Prastaré spirituální kořeny rusofobie

Úvod

Termín „rusofobie“ (nenávist a/nebo strach vůči všemu ruskému) se stal poměrně populárním v posledních několika letech, zásluhou protiruské hysterie anglosionistického impéria, ale nejedná se vlastně o nic zas až tak nového. Guy Mettan, v jeho přínosné knize “Russie-Occident – une guerre de mille ans: La russophobie de Charlemagne à la Crise Ukrainienne” (“Západ vs. Rusko – tisíciletý konflikt: rusofobie od Karla I. Velikého k ukrajinské krizi”), kterou jsem nedávno hodnotil zde, udává, že kořeny rusofobie se skrze historii táhnou už od dob Karla I. Velikého. Je tohle vůbec možné? To by znamenalo, že rusofobie předcházela vzniku Ruska o celá dvě století. A přesto má Mettan pravdu, i když ani on nepodává úplný obrázek reality.

Čemu bych se chtěl dnes věnovat, není prodiskutovávat moderní rusofobii, která má četné příčiny a podoby, ale chtěl bych prozkoumat dávné, historické, spirituální kořeny tohoto relativně moderního fenoménu.

Moje teze pravděpodobně více než kdy jindy, vyvolá plejádu nadutých úšklebků, rozhořčení a obvinění z bigotnosti a rasismu. To je v pořádku. Abych řekl pravdu, uvítám je jako přirozenou, niternou reakci na to, co se pokusím odhalit níže. Jedna z křiklavých slabin mého argumentování je fakt, že se nebudu obtěžovat s uváděním početných zdrojů na podporu mých tvrzení. Je to z toho důvodu, že se nejenom nejedná o akademickou práci, ale také prostě nemám dost času a prostoru k tomu, abych mohl řádně podložit veškerá svá tvrzení. Ale vše co zde tvrdím, si může kdokoliv, kdo má přístup k internetu, lehce dohledat. Mým dnešním cílem není přesvědčit všechny skeptiky a pesimisty, ale nabídnout několik, doufám, že užitečných vodítek těm, kdo si chtějí ze střípků sestavit úplný obraz reality. Vše již bylo řečeno, ponořme se tedy nyní hluboko do minulosti.

Dva tisíce let stará nesrovnalost

Ti, co věří, že Římané ukřižovali Krista, by měli přestat číst a vrátit se do pohodlného světa ignorance. Ti, kteří si skutečně přečetli Nový zákon, nebo i základní židovské texty zabývající se tímto tématem, vědí, že Kristus byl obviněn a popraven za zločin rouhání: Tvrdil, že je Synem božím, Synem člověka (mesiášský termín), spasitelem zvěstovaným proroky, a že je Bohem: “Amen, amen, pravím vám, dříve než se Abraham narodil, já jsem.” (Jan 8:58) (toto “já jsem” odkazuje přímo na Exodus 3:14). Toto je tím, co rozdělilo Židy na ty, kteří přijali Kristovo tvrzení a věřili mu, a ty, kteří nevěřili. Zajímavé zde je, jak Židé, kteří přijali Krista, vnímali ty druhé, kteří ho nepřijali. Jak všichni víme, Svatý Jan napsal tato slavná slova “Vím o rouhání těch, kteří praví, že jsou židé, a nejsou jimi, ale jsou Satanovou synagogou” (Zjev. 2,9). A sám Kristus řekl “Kdybyste byli děti Abrahama, dělali byste Abrahamovy skutky.” (Jan 8:39). Čeho jsme zde svědky, jsou kořeny tvrzení, které se objevilo v časech apoštolů a později bylo plně podporováno a dále propracováno církevními otci: Židé, kteří odmítli Krista, proto ztratili své „židovství“ a „noví Židé“ jsou křesťany, bez ohledu na etnickou příslušnost, stali se novými „vyvolenými lidmi“. V dnešní moderní době hyperpolitické korektnosti a zobecněných „ekumenických dialogů lásky“ křesťané povětšinou zapomínají na tato fakta, a pokud ne, tak se je neodvažují zmiňovat na veřejnosti. V době, kdy papežové nazývají Židy svými „staršími bratry“, tvrdí že nepotřebují přijmout Krista, a že křesťané i Židé očekávají druhý příchod Krista, je tvrzení, že křesťanství bere Židům jejich vlastní identitu jednoznačně “nevhodné”. Ale až do 20. století toto křesťanské tvrzení, že moderní Židé již nejsou skutečnými Židy, bylo široce sdíleno, jak mezi křesťany, tak mezi Židy.

Jak jsem již nastínil zde, moderní „judaismus“ není náboženstvím „Abraháma, Izáka a Jákoba“, nýbrž náboženstvím Maimonida, Kara a Lurii a má své kořeny v učení sekty Farizejů, v Talmudu a v kabale. Moderním dědicem židovské doktríny, která odmítá Krista je karaitská sekta, která má tomuto směru pravděpodobně nejblíže. Moderní judaismus by se měl nazývat „farizejský talmudismus“. O tradičním patristickém postoji k farizejskému talmudismu se můžete dočíst zde a zde.

Na druhé straně, judaistické učení o Kristu také není příliš laskavé. Stačí se v rychlosti podívat na Toledot Ješu nebo i na pasáže o Kristu v Talmudu, abychom se přesvědčili o faktu, že nenávist Farizejů ke Kristovi neskončila s jeho ukřižováním. A pokud se někdo domnívá, že toto vše je jen výplod nesmyslů modrookého nacisty, zde je  zajímavý článek na toto téma, kde je vše shrnuto.

Dnes by si věci neznalý pozorovatel mohl mylně pomyslet, že mezi křesťany a židy vládne láska, ale pravdou je, že to tak vypadá zejména z toho důvodu, že většina moderních křesťanů a židů se již dávno vzdala víry, myšlení a činů v souladu se svými tradicemi. Skutečnost je taková, že pro tradiční křesťany představují judaisté mravně upadlé, pokleslé lidi, kteří selhali žít jako ti vyvolení Bohem, a kteří jsou nyní odhodláni vzít si silou to, co jim bylo Bohem slíbeno. Pro tradiční judaisty jsou křesťané modláři nejhoršího typu, jelikož uctívají rouhajícího se kouzelníka, syna promiskuitní kadeřnice a římského legionáře, který byl spravedlivě popraven za své přestupky, a který je navěky odsouzen k pekelnému ohni. A pro případ, že někdo věří, že tato nevraživost se týká jen daleké minulosti, dodám, že zatímco judaisté stále čekají na svého spasitele, křesťanský consensus patrum  naznačuje, že tento judaistický mesiáš bude tou samou bytostí, kterou křesťané a apoštolové nazvali Antikristem.

Je tohle vše vůbec důležité? Ano je. V samotném jádru toho všeho je tvrzení, že Gentilové nahradili Židy jako národ Bohem vyvolený, že křesťané jsou „novými Židy“, a že moderní Židé jednoduše žádnými Židy nejsou, ne proto, že většina z nich je spíše chazarského, než židovského původu, ale proto, že jejich víra, tradice a představy se liší od těch, které měli starověcí Židé, jak se uvádí ve Starém zákonu. Jinak řečeno, křesťanství říká, že Židé nejsou Židy.

Tisíc let stará nesrovnalost

V západních knihách o historii se většinou dočteme, že Řím byl vypleněn roku 410 a padl roku 476. První je správně, ale to druhé je holý nesmysl, jelikož se zde zaměňuje město Řím s římskou říší. Bylo to město Řím a západořímská říše, co zaniklo v 5. století, ale římská říše jako taková trvala na východě ještě dalších tisíc let (!), než nakonec roku 1453 dobyli Konstantinopoli osmanští Turci. Hlavní město římského impéria bylo totiž přesunuto z Říma do Konstantinopole, císařem Konstantinem v r. 320. Takže Řím, který byl postupně vypleněn Vizigóty, Vandaly a Ostrogóty již dávno nebyl hlavním městem římské říše.

Tyto dva klíčové roky, 476 a 1453, se často užívají jako milníky začátku a konce středověku (spolu s několika dalšími roky mezi pátým a patnáctým stoletím). A jelikož významné roky používám také já pro svou argumentaci, přidám zde ještě jeden: rok 1054, který se „oficiálně“ udává jako rok tzv. „Velkého schizmatu“ mezi Římem (městem) na jedné straně a dalšími čtyřmi patriarcháty, založenými apoštoly: Alexandrie, Antiochie, Jeruzalém a Konstantinopolis, na straně druhé.

Zde se to začíná zašmodrchávat a jen základní popis toho, co se událo, by vydal na nejméně 100 stran textu, včetně pojednání o dogmatických teologiích, kultuře, sociologii, a samozřejmě politice. To nejlepší, co teď mohu nabídnout je jen v bodech několik vět, které stručně shrnují několik faktů:

Frankové, zejména pak Karel I. Veliký, se rozhodli, že obnoví římskou říši. Aby se stali opravdovými Římany, chtěli Frankové přispět svým originálním dílem ke křesťanské víře. Rozšířili tedy text klíčových křesťanských představ, tento „Symbol víry“, nebo „Credo“ (v latině). Mimoto, jelikož nyní měli pod správou Řím, bývalé hlavní město říše, se Frankové domnívali, že mají pod kontrolou spirituální centrum křesťanského světa, takže zbytek křesťanského světa bude muset uznat nadřazenost biskupa z Říma - papeže - a jeho právo uvalit nové dogma na celý křesťanský svět. Po zhruba 200 letech napětí mezi Římem (obývaný Franky) a stále svobodným východořímským impériem, došlo nakonec k rozkolu v r. 1054, kdy papež exkomunikoval patriarchát Konstantinopolis, který mu ale oplatil stejnou mincí. Důležité je zde pro nás následující: invaze Franků nejen že zapříčinila konec Říma, ale také odřízla západní svět od římské říše, která poté existovala ještě deset dalších století. Štěpení říše na dvě části započalo v 5. století po pádu Říma a pokračovalo v několika následujících stoletích. Během 10. století se Řím propadl do tzv. „Temného věku“  (saeculum obscurum) a tzv. „vlády prostitutek” (pornokracie). V době, kdy byla římská říše na východě téměř na vrcholu slávy, se Frankové ukájeli v destrukci a korupci, čímž úplně změnili tvář západní části evropského kontinentu a kompletně zpřetrhali životně důležité kulturní a spirituální vazby, které byly po staletí tmelem římské říše.

Během následujícího tisíce let, kdy římská říše přetrvávala na východě, dal evropský středověk, pomalu a bolestivě, vznik nové civilizaci, západoevropské civilizaci, která se začala opravdově formovat během renesance, s jejím znovuobjevením starověkého Řecka a Říma. Ať už se toto takzvané „znovuobjevení“ odehrálo jakkoliv, faktem je, že tisíc let středověku stojí mezi moderní západní a římskou civilizací a že moderní Evropa nevznikla z římské, nýbrž z franské říše. Ortodoxní Východ nicméně nikdy nepoznal žádný středověk a udržoval si kulturní a náboženskou tradici a spojitost na antický křesťanský svět a římskou říši.

Na Západě, tzv. „římskokatolická církev“ (další z řady nevhodných pojmenování - na papežství není nic římského či katolického, jinými slovy univerzálního, jelikož je původem franské a lokální) se ráda prezentuje jako původní církev, jejíž tradice a kořeny sahají až do dob apoštolů. To je prostě nesmysl. Skutečným faktem je, že náboženství, které nazývá sebe samo „římskokatolické“ je náboženstvím relativně mladým, mladším o několik století než islám. Vzniklo v 11. století zřeknutím se klíčových dogmat tisícileté křesťanské víry. Co více, od okamžiku vzniku se toto náboženství vydalo na nekonečnou pouť změn a inovací, včetně dogmat 19. století (!) týkajících se papežské neomylnosti a neposkvrněného početí. Na hony vzdálení konzervatismu a tradicionalismu, římští katolíci byli vždy horlivými inovátory a modernisty.

V dnešní době existuje mnoho křesťanských směrů, ale pouze ortodoxní církve jsou důkazem toho, že lokální franská církev není ani římská ani katolická, a že svými kořeny nesahá do časů apoštolů, ale do (temného) středověku a tudíž je vším možným, jen ne dědicem 2000 let staré víry „kterou nám Pán dal, apoštolové ji hlásali, otcové ji zachovali.“ vyjádřeno slovy Svatého Atanáše, římskokatolická víra je pouhou sbírkou odchylek od původní křesťanské víry.

Obávaný a nenáviděný svědek

Teď nám to začíná dávat smysl. Jak pro judaisty, tak pro římské katolíky jsou ortodoxní křesťané jedinými svědky, kteří mohou (a že dělají!) otevřeně zpochybňovat nejenom jejich legitimitu, ale i samotný původ. Z ortodoxního úhlu pohledu (a zde odkazuji na tradiční, patristický náhled) moderní Židé nejsou Židy a katolíci nejsou katolíky. V obou případech máme co dělat s velmi povedenými podvody, ale přesto však s podvody. Ortodoxní křesťané věří, že oni, a jenom oni, jsou jak opravdoví Židé, tak opravdoví katolíci. Moderní židé nejsou nic jiného než farizeové a římští katolíci jsou prostě kacíři. Židé byli nazváni vyvoleným národem, zatímco Řím byl uznáván ostatními patriarcháty jako „první mezi rovnými“. Želbohu, oba dva upadli v nemilost způsobem ne nepodobným pádu Lucifera z nebes („Jakž to, že jsi spadl s nebe, ó Lucifeře v jitře vycházející?“ Izajáš 14:12). A ty, kdo řeknou, že takové tvrzení je nesmyslné, ortodoxní křesťané prostě odkážou na objemné soubory patristických písemností, kde se píše to samé. Jediným východiskem pro kohokoliv, kdo odmítá toto tvrzení je odmítnut křesťanství jako takového.

Můj argument není ani historický, ani teologický. Bez ohledu na to, zda připustíme či nepřipustíme ortodoxní pohled na moderní „judaismus“ a „římskokatolickou církev“, jedno je jisté - jak judaisté, tak římští katolíci si byli dobře vědomi tohoto pohledu (po staletí byly vedeny polemiky na toto téma všemi stranami - dochovalo se k tomu mnoho písemných pramenů) a toto zpochybňování jejich legitimity a identity bylo vnímáno jako monumentální urážka. Připočtěme k tomu podporu velkého a mocného impéria jako Rusko a je na světě nepřítel, kterého je třeba buď podmanit, nebo zlikvidovat.

Islám. Pozoruhodné je zde zjištění, že ortodoxní křesťanství, které muslimové nazývají „Rúm“ (Řím), ani trochu nezpochybňuje legitimitu nebo identitu islámu. Zatímco mezi islámem a křesťanstvím existuje spousta neslučitelných teologických rozdílů, muslimové si nenárokují býti židy nebo křesťany. Co se týče ortodoxních křesťanů, ti samozřejmě netvrdí, že jsou prvotními, opravdovými muslimy. Takže koexistence těchto dvou náboženství se logicky vzájemně nevylučuje, i když jejich náboženské doktríny jsou fundamentálně neslučitelné.

Soudobé nesrovnalosti

Bylo by naivní se domnívat, že všechny příčiny soudobého strachu a/nebo nenávisti všeho ruského by šlo vysvětlit skrze odvěké, teologické spory. Ve skutečnosti ani Rusko, ani Západ dnes nejsou příliš religiózní. A zatímco v Rusku nepochybně probíhá návrat k religiozitě, pravdou zůstává, že jen malá část Rusů je skutečně religiózních, či dobře znalých ortodoxního náboženství. Navíc, existuje mnoho důvodů pro tuto nenávist/strach z Ruska, které nemají nic společného s náboženstvím. Jedním z nich je fakt, že Rusko nebylo nikdy dobyto a zůstává vojenskou supermocností. Sovětský režim ujařmil miliony lidí ve východní Evropě, včetně těch v Sovětském svazu a režim v současném Rusku, stejně svrchovaný a nezávislý, je hlavní překážkou Západu v cestě k ovládnutí bohatých zdrojů Ruska. A je zde spousta dalších důvodů. A pokud jde o religiózní judaisty a římské katolíky, ti tvoří menšinu v porovnání s agnostickou většinou lidí kolem nich. Skutečností je, že rusofobie se skládá z několika nezávislých vektorů, které se spojují do jednoho hlavního vektoru, který se odráží v současné politice Západu vůči Rusku.

A přitom, bez ohledu na současnou míru religiozity v Rusku, zůstává Rusko objektivně historickým i kulturním dědicem římského impéria: první Řím padl r. 476, druhý v 1453 a třetí roku 1917.

Čtvrtý Řím nemůže nastat jednoduše proto, že na rozdíl od toho, co se stalo v případě prvního a druhého Říma, třetí Řím nemohl „předat“ svou roli hypotetickému čtvrtému Římu. Sedmdesát let panování komunismu se zde nesmazatelně otisklo a vytvořilo nepřekonatelnou bariéru mezi Ruskem (třetím Římem) a moderním Ruskem, tudíž jakékoliv nástupnictví je nyní efektivně vyloučeno.

Ignorovat historickou významnost křesťanské, románské civilizace, která tu byla mezi čtvrtým a dvacátým stoletím, by bylo hrubou chybou. Těchto 16 století mělo významný vliv na ruskou kulturu, dokonce i na ty z Rusů, kteří jsou jen povrchně religiózní, a tento vliv přetrvává i v dnešní době. To samé dnes platí pro tzv. „Západ“: čím jiným by měla anglosionistická říše být, když ne pokračovatelkou britského impéria obohacená o sionistický (a tedy judaistický) element? A nedopusťte, aby fakt, že protestanti a anglikáni nejsou „římskými katolíky“ odvrátil vaši pozornost od reality, že protestantismus jako takový je jen potomkem římskokatolických a judaistických rodičů, podobně jako svobodní zednáři - dominantní ideologie a světonázor dneška - jsou jen výsledkem spirituální interakce mezi protestantismem a farizejským judaismem. Ať už si toho jsme vědomi nebo ne, žijeme v „civilizačních říších“, které mají prastaré kořeny a náš pohled na svět a život je mnohdy formován minulostí, o které velmi často víme jen velmi málo.

Závěr

Schyluje se k souboji civilizací. Nejedná se primárně o konfrontaci domnělého „křesťanského Západu“ s islámem. Jednak proto, že moderní „Západ“ dávno přestal být křesťanským a měl by tedy být vnímán jako post-křesťanský. Mimoto, muslimský svět není jednotný a postrádá zdroje potřebné k jakékoliv významné konfrontaci s anglosionostickým impériem. Dokud se Čína, Latinská Amerika nebo nějaká jiná civilizace doopravdy nevzchopí a nezvrátí poměr sil v současném světě, bude Rusko pořád jedinou zemí, která se nebojí otevřeně stavět na odpor západnímu politickému systému a jeho ideologii. Moderní Rusko je jak schopné, tak ochotné postavit se dominantní západní ideologii (od kapitalismu k přesvědčení, že homosexualita je normální a zdravá podoba lidské sexuality) prostě proto, že je v pozici dědice a pokračovatele křesťanské římské říše. Posledních přibližně 300 let platilo, že Rusku, obecně vzato, vládla západní elita, která ovšem vždy zůstala jakýmsi cizím elementem uvaleným na ruský národ a nikdy s ním plně neidentifikovala. V Putinovi Rusko konečně našlo vůdce, který nezastává zájmy této cizí elity, ale spíše zájmy velké většiny obyvatel - Putinova popularita je proto také obrovská. A to je další z věcí, který děsí Západ, přesněji řečeno západní elity, které se nyní cítí ohroženy nukleární velmocí, která se jim staví do cesty v jejich snahách o ovládnutí celé planety. Je nemožné předpovědět, co dalšího nastane. Ale působí to na mne dojmem, že tento prastarý konflikt mezi fundamentálně odlišnými spirituálními světy spěje, ať už dopadne jakkoliv, k nějakému rozuzlení v blízké budoucnosti.