Rusko-íránská strategická spolupráce zcela mění situaci

Ruské bombardéry Tu-22M – a rovněž stíhací bombardéry Suchoj Su-34 – vzlétají z letecké základny v íránském Hamadánu, aby v Sýrii bombardovaly džihádisty a rozmanité „umírněné rebely“ – a máme tu nový geopolitický faktor, jenž zásadním způsobem mění hru.

Z historických záznamů je zřejmé, že Rusko nebylo v Íránu vojensky přítomno od roku 1946; navíc toto je poprvé od Islámské revoluce v roce 1979, co Írán dovolil jinému státu použít své území k vojenským operacím.

Mohli jsme se klidně vsadit, že v Pentagonu začnou zcela předvídatelně vyšilovat jako banda zhýčkaných, navztekaných puberťáků. Nezklamali: stěžovali si, že předběžné varování Ruska nepřišlo dostatečně včas, aby se mohli „připravit“ – takže se opět na celou planetu vyřvávalo o další epizodě „ruské agrese“, a k tomu, že jsou Rusové navíc spřažení s „těmi islámskými kleriky“. Pak následoval další projev zoufalství, kdy Washington prohlásil, že Írán možná porušil rezoluce Bezpečnostní rady OSN.

Moskva naproti tomu interpretovala situaci elegantně; jde tu jen a jen o logistiku a optimalizaci nákladů. Admirál Vladimir Komojedov, předseda výboru ruské Státní dumy pro obranu a bývalý velitel Černomořské flotily, poskytl nádherné vysvětlení celého modu operandi:

Létat ze základen v evropské části Ruska je drahé a časově náročné. Otázka nákladů na vojenské bojové aktivity je v současnosti prioritou. Nesmíme překročit aktuální rozpočet ministerstva obrany. Létat s bombardéry Tu-22 z Íránu znamená používat méně paliva a přepravovat více užitečného zatížení… Rusko z hlediska bezpečnosti v této části světa nenajde přátelštější a vhodnější zemi a nálety musejí pokračovat, chceme-li tuto válku skončit… Syrská letiště nejsou vhodná kvůli nutnosti neustálých přeletů nad oblastmi, kde probíhají bojové aktivity.

Nehrajte si se ŠOS

Takže všechno v poho a bezva. Pentagon bude dál ukazovat prstem na údajný faul. Sionisti v Izraeli a fanatičtí wahhábisti v Saúdské Arábii budou dělat scény a příslovečná „íránská existenciální hrozba“ v jejich podání turborychlostí naroste do apokalyptických rozměrů. To už je fuk. Ta „vzdušná fakta“ nelze změnit. Zejména proto, že když otevřou cestu k rozhodujícímu vítězství v bitvě o východní Aleppo, bude s touto občanskou válkou, kterou Sýrii vnutily zahraniční vlivy, víceméně konec.

Šéf íránské národní bezpečnostní rady Alí Šámchání to vyložil jasně: tady jde jedině o íránsko-ruskou strategickou spolupráci při skutečném boji s terorem organizace ISIS/ISIL/Dáíš, a ne, jak si vymýšlejí západní korporátní média, o návrat Íránu do role „vojenského aktiva“ značného významu.

Irácký premiér Hajdar Abádí zdůraznil, že co se jeho týče: „dovolil jsem přelety bombardérů, protože jsem o nich dostal jasné informace. Provádějí přesné údery, vyhýbají se ztrátám na životech civilistů. Budeme brát v úvahu veškeré požadavky, týkající se bezpečnosti civilistů v Sýrii.“

Tím bylo zašifrovaně řečeno, že Bagdád frajersky umožňuje ruským bombardérům TU-22M3, aby létaly přes irácký vzdušný prostor. Dalším nevyhnutelným krokem by mělo být odpalování raket Kaspickou flotilou přes íránský a irácký vzdušný prostor na washingtonským establishmentem chráněné „rebely“ v Sýrii.

A je toho mnohem, mnohem víc.

Rusko nyní ratifikovalo dohodu mezi Moskvou a Damaškem z roku 2015. Tím pádem se ruská letecká základna Hmejmím mění na stálou vojenskou základnu ve východním Středomoří.

Peking a Damašek se právě dohodly vedle čínské humanitární pomoci i na užších vojenských vazbách. Personál Syrské arabské armády budou nakonec cvičit čínští vojenští instruktoři.

Peking je na Sýrii přímo zainteresován z jednoho klíčového důvodu, souvisejícího s národní bezpečností: k Dáíš se přidaly stovky Ujgurů, aby následovaly al-káidského ranaře abú Muhammada Džuláního, washingtonským establishmentem ceněného vůdce syrské teroristické koalice Džaíš al-Fatah; u těchto Ujgurů hrozí nebezpečí, že by se případně mohli vrátit do Sin-ťiangu a pokusit se o džihád.

A pak je tu ještě jedna naprosto lahodná třešinka na dortu, jak sdělil Global Times Zhao Weiming, profesor středovýchodních studií na Šanghajské univerzitě mezinárodních studií: nová silová hra Pekingu v Sýrii je odpověď za vměšování se Pentagonu v Jihočínském moři.

Takže co udělá Hillary?

Všechno výše zmíněné zdůrazňuje nový pohled na instituci, která svého času bývala pověstným slonem uprostřed obýváku, tzn. něčím, o čem všichni vědí, ale ostentativně to ignorují – Šanghajská organizace pro spolupráci (ŠOS) to myslí vážně!

Když loni začali „4+1“ (Rusko, Írán, Irák, Sýrie plus Hizballáh) sdílet informace od rozvědek a operační postupy a využívat koordinačního centra v Bagdádu, viděli to analytici (např. Alistair Cooke a já) jako zárodek ŠOS v akci. Rozhodně to byla alternativa k „humanitárnímu“ imperialismu NATO a k posedlosti této organizace násilnými změnami režimů. Vůbec poprvé se se stalo, že NATO ztratilo absolutní volnost potloukat se po světě jako Robocop, jenž se vymknul kontrole. Ačkoli byli členy ŠOS jen Rusko a Čína, zatímco Írán byl pozorovatelem, představovala jejich spolupráce – na žádost vlády potýkající se s džihádisty a stále sloužící jako cíl pokusu o změnu režimu – zásadní geopolitickou novinku.

Teď tato varianta nových Hedvábných stezek – či spíš Hedvábných leteckých tras? – zahrnující Rusko, Írán, Irák a Sýrii a přesně cílící na salafistický džihádismus, znovu splňuje podmínky urychlené eurasijské integrace. Obě těžké váhy ŠOS, tedy Čína a Rusko, nejen že příští rok přijmou Írán jako plnohodnotného člena, ale také vědí, že Írán je klíčové strategické aktivum v boji s NATO, a nikdy nedovolí, aby se Sýrie stala novou Libyí. Zároveň probíhá přepečlivé zkoumání ruských strategických kroků na Krymu a v Sýrii, kdy jeden každý úkon do nejtrýznivějších podrobností pitvají čínské vojenské akademie.

Eurasijská integrace se postupně prolíná se ŠOS.

Ať nahání Tel Avivu a Rijádu s jejich mohutnými washingtonskými lobby rusko-íránská bezpečnostní spolupráce sebevětší hrůzu, nejnepříčetnější je NATO. A ještě více než NATO zuří Hillary „královna války“ Clintonová.

Z nedávného dějinného vývoje je jasné, že by se Hillary s Asadem ráda vypořádala asi tak jako s Kaddáfím. V případě, že Hillary získá prezidentský úřad, se můžeme vsadit, že přinutí Pentagon, aby nad severní Sýrií ustanovil bezletovou zónu a zbytkům „rebelů“ dodával zbraně až do soudného dne.

A pak je tu Írán. Během prezidentské kampaně v roce 2008 jsem byl osobně přítomen, když Hillary hovořila na konferenci AIPAC ve Washingtonu. Bylo to opravdu hrozivé představení. Na základě – falešného – předpokladu, že Írán zaútočí na Izrael, Hillary řekla: „Chci, aby Íránci věděli, že pokud se stanu prezidentkou, zaútočíme na Írán. V dalších deseti letech, během nichž by mohli pošetile uvažovat o útoku na Izrael, je budeme schopni vymazat z povrchu zemského.“

Hm, skutečně? Navzdory rusko-íránské kooperaci? Navzdory progresivně se integrující ŠOS? Tak si to zkuste, královno války.