Nedotknutelní

Ruská banka Centrobank - klíčová instituce, která vykonává funkci emise oběživa, kontroly nad soukromými bankami, provádění měnové politiky v zemi. Podle stupně vlivu na ekonomiku země, centrální banky mohou překonat všechna oddělení ekonomického bloku výkonných orgánů, včetně ministerstva financí (finančního úřadu). Centrální banky nejsou zahrnuty v žádné ze tří složek státní moci (zákonodárné, výkonné a soudní). V strukturách a ve speciálních zákonech se odráží jejich zvláštní postavení, což je činí nezávislými na státu. Říká se, že taková nezávislost je nezbytná proto, aby se dodržovala vyvážená měnová politika. Že prý je nezávislost pro centrální banky potřebná, aby stát nemohl zneužít tiskařský lis a pokrýt své výdaje za pomoci nezajištěné peněžní emise. Dnes, pravda, se však tento argument raději nemá připomínat, jelikož americký Federální rezervní systém (centrální banka USA), Bank of England, Bank of Japan, Evropské centrální banky a řada dalších centrálních bank západního světa již využívají svoje tiskařské lisy na plnou kapacitu, zakrývajíc tuto aktivitu odkazy na "programy kvantitativního uvolňování".

Pyramida finanční moci

Dnes je už zřejmé, že souběžně se státní mašinerií existující po mnoho staletí,mašinerií, která je nositelem národní suverenity, existuje na světě nová konstrukce, která je určena k postupnému nahrazení národních států. Tato struktura je nazývána světovou vládou a pilíři této struktury jsou centrální banky. Konstrukce vypadá jako pyramida. V horní části je americký Federální rezervní systém, který produkuje dolar, který si získal status globální měny před 72 roky na mezinárodní konferenci v Bretton Woods.

Další úroveň pyramidy tvoří centrální banky vydávající rezervní měnu. To je především Evropská centrální banka (ECB), Bank of England, Bank of Japan. O jedno patro níže jsou centrální banky, které patří do eurozóny a působí jako jacísi akcionáři ECB (mezi nimi hlavní - Bundesbanka a Bank of France). Zde se nacházejí centrální banky Kanady, Austrálie, Nového Zélandu a některých skandinávských zemí. Na základně pyramidy se nachází naprostá většina ostatních centrálních bank světa, které se takovými jeví pouze podle názvu. Ve skutečnosti jsou to “valutové administratívy”, emitující národní peníze tím, že nakoupí americké dolary anebo jinou rezervní měnu.

Ve skutečnosti jsou "národní" peníze jen překreslené dolary Federálního rezervního systému. Celé toto společenství centrálních bank je řízeno Federálním rezervním systémem (FRS) USA, společně s Bankou pro mezinárodní platby (BIS) v Basileji. BIS je jakýsi uzavřený klub centrálních bank, vytvořený ještě v roce 1930 a tento sehrál významnou roli při přípravě a rozpoutání druhé světové války.

Centrální banky mohou mít status organivace veřejné, soukromé nebo smíšené. Forma vlastnictví nemá vliv na jejich "nezávislost". Například, Federální rezervní systém je soukromá korporace uzavřeného typu. Bank of England a Bank of France byly soukromé, ale později byly znárodněny. Centrální banky Japonska a Itálie jsou organizace se smíšeným vlastnictvím. Centrální banky každoročně rozšiřují škálu svých funkcí a pravomocí. Mnohé z nich se stávají "finančními mega-regulátory", uzurpujícími si kontrolu nad ekonomikou a přetvářejícími rezorty ekonomického bloku výkonné moci v čistě dekorativní instituce.

Některé akce, které se konají ve světě, lze chápat pouze s ohledem na to, že centrální banky mají imunitu, která je chrání proti všem pokusům státu zasahovat do jejich "zvláštního" postavení.

ECB usměrňuje Slovinsko

7.července vydaly světové zpravodajské agentury dvě zprávy. Zdrojem první zprávy byla agentura BBC, zdrojem druhé – agentura Reuters. BBC nazvala svoje poselství takto: "Soud zmrazil aktiva bývalé prezidentky Argentiny Kirchner". Agentura Reuters vydala svoji zprávu pod názvem "ECB hrozí Slovinsku soudem za domovní prohlídku u regulátora." Na první pohled tyto dvě zprávy spolu nesouvisí. Nicméně, vztah mezi nimi existuje.

V roce 2013 byla jedna z předních soukromých bank ve Slovinsku na pokraji bankrotu. Kolaps banky by mohl vyvolat zhroucení celého bankovního systému země. Vláda Slovinska, které je členem nejen Evropské unie, ale i eurozóny, když neobdržela z Bruselu řádnou finanční podporu, byla nucena zachránit své banky a vynaložila na to ze svého rozpočtu víc než 3 miliardy eur.

Distribuce veřejných peněz se realizovala na základě doporučení a návrhů, které byly připraveny centrální bankou Slovinska. A o tři roky později se dostavily přesvědčivé důkazy, vyvolávající pochybnosti o tom, že centrální banka poskytla vládě objektivní obraz o finanční situaci jednotlivých bank vstupujících do kreditního systému země. Došlo k podezření na výskyt korupčního segmentu v informacích, které centrální banka Slovinska poskytla vládě. Slovinská policie vykonala razii v kancelářích centrální banky a zachytila několik dokumentů kompromitujících vedení Slovinské banky.

A najednou vyvolaly aktivity slovinské policie zuřivou reakci ze strany Evropské centrální banky. Otázku prověřil ředitel ECB Mario Draghi. Řekl, že odsuzuje zabavení majetku a informací, a nazval to porušením legitimních práv a imunity ECB. Vyzval předsedu Evropské komise Jean-Claude Junckera, aby situaci přešetřil. Mario Draghi také zaslal dopis generálnímu prokurátorovi Slovinska, kde se uvádí: "Zabavená zařízení obsahují informace ECB, a takové informace jsou chráněny v souladu s právními předpisy EU".

Evropská centrální banka pohrozila Slovinsku soudní žalobou (samozřejmě, že žaloba bude podaná ne na národní soud Slovinska, ale na nadnárodní Evropský soudní dvůr). Ukázalo se, že jakékoliv pokusy vnitrostátních orgánů kontrolovat a prověřovat svoje centrální banky se automaticky kvalifikuje jako porušení "nezávislosti" Evropské centrální banky. Slovinská zkušenost jasně ukázala orgánům všech evropských zemí v eurozóně, že jejich "národní” centrální banky jsou ve skutečnosti pouze pobočky nadnárodní ECB.

Vlastníci peněz se mstí ženě

Nyní o událostech v Argentině. Soud v Buenos Aires rozhodl zmrazit majetek bývalé prezidentky Argentiny Cristiny Fernandez de Kirchner, která je obviněna z toho, že v posledních měsících svého prezidentství manipulovala centrální bankou Argentiny, aby bylo uměle podporováno argentinské peso. Na pokyn Cristiny Kirchner regulátor údajně prodával dolary USA na trhu termínovaných vkladů za "nízkou cenu na úkor finančního systému země." O manipulované povaze případu, který "šije" žaloba na bývalou prezidentku, není pochyb. Tato tvrdá žena bránila svrchovanost Argentiny po mnoho let a odolávala náporu peněz USA a hostitelů.

Za prvé bránila pokusům "finančních supů" zničit dohody o restrukturalizaci argentinského dluhu, které byly dosaženy na začátku desetiletí 2000, s hlavními věřiteli. Celkem se dluhové břemeno země podařilo tehdy snížit o asi 100 miliard dolarů. "Finanční supi" (několik spekulativních investičních fondů), kteří dosud nepodepsali dohodu o restrukturalizaci, začali působit prostřednictvím soudů v New Yorku, požadujíc 100 procentní splacení dluhu za argentiské cenné papíry, které se jim podařilo koupit na trhu za "nesmyslné" ceny. Vznikl precedens nejen zničení celosvětové dohody o restrukturalizaci suverénního dluhu. Vznikl precedens nátlaku na jiné státy s pomocí soudních rozhodnutí, které patří do jiné jurisdikce (soudů, které ještě formálně nemají mezinárodní status). Cristina Fernández de Kirchner byla tedy v čele boje s právním imperialismem.

Za druhé, Cristina Kirchner, ještě před několika lety vytvořila precedens nepřijatelný pro vlastníky peněz. Jako hlava státu se rozhodla předat kontrolou centrální banku Argentiny státu. V roce 2010 potřebovala devizové rezervy centrální banky pro platby vnějšího zadlužení země. Řeč byla o sumě 6,6 mld. USD, což byla 1/7 devizových rezerv centrální banky a polovina celého vnějšího státního dluhu. Při pokrytí státního dluhu získáváním zahraničních půjček se stát čím dál víc ponořoval do závislosti na světových lichvářích. Při použití rezervy centrální banky se mohla Argentina v krátkodobém horizontě zcela zbavit zahraniční zadluženosti. Není těžké si představit, jak finanční mezinárodní systém reagoval na pokus odvážné ženy. Tehdejší prezident centrální banky v Argentině Martin Redrado odmítl uposlechnout Cristinu Kirchner a ona podepsal dekret o jeho odvolání. V reakci Redrado podal žalobu u soudu v Buenos Aires a po několika dnech (jaká operativnost!) argentinská Femida (?) zrušila dekret prezidentky. Soudce, který vedl případ, vysvětlil své rozhodnutí tím, že "prezident nemá pravomoc učinit rozhodnutí o rezignaci šéfa centrální banky."

Překvapivé je, že soud  nejenže se rozhodl obnovit ustanovení Redrada jako prezidenta centrální banky, ale také požadoval zrušení rozhodnutí prezidentky Argentiny o využití devizových rezerv centrální banky na splacení dluhu země.

Nakonec se předsedu národní banky Martina Redrado podařilo odvolat, ale rozhodnutí o zákazu používání mezinárodních rezerv centrální banky zůstalo v platnosti. Je pozoruhodné, že v lednu 2010 účty národní banky Argentiny v amerických bankách byly zmrazeny rozhodnutím soudu v New Yorku. Rozhodnutí bylo učiněno na základě požadavků držitelů argentinského dluhu externími věřiteli. Formálně nebylo rozhodnutí soudu v New Yorku spojeno s rozhodnutím Cristiny Kirchner. Nicméně odborníci, kteří znají pravidla hry v globálním finančním systému věří, že to bylo varování finanční internacionály argentinské prezidentce. Domnívám se, že to byla připomínka i těm zemím, kterým finanční internacionála uložila povinnost hromadit devizové rezervy a tisknout svoje "národní" bankovky pouze pro krytí papírků oznašených jako "dolar" nebo "euro". Pouze ve světle této historie můžete pochopit, proč začalo pronásledování bývalé argentinské prezidentky Cristiny Kirchner. Vlastníci peněz se snaží úplně zničit stopy "argentinského precedensu" vyvedení centrální banky z kontroly světové finanční internacionály.