

My, tedy lid, máme mnoho ideálů, ale chybí nám společný hlas a solidarita, které by nám umožnily za ně bojovat. Pak vstoupí na scénu M5S. Propaguje „nerůst“, přímou demokracii, nenásilí, absenci intervencionismu – a je velice euroskeptické. Jinými slovy, vyjadřuje názory většiny lidí, a to nejen v Itálii, ale po celé Evropě.

Hnutí M5S jako takové nelze na standardním levopravém politickém spektru nikam zařadit. Chytrolíny z mainstreamu to rozčiluje, protože myslí omezeně a chtějí, abyste tak mysleli i vy. Kategorie typu levice a pravice už dávno převálcoval společný jmenovatel zvaný „globalizace“. Hnutí, která se mu vymykají – např. právě M5S nebo třeba britská Strana nezávislosti – bývají pravicovými a (falešně) levicovými intelektuály přezíravě označována jako populistická. Oni totiž znevažují každou stranu, hnutí, politika a ideál, jimž se ze strany lidí dostává pozornosti a jež ohrožují zájmy establishmentu. Ostouzení je součástí propagandistické války vedené proti vůli a zájmům lidu.

M5S má v příštích volbách, které budou za dva roky, slušnou šanci na úspěch; možná se mu dokonce podaří získat většinu. Tento nebezpečný vývoj je nutno narušit. Neúspěch referenda se o to možná postaral. Po Renziho rezignaci jsou všechny možnosti otevřené. Italský prezident a spolustraník Mattea Renziho Sergio Mattarella má rozhodnout, zda rozpustit parlament a vyhlásit předčasné volby, jak požaduje M5S. Může rovněž jmenovat prozatímního premiéra, jako možný kandidát byl navržen například současný ministr hospodářství a financí Pier Carlo Padoan.

Ačkoli se Padoan ve vztahu k tomu, co nazývá „jihoevropskou periferií“ nedávno vyjádřil: „Jsem toho názoru, že by se ta velmi přísná fiskální pravidla, která momentálně platí v Evropě, mohla dočasně uvolnit, aby se tak zpřístupnily zdroje nezbytné k podpoře zaměstnanosti. To by mohlo vést k soběstačnosti…“, má tento pán jakožto bývalý ředitel IMF a stálý konzultant Světové banky s vazbami na OECD velmi blízko k banksterům a dá se očekávat, že zajistí, aby hlavní struktury, z nichž mají prospěch, zůstaly tak, jak jsou.

Proběhnou-li předčasné volby na počátku roku 2017, mohla by Renziho strana znovu získat 40% hlasů nebo více – tedy hlasy, které Renzi přednedávnem dostal ve prospěch referenda –díky těm by mohl sestavit novou vládu a zasadit hnutí M5S dočasnou ránu. Všechno je jen „dočasné“. Neokonům se velmi daří, když je všechno hned, ale dlouhodobé vize jim zhusta chybí. Jsou sami sobě zkázou.

Scénář „krizových“ voleb v sobě nicméně skrývá jedno vážné riziko pro establishment. Hnutí pěti hvězd by z něj totiž už nyní mohlo vyjít jako velký vítěz. Pro establishment by to možná bylo překvapení, stejně jako BREXIT pro britské intelektuály, tak vzdálené realitě. Kdyby vyhrálo hnutí M5S, možná by v záloze čekal ITALEXIT. Mohl by to být další krok k rozpadu EU a odbourání její vnucené měny, eura. Renzimu a jeho manipulantům by se hra s ústavním referendem nakonec mohla šeredně vymstít.