Drancování světa. Historie a politika MMF

Následující text je předmluva knihy Ernsta Wolfa „Drancování světa. Historie a politika MMF“, Tectum Verlag Hamburg, 2014, www.tectum-verlag.de. Kniha je dostupná v angličtině a němčině.

Žádná jiná finanční organizace neovlivnila životy většiny obyvatel světa v posledních padesáti letech výrazněji, než Mezinárodní měnový fond (MMF). Od svého vytvoření po druhé světové válce rozšiřovala sféru svého vlivu do nejvzdálenějších koutů Země. V současné době má 188 členských zemí na pěti kontinentech.

Po desítky let byl MMF aktivní hlavně v Africe, Asii a jižní Americe. Sotva existuje na těchto kontinentech země, kde nebyla její politika prováděna za úzké spolupráce s MMF. Když v r. 2007 vypukla globální finanční krize, MMF obrátil svoji pozornost na severní Evropu. Od nástupu euro krize v r. 2009 se zaměřil především na jižní Evropu.

Oficiálně hlavní úkol MMF spočívá ve stabilizaci globálního finančního systému a pomáhání problémovým zemím v dobách krize. Ve skutečnosti jeho operace připomínají spíše válčící armádu. Kdekoliv zasáhne, tam podkopává suverenitu států tím, že je nutí zavádět opatření, která jsou většinou populace odmítána, čímž za sebou zanechává širokou stopu ekonomické a sociální devastace.

Při prosazování svých cílů se MMF nikdy neuchyluje k používání zbraní nebo vojáků. Prostě aplikuje mechanismy kapitalismu, specificky úvěry. Jeho strategie je stejně prostá, jako účinná: Když se země dostane do finančních obtíží, přispěchá MMF a poskytne podporu ve formě úvěrů. Oplátkou požaduje vynucení opatření, která slouží k zajištění solventnosti země, aby byla schopna ony úvěry splatit.

Kvůli jeho statutu „věřitele poslední instance“ nemají vlády obvykle na výběr, než přijmout nabídku MMF a podvolit se jeho podmínkám – tím je daný stát chycen do pavučiny dluhu, který se, v důsledku úroků, složených úroků a jistin, neustále prohlubuje. Následný tlak na státní rozpočet a domácí ekonomiku nevyhnutelně vede ke zhoršení jejich finanční situace, kterou pak MMF využije jako záminku pro požadování dalších ústupků ve formě „úsporných programů“.

Následky jsou pro obyčejné lidi zasažených zemí (povětšinou s nízkými příjmy) katastrofické, protože jejich vlády se řídí stejným vzorcem a přehazují účinky úsporných opatření na zaměstnance a chudé.

Takto stály programy MMF miliony lidí jejich práci, upřely jim přístup k odpovídající zdravotní péči, fungujícím vzdělávacím systémům a slušnému bydlení. Učinily jejich jídlo nedostupným, zvýšily počet bezdomovců, okradly staré lidi o ovoce jejich celoživotní práce, podporovaly šíření nemocí, snížily věk dožití a zvýšily dětskou úmrtnost.

Na druhé straně sociální stupnice však politika MMF pomohla nepatrné vrstvě ultra bohatých zvýšit jejich obrovské bohatství, dokonce i v dobách krize. Jeho opatření přispěla rozhodujícím způsobem k faktu, že globální nerovnost nabyla historicky bezprecedentních úrovní. Rozdíl v příjmech mezi králem slunce a žebrákem na konci středověku bledne závistí v porovnání s rozdílem mezi manažery hedge fondů a příjemci sociálních dávek dneška.

Ačkoliv tato fakta jsou univerzálně známa a stovky tisíc lidí v minulých desetiletích protestovaly proti následkům jeho opatření, často za riskování svého života, MMF vytrvale lpí na své strategii. Navzdory veškeré kritice a navzdory neuvěřitelně zhoubným následkům jeho akcí se stále těší bezpodmínečné podpoře vlád všech předních průmyslových zemí.

Proč? Jak je možné, že organizace, která způsobuje tak obrovské lidské utrpení po celém světě, nadále jedná beztrestně a za podpory většiny mocných sil naší doby? V čím zájmu MMF pracuje? Kdo má z jeho akcí prospěch?

Je účelem této knihy odpovědět na tyto otázky.

Konference v Bretton Woods:

Začíná se vydíráním

Zatímco druhá světová válka v Evropě stále zuřila, v červenci 1944 pozvaly Spojené státy delegace ze 44 zemí do malého lyžařského města Bretton Woods v New Hampshire. Oficiálním cílem konference, konané po tři týdny v luxusním hotelu „Mount Washington“, bylo definovat základní rysy ekonomického řádu pro poválečné období a poskytnout úhelné kameny systému, který by stabilizoval světovou ekonomiku a zabránil návratu situace, která existovala mezi dvěma světovými válkami. 30. léta m.s. obzvláště byla charakteristická vysokou inflací, obchodními bariérami, silně fluktuačními směnnými kurzy, nedostatkem zlata a poklesem ekonomické aktivity o více než 60%. Navíc sociální napětí neustále hrozilo rozbitím etablovaného řádu.

Konferenci předcházelo několikaleté vyjednávání mezi Bílým domem a Downing Street, pracujícími na plánech nového monetárního řádu již od r. 1940. Zaznamenaný komentář šéfa britské delegace, ekonoma lorda Keynese, vrhl světlo na přístup bývalé elity k zájmům a obavám menších zemí: „Bylo pozváno jednadvacet zemí, které nemají evidentně nic, čím by mohly přispět a budou pouze přítěží… Největší opičárna, jaká se nesešla již roky.“

Netrvalo dlouho a jejich pohrdavý přístup se projevil na lordu Keynesovi a jeho kolezích. V průběhu konference se stávalo čím dál jasnější, nakolik se globální rovnováha moci přesunula na úkor Velké Británie. Rozsáhlé válečné výdaje přeměnily tuto zemi, již tak silně oslabenou první světovou válkou, na největšího světového dlužníka a zatlačily ji na pokraj bankrotu. Britská ekonomika byla na kolenou a nástup osvobozeneckých hnutí po celém světě již zvěstoval konečný rozpad její kdysi globální koloniální říše.

Nezpochybnitelným vítězem druhé světové války však byly Spojené státy. Protože se staly největším mezinárodním věřitelem, držely téměř dvě třetiny světových zlatých rezerv a ovládaly polovinu veškeré globální průmyslové produkce. V kontrastu s většinou evropských zemí byla jejich infrastruktura nedotčena, a zatímco jejich delegace jednala v Bretton Woods, americký generální štáb plánoval jaderný útok na japonská města Hirošima a Nagasaki, aby se zdůraznily nároky Ameriky na globální nadvládu.

V důsledku této nové rovnováhy moci byl plán nového ekonomického řádu lorda Keynese zcela odmítnut. Jako představitel země s výraznými problémy u platební bilance navrhl „mezinárodní platební unii“, která by poskytovala zemím trpícím zápornou platební bilancí snazší přístup k úvěrům a zavedl mezinárodní zúčtovací jednotku „Bancor“, která měla sloužit jako rezervní měna.

USA však nebyly ochotny ujmout se role hlavního věřitele, kterou pro ně Keynesův plán předjímal. Vedoucí delegace, ekonom Harry Dexter White, pak předložil svůj plán, který byl nakonec konferencí přijat. Tento „Whiteův plán“ vytvořil světový měnový systém, v historii peněz nevídaný. Americký dolar měl být jediným centrem a ostatní měny na něj měly být navázány prostřednictvím pevného kursu, zatímco jeho kurs vůči zlatu byl nastaven na 35 dolarů za unci. Plán byl doplněn o americké požadavky na zřízení několika mezinárodních organizací určených ke sledování nového systému a jeho stabilizaci pomocí poskytování půjček zemím, čelícím problémům s placením.

Nakonec Washington, díky své velikosti a rychlému ekonomickému růstu, se musel pohnout vpřed, aby získal přístup k surovinám a vytvořil globální obchodní příležitosti pro svoji nadprodukci. To si vyžadovalo nahrazení doposavad používané měny, britské libry, dolarem. Rovněž se zdálo, že nazrál čas pro nahrazení londýnské City Wall Streetem, a tím dostat USA do nové pozice coby ústředního bodu mezinárodního obchodu a globálních financí.

Navázání na zlatý dolar a nastolení pevných směnných kurzů částečně opětovně zavedlo zlatý standard, který existoval od r. 1870 do vypuknutí první světové války – i když za velmi odlišných okolností. Zafixováním všech kurzů na dolar připravil Washington všechny ostatní účastnické země o právo na řízení vlastní monetární politiky na ochranu svého domácího průmyslu – což byl první krok k omezení suverenity zbytku světa ze strany nyní dominantních Spojených států.

Distribuce hlasovacích práv navržená USA pro navrhované organizace měla k demokracii daleko. S členskými zeměmi nebylo zacházeno rovnoprávně, ani jim nebyla přiřazena hlasovací práva podle velikosti jejich populace, ale v souladu s příspěvky, které zaplatily – což znamenalo, že Washington, pomocí své finanční nadřazenosti, si zajistil absolutní kontrolu nad všemi rozhodnutími. Fakt, že rasistická apartheidová diktatura Jižní Afriky byla pozvána stát se zakládajícím členem MMF, vrhá odhalující světlo na roli, kterou humanitární ohledy v procesu hrály.

Americká vláda cítila, že nebude snadné zvítězit nad veřejným míněním u projektu, který je v takovém rozporu s duchem americké ústavy a chápání demokracie mnoha Američany. Skutečné cíle MMF byly tudíž zastřeny velkou snahou a prázdnou rétorikou v komentářích o „volném obchodu“ a „zrušení protekcionismu“. New York Herald Tribune mluvily o „nejintenzivnější propagandistické kampani v historii země“.

Prvním úkolem MMF bylo prozkoumat všechny členské státy, aby se zjistila jejich možnost přispívat. Nakonec měl Fond provádět dlouhodobé sledování kvůli ochraně systému. USA si tak získaly právo být permanentně informovány o finančních a ekonomických podmínkách všech zemí.

Když půl roku po konferenci Britové trvali na zlepšení u kontraktů ve svůj prospěch, bylo jim jednoznačně dáno najevo, kdo MMF řídí. Bez dalších okolků Washington navázal úvěr ve výši 3,75 miliard dolarů, který Británie naléhavě potřebovala, na splacení jejích válečných dluhů, za podmínky, že Británie dodrží podmínky dohody bez jakýchkoliv kdyby nebo ale. O méně než dva týdny později se Downing Street vydírání Washingtonu podvolila a souhlasila.

27. prosince 1945 vlády podepsaly konečnou dohodu. V lednu 1946 se zástupci 34 zemí sešli na úvodním setkání Rady guvernérů MMF a Světové banky v Savannah v Georgii. Při této příležitosti lord Keynes a jeho kolegové opět vyšli naprázdno: na rozdíl od jejich návrhu zřídit sídlo MMF, který byl mezitím prohlášen za specializovanou instituci OSN, v New Yorku americká vláda trvala na svém právu určit místo výhradně sama. 1. března 1947 zahájil MMF konečně své operace v centru Washingtonu (asi 100 metrů do Bílého domu – p.p.)

Pravidla členství v MMF byla jednoduchá: žadatelské země musely otevřít své knihy a byly podrobně zkoumány a hodnoceny. Pak musely uložit jisté množství zlata a zaplatit svůj finanční příspěvek organizaci podle své ekonomické moci. Oplátkou byly ujištěny, že v případě problémů s platební bilancí mají nárok na úvěr do výše svého příspěvku – výměnou za určení úrokových sazeb MMF a smluvně zajištěného závazku vypořádání svých dluhů u MMF před všemi ostatními.

MMF konečně dostal počáteční kapitál ve výši 8,8 miliard dolarů z akcií členských států, které zaplatily 25% svých příspěvků ve zlatě a 75% ve vlastní měně. Spojené státy si zajistily nejvyšší podíl uložením 2,9 miliard dolarů. Tato částka byla dvakrát tak velká, než jakou zaplatila Británie, a zaručovala Spojeným státům nejen dvojnásobek hlasovacích práv, ale také blokující menšinu a právo veta.

MMF byl řízen Radou guvernérů, které bylo podřízeno dvanáct výkonných ředitelů. Sedm jich bylo voleno členy MMF, zbývajících pět bylo jmenováno největšími zeměmi, vedenými USA. Kanceláře MMF, stejně jako jeho sesterské organizace – Světové banky – byly zřízeny na Pennsylvania Avenue ve Washingtonu, chvilku chůze od Bílého domu.

Původní stanovy MMF uvádí, že k cílům organizace, patří, mimo jiných:

• Prosazovat mezinárodní spolupráci v oblasti monetární politiky;
• Usnadňovat rozšiřování a vyrovnaný nárůst mezinárodního obchodu;
• Prosazovat stabilitu směnných kurzů a pomáhat zřídit multilaterální platební systém;
• Poskytnut členským zemím čelícím problémům s platební bilancí dočasný přístup k obecným zdrojům Fondu a za odpovídajících záruk;
• Zkrátit dobu trvání a zmenšit míru nerovnováhy u mezinárodních platebních bilancí členských zemí.

Tyto oficiální podmínky činí MMF na pohled nestrannou institucí, stojící nad zeměmi a nezávislou na politickém vlivu, kdy jeho hlavním cílem je řídit globální ekonomiku co nejlépe a rychle napravovat selhání. To není náhoda. Tento dojem byl záměrem autorů a ve skutečnosti dosáhl svého požadovaného účinku: právě tento názor byl sdělován globální veřejnosti po více než šedesát let politiky, vědci a mezinárodními médii.

Ve skutečnosti byl však MMF, od samého počátku, institucí zřízenou, ovládanou a ušitou na míru zájmům Spojených států, mající zajistit nové vojenské super velmoci ekonomickou světovou nadvládu. Aby se tyto záměry zastřely ještě účinněji, zahájili otcové zakladatelé MMF tradici, kterou organizace dodržuje dodnes – jmenování na post ředitele ne-Američana.

Prvním cizincem, zvoleným v r. 1946, byl Camille Gutt z Belgie. Jako ministr financí své země během druhé světové války tento školený ekonom pomáhal Britům krýt jejich válečné výdaje tím, že jim půjčoval belgické zlato. Pomáhal válečnému úsilí tím, že dodával spojencům své vlády kobalt a měď z belgické kolonie Kongo a podporoval americkou vládu tajnými dodávkami konžského uranu pro její jaderný program. V r. 1944 provedl drastickou měnovou reformu (později známou jako „Guttova operace“), která stála pracující obyvatelstvo Belgie obrovskou část jejich úspor.

Gutt vedl MMF od r. 1946 do r. 1951. Během této doby se soustředil především na zavedení a monitorování pevných směnných kurzů, čímž zahájil novou éru doposud neznámé stability pro americké a mezinárodní korporace při vývozu jejich produktů a nákupu surovin. Vydláždil rovněž cestu pro velké americké banky, které chtěly poskytovat úvěry v mezinárodním měřítku, a otevřel trhy po celém světě pro mezinárodní finanční kapitál hledající investiční příležitosti.

Velké politické změny po druhé světové válce způsobily vážný bolehlav MMF, protože omezily možnosti organizace. Především Sovětský svaz využil poválečné situace, charakteristické rozdělením světa mezi hlavní velmoci, a nových hranic v Evropě. Protože se stále spoléhali na socializaci výrobních prostředků bolševickou revolucí v r. 1917, Stalinovi představitelé zapečetili tak zvaný „východní blok“ před Západem, aby v těchto zemích zavedli ekonomiku centrálního plánování. Primárním cílem sovětské byrokracie však nebylo vynucovat zájmy pracujících, ale zajistit podrobení východního bloku vlastním zájmům drancování těchto zemí. V každém případě rozdělení východní Evropy znamenalo, že Polsko, východní Německo, Československo, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko a několik dalších trhů se staly nedostupnými oblastmi pro mezinárodní finanční kapitál.

Chopení se moci Mao Cetungem v r. 1949 a zavedení plánované ekonomiky v Číně komunistickou stranou připravilo západní investory o další obrovský trh a nakonec to vedlo ke korejské válce. Zahájením své politiky „zadržování“ sféry vlivu Sovětského svazu USA v tichosti akceptovaly ztrátu čtyř milionů životů, jen aby vyslaly jasnou zprávu zbytku světa: a to, že největší ekonomická velmoc na Zemi již nadále nezůstane pasivní, pokud ji bude upřen přístup k dalším globálním trhům.

Poválečná konjunktura: MMF rozhazuje své sítě

Poválečná léta byla charakteristická rychlým ekonomickým růstem všech předních průmyslových zemi, kdy v Německu to bylo nazýváno „Wirtschaftswunder“ (ekonomický zázrak). Ačkoliv úvěry MMF hrály během této doby jen malou roli, vedení organizace nezůstalo nečinným. Naopak: druhý šéf MMF, Ivan Rooth, bývalý guvernér švédské centrální banky a bývalý ředitel basilejské Banky pro mezinárodní vypořádání, vytyčil kurs, který měl nabýt v pozdější historii organizace velkého významu – zavedl podmíněnosti, tj. zavedl závazné požadavky pro udělování úvěrů.

Harry Dexter White již přišel s návrhem v tomto smyslu na konferenci v Bretton Woods, ale setkal se se zuřivým odporem Britů. Mezitím se však situace Británie nadále zhoršovala. Bývalé kolonie, hlavně v Africe, bojovaly za nezávislost a na Středním východě se blížila suezská krize – což poskytlo USA příležitost prosazovat v MMF vlastní zájmy důrazněji.

Zavedením tak zvaných „pohotovostních dohod“ Ivan Rooth přidal k nástrojům MMF princip „podmíněnosti“. Poskytování úvěrů bylo nyní podmíněno podmínkami, které zacházely daleko za určování koncových termínů půjček a úrokové sazby.

Zavedení těchto opatření, která byla zpřísněna po porážce Británie v Suezu, vedlo k nárůstu napětí v anglo-amerických vztazích, takže stratégové MMF vyvinuli strategii, která jim pomohla mazaně podvést veřejnost. Počínaje rokem 1958 zavázali vlády dlužnických zemí napsat „předběžnou dohodu“, ve které musely vyjádřit svoji ochotu uplatnit „rozumnou snahu“ ke zvládnutí svých problémů s platební bilancí. Takže to vypadalo, že tato opatření navrhla daná země sama, i když ve skutečnosti byla požadována MMF.

Ale ani to MMF nepostačovalo. Jako další krok byly úvěry rozděleny do tranší („fázování“) a byly podmíněny podrobením se dané dlužnické země. Navíc MMF trval (a stále trvá) na tom, že dohody mezi MMF a jeho dlužníky nejsou považovány za mezinárodní smlouvy, a proto nepodléhají schválení parlamentu. Nakonec MMF nařídil, že jakákoliv dohoda s ním není určena pro oči veřejnosti a musí s ní být zacházeno jako s tajnou informací – pleticha, která přetrvává dodnes.

Podmínky měly být MMF postupně zpřísňovány a měly se stát klíčovým mechanismem pro zvýšení zahraniční nadvlády v rozvojových zemích. Přispěly také k rostoucí moci MMF, protože Světová banka, většina vlád a převážná většina mezinárodních komerčních bank od té doby poskytovaly úvěry jen těm zemím, které, na základě splnění kritérií MMF, dostaly „schvalovací razítko“.

V r. 1956 se v Paříži konalo setkání, které mělo mít průlomový význam pro pozdější vývoj MMF. Ve snaze splatit úvěr si Argentina musela sednout se svými věřitelskými zeměmi a zástupci MMF, aby ji byly nadiktovány nové podmínky. Setkání proběhlo v kanceláři francouzského ministra financí Pierre Pflimlina, který mu také předsedal. Nezůstalo jen u něj. V následujících letech se konala setkání mezi představiteli MMF, věřiteli a dlužníky často a ve stejné kanceláři, a postupně se to vyvinulo v pravidelné měsíční konference, které se staly známé jako „Pařížský klub“. V rámci této struktury byla přijata celá řada extrémně důležitých rozhodnutí – bez souhlasu parlamentů a ukrytých před zraky veřejnosti. Komerční banky po celém světě brzy rozpoznaly význam těchto konferencí, a proto založily vlastní „Londýnský klub“, jehož setkání se obvykle konala (a stále konají) zároveň se schůzkou Pařížského klubu.

Téměř bez povšimnutí ze strany globálního společenství se MMF následně vydal do oblasti, která měla masivně posílit jeho moc v relativně krátkém čase. Vlna vyhlášení nezávislosti africkými státy na počátku 60. let m.s. znamenala začátek nové éry. Země, které byly desítky let plundrovány kolonialismem a ekonomicky ležely v troskách, si nyní musely najít své správné místo ve světě, obzvláště ve světové ekonomice, za rychle se měnících podmínek. Jejich vlády proto potřebovaly peníze. Protože většina těchto zemí nabízela komerčním bankám příliš malou bezpečnost, kvůli sociálnímu napětí, politickým nepokojům a téměř neexistující infrastruktuře, MMF situace využil a nabídl své služby věřitele.

Ačkoliv africké země byly tak chudé, že jim byly uděleny jen relativně malé částky, dokonce i tyto měly následky. Doba splatnosti úroků a jistin neustále zajišťovala, že státy, které právě unikly z koloniální závislosti, byly bezproblémově chyceny v nové síti finanční závislosti na MMF.

Protože udělení půjčky si vyžadovalo členství dlužníka v MMF, organizaci, jejímiž zakládajícími členy byly pouze tři africké země – Egypt, Etiopie a Jižní Afrika – vstoupilo do MMF v letech 1957 až 1969 40 dalších afrických států. V r. 1969 44 ze 115 členů byli africké země. Ačkoliv tvořily více než třetinu celkové organizace, jejich hlasovací práva představovala v témže roce méně než 5%.

Chile 1973:

Nástup na cestu neoliberalismu

Počátek 70. let znamenal konec poválečné konjunktury, pětadvacetiletého období ekonomické expanze, kdy pracující předních průmyslových zemí měli zaručeny velké sociální ústupky a tím zažili doposud nevídané zvýšení své životní úrovně. Byl to vnitřní rozpad systému Bretton Woods, co toto období ukončilo. V důsledku rostoucích amerických investic v zahraničí a eskalace vojenských výdajů – obzvláště na válku ve Vietnamu – objem dolarů obíhajících v zahraničí neustále rostl. Všechny pokusy americké vlády dostat tuto proliferaci pod kontrolu selhaly, protože americký kapitál se smíchal se zahraničním kapitálem a žádná země na Zemi nebyla schopna se v této masivní koncentraci finanční moci vyznat.

V r. 1971 Spojené státy, poprvé ve své historii, měly deficit platební bilance. Zároveň nerovnováha mezi globální nabídkou dolarů a americkými zlatými rezervami uloženými ve Fort Knox nabyla takových rozměrů, že dokonce ani zvýšení ceny zlata na 38,00 dolarů a pak na 42,20 za unci již nezaručovalo jeho výměnu za trojskou unci. 15. srpna 1971 americký prezident Nixon dupl na brzdu a zrušil vazbu mezi zlatem a dolarem, a v projevu typické arogance super velmoci to nekonzultoval s jediným spojencem.

V prosinci 1971 konference skupiny G-10, založené v r. 1962 nejvyspělejšími průmyslovými zeměmi světa, rozhodla o revizi směnných kurzů, což vedlo ke změně hodnoty dolaru vůči ostatním měnám. To vedlo k devalvaci dolaru, v rozsahu 7,5% vůči italské liře až 16,9% vůči silnému japonskému jenu. V únoru 1973 byl dolar devalvován opět, ale brzy se stalo jasným, že systém pevných směnných kurzů již nelze udržet. V březnu 1973 G-10 a několik dalších vyspělých zemí zavedly systém plovoucích kurzů, určovaných centrálními bankami – opět bez konzultace s jedinou zemí mimo G-10 a navzdory faktu, že nový režim byl v nestoudném rozporu s článkem 6 zakládajícího dokumentu MMF o pevných směnných kurzech a monetární stabilitě.

Zrušení pevných směnných kurzů historicky ukončilo klíčový úkol MMF. Jedinou zbývající rolí byl věřitel poslední instance pověřený přidělováním zdrojů a jejich podmíněnost, zplnomocněného prověřovat účty žadatelů a tím přímo ovlivňovat jejich politiku. Nicméně byla to právě tato funkce, pro kterou brzy vyvstaly příznivé podmínky.

V r. 1973 Organizace zemí vyvážejících ropu (OPEC), která byla založena v r. 1960, použila yomkippurskou válku mezi Egyptem a Izraelem k omezení množství ropy dodávané Západu („ropné embargo“) a drasticky zvýšila cenu ropy. To vedlo k obrovskému zvýšení zisků ropných společností a ropu produkujících zemí. Tyto zisky skončily v komerčních bankách, které se je pak pokusily použít k ziskovým investicím. Jak se globální ekonomika propadala do krize let 1974/1975 a investiční příležitosti v průmyslových zemích řídly, lví podíl peněz nabyl formy půjček zemím třetího světa v Asii, Africe a jižní Americe, které – v důsledku jejich zvýšených výdajů po nárůstu ceny ropy – naléhavě potřebovaly peníze. Samotný MMF reagoval v r. 1974 na zvýšenou potřebu úvěrů ze strany rozvojových zemí zavedením „příležitosti rozšířeného financování“, z níž mohly členské země čerpat až 140% své kvóty na čtyři a půl až deset let.

Ačkoliv tento institut byl specificky zřízen pro financování tolik potřebných dovozů ropy, MMF – jakož i banky – se nijak nezajímal, na co byly peníze skutečně utraceny. Jestli šly přímo do kapes diktátorů jako Mubutu v Zaire, Saddam Hussein v Iráku či Suharto v Indonésii – kteří je buď rozházeli, převedli na tajné účty v zahraničí, nebo je použili pro účely své armády, kdy to v každém případě zvýšilo státní dluh – MMF a banky nijak nezajímalo, dokud dostávaly splátky svých úroků pravidelně.

Nicméně situace se náhle změnila, když Paul Volcker, nový předseda amerických Federálních rezerv, zvýšil v r. 1979 úrokovou sazbu prime rate (úrokové sazbu, za kterou mohou komerční banky získat peníze od centrální banky) o 300%, aby snížil inflaci. Spojené státy upadly do další krize, což znamenalo, že v důsledku nižší ekonomické aktivity bylo potřeba méně surovin.

Pro mnoho rozvojových zemí kombinace klesající poptávky, padajících cen surovin a prudce rostoucích úrokových sazeb znamenala, že nemohly dodržet své platební závazky vůči mezinárodním bankám. Vynořila se masivní finanční krize. Dluhová zátěž rozvojových zemí na počátku 80. let dosáhla 567 miliard dolarů. Nesplnění splátek v tomto rozsahu by vedlo ke kolapsu mnoha západních bank, a proto se tomu muselo zabránit za každou cenu.

Právě tehdy dostal MMF první skvělou šanci vstoupit na scénu jako věřitel poslední instance. Zatímco jeho oddělení pro vztahy s veřejností šířilo zprávy, že organizace pracuje na nouzových vyplaceních, aby „pomohla“ předluženým zemím, Fond využil svoji nespornou monopolní pozici a navázal poskytování úvěrů na tvrdé podmínky. Tím byl schopen použít dvě různé zkušenosti, které získal v předešlých letech.

Zaprvé, CIA zorganizovaný vojenský puč v Chile v září 1973 skoncoval s vládou socialistického prezidenta Salvadora Allende a dosadil k moci fašistického diktátora Augusto Pinocheta. Pinochet okamžitě zvrátil znárodňování Allendeho, ale nenašel žádný recept na bující inflaci. V rámci pokusu opětovně získat kontrolu nad situací se musel obrátit na skupinu 30 chilských ekonomů (známou jako „Chicagští hoši“, protože studovali na Chicagské ekonomické škole u nositele Nobelovy ceny Miltona Friedmana) a navrhl jim jasně definované rozdělení práce: on poskytne potlačování jakékoliv politické nebo odborářské opozice a rozdrtí všechny protesty pracujících, a oni se postarají o radikální úsporný program na základě neoliberálních myšlenek.

Během několika týdnů byl navržen rozsáhlý katalog opatření. Volal po drastickém omezení peněžní zásoby, škrtech ve vládních výdajích, propouštění ve veřejném sektoru, privatizaci zdravotní péče a vzdělávání, snižování mezd a zvýšení daní pro pracující, zatímco zároveň byla snížena cla a daně korporací. Program byl oběma stranami otevřeně nazýván „šoková terapie“.

Jak Pinochet, tak jeho partneři, kteří se veřejnosti prezentovali jako „vláda technokratů“ vyplnili svoji část dohody do puntíku. Zatímco diktátor násilně drtil jakoukoliv opozici vůči drastickým vládním opatřením a zajišťoval, že spousta politických disidentů zmizí navždy, „Chicagští hoši“ zahájili frontální útok na pracující populaci. Vyšroubovali nezaměstnanost, která byla v r. 1973 na 3%, na 18,7% na konci r. 1975, zároveň vytlačili inflaci na 341% a zatáhli nejchudší části populace do ještě hlubší chudoby. Dopady tohoto programu opravdu zhoršily problém sociální nerovnosti pro nadcházející desetiletí: v r. 1980 příslušelo 10% nejbohatší chilské populace 36,5% národních příjmů, v r. 1989 tento svůj podíl navýšili na 46,8%, zatímco ve stejné době u 50% nejchudších se tento údaj propadl z 20,4% na 16,8%.

Během svého krvavého puče se Pinochet plně spoléhal na aktivní podporu CIA a amerického ministerstva zahraničí Henryho Kissingera. Při zavádění nejtvrdšího úsporného programu, který kdy byl v latinské Americe proveden, dostali „Chicagští hoši“ plnou podporu MMF. Bez ohledu na veškeré to porušování lidských práv se rok po Pinochetově puči úvěry MMF Chile zdvojnásobily, a v následujících letech se zečtyřnásobily a zpětinásobily.

Další zkušenost MMF se týkala Británie. Neúprosný ekonomický propad Velké Británie v posledních pětadvaceti letech učinil z této země největšího dlužníka MMF. Od r. 1947 do r. 1971 vyčerpala vláda v Londýně úvěry v celkové hodnotě 7,25 miliard dolarů. Po krizi let 1974/1975 a spekulačním útoku na libru se dostala pod ještě větší tlak. Když se v r. 1976 britská vláda opět obrátila na MMF o pomoc, Spojené státy se chopily příležitosti, aby demonstrovaly svoji moc. Po spojení se s opět ožívajícími Němci donutily labouristickou vládu premiéra Harolda Wilsona omezit veřejné výdaje, provést masivní škrty v sociálních programech, zavést restriktivní fiskální politiku a zrušit dovozní kontrolu jakéhokoliv druhu. Tento drastický zásah představoval doposud nevídaný zásah do suverenity evropské dlužnické země, což mělo za následek fakt, že žádná čelní západní vyspělá země již o úvěr MMF nikdy nepožádala.