Obohacování

Homogenní materiál nemá perspektivu. Nemá v sobě potřebný potenciál, nejsou v něm využitelná pnutí a někdy se ještě navíc chová konzervativně, tedy se brání vnitřní změně. Takový stabilní materiál je, přiznejme si narovinu, k ničemu. Dá se použít leda jako těžítko. A těžítko vytěžit nelze. Možná snad jen s velkou těží. Těžko co si s takovým stavem počít. Problém je naštěstí řešitelný. I z pasivní, stabilní, neužitečné hmoty lze zformovat látku aktivní, nestabilní a využitelnou! Existuje k tomu vhodný proces. Je třeba obohacovat!

Co si budeme namlouvat, sám od sebe se materiál neobohatí. Naopak, vůči žádoucímu procesu obohacování je často rezistentní. Proto je nutné vytvořit takové podmínky, aby se materiál obohacování nejen nemohl latentně bránit, ale aby si nově získaná hmota svou vylepšenou kvalitu podržela alespoň do doby, než bude řádně vytěžena pro žádoucí cíl.

Obohacovací proces lze realizovat mnoha způsoby, aneb představivosti a vynalézavosti se meze nekladou. Existují nicméně dva zavedené způsoby obohacování: odstřeďováním a difuzí.

Obohacování odstřeďováním probíhá v podstatě tak, že se materiál uvede do spinu, v jehož průběhu se méně hodnotné, přestože většinové, složky odstřeďovaného materiálu ocitnou na periferii, zatímco složky hodnotnější blíže centra dění. Hmotu na periferii je pak možno z výsledného materiálu snadno odstranit. Výsledná látka má vyšší podíl obohacení, vyšší podíl žádoucí složky.

Obohacování difuzí spočívá v tom, že se materiál podrobí filtraci přes tzv. difuzní bariéry. Ty jsou specificky nastaveny tak, aby preferovaly a podporovaly průchod hodnotnějších složek materiálu a bránily průchodu prvků nevhodných. Opakovaným a progresivním použitím bariér, umožňujících zamezit postupu a prostupu nežádoucích složek materiálu, získává opět výsledná látka svou kvalitu tím, že obsahuje vyšší podíl žádoucí složky.

Výsledkem obohacovacího procesu jsou tedy v podstatě materiály dva. Materiál žádoucí a vhodný k dalšímu zpracování, k vytěžení. A materiál neužitečný, který lze buď zlikvidovat rovnou, případně využít jako těžítko či ideálně jako výplň průrazné munice, jako tzv. kanónenfutr.

Procesem obohacování ztratil původní materiál svou nežádoucí stabilitu a získal naopak tolik potřebné vnitřní pnutí. Toto pnutí je charakteristické dvěma způsoby. Zaprvé je tím větší, čím větší míry obohacení se podařilo dosáhnout. Zadruhé pak v materiálu, s intenzitou odpovídající jeho množství a míře jeho obohacení, spouští rozkladný proces. Obohacením se tedy látka dostala do stavu s vnitřním štěpným potenciálem, který lze uvolnit dvojím způsobem: pomalu nebo rychle.

Při pomalém uvolňování štěpného potenciálu dochází k regulovanému rozkladu původní látky a relativně dlouhodobému a kontinuálnímu zisku přiměřeného množství energie. Při rychlém uvolňování probíhá rozklad živelně, celý potenciál je vyčerpán prakticky naráz, odpovídající uvolněná energie je masivní.

Ať se jedná o pomalý či rychlý způsob, proces uvolňování štěpného potenciálu končí podobně. Výsledkem je rozložený a dále již nevytěžitelný materiál, jedovatý, toxický odpad, kterého by se každý rád zbavil. Oproti původnímu materiálu, tento již nikdo nechce. Ani jako těžítko.

Cíle obohacování bývá tímto zpravidla dosaženo.