Ani peklo nebylo nikdy tak naštvané, jako teflonový sultán

Když turecký prezident/ctižádostivý sultán Recep Tayyip Erdogan přistál na istanbulském Ataturkově letiště v sobotu brzy ráno, prohlásil pokus o puč proti jeho vládě za neúspěšný a „bohem seslaný“.

Bůh evidentně používá Face Time. Právě prostřednictvím tohoto přenosu po iPhonu z neznámého místa se na CNN Turk objevila zaražená hlasatelka předkládající divákům video, ve kterém Erdogan dokázal dostat pluky svých stoupenců do ulic, spustit hněv lidu a porazit vojenskou frakci, která převzala státní televizi a prohlásila, že se chopila moci.

Takže bůh pracuje přes záhadné mobilní cesty. Erdoganovu výzvu uposlechli dokonce i mladí Turci, kteří proti němu zuřivě protestovali v parku Gezi; kde byli postříkání slzným plynem nebo oblaženi vodním dělem jeho policií; možná je strana AKP znechucena, ale podpoří ho proti „fašistickému vojenskému puči“. A to nemluvím o tom, že prakticky každá mešita v Turecku Erdoganovu výzvu předala.

Oficiální verzí Ankary je, že puč byl proveden malou vojenskou frakcí, řízenou na dálku v Pennsylvánii v exilu žijícím duchovním Fethullahem Gulenem, aktivem CIA. Nakolik zodpovědnost zůstává diskutabilní, jasné je, že tento puč byl tureckou verzí „tří hlupáků; skutečnými poskoky mohli ve skutečnosti být již zatčený velitel 2. armády generál Adem Huduti; velitel 3. armády Erdal Ozturk; a bývalý šéf letectva Akin Ozturk.

Jak nadmíru vzrušení bývalí operativci CIA vyřvávali na amerických sítích – a ti o změnách režimu pár věcí vědí – prvním pravidlem při puči je zaměřit se a izolovat cíl, hlavu hada. Přesto lstivý turecký had, v tomto případě, nebyl nikde ke spatření. Nemluvě o tom, že žádný z vrcholových generálů nezašel do státní televize TRT a přesvědčivě s vlasteneckým zanícením plně nevysvětlil důvody puče.

(Erdoganova) láska visí ve vzduchu

Organizátoři puče se zaměřili na výzvědné služby – jejichž hlavní posty jsou na istanbulském letišti, v prezidentském paláci v Ankaře a poblíž ministerstev. Použili vrtulníky Cobra – s piloty vycvičenými v USA – proti těmto cílům. Cílem bylo také nejvyšší velení armády – které po 8 posledních let jmenuje Erdogan a mnozí vyšší důstojníci mu nedůvěřují.

Když okupovali mosty přes Bospor v Istanbulu, zdálo se, že jsou v kontaktu s vojenskou policií – která je rozeseta po celém Turecku a má pevnou kolektivní morálku. Ale nakonec neměli dost lidí – a nezbytné přípravy. Všechna klíčová ministerstva mezi sebou, zdá se, v průběhu komplotu komunikovala, stejně jako výzvědné služby. Co se týká turecké policie jako celku, ta je nyní jakousi Pretoriánskou gardou AKP.

Mezitím vzlétl z letiště Bodrum v 1:43 Erdoganův Gulfstream, let číslo TK8456, a letěl několik hodin nerušeně nad severozápadem Turecka se zapnutým transpondérem zcela nerušeně. Právě z prezidentského letadla, když bylo ještě na zemi, Erdogan přes Face Time promluvil a pak řídil kontra puč. Letadlo nikdy neopustilo turecký vzdušný prostor – a bylo zcela viditelné na civilních a vojenských radarech. F-16 pučistů ho mohly snadno sledovat nebo ho zlikvidovat. Místo toho poslali vojenské vrtulníky bombardovat prezidentské obydlí v Bodrum, dlouho poté, co tuto budovu opustil.

Hlava hada si musela být na 100% jistá, že nastoupit do letadla a zůstat v tureckém vzdušném prostoru je bezpečné stejně, jako pojídání baklavy. Ještě více zarážející je, že Gulfstream dokázal přistát v Istanbulu v naprostém bezpečí v časných sobotních ranních hodinách – navzdory převládajícímu názoru, že letiště je okupováno „vzbouřenci“.

V Ankaře „vzbouřenci“ použili mechanizovanou divizi a dvě komanda. Kolem Istanbulu byla celá armáda; 3. velitelství je dokonce integrováno do sil rychlé reakce NATO. Oni dodali Leopardy rozmístěné na klíčových pozicích v Istanbulu – kde, mimochodem, nezahájily palbu.

A další dvě armády rozmístěné na syrské a íránské hranici zůstaly „na čekané“. A pak, ve 2 ráno, velení rovněž klíčové 7. armády, rozmístěné v Diyarbakir – pověřené bojem s partyzány PKK – vyhlásilo loajalitu Erdoganovi. To byl přesně ten klíčový okamžik, kdy premiér Binali Yildirim oznámil bezletovou zónu nad Ankarou.

To znamenalo, že Erdogan ovládá oblohu. A hra byla u konce. Historie se ubírá záhadnými cestami; bezletová zóna, o které Erdogan tak dlouho snil nad Aleppem nebo nad syrsko-tureckou hranicí, se nakonec zhmotnila nad jeho vlastním hlavním městem.

Posbírání obvyklých podezřelých

Americký postoj byl extrémně nejasný od začátku. Když puč propukl, americké velvyslanectví v Turecku jej označilo za „turecké povstání“. Ministr zahraničí John Kerry, v Moskvě, kde probíral Sýrii, si své sázky rovněž pojistil. NATO setrvalo v královském mlčení. Teprve až se stalo jasným, že puč byl rozdrcen, prezident Obama a „spojenci z NATO“ oficiální oznámili „podporu demokraticky zvolené vládě“.

Sultán se vrátil do hry s pomstou v očích. Okamžitě zašel do živého vysílání CNN Turk a požadoval, aby Washington vydal Gulena, dokonce bez jakýchkoliv důkazů, že puč organizoval. A uděl to s jasnou hrozbou: „Když si chcete udržet přístup na leteckou základnu Incirlik, budete mi muset dát Gulena.“ Je těžké nepřipomenout nedávnou historii – kdy Cheneyho režim v r. 2001 požadoval po Talibanu předat USA Osamu bin Ladina, aniž by nabídl jakýkoliv důkaz, že byl zodpovědný za 9/11.

Takže možností číslo jedna je, že Erdoganovy výzvědné služby věděly, že se připravuje puč; a mazaný sultán ho nechal proběhnout, věda, že neuspěje, protože pučisté měli velmi omezenou podporu. Údajně rovněž věděl – předem – že dokonce i pro-kurdská Lidově-demokratická strana (HDP), jejichž členy se Erdogan pokouší vyhnat z parlamentu, podpoří vládu, ve jménu demokracie.

Na věrohodnosti této hypotézy přidávají další dva fakty. Počátkem týdne Erdogan podepsal zákon dávající vojákům imunitu před trestním stíháním, když se účastní domácích bezpečnostních operací – jako proti PKK; to vysvětluje zlepšení vztahů mezi vládou AKP a armádou. A pak nejvyšší turecká soudní instituce HSYK propustila nejméně 2,745 soudců, po mimořádném setkání po puči. To může znamenat jen to, že seznam byl připraven dosti předem.

Hlavním geopolitickým následkem bezprostředně po puči je, že Erdogan se nyní jeví, že opětovně dosáhl své „strategické hloubky“ – jak by řekl bývalý od ústraní zatlačený premiér Davutoglu. Nejen navenek – po mizerném krachu jeho „politiky“ ve vztahu ke Střednímu východu a Kurdům – ale také vnitřně. Ze všech praktických důvodů nyní Erdogan ovládá celou výkonnou složku, zákonodárnou složku a soudnictví – a při konečných čistkách v armádě nebere žádné zajatce. Dámy a pánové, sultán je v budově.

To znamená, že neo-osmanský projekt stále pokračuje – ale nyní za masivní taktické reorientace. Skutečným „nepřítelem“ jsou nyní syrští Kurdové – nikoliv Rusko a Izrael (a ne ISIL/Daesh; ale ti jim nikdy nebyli). Erdogan jde po YPG, která je pro něj jen odnoží PKK. Jeho rozkazem dne je všemi prostředky zabránit vzniku autonomního státního subjektu na severovýchodu Sýrie – „Kurdistánu“, vytvořeného jako druhý Izrael, podporovaný USA. K tomu potřebuje jakési srdečné sblížení s Damaškem – stejně jako trvat na tom, že Sýrie si musí zachovat svoji územní celistvost. A to také znamená, samozřejmě, obnovení dialogu s Ruskem.

Takže o co CIA šlo?

Netřeba dodávat, že Ankara a Washington jsou nyní na jasném kolizním kurzu. Pokud Říše chaosu má v puči skrytou ruku – zatím neexistuje kouřící zbraň – tak zcela jistě má původ v ose neokonzervativní východní pobřeží/CIA, a ne v odkecané Obamově vládě. V tyto chvíli je jedinou Erdoganovou pákou přístup na Incirlik. Ale jeho paranoia roste; pro něj je Washington dvojnásob podezřelý, protože poskytuje útočiště Gulenovi a podporuje YPG.

Ani peklo nedokáže být tak naštvané, jako podceněný sultán. Za všech jeho geopolitických pošetilostí je Erdoganův simultánní balet při opětovném napojování se na Izrael a Rusko výlučně pragmatický. Ví, že potřebuje Rusko pro Turecký proud a k vybudování jaderných elektráren; a potřebuje izraelský plyn ke konsolidaci turecké role coby klíčové energetické křižovatky východ-západ.

Když jsme se dozvěděli, což je velmi důležité, že Írán podpořil „skvělou obranu demokracie“ Tureckem, jak tweetoval ministr zahraničí Zarif, je jasné, jak Erdogan, za pouhých pár týdnů, překonfiguroval celý regionální obrázek. A to samo sebou znamená i eurasijskou integraci a Turecko hluboce napojeno na Novou hedvábnou stezku – nikoliv na NATO. Není divu, že východní pobřeží – pro které je, naprosto drtivě, Erdogan příslovečně „nevyzpytatelný a nespolehlivý spojenec“ – šílí. Sen o tureckých plukovnících pod přímým velením CIA je pryč – aspoň pro dohlednou budoucnost.

Takže co Evropa? Yildirim již řekl, že Turecko může obnovit trest smrti – který bude uplatněn na pučisty. To znamená, v podstatě, sbohem EU. A sbohem tomu, že Evropský parlament schválí bezvízový režim pro Turky. Erdogan nakonec dostal to, co chtěl po kancléřce Merkel; těch 6 miliard euro na mírnění uprchlické krize, kterou v podstatě vyvolal. Merkel na Erdogana vsadila gatě. Nyní si mumlá pro sebe – zatímco sultán je schopen volat bohu přes Face Time.