Je imigrace pro Českou republiku řešením?

Ministr Špidla nedávno představil dlouhodobý plán vlády na řešení problému stárnoucí populace a nedostatku nových pracovních sil. Vláda chce otevřít zemi imigrantům. V té souvislosti se chystá přijmout řadu nových opatření a zákonů, které by nově příchozím usnadnili život v České republice.

Česká republika v současné době přijímá asi deset tisíc imigrantů ročně, převážně ze zemí bývalého Sovětského svazu, Rumunska, Asie, Afghánistánu a několika dalších rozvojových zemí. Mnoho uprchlíků přicházejících do země chápe Českou republiku jen jako přestupní bod a hodlá pokračovat dále do západních států.

Lze-li věřit demografickým výpočtům, potřebovala by země přibližně 100 tisíc nově příchozích ročně po dobu příštích padesáti let. Těchto sto tisíc nově příchozích je nutno někde permanentně ubytovat (není možné po nich chtít, aby bydleli ve stanech nebo přechodných buňkách, podobných stavebním maringotkám). Je rovněž třeba zajistit pro ně výuku jazyka a lékařskou péči. To vše budou muset hradit daňoví poplatníci, a že nejde o částky zanedbatelné, víme všichni až moc dobře.

Jaká by měla být struktura imigrantů? Ideální by bylo, kdyby většina nově příchozí měla vyšší, nebo alespoň střední vzdělání. Praxe z jiných zemí aplikujících imigrační politiku ale ukazuje, že to bývá spíše výjimkou. Lidé s vyšším vzděláním jsou většinou schopni uživit své rodiny lépe tam, kde jsou (kvůli daním). Pokud už se rozhodnou hledat jinou zemi, mají snahu spíše pokračovat dále na západ do bohatších zemí. Ty jim mohou zajistit vyšší životní standard. Rovněž úroveň školských systémů v zemích, odkud přicházejí, je rozdílná (např. Indie je schopna vychovávat vynikající matematiky, což ale nemusí být pravda v případě mnoha jiných afrických aasijských zemí).

Nově příchozí přinášejí s sebou svou kulturu a svůj žebříček hodnot - obé dosti vzdáleno evropským standardům. Hostující země by tedy měla mít základní strategii, jak tyto nové kultury začleňovat do své vlastní. Nabízejí se dvě řešení:

Americký způsob, tzv. melting pot (tavicího koflíku), kde se všechny kultury smísí a vytvářejí jednu společnou. Na tomto principu byla Amerika vybudována, což přispělo k jejímu bohatství a síle. Nutno ale poznamenat, že posledních 20 let Američané od tohoto způsobu bohužel upouštějí (lze to přičíst na vrub politicky korektním sociálním inženýrům) a naopak prosazují oddělený vývoj cizích kultur, včetně udržování původního jazyka a zvyků.

Kanadský způsob, tzv. multiculturalism (mnohonárodnost), zastává názor, že nově příchozí si má uchovat všechny své zvyky, tradice, jazyk, náboženství a předávat je svým dětem. Vláda na to přispívá miliardovými částkami. Výsledkem jsou pak oddělené enklávy nepřizpůsobeného obyvatelstva, hovořícího jiným jazykem a prosazujícím svá náboženství, svá pojetí práva a své kultury.

Špidla očekává, že nově příchozí se brzy zapojí do pracovního procesu a formou daní budou financovat státní kasu, potažmo pak důchodové zabezpečení původního obyvatelstva. Tato myšlenka není nová, stejně uvažují i politikové jinde v Evropě. Ale funguje to?

Podívejme se na příklad Kanady. Tato země přijímá 300 tisíc imigrantů ročně, hovoří se o zvýšení na půl miliónu. Převážná většina nově příchozích má nedostačující vzdělání. Snahou mnohých je mít se především v bohaté Kanadě lépe než v zemi, odkud přišli. To je normální lidská vlastnost, kdo by se také snažil mít hůře nebo stejně, že? Je-li přeci jen přijat nový imigrant na základě svého vyššího vzdělání, je běžnou praxí, se že jej brzy následuje jeho rozvětvená rodina včetně dětí, tet a babiček, strýců a prastrýců, ti ovšem už často žádné vzdělání nemají. Žijí ze sociálních podpor financovaných daňovými poplatníky, zatěžují zdravotní systém a především - nikterak se nesnaží sžít se s původním obyvatelstvem.

Tvář Kanady se tak zvolna mění, nedá se bohužel říct, že k lepšímu. V Torontě bylo před dvaceti lety jedno procento imigrantů. Dnes imigranti převažují, tvoří 53 procent veškerého obyvatelstva Toronta. Jejich příchodem se struktura města změnila. Mnohé "novinky" jsou pozitivní, např. množství levných a kvalitních čínských (a vůbec asijských) restaurací. Na druhé straně to znamená nárůst kriminality a organizovaného zločinu vůbec s vazbami na původní země. Utrpěla slušnost a úslužnost původního obyvatelstva, ta je nahrazována agresivitou nově příchozích. Utrpěla celková kulturnost. Například divadla se snaží dávat jednoduché zábavné hry, lehce pochopitelné všem. Utrpěl vzdělávací systém, který, místo aby vzdělával nově příchozí podle svého standardu, snižuje své nároky tak, aby nově příchozí stačili a necítili se odstrčení. Ztrácí se identita původní hostitelské země.

Zde je jeden příklad. Před několika lety projednával Nejvyšší soud Kanady stížnost Baltej Singh Dhillona, člena RCMP (Royal Canadian Mounted Police), národností Sika. Sikové přišli do Kanady z Pandžábi, oblasti mezi Indii a Pákistánem a přinesli sebou své náboženství. Policista označil svého zaměstnavatele a potažmo celou kanadskou společnost za rasisty, protože mu nechtěli dovolit, aby k parádní uniformě RCMP nosil místo tradičního širokého klobouku na hlavě turban - požadavek to prý jeho náboženství. Kanada je mladá země a nemá příliš mnoho svých tradic. Jednou z těch několika, které má, je právě RCMP, kanadská jízdní policie a jejich typicky červené uniformy se širokým kloboukem.

Nejvyšší soud Kanady ustoupil požadavkům sikského policisty a "obohatil" uniformu kanadské jízdní policie o turban jako pokrývku hlavy. Klikněte si na obrázek, chcete-li vidět, jak to vypadá.

Už vidím, jak v rámci imigrace budou tradiční (např. Kyjovské) české kroje doplněny o podobné doplňky.

Vraťme se ale zpátky do Čech. Není jasné, jak chce vláda řešit jeden z nejpalčivějších problémů nově příchozích, totiž bydlení. Už nyní žijí tisíce českých rodin v tísnivých a nevyhovujících bytových podmínkách, bytová výstavba se přitom zpomaluje.

Domnívám se, že jediná možnost, jak odlehčit důchodovému systému, je zrušit jej úplně. Stejně jako všechny ostatní sociální zabezpečení. Současně s tím je nutno progresivně snížit daně. Maximální akceptovatelná hranice je zřejmě kolem deseti procent z platu. Sociální výpomoc by dostávali pouze ti nejpotřebnější. Většinu jejich nákladů by hradily náboženské instituce a soukromníci, kteří by si to dále mohli odečítat z daní.

Lidé se budou muset postarat sami o sebe. Budou muset mít více dětí, protože jedině více potomků se může o člověka ve stáří postarat, neučiní-li to stát. Na druhé straně si to budou moci spíše dovolit. Nebudou totiž nucení odvádět polovinu svého výdělku zlodějskému státu.

Existuje nepřímá úměra mezi výší daní a počtem narozených dětí. Čím vyšší daňové zatížení občanů, tím méně se rodí dětí - a naopak. Všechny rozvojové země s největším přírůstkem obyvatelstva mají nulové nebo zcela mizivé daně a rovněž tak nulové sociální zabezpečení. Na druhé straně spektra stojí země s vysokým daňovým zatížením, rozvinutou sítí sociálních podpor, a nulovým nebo záporným přírůstkem obyvatelstva. Z tohoto pravidla neexistuje výjimka. Jsou to daně, které zabíjejí lidi. Žádná imigrace problém národa nevyřeší. Pouze přispěje k jeho konci.

Jak dlouho bude trvat, než to politikům a sociologům dojde?