Establishment zachvátila panika

Na nátlak moderátora Chrise Wallace, zda přijme prohru, pokud Hillary Clintonová vyhraje ve volbách, Donald Trump odpověděl: „To vám povím, až to přijde. Budu vás napínat.“

„To je děsivé,“ prohlásila Clintonová, čímž odstartovala řetězovou reakci, při níž se v diskusích následujících debatu „mluvící hlavy“ hroutily jedna přes druhou s tvářemi rudými vztekem, rozhořčením a nevírou.

„Diskvalifikující!“ vykřikovalo se na zpravodajských kanálech nakloněných Clintonové.

„Trump odmítá říct, jestli přijme výsledky voleb,“ bědovaly New York Times. „Trump neslíbil, že uzná výsledky,“ psal Washington Post palcovým písmem.

Co si ale tyhle skupiny brebentilů a komise pro šíření bulletinů establishmentu myslí, že Donald udělá, pokud dostane méně než 270 hlasů volitelů?

Povede na Washington Coxeyovu armádu a vypálí ho, jak to udělal britský generál Robert Ross v srpnu 1814, zatímco „Malý Jemmy“ Madison prchal na koni po Brookeville Road?

Co vysvětluje tu hysterii establismentu?

Jedním slovem – strach.

Establishment je Donaldovou vzpurností zděšen, protože se v hloubi duše bojí, že lidé, jejichž jménem Trump mluví, přestanou akceptovat politickou legitimnost a morální autoritu Washingtonu.

Ten může zemi vládnout a může manipulovat systém masovou imigrací a mamutím státem blahobytu tak, že si střed USA už nikdy nebude moci zvolit jednoho ze svých. Ale právě tento establishment, tak vzdálený lidem, jimž vládne, zcela správně tuší, že je nemilován a dokonce nenáviděn.

Poté, co nám nalinkoval budoucnost, establishment zjišťuje, že na něj polovina země shlíží s tímtéž rozmrzelým pohrdáním, které měli Otcové zakladatelé vyhrazené pro panstvo, jež za nimi vyslal britský parlament.

Panika establishmentu souvisí i s jinou obavou: jeho ideologii, jeho politické náboženství miliony obyvatel vidí jako zlaté tele – jako božstvo původem z 20. století, které selhalo. A počet prozřevších stále roste.

Trump „znevažuje naši demokracii“, řekla šokovaná Clintonová.

Poté, co z veřejného života a veřejných prostranství vypudil křesťanství, dosadil nám tu establishment nové božstvo „demokracie“, u jejíchž oltářů se máme všichni klanět. Tak se to začalo učit v našich školách.

Před polovinou tisíciletí se misionáři a průzkumníci ze Španělska, Anglie a Francie plavili do Nového světa, aby tam přinesli křesťanství.

Dnes Clintonové, Obamové a Bushové vysílají vojáky a sekularistické poručníky, aby „vnesli demokracii“ mezi „nižší lidská plemena postrádající Právo“.

Naneštěstí se domorodci krátce po své demokratizaci vracejí ke svým kořenům a hlasují pro Hizballáh, Hamás a Muslimské bratrstvo; pomocí demokratických procesů a procedur navracejí svému pravému Bohu jeho místo.

A Alláh není demokrat.

Tím, že si Trump dovolil naznačit, že nepřijme výsledky „zmanipulovaných voleb“, spáchal neodpustitelný hřích. Avšak tento nový kult, toto uctívání nové svaté trojice rozmanitosti, demokracie a rovnosti, je nedávného původu a má mělké kořeny.

Vždyť ani jedno z těch tří – rozmanitost, rovnost ani demokracii – nenajdeme v Ústavě, v Listině základních lidských práv a svobod, v Listech federalistů ani ve Slibu věrnosti. Ve Slibu se říká, že jsme republika.

Když se Bena Franklina, jenž právě vyšel z budovy filadelfského kongresu, jedna žena zeptala, jaký druh vlády to vytvořili, odpověděl: „Republiku, pokud si ji dokážete udržet.“

Podle názoru mnohých příslušníků tiché většiny není demokracie po Clintonovsku žádným vylepšením staré demokracie, ale jejím zkomolením.

Zamyslete se nad tímhle: před šesti měsíci oznámil Terry McAuliffe, guvernér Virginie a jeden z clintonovského spolku, že pomocí exekutivního zásahu změní do listopadu dvě stě tisíc usvědčených zločinců ve voliče oprávněné hlasovat.

Jestli je tohle demokracie, řeknou si mnozí – tak k čertu s ní.

A jestliže zločinci rozhodnou volby ve Virginii a Virginie rozhodne, kdo bude náš příští prezident USA, jsme povinni uznat jejich výsledky?

V roce 1824 se generál Andrew Jackson umístil z hlediska hlasů voličů i volitelů na prvním místě. Většinu však nezískal a věc se dostala do Sněmovny reprezentantů.

Tam předseda Sněmovny Henry Clay spolu s Johnem Quincy Adamsem udělili prezidentský úřad Adamsovi – a Adams jmenoval Claye ministrem zahraničních věcí, čímž mu připravil stejnou cestu k prezidentskému úřadu, jakou se vydal Jefferson, Madison, Monroe a Adams sám.

Mýlili se Jacksonovi lidé, když tento pakt, jenž připravil generála o prezidentský úřad, považovali za „zkorumpovanou dohodu“?

Establishment se také zhrozil, když šerif Milwaukee Dave Clarke prohlásil, že nadešel „čas pochodní a vidlí“.

Přesto si někteří z nás vybavují jinou dobu, kdy soudce Nejvyššího soudu William O. Douglas ve své knize Points of Rebellion napsal:

„Musíme si uvědomit, že současný establishment je nový Jiří III.. Zda se bude nadále držet své taktiky, nevíme. Pokud ano, je revolucí i náprava uznávaná tradicí.“

Radikálové ze silných ročníků narozených po 2. světové válce velmi rádi zdvihali pěsti ve vyjádření odporu vůči Richardu Nixonovi a Spirovi Agnewovi.

Avšak teď, když jsou to přívrženci populisticko-nacionalistické pravice, kdo se posunuje za hranice fines liberální demokracie, aby zachránili Ameriku, kterou milují, začíná být nadšení elit pro „revoluci“ poněkud křečovité.

Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá.