Odkaz Fidela Castra: Síla idejí. Život v solidaritě

Existuje jedna historka, která se váže k plavbě jachty Granma. Tato lodička vyplula z Mexika 60 let před dnem skonání Fidela Castra tento týden. Jak se plavidlo blížilo k svému cíli na východě Kuby, po dvou letech příprav, jeden z mužů spadl do moře. S vědomím, že celá mise může být ztracena, Fidel Castro odmítl pokračovat v plavbě. Přeplněná jachta kroužila ve tmě tak dlouho, dokud se onoho muže nepodařilo najít a zachránit.

Je to více, než jen příběh. Je příkladem filozofické představy o lidských bytostech a jejich hodnotě, která na Kubě zasahuje stovky let do minulosti, a jinde i tisíce let. Není to přístup k životu, kterým bychom se dnes řídili, tedy minimálně ne my v rozvinutém světě. Zatímco evropští filozofové,na začátku devatenáctého století, prosazovali liberalismus s jeho důrazem na individuální já, kubánští aktivisté za nezávislost praktikovali své vlastní představy, založené na nezbytném, elementárním propojení všech lidí na světě.

Nemůžeme žít dobře, pokud ani ostatní nežijí dobře. Naše moudrost, zdraví a schopnosti závisí na tom, co dáváme ostatním a co od ostatních dostáváme zpátky, bez ohledu na to, jak nicotné a nepodstatné, se to může zdát.

Byly to myšlenky José Martího, co přimělo Kubánce vést válku za nezávislost proti Španělsku. Fidel Castro, fascinujícím a decentním způsobem, vždy spojoval filozofy Latinské Ameriky 19. století, zejména Martího, s revolucí na Kubě. Dle bývalé argentinské prezidentky Cristiny Fernández, Kuba vzdorovala americké finanční, obchodní a ekonomické blokádě díky svým humanistickým idejím. Čelit hrozbě stále strašlivějších zbraní, řekl jednou Castro, vyžaduje ideje: „Sejte ideje, sejte ideje, sejte ideje; sejte uvědomělost, sejte uvědomělost, sejte uvědomělost“.

Někteří budou kroutit hlavou. Ale ideje mění naše myšlení, které potom mění náš způsob vyjadřování a naše činy. Je to prostý fakt. Jde jen o to, uvědomit si příčinu a důsledek. V Caracasu, poté co byl Hugo Chávez poprvé zvolen, Fidel podotkl, že lidé trpí v důsledku “sladce chutnajících, ale chatrných idejí......že člověk je zvířetem, ovládaným pouze cukrem a bičem.“ Tak to je. Trpíme, protože máme smyšlené představy o tom, co to znamená být člověkem.

Kuba překvapila svět, když, po pádu Sovětského svazu, Kubánci pokračovali v linii nezávislosti a socialismu.  Čekalo se, že se systém rozsype v řádu měsíců. Svět byl opět překvapen, když se Castro v r. 2006 vzdal, v důsledku nemoci, úřadu a na život na Kubě to nemělo žádný vliv. Očekávaný chaos a nepokoje nepropukly.

Překvapuje kubánská zahraniční politika. Je nazývána nesobeckou, což mnoho politických teoretiků a filozofů považuje za nemožné. Kubánská přítomnost v Angole, dle historika Richarda Gotta, byla „prosta jakýchkoliv zištných zájmů“. Nelson Mandela si položil otázku: „Která jiná země se může pochlubit větší obětavostí, než prokázala Kuba ve svém přístupu k Africe?“

Existuje mnoho zdokumentovaných zdrojů informací o pokračujícím internacionalismu Kuby. V r. 2014, Wall Street Journal konstatoval, že “Jen málokdo vyslyšel výzvu [k boji s ebolou], ale jedna země reagovala energicky: Kuba.“ Kuba poslala více jak 450 doktorů a sester, vybraných z více jak 15 000 dobrovolníků, zdaleka největší misi zdravotníků ze všech zemí, které nabídly pomoc. Více jak 15 000 kubánských zdravotníků riskovalo mnoho osobní účastí v tragédii na západě Afriky.

V r. 2007 kubánští lékaři, pracující v Bolívii, vrátili zrak Mario Teránovi, bolivijskému seržantovi, který zastřelil Che Guevaru. Kubánský tisk to okomentoval: „Che se vrací, aby vyhrál další bitvu.“

Žádná z těchto událostí nebyla zázrakem. Dají se jednoduše vysvětlit. Má to co dělat s ideami. Filozofickými ideami. Ty samé ideje, kterými lze vysvětlit, proč byla mise k osvobození celé země ohrožena, kvůli jednomu člověku.

V Caracasu Castro podotkl: „Vítězíme v bitvě idejí... Oni vynalezli „chytré zbraně“, ale my jsme objevili něco mnohem silnějšího, a to ideu, že lidé myslí a cítí.“ V proslovu z 2. prosince 2001, několik měsíců po útoku na New York City, uvedl: „Není mocnější zbraně, než jedinec, který ví, čím je a kam směřuje“.

Je to možná pravda, jelikož Fidel řekl, na svoji obranu v r. 1953, že historie mu bude nejvyšším soudcem. Ale filozofické kořeny kubánské revoluce si lze prostudovat a vyzkoušet již nyní. Martí, jak známo, prohlásil, že ideové zbraně jsou mocnější, než zbraně z oceli. Fidelovy ideje jsou všudypřítomné, ve veřejných proslovech, v rozhovorech a v deklaracích. Lze se s nimi seznámit a lze je testovat.

Výsledky jsou zřejmé (i když povětšinou ignorované v rozvinutém světě). Budou o nich mluvit, v těchto smutných dnech, ti stateční a bystří, kteří prohlédli jednu z nejmasivnějších desinformačních kampaní. Obecně se těmto idejím nedostává příliš velkého uznání. Jsou hluboce filozofické a týkají se toho, kým a kdo jsme, jako lidské bytosti.

Koneckonců, Marx tvrdil, že lidé se liší od zvířat zejména tím, že se zajímají o to, co to přesně znamená, být lidskou bytostí.  Nejenom, že chceme žít jako lidské bytosti, ale chceme i vědět, že tak skutečně žijeme.

Pokud tuto výzvu přijmeme, nebudeme muset čekat, až historie vynese rozsudek nad Fidelem Castrem. Můžeme se seznámit s a vyzkoušet výhody o něco smysluplnějšího života, života v solidaritě s ostatními. Svět ztratil příklad, obdivovaný trpícími po celé planetě a těmi, kdo s nimi soucítí. Naštěstí tyto ideje přetrvávají a stále existují lidé, kterým nejsou lhostejné.