Transatlantická dohoda TTIP je možná mrtvá, ale přichází něco ještě horšího

Je to vůbec možné, že už je po všem? Pokud ano, tak to znamená vítězství pro kampaň, která svého času vypadala ve svém boji proti té pevnosti politické, korporátní a byrokratické moci tak beznadějně.

Zdá se, že TTIP – Transatlantická dohoda o obchodu a investicích – je odepsaná. Německý ministr hospodářství Sigmar Gabriel říká, že „rozhovory se Spojenými státy de facto selhaly“. Francouzský ministerský předseda Manuel Valls oznámil „nepochybné zastavení“ jednání. Totéž řekli ministerští zástupci Belgie a Rakouska. Síla lidu vítězí. Prozatím.

Avšak lobbisté, kteří tuto listinu korporátních práv požadovali, se nikdy nevzdají. TTIP byla vypískána, ale v záloze číhá další smlouva, jejíž pravděpodobné dopady budou téměř totožné. A tato je mnohem propracovanější, čeká jen na schválení. Jestliže k němu dojde předtím, než Británie odejde z EU, bude pro nás nejspíš platit dvacet let.

Komplexní hospodářská a obchodní dohoda (CETA) je navenek smlouva mezi EU a Kanadou. Možná se ptáte, jak by nám asi mohla uškodit Kanada. Tato smlouva však umožňuje korporacím provozovaným v Kanadě, ať mají hlavní sídlo kdekoliv, žalovat vlády před mezinárodním tribunálem. Ohrožuje nás v tom smyslu, že by rozvrátila zákony, jež nás chrání před vykořisťováním, a zabránila by parlamentům na obou stranách Atlantiku schvalovat novou legislativu.

Říci, že k uzavírání takových smluv nemá nikdo mandát, je eufemismus: tento druh smluv naopak získal téměř jednohlasný antimandát. Při veřejné konzultaci, kterou EU neochotně vyhlásila k návrhu obsaženému v TTIP, v jehož rámci by korporace získaly nová zákonná práva, došlo 150 000 odpovědí, z nichž 97% bylo odmítavých. Jenže zatímco při výběru másla v obchodě máte možnost volby, u závažných rozhodnutí alternativa není.

Není jasné, zda bude národním parlamentům umožněno smlouvu vetovat.  Evropská komisařka pro obchod prohlásila, že to ani není potřeba: věc prý stačí předložit pouze v evropském parlamentu. I kdyby však bylo národním parlamentům umožněno smlouvu projednávat, bude jim dovoleno jen buď s ní souhlasit, anebo ne. Obsah už je podle všeho jasný.

Evropská komise text smlouvy publikovala až poté, co ho zástupci Evropy a Kanady kompletně vypracovali a on se nezáměrně dostal na veřejnost. Smlouva má 1 600 stran. Není v ní ani obsah (seznam kapitol/odstavců) ani žádný vysvětlující text. Co se týče její transparentnosti, parity a srozumitelnosti, je na úrovni smluv, které v 19. století pod nátlakem podepisovali negramotní afričtí náčelníci. Je těžké si představit, jak by se poslanci mohli dobrat k náležitě informovanému rozhodnutí o tomto dokumentu.

Když si dnes jdete koupit ojeté auto, může vás prodejce přemlouvat a vymýšlet si, ale musí vás také – díky evropským právům na ochranu spotřebitele – upozornit na rizika. Když však budete chtít vědět, zda „koupit či nekoupit“ tuto úmluvu o obchodu, žádná taková ochrana pro vás platit nebude. Na internetových stránkách EU se sice dočtete, jaká je to prima kára, ale o rizicích tam není ani slovo.

Tady je odpověď EU na otázku, zda jednání o CETA probíhala tajně: „Vůbec ne… během prvních pěti let rozhovorů komise pořádala různá setkání pro zainteresované osoby za účelem dialogu s občanskou společností.“ Klikl jsem na odkaz uvedený na stránkách a zjistil jsem, že celkem se konala čtyři setkání, všechna v Bruselu a všem dominovaly korporátní obchodní asociace, které byly pravděpodobně beztak ve výhodě už od začátku. Kde byla nějaká publicita? Kde byly pokusy informovat někoho jiného než jen vyvolený okruh lobbistů a kamarádíčků? Kde byly snahy diskutovat o věci s jinými národy? Kde byly debaty, kampaň s cílem zapojit veřejnost, neřkuli získat její souhlas? Pokud je tohle transparentnost, bojím se pomyslet, jak vypadá tajnůstkářství.

Po dlouhých hodinách zápasu s textem smlouvy jsem si uvědomil, že nemám naději pochopit její důsledky. Musel jsem se spolehnout na experty akreditované takovými uskupeními, jako je Attac (hází mi to nějaké varování, tak adresu nekopíruju) v Německu a Kanadské centrum pro politické alternativy (totéž). Stejně jako u TTIP i u CETA hrozí dosažení takové pozice korporátního vlastnictví, že se nemožným stane jak opětovné znárodňování (dejme tomu Britských drah), tak například pokusy měst převzít kontrolu nad selhávajícími veřejnými službami (jako to v 19. století udělal v Birminghamu Joseph Chamberlain, čímž položil základy moderního sociálního zajištění občanů). Stejně jako TTIP i CETA používá široký výklad pojmů investice a vyvlastnění, aby umožnila korporacím žalovat vlády, kdykoli se budou domnívat, že by jim nové zákony mohly ohrozit „budoucí očekávané zisky“.

Stejně jako TTIP i CETA omezuje cesty, jimiž mohou vlády chránit občany. Například to vypadá, že CETA zakazuje pravidla, jež by bránila bankám dosáhnout takové velikosti, že by jejich pád ohrozil celé hospodářství. Zdá se, že CETA je hrozbou našim zákonům o územním plánování a jiným opatřením založeným na zdravém rozumu.

Smlouva je sepsána v tom smyslu, že platí pro všechno, co v ní nedostalo výslovnou výjimku. Jinými slovy, jestliže si vlády neuvědomí potenciální riziko ještě předtím, než vůbec vznikne, mají smůlu. Zdá se, že se EU například zřekla svého práva trvat na oddělení investičního a retailového bankovnictví.

CETA se sice prohlašuje za smlouvu o obchodu, ale mnoho jejích ustanovení toho má s obchodem společného jen málo. Jsou to pokusy omezit demokracii ve prospěch moci korporací. Miliony lidí v Evropě a v Kanadě už chtějí mít neoliberální éru za sebou. Takovéto smlouvy nás v ní však uvězní a umožní politikům, které jsme odmítli, aby nám vládli ještě ze záhrobí.

Pokud parlamenty tuto smlouvu odmítnou, už se chystá další dohoda: Smlouva o obchodu ve službách, o které EU jedná zároveň s USA a 21 dalšími národy. Vláda Theresy Mayové vyjádřila nadšení. Její ministerstvo zahraničního obchodu uvádí: „Velká Británie si nadále stojí za ambiciózní Smlouvou o obchodu ve službách.“ Tolik o naději, že jsme zase získali kontrolu.

Korporátní lobbisté a jimi ukořistěné vlády se pokoušejí takové smlouvy prosazovat více než dvacet let, od doby Multilaterální dohody o investicích (jíž stejně jako TTIP učinily přítrž mohutné protesty, bylo to v roce 1998). Oni se k tomuto motivu budou neustále vracet; v naději, že nakonec udolají náš odpor, na tom budou potají a bez demokratického souhlasu vytrvale pracovat.

Když se řekne, že cenou za svobodu je věčná ostražitost, není to přehánění. Tento zápas bude pokračovat celý váš život. My musíme uspět pokaždé; jim to stačí jednou. Nikdy neztrácejte obezřetnost. Nikdy je nenechte vyhrát.